Uprchlíci ve vlastní zemi: Jak se žije rodinám z ústeckých ubytoven

Josef Patočka

Přestože začaly prázdniny, dvanáct ústeckých dětí školu neopustilo: bydlí v její tělocvičně. Situace rodin ze zrušených ubytoven připomíná tu uprchlickou. Jen tu není válka a jde o naše spoluobčany.

Na předlické Školní náměstí v Ústí nad Labem přijíždím trolejbusem číslo sedmapadesát v brzkém odpoledni. Je pěkný, ospale teplý den. Právě začaly prázdniny a blíží se prodloužený víkend. Sluncem prohřátý vzduch navozuje školní docházce sotva odrostlému člověku nezaměnitelný pocit ještě mladého léta, příslib bezstarostných, zmrzlinou upatlaných dnů. Prázdninová pohoda je však v České republice roku 2018 privilegiem.

Dvanáctka dětí z chudých ústeckých rodin totiž školu neopustila: i se svými rodiči bydlí v její tělocvičně. Poté, co se město Ústí nad Labem celé prohlásilo za vyloučenou lokalitu, a zastavilo tak na svém území výplatu doplatku na bydlení, rozhodli se majitelé ubytoven Klíšská a „Modrá“ skončit s výhodným obchodem, pro který se vžil přívlastek „s chudobou“.

Stovky lidí si musely narychlo hledat nové bydlení. Zatímco ti z Klíšské ho také díky ochotě místostarosty centrálního ústeckého obvodu Karla Kariky našli, několika rodinám se to ani po měsíci usilovného hledání nepodařilo. Bez prostředků, bez vyhlídek a bez naděje skončily v tělocvičně.

Uprchlíci ve vlastní zemi

„Je to šílený, ti lidi vůbec nemají kam jít, mají strach, co s nimi bude,“ uvádí mě do situace dobrovolník Marek, který přijel lidem v těžké situaci pomoci na výzvu místního sdružení Konexe, jež ve vyloučených lokalitách provozuje komunitní práci. „Připomíná mi to zážitky z maďarských hranic, kde jsme byli pomáhat lidem prchajícím před válkou. Jen s tím rozdílem, že tady válka není a ti lidi mají vlastní stát. Jsou to čeští občané. A vůbec nikdo jim nepomůže,“ popisuje student z pražského Žižkova.

Bez prostředků, bez vyhlídek a bez naděje. Foto Facebook Na ulici nepůjdeme

Ve dvoře kolem dvou dřevěných stolků unaveně posedávají dospělí, s výskotem si čas všelijakými hrami krátí děti. Právě skončil oběd: vývar, rýže s rajčatovou omáčkou. Problémem je nedostatek prostředků na jídlo i otázka, kde jej připravovat. Shání se po potravinových bankách, finančně přispěla neformální skupina Food not Bombs z Prahy, která jindy vaří bezdomovcům. Mléčné výrobky se musí rychle sníst, není lednička. Vařit se nakonec může jednou denně v centru Člověka v tísni naproti přes ulici. Ještěže škola dovolila vevnitř rychlovarnou konvici, je jak vařit kafe. Večer se griluje — malé štěstí v neštěstí.

Na zamřížovaných okenicích tělocvičny visí sbírka omalovánek. Spiderman, auto, princezna. Je to výstavka od včerejška. „Snažíme se dětem zajišťovat alespoň nějaký program, aby na ně ta strašná situace nedoléhala,“ vysvětluje Marek. „Pětadvacet let neřešenej problém tu zachraňujem omalovánkama,“ směje se hořce. Z dlouhé chvíle vybarvují i dospělí. „Co vám mám povědět,“ říká unaveně Jan, který v tělocvičně skončil i s dcerou. „Jsem nervózní, tak si maluju. Do práce nemůžu, přece tady dítě nenechám samotné.“

„Teď dopoledne tu byla primátorka,“ pokračuje Marek. „Nulový zájem. Prý ‚to jsme rádi, že je o vás postaráno. Tak snad si brzy něco najdete‘.“ Lidé mají strach prozradit, že mají třeba předběžně nějaký byt přislíbený. Bojí se, že by museli z tělocvičny pryč. Hlavní, zato ustavičnou připomínkou přítomnosti státu zůstává policejní auto, zaparkované v bočním vchodu na školní dvůr. Nikdo neví, proč tam stojí. „Kdo je tady ten v té modré čapce?“ přichází se po chvíli zeptat uniformovaný příslušník. „Já jsem novinář,“ odpovídám. „Aha, tak dobře,“ schvaluje.

×