V pátek 25. května 2018 uplynula lhůta pro připomínky ministerstev, krajů a dalších oprávněných subjektů ke dvěma vládním návrhům na změny v dávkách na bydlení. Příspěvek na bydlení má být podle Ministerstva práce a sociálních věcí změněn z nástroje rodinné politiky na chudinskou dávku a doplatek na bydlení je odsouzen k tomu být v dohledné době zrušen. V březnu 2018, kdy tyto plány vznikaly, pobíralo dávku státní sociální podpory (příspěvek) 220 tisíc domácností, dávku hmotné nouze (doplatek) pak 45 tisíc jednotlivců a rodin.

Začalo to na skládce, pokračovalo opakovanou iluzí

Ministryně Němcová to sice v Poslanecké sněmovně nazvala sociálním šetřením, ale ne, když se ministři rozjedou po krajích, je to jen vládní výlet mimo Prahu, nic víc. Na pozvání Ústeckého kraje se takto ministryně ocitla hned dvakrát na skládce v Ústí nad Labem-Předlicích a z nějakého důvodu si nechala asi nejméně kompetentní vedoucí sociálního odboru v České republece namluvit, že ty odpadky, co tam mezi ruinami viděla, souvisí s neúměrnou výší sociálních dávek, které stát vyplácí na bydlení. Krátce na to viděl totéž Andrej Babiš, zavzpomínal na své cesty do Litvínova-Janova nebo Varnsdorfu ještě v roli ministra financí a rozhodl, že s těmi „šmejdy“ (obchodníky s chudobou) je potřeba rázně zatočit.

A tak v Praze nastalo velké úkolování a vytahování návrhů z šuplíků, které se hodí každé vládě. Dávky je třeba rychle a viditelně změnit. Jak? Tak, jak to navrhují obce, které nejlépe vědí, co má dělat stát. Kromě Ústí nad Labem a dalších severočeských měst zafungoval jako rádce z Pyšné princezny třeba Sokolov, který v rámci snahy o zachování možnosti obcí zakazovat doplatek na bydlení (pozůstatku vlády předchozí) přilákal pozornost politiků k tvorbě cen vyšších než v místě obvyklých, pokud soukromý vlastník skoupí nemovitosti v podstatné části obce.

Omyl, že ceny pronájmů určují sociální dávky, a nikoli nedostupnost bydlení, byl zpět a s ním i opakovaná chyba v úsudku, že právě snížení sociálních dávek povede ke snížení cen za bydlení těm, které obce ani nikdo jiný ubytovat nechce. Naposledy k podobnému nedopatření došlo v letech 2015 a 2017, pokaždé se stejným výsledkem. Po snížení „stropu“ pro doplatek na bydlení nejprve ze 100 na 90 procent, později na 80 procent nejenže nedošlo ke snížení cen, ale domácnosti musely sáhnout ještě hlouběji do svých dalších kapes, tedy do dávek určených na jídlo, péči o děti nebo zdravotně postižené, aby si zachovaly svou střechu nad hlavou. Kdo neměl kam sáhnout, uchýlil se k nelegální práci, stěhování k příbuzným nebo zločinu. Kolikrát ještě tato a budoucí vláda chce tenhle pokus provést?

Co vláda v demisi přichystala příjemcům dávek na bydlení

Populární snižování „stropu“, tedy normativních nákladů na bydlení dle počtu osob v domácnosti a počtu obyvatel v obci, má od července 2019 pokračovat ještě radikálnějším snížením, tentokrát na 50 procent u doplatků na bydlení vyplácených do ubytoven (týká se 9,6 tisíce rodin). Nejde ale jen o ubytovny. Stejné normativy platí i pro příspěvek na bydlení vyplácený výhradně domácnostem s nájemní smlouvou v bytech, vlastníkům bytů nebo družstevníkům.

Těm sice nebude snížen „strop“ kvůli podstandardním podmínkám, ale má být například zrušena kategorie normativu pro rodiny se čtyřmi a více členy, což při znalosti poměru rodin s pěti a více osobami (kolem 10 procent) a s připočtením všech rodin čtyřčlenných znamená snížení částky pro desítky tisíc domácností hned s účinností nové právní úpravy (této již od ledna 2019). Trochu to připomíná čínskou politiku jednoho dítěte, když se má normou stát rodina složená ze dvou dospělých a jen jednoho dítěte. Dvě děti už je asi moc a naše země propopulační politiku nejspíš nepotřebuje.

Normativy by se navíc měly přestat „zbytečně“ valorizovat každý rok podle skutečných cen za bydlení dodávaných Českým statistickým úřadem. Podobně se už sedmý rok nezvyšuje životní minimum. Meziročně totiž nedošlo aspoň k pětiprocentnímu nárůstu cen (ačkoli třeba průměrná mzda za tu dobu stoupla o 19 procent), a navíc vláda dle zákona o životním a existenčním minimu nemusí ani v takovém případě ke zvýšení přistoupit. Stejný princip je navrhován, navzdory raketově zvyšovaným nájmům, pro obě dávky na bydlení.

A pak tu máme hon na vlastníky (a spoluvlastníky) nemovitostí, v nichž nebydlí. Takoví by nadále vůbec neměli mít možnost žádat o příspěvek na bydlení. Stejně tak by měli být ze státní podpory bydlení vyloučeni nájemníci, s nimiž pronajímatel uzavřel smlouvu o paušálních platbách nájemného a služeb spojených s bydlením bez ohledu na cenu v místě obvyklou, která klidně může být vyšší. Vadí prostě ten paušál (týká se 17,2 tisíce domácností), byť mají žadatelé o příspěvek už nyní, od ledna 2018, povinnost pro Úřad práce opakovaně rozepisovat platby za všechny služby, což způsobuje spolu se zvýšením frekvence žádání z roku na čtvrtletí neúměrné průtahy při vyřizování žádostí.

A nakonec kouzlo dvojího přeměřování příjmů rodin. Dosud stačí, aby byl příjem rodiny poměřen prokázanými náklady na bydlení. Pokud rodina vydá za bydlení více než 30, v Praze 35, procent z prokázaného příjmu, má nárok na příspěvek na bydlení. Nově se má navíc zkoumat, jaké procento životního minima takové rodině po úhradě nákladů na bydlení zbyde.

A opět, čím méně osob v domácnosti, tím lépe. Jednotlivec má nárok si „vyskakovat“ za disponibilní příjem ve výši dvojnásobku svého životního minima, zatímco rodina čtyř- a vícečlenná (v oblasti příjmu zůstala tato kategorie zachována) si musí vystačit jen s 1,2násobkem. To je pro nárok na dávku státní sociální podpory ještě méně, než připouští zákon o pomoci v hmotné nouzi pro doplatek na bydlení (1,3násobek). Početnější domácnosti si zkrátka budou muset vybrat, jestli zůstanou bydlet, nebo se nají.

Chystanou změnu v posuzování nároku na příspěvek na bydlení skutečným namísto trvalým pobytem, která by vyžadovala přijmout asi 800 nových zaměstnanců na Úřad práce, aby měl kdo provádět šetření v domácnostech, jako se to děje u dávek pomoci v hmotné nouzi, snad ani nerozvádějme. Buď tohle bezprecedentně naivní kontrolování všeho a všech z novely vypadne, nebo nastane katastrofa srovnatelná s rokem 2012, kdy se dávky zpožďovaly tak, že se některé rodiny dosud nedostaly z dluhů.

Sociální bydlení: kolik čeho komu bude kdo poskytovat v bytové nouzi

Co bude dál? Pokud zůstane stav příprav sociálního bydlení, jaký je teď, bude si ministerstvo práce a sociálních věcí nadále „hrát“ s úpravami nepojistných sociálních dávek, zatímco ministerstvo pro místní rozvoj bude připravovat vůči dávkám nekompatibilní „investiční“ zákon o sociálním bydlení. MPSV se chystá na změnu příspěvků na péči, a když už bude zasahovat do zákona o sociálních službách, který je upravuje, dojde nejspíš i na rozvětvení azylových domů na více cílových skupin.

Vedle azylových domů pro muže a ženy s dětmi, ve vzácných případech též pro celé rodiny, o nichž jsme se dosud domnívali, že slouží ke stabilizaci potřebné pro následné bydlení v  bytech, mají vzniknout specializované tréninkové azylové domy a taky azyláky pro osoby po léčbě závislostí nebo pro osoby propuštěné z léčeben dlouhodobě nemocných. Jako by azylové domy měly či mohly být součástí sociálního bydlení, a nikoli jen záchytnou službou.

Lze tedy očekávat, že kromě sociálních dávek bude významně „říznuto“ i do dalšího pilíře sociální politiky v oblasti bydlení, do služeb. Zvlášť pokud se něco nezmění v ochotě obou ministerstev spolupracovat na právní úpravě sociálního bydlení nejen tak, že se vzájemně seznamují se svými kroky, ale také že jejich počiny vedou ke vzniku uceleného systému dávek, služeb a zpřístupňování bytů pro ty, co nebydlí. Počítaje v to všechny příjemce dávek na bydlení i ty, kteří už nyní z dávkového systému vypadávají. Není nutné postavit pro každého z nich byt. Je ale nutné udělat si konečně jasno a do zákona o sociálním bydlení černé na bílém uvést, kolik čeho bude poskytovat kdo osobám a rodinám v bytové nouzi.