V pátek 25. května 2018 uplynula lhůta pro připomínky ministerstev, krajů a dalších oprávněných subjektů ke dvěma vládním návrhům na změny v dávkách na bydlení. Příspěvek na bydlení má být podle Ministerstva práce a sociálních věcí změněn z nástroje rodinné politiky na chudinskou dávku a doplatek na bydlení je odsouzen k tomu být v dohledné době zrušen. V březnu 2018, kdy tyto plány vznikaly, pobíralo dávku státní sociální podpory (příspěvek) 220 tisíc domácností, dávku hmotné nouze (doplatek) pak 45 tisíc jednotlivců a rodin.

Začalo to na skládce, pokračovalo opakovanou iluzí

Ministryně Němcová to sice v Poslanecké sněmovně nazvala sociálním šetřením, ale ne, když se ministři rozjedou po krajích, je to jen vládní výlet mimo Prahu, nic víc. Na pozvání Ústeckého kraje se takto ministryně ocitla hned dvakrát na skládce v Ústí nad Labem-Předlicích a z nějakého důvodu si nechala asi nejméně kompetentní vedoucí sociálního odboru v České republece namluvit, že ty odpadky, co tam mezi ruinami viděla, souvisí s neúměrnou výší sociálních dávek, které stát vyplácí na bydlení. Krátce na to viděl totéž Andrej Babiš, zavzpomínal na své cesty do Litvínova-Janova nebo Varnsdorfu ještě v roli ministra financí a rozhodl, že s těmi „šmejdy“ (obchodníky s chudobou) je potřeba rázně zatočit.

A tak v Praze nastalo velké úkolování a vytahování návrhů z šuplíků, které se hodí každé vládě. Dávky je třeba rychle a viditelně změnit. Jak? Tak, jak to navrhují obce, které nejlépe vědí, co má dělat stát. Kromě Ústí nad Labem a dalších severočeských měst zafungoval jako rádce z Pyšné princezny třeba Sokolov, který v rámci snahy o zachování možnosti obcí zakazovat doplatek na bydlení (pozůstatku vlády předchozí) přilákal pozornost politiků k tvorbě cen vyšších než v místě obvyklých, pokud soukromý vlastník skoupí nemovitosti v podstatné části obce.

Omyl, že ceny pronájmů určují sociální dávky, a nikoli nedostupnost bydlení, byl zpět a s ním i opakovaná chyba v úsudku, že právě snížení sociálních dávek povede ke snížení cen za bydlení těm, které obce ani nikdo jiný ubytovat nechce. Naposledy k podobnému nedopatření došlo v letech 2015 a 2017, pokaždé se stejným výsledkem. Po snížení „stropu“ pro doplatek na bydlení nejprve ze 100 na 90 procent, později na 80 procent nejenže nedošlo ke snížení cen, ale domácnosti musely sáhnout ještě hlouběji do svých dalších kapes, tedy do dávek určených na jídlo, péči o děti nebo zdravotně postižené, aby si zachovaly svou střechu nad hlavou. Kdo neměl kam sáhnout, uchýlil se k nelegální práci, stěhování k příbuzným nebo zločinu. Kolikrát ještě tato a budoucí vláda chce tenhle pokus provést?