Rasy neexistují a nikdy neexistovaly. Jak ale porazit rasismus?
Marie HeřmanováTisíce stran jednoznačných důkazů o tom, že „rasové“ rozdíly mezi lidmi jsou ve skutečnosti umělým výtvorem, máme už více než sto let. Rasistické předsudky přesto stále poznamenávají životy milionů. Kdy se konečně odhodláme je překonat?
V roce 1907 se v americkém kongresu zformovala takzvaná Dilinghamova komise, pojmenovaná podle Williama P. Dillinghama, republikánského senátora z Vermontu. Jejím cílem bylo dát dohromady velké mozky tehdejší doby a pokusit se skrze výzkum a data odpovědět na otázku, která trápila americké politiky i občany více než kterákoliv jiná — jaký dopad má vlastně na americkou společnost masivní imigrace?
Během dvou desetiletí od roku 1890 přeplulo Atlantik v naději na lepší a důstojnější život více jak 13 milionů lidí, nejčastěji z Evropy, ale také třeba z Blízkého Východu. Z různých stran zaznívaly obavy, jaká je vlastně “kvalita” nově příchozích a kolovaly různé konspirační teorie o tom, že evropské státy schválně vysílají k americkým břehům své nejhorší kriminálníky (zní vám to povědomě?).
Senzační zjištění: lidé jsou lidé
Dillingham a jeho kolegové oslovili Franze Boase, německého imigranta a jednoho z prvních profesorů v té době mladičké vědní disciplíny sociální a kulturní antropologie, kterou se zrovna pokoušel prosadit jako samostatný obor na Kolumbijské univerzitě. Boas na požadavek komise nadšeně přistoupil a během následujícího roku shromáždil spolu se svými studenty a studentkami detailní data o téměř 18 tisících nově příchozích imigrantů ze všech možných etnik (jednou z “obávaných” skupin byli v té době třeba také Češi, obývající pár bloků na East Side na Manhattanu, hned vedle polských a slovenských komunit).
Boasovou metodou byla takzvaná antropometrie. Měřil imigrantům velikost lebky, porovnával tvary, pomocí speciálně vyvinutých skleněných kuliček vytvářel tabulky barev očí. Výsledek jeho studie byl jednoznačný a poměrně senzační v tom smyslu, že vyvracel do té doby naprosto samozřejmý předpoklad, že lidé se přirozeně dělí na různé rasy, které se od sebe odjakživa a navždy fyzicky i mentálně odlišují. Boasovi studenti a asistenti ale shromáždili data, která ukazovala pravý opak — už první generace dětí narozená na americké půdě se mnohem více podobala ostatním americkým dětem než “rase” svých rodičů.
Tvary lebek typické třeba pro jižní Evropu se změnily na tvary lebek typické prostě pro Manhattan. Už během dvaceti let se z jedné “rasy” chápané jako fixní a neměnná konstanta stala “rasa” úplně jiná. Boas dospěl k jedinému možnému logickému závěru — prostředí, strava, vzdělání, kulturní zvyky, podnebí mají mnohem větší dopad na to, kým jsme, než genetická dispozice včetně etnické kategorie rodičů. Jinými slovy, rasy vlastně tak úplně neexistují a v žádném případě nedeterminují, kdo jsme. To, co lidé dělají, ne to, kým lidé jsou, by mělo být určující a mělo by být hlavním zájmem věd o člověku, napsal Boas ve zprávě pro komisi.