Rasy neexistují a nikdy neexistovaly. Jak ale porazit rasismus?

Marie Heřmanová

Tisíce stran jednoznačných důkazů o tom, že „rasové“ rozdíly mezi lidmi jsou ve skutečnosti umělým výtvorem, máme už více než sto let. Rasistické předsudky přesto stále poznamenávají životy milionů. Kdy se konečně odhodláme je překonat?

Rasové rozdíly mezi lidmi sice prokazatelně neexistují, rasové předsudky mají zato doslova vražedné důsledky. Muži afroamerického původu čelí v americe sedmkrát vyššímu riziku, že budou zatčeni či zabiti policistou. Foto John Lucia, WmC.

V roce 1907 se v americkém kongresu zformovala takzvaná Dilinghamova komise, pojmenovaná podle Williama P. Dillinghama, republikánského senátora z Vermontu. Jejím cílem bylo dát dohromady velké mozky tehdejší doby a pokusit se skrze výzkum a data odpovědět na otázku, která trápila americké politiky i občany více než kterákoliv jiná — jaký dopad má vlastně na americkou společnost masivní imigrace? 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Během dvou desetiletí od roku 1890 přeplulo Atlantik v naději na lepší a důstojnější život více jak 13 milionů lidí, nejčastěji z Evropy, ale také třeba z Blízkého Východu. Z různých stran zaznívaly obavy, jaká je vlastně “kvalita” nově příchozích a kolovaly různé konspirační teorie o tom, že evropské státy schválně vysílají k americkým břehům své nejhorší kriminálníky (zní vám to povědomě?). 

Senzační zjištění: lidé jsou lidé

Dillingham a jeho kolegové oslovili Franze Boase, německého imigranta a jednoho z prvních profesorů v té době mladičké vědní disciplíny sociální a kulturní antropologie, kterou se zrovna pokoušel prosadit jako samostatný obor na Kolumbijské univerzitě. Boas na požadavek komise nadšeně přistoupil a během následujícího roku shromáždil spolu se svými studenty a studentkami detailní data o téměř 18 tisících nově příchozích imigrantů ze všech možných etnik (jednou z “obávaných” skupin byli v té době třeba také Češi, obývající pár bloků na East Side na Manhattanu, hned vedle polských a slovenských komunit).

Boasovou metodou byla takzvaná antropometrie. Měřil imigrantům velikost lebky, porovnával tvary, pomocí speciálně vyvinutých skleněných kuliček vytvářel tabulky barev očí. Výsledek jeho studie byl jednoznačný a poměrně senzační v tom smyslu, že vyvracel do té doby naprosto samozřejmý předpoklad, že lidé se přirozeně dělí na různé rasy, které se od sebe odjakživa a navždy fyzicky i mentálně odlišují. Boasovi studenti a asistenti ale shromáždili data, která ukazovala pravý opak — už první generace dětí narozená na americké půdě se mnohem více podobala ostatním americkým dětem než “rase” svých rodičů.

Tvary lebek typické třeba pro jižní Evropu se změnily na tvary lebek typické prostě pro Manhattan. Už během dvaceti let se z jedné “rasy” chápané jako fixní a neměnná konstanta stala “rasa” úplně jiná. Boas dospěl k jedinému možnému logickému závěru — prostředí, strava, vzdělání, kulturní zvyky, podnebí mají mnohem větší dopad na to, kým jsme, než genetická dispozice včetně etnické kategorie rodičů. Jinými slovy, rasy vlastně tak úplně neexistují a v žádném případě nedeterminují, kdo jsme. To, co lidé dělají, ne to, kým lidé jsou, by mělo být určující a mělo by být hlavním zájmem věd o člověku, napsal Boas ve zprávě pro komisi.

O více než sto let později stojí v čele Spojených států prezident, který mluví o všech Mexičanech jako o “násilnících” jenom proto, že jsou Mexičané a ve státě Minnesotta, kde začaly nynější nepokoje, jsou terčem policejního násilí sedmkrát častěji obyvatelé černé barvy pleti, než bílé. Stovky let systematického útlaku vyvěrají do ulic, do násilných potyček, do celospolečenské frustrace, která se někdy může zdát z Evropy nepochopitelná.

Pravda, která se nikomu nehodila

Jak je to možné, co se s Boasovými daty stalo? Proč ho komise neposlechla? Tuhle otázku si nejspíš sám Boas, který během své kariéry musel pozorovat třeba nástup nacismu v rodném Německu, kladl neustále. Boas byl jedním z prvních sociálních vědců, kteří se pokusili zformulovat myšlenku toho, že lidé jsou — přes všechny rozdíly — nakonec všichni lidé a že to, co z nich dělá “rasově” odlišné minority jsou především strukturální podmínky, kterým jsou vystaveni.

Stěžejním textem americké politiky se ovšem nestala jeho studie pro komisi ani kniha “The Mind of Primitive Man”, kterou na jejím základě napsal. Stal se jím pamphlet “The Passing of the Great Race”, který v roce 1910 publikoval Madison Grant. Ten se rychle etabloval jako hlavní mluvčí rasové teorie a jeho spisy i přednášky měly enormní vliv na podobu americké imigrační politiky.

Grant sám nikdy nic nezkoumal, neměl žádná vlastní, původní data. Jeho největší inspirací byl Francouz Arthur de Gobineau a jeho nadšeným čtenářem tenkrát ještě úplně neznámý Adolf Hitler. (Madison Grant byl mj. nadšeným průkopníkem teorie árijské rasy a navrhoval legislativní opatření, která měla zajistit, aby její příslušníci, tedy lidé “nordického” typu, dostávali při imigraci přednost. Česká a slovenská komunita na Manhattanu od té doby už moc nevzkvétala, do žádoucích rasových škatulek jsme se nedostali.)

Ze zpětného pohledu je samozřejmě možné vysledovat hned několik možných důvodů, proč se Boasovým závěrům nedostalo kýžené popularity. Evropa v té době bojovala se svými vlastními problémy, dědictvím kolonialismu, který byl celý postavený na myšlence intelektuální i fyzické nadřazenosti bílé rasy a představě, že “civilizace” divochů na koloniálních územích je tedy v podstatě morální a správná. Stovky stran statistických dat dokazujících, že rasa je sociální konstrukt a nikoliv fyzická danost, se nehodily prostě nikomu.

Rasy nejsou, rasismus trvá

Boasův boj s větrnými mlýny (který za něj nakonec částečně vyhrála generace jeho studentek a následovnic v čele s Margaret Meadovou, dodnes jednou z nejčtenějších a nejslavnějších amerických sociálních vědkyň a intelektuálek) popisuje v knize “Gods of the Upper Air” americký historik Charles King a poslední dobou se mi neustále vkrádá na mysl při nekonečných debatách o tom, co je nebo není rasismus, zda vůbec existuje, případně zda je to jen americký nebo náhodou třeba i evropský problém. 

Jak je možné, že sto let poté, co se na papíře ocitl první daty jasně podložený výzkum, který ukazoval na nesmyslnost jakéhokoliv “třídění” lidí podle jejich fyzických znaků, je v USA pravděpodobné, že každý tisící muž afroamerického původu zemře jako oběť policejního násilí? Protože rasismus stejně jako rasa je sociální konstrukt, umělý společenský výtvor. Protože sice nikdy neexistoval a nikdy nebude existovat jako fyzická, hmotná realita, ale v našich hlavách úspěšně přetrval další století.

Dokladem toho, jak málo jsme se za sto let posunuli dohromady, mohou být nejenom třeba četné české diskuze o islámu a muslimech, které v podstatě doslova opakují vše, co Boas a jeho student účinně vyvrátili (kromě oné studie pro Dillinghamovu komisi take desítkami následných výzkumů a studií), ale třeba i každodenní přetrvávající stereotypy. Rasismus se děje pokaždé, když někoho hodnotíme na základě jeho “mentality” a škatulkujeme Italy jako horkokrevné a Čechy jako národ zlatých ručiček. Děje se pokaždé, když se snažíme Romy pochválit tím, že “ta jejich kultura si hodně váží rodiny a taky mají dobrou hudbu, slyšeli jste?”. Oni mají, my nemáme. Oni nejsou my. Lidé nejsou lidé. 

Rasismus v intelektuální rovině je naprosto všudypřítomný ve veřejném prostoru i mediálním diskurzu a dopouštíme se ho občas všichni. Intelektuální rovina vytváří podhoubí pro systémový rasismus ukotvený v institucích, politickém uspořádání nebo třeba urbanismu. Dnešní antropologové a antropoložky v Boasově tradici velmi často zkoumají právě účinky strukturálního a systémového rasismu na menšiny po celém světě, rozebírají dědictví kolonialismu na prvočísla a snaží se ukazovat hluboké propasti, které ve společnosti stále vytváří. Máme tisíce stran důkazů o tom, že prohlášení o jakékoliv mentalitě jakékoliv národní nebo etnické skupiny jsou prostě a jednoduše úplná blbost, ale přesto je používáme každodenně, zdánlivě nevinně. Třeba jenom jako takový laskavý humor u rodinného oběda.

Nejvyšší čas procitnout

Poměrně děsivé uvědomění si toho, jak zoufale nespravedlivého systému jsme všichni součástí a jak dlouho už nasloucháme politickému narativu, který vytváří vlastní realitu podloženou pouze a jenom pocitem bílé nadřazenosti a ničím jiným, samozřejmě není jenom intelektuální. To emocionální, bolestivé a každodenní nedávno popsala skvěle třeba Saša Uhlová na příkladu českých Romů, v americkém kontextu o něm píše třeba Rebecca Caroll pro The Atlantic.

Ať už ale proběhne jakkoliv, je tohle procitnutí úkolem nás všech — nejsou to černé čtverce, nejsou to nekonečné facebookové debaty o tom co možná je, možná není a možná by mohla být někdy pravda, nejsou to dokonce ani demonstrace a chytlavé hashtagy, i když i ty mohou lecčemus pomoci. 

Naším úkolem je nebát se vystavit sami sebe kontaktu s někým, o kom se domníváme, že je odlišný a vzdělávat se, abychom si uměli uvědomit, v čem jeho odlišnost skutečně spočívá. A musíme to dělat všichni a neustále. Věta check your privileges — „zkontroluj si svá privilegia“ — je možná humorným memem, ale v případě rasismu máme spoustu studijního materiálu na to, jak z ní udělat zcela seriózní domácí úkol. Jinak hrozí, že bude trvat dalších sto let než začneme brát vážně, co máme před očima. A ti, kteří kvůli rasismu umírají a dennodenně trpí, už tak dlouho čekat nemůžou. 

    Diskuse