Vstupuju do kavárny s bohatou nabídkou croissantů. U baru si jeden objednávám společně s černým čajem, platím. Usedám ke stolu, na stůl pokládám počítač a nasazuju si sluchátka. Do plánované schůzky ještě zbývá dost času a já bych se ráda připravila.

Poslouchám rozhovor, dělám si poznámky. Moc neslyším, co se kolem děje, ale personál vnímám. Muž neustále počítá croissanty, servírka si hledí svého. V jedné chvíli mě poslouchaná nahrávka zaujme natolik, že se nad ní potřebuju zamyslet, a proto ji zastavuju. Sluchátka mám stále na uších. Najednou slyším muže ptát se své kolegyně: „A ta cigánská holka půjde kdy?“

Tuším, že mluví o mně. Hlavně v dětství si mě lidé spletli s Romkou tolikrát, že bych to ani nespočítala, a děje se to stále. Není to tak dávno, co se na mě na zastávce tramvaje obořil jeden dospívající muž: „Nečum, ty černá hubo!“ To bylo v Praze, teď jsem v Ostravě. Přesto se rozhlížím po kavárně, ale nikdo jiný tam není.

Zatímco se mi hlavou honí zmatené myšlenky, žena si na sebe bere bundu. Asi chtěli někam odejít a měli strach, že odejdu bez placení. „Ale vždyť jsem už zaplatila,“ říkám sama sobě. „Tak o co jim jde?“

Pak mě napadne, že dnes musím vypadat hrozně. Ze zkušenosti vím, že častěji jsem rasistickým poznámkám a urážkám vystavena, když vypadám méně „reprezentativně“. Být na veřejnosti neupravená, to je výsada jiných lidí, než mezi které podle všeho patřím já. Až příliš často se o tom přesvědčujeme, když nás v obchodech zejména mimo Prahu pronásleduje ochranka.

Vytahuju mobil a přední kamerou se na sebe dívám. Je fakt, že zrovna dnes vypadám ztrhaně. Kromě práce řeším spoustu jiných problémů a je to znát — kruhy pod očima, potřebovala bych si umýt vlasy. Hledám vinu u sebe. Kdesi jsem se dočetla, že jde o přirozenou reakci: při napadení člověk pociťuje ztrátu kontroly, kterou se sebeobviňováním snaží získat zpět.

Po zkušenosti z tramvajové zastávky jsem si koupila nový kabát. Říkala jsem si, že v černém budu méně vidět než v hořčicovém. Už když jsem se rozhodla, mi bylo jasné, že je to nesmysl. A přece to pro mě bylo v ten moment důležité — cokoli je lepší než nic.

V kavárně jsem si demonstrativně sundala sluchátko a zeptala se servírky: „Už zavíráte?“ Odpověděla, že ne, že mají do pěti. Že by tedy nakonec nebyla řeč o mně? Ale o kom tedy jiném?

Filozofka Regina Riniová se zabývá takzvanými mikroagresemi. Nemám to slovo ráda. Jakkoli s tím, co označuje, mám početné zkušenosti, stále mi přijde trochu přehnané. A to zejména tehdy, pokud je užíváno pro situace typu, kdy se lidí s jinou než bílou barvou kůže někdo ptá, odkud jsou. Taky to nemám ráda, dotýká se mě to, štve mě to. Zároveň vím, že to ti lidé obvykle nemyslí zle.

Stejně tak to ví Regina Riniová. Vysvětluje, že problém s mikroagresemi spočívá právě v tom, že člověka zaplavují smíšenými pocity a pochybnostmi: „Jak to tedy bylo?“ „Opravdu to myslel tak, jak jsem tomu rozuměla já?“ „Nepřeháním to?“ Těžko říct, co se doopravdy v kavárně přihodilo. Možná vůbec nebyla řeč o mě, a přesto s tím žiji doteď a píšu tento text.

Když někomu vyprávím o zkušenostech s každodenním rasismem, jednou z reakcí je popření v duchu „já jsem to nezažil, a proto to neexistuje“. Ano, i toto je součást rasismu — přehlížení či přímo zpochybňování zkušenosti, kterou mnoho lidí pravidelně zažívá. A v poslední době se k tomu přidalo obviňování z rozdělování společnosti, pokud na to někdo upozorní.

Důkazů o tom, že v rozdělené společnosti žijeme tak jako tak, existuje více než dost. Stačí se podívat na výsledky šetření Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí prezentovaného ve Zprávě o socioekonomické situaci romské populace v České republice 2023/2024. Každodenní rasismus funguje jako připomínka těchto hlubokých sociálních nerovností. I proto může být zraňující.