Světová válka o pomníky, slova a obrazy a globální kolonialismus

Filip Outrata

Po celém světě se odstraňují pomníky a sochy spojené tak či onak s kolonialismem, rasismem a imperialismem a diskutuje se o literárních a vizuálních dílech. Jejich osudy ukazují mnohé o dnešním světě a jeho globální provázanosti.

Na univerzitě v Accře odstraňují sochu Gándhího jen několik měsíců po jejím vztyčení. Jeho postoje vůči černochům během pobytu v jižní Africe se z dnešního pohledu oprávněně jeví jako rasistické. Repro DR

Stržení pomníku je veřejná akce, je to symbolický akt, který mnohdy má význam osvobození od utlačovatelské moci. Nelze ale zapomínat, že stejně symbolickou veřejnou akcí je i samo jeho vztyčení, postavení pomníku či monumentu; to zase vyjadřuje upevnění určitého mocenského pořádku a dává mu punc legitimity, stvrzené tím, že pomník symbolicky obsazuje a ovládá část veřejného prostoru.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Je velmi zajímavé sledovat, co se v souvislosti s protesty hnutí Black Lives Matter děje v mnoha zemích světa, jak se protesty vyjadřují právě na symbolické rovině, jak se vztahují k veřejnému prostoru. I jen stručný přehled některých případů odstraňování soch a pomníků po světě ukáže, jak komplexní a globální dnes problém rasismu, imperialismu a kolonialismu. Podívejme se tedy na některé aktuální příběhy stržených soch a pomníků. A nejde jen o pomníky a sochy.

Otrokáři, králové a temná konfederační minulost

V některých případech se zdá být záležitost jednoznačná. Socha obchodníka s otroky Edwarda Colstona v anglickém Bristolu byla protestujícími svržena a poté vhozena do řeky Avon. Bristolský přímo zvolený starosta Marvin Rees, který má jamajské kořeny, označil svržení sochy za akt „historické poezie“, ačkoli coby zástupce zákonné moci nemohl přímo pochválit akt vandalismu.

Colstonova socha poputuje do muzea a takový osud zřejmě čeká většinu soch a pomníků odstraňovaných po celém světě. Sochu obchodníka s otroky vytvořil irský sochař a malíř John Cassidy v 90. letech 19. století. Pro svou historickou a uměleckou hodnotu se těšila památkové ochraně, to jí ovšem setrvání ve veřejném prostoru nezajistilo.

Belgický král Leopold II. má na svědomí jednu z nejkrvavějších genocid v lidských dějinách https://www.bbc.com/news/world-europe-53017188, přesto jeho pomníky v belgických městech donedávna hrdě stály, snad především jako připomínky někdejších koloniálních ambicí malé země, která sama na vlastní kůži zažila, jaké to je být něčí kolonií. Nyní už král Leopold v Bruselu ani Antverpách na veřejném prostranství není, obě sochy byly krátce po sobě odstraněny.

Seznam stržených, odstraněných nebo poškozených soch a pomníků především na jihu Spojených států se stále rozrůstá. Převažují v něm sochy a pomníky nějak spojené s jižanskou Konfederací, hned za nimi následují pomníky Kryštofa Kolumba. V Bostonu a v minnesotském St. Paul přišel janovský mořeplavec nejprve o hlavu, poté byl odstraněn i zbytek sochy.

Ale netýká se to jen jihu Spojených států. V pensylvánské Filadelfii byla odstraněna socha tamního starosty Franka Rizza (1920-1991), který byl v době své aktivní policejní a poté politické kariéry na konci 60. let a v letech 70. odpůrcem rasové desegregace. Zajímavé a svým způsobem typické je, že Rizzo byl původně členem Demokratické strany, v roce 1986 ale přešel k republikánům.

Nový Zéland: neoslavovat násilné uloupení země

Na Novém Zélandu, konkrétně na Severním ostrově, byla odstraněna socha britského kapitána Johna Hamiltona ve stejnojmenném městě. Odstranění sochy požadovali místní Maorové (iwi), konkrétně jejich místní zastřešující organizace Waikato-Tanui. Ta požaduje kromě odstranění sochy, které místní starostka nechala promptně provést přes noc, také přejmenování města Hamilton na Kirikiriroa („dlouhý pás štěrku“, odkaz k břehům místní řeky Waikato).

Kapitán Hamilton se podílel na krvavých bojích s Maory v 19. století. Z pohledu původních obyvatel souostroví to bezesporu není žádný hrdina, ale krvavý dobyvatel a vrah. Zajímavé je, že socha kapitána Hamiltona není, jak by se mohlo zdát, nějakým starobylým památníkem, ale byla osazena teprve v roce 2013. Pokud jde o změnu jména města, tu zvažoval už v roce 2018 předchozí starosta.

Charismatická novozélandská premiérka Jacinda Ardernová se často při oficiálních příležitostech odívá do tradičního maorského oděvu, jako i zde při setkání s britskou královnou. Repro DR

Pomníky a názvy ulic spojené s britskými důstojníky jsou pro mnohé místní obyvatele připomínkou „raupatu“ (zabrání, uloupení jejich území) a jsou jako takové problematické všechny. Spor se vede mimo jiné také o sochu slavného britského mořeplavce a objevitele Jamese Cooka ve městě Gisborne, která byla vztyčena na posvátné hoře Titirangi.

Na tomto místě Cookovi muži zabili devět členů místního maorského kmene. Na soše, respektive na jejím podstavci ve tvaru glóbu, se objevily svastiky a antirasistické nápisy s odkazy na hnutí Black Lives Matter.

Jamese Cooka vnímáme jako jednoho z nejvýznamnějších světových objevitelů, ale z pohledu místních obyvatel území, která si díky němu přivlastnila britská koruna, se jednalo prostě o jednoho z pachatelů „raupatu“, či dokonce jejich hlavního viníka. Podobně jako je tomu u Kryštofa Kolumba a dalších evropských objevitelů ve službách imperiálních velmocí své doby.

Rasista Gándhí a globalizace imperialismu

O tom, že svrhávání a odstraňování soch je dnes skutečně celosvětovým fenoménem, svědčí to, že postihlo i osobu, kterou by si asi s rasismem či imperialismem spojil málokdo. V západoafrické Ghaně, konkrétně v kampusu univerzity v hlavním městě Accra, byla odstraněna socha otce indické nezávislosti Mahátmy Gándhího.

I v tomto případě byla socha umístěna poměrně nedávno, v roce 2016, a protesty proti jejímu umístění se ozvaly hned poté. Důvodem je Gándhího vyjadřování na adresu černošských obyvatel Jižní Afriky, kde v mládí žil a působil jako právník.

Černé Afričany považoval budoucí lídr indického hnutí za nezávislost na Velké Británii za podřadné ve srovnání s Indy. Indové a Evropané jakožto lidé árijského původu byli podle něj jednoduše výš na civilizačním žebříčku než černí Afričané.

Podle řady autorů, kteří se zabývali Gándhího pobytem na jihu Afriky, byl slepý vůči nespravedlnostem, které se děly černým obyvatelům, a staral se jen o práva tamní indické menšiny. Také v souladu s britskou koloniální politikou prosazoval rasovou segregaci, konkrétně chtěl, aby Indové nežili společně s černými Afričany. Jak ale titíž Gándhího životopisci druhým dechem dodávají, toto vše neznamená, že by jeho boj za práva indické menšiny významně nepřispěl k pozdějšímu prosazení práv černých obyvatel.

Odpor vůči soše, vztyčené na podnět indické vlády v době, kdy se Indie se stále nacionalističtějším vedením snaží v soupeření s Čínou stát asijskou supervelmocí a svůj vliv prosazovat mimo jiné právě v Africe, která je předním cílem nového druhu imperialismu, lze velmi dobře pochopit jako odpor proti všem formám kolonialismu. Ten dnes už není výsadou pouze Evropy a západních velmocí, ale je skutečně globálním fenoménem.

Gándhí dnes ale čelí problémům i jinde než v Africe. Petici za odstranění jeho sochy v anglickém Leicesteru, vztyčené v roce 2009, tedy opět nedávno, podepsalo několik tisíc lidí. Podle autorů petice byl Gándhí „fašista, rasista a sexuální predátor“. Od petice se distancovala místní labouristická poslankyně Claudia Webbeová s tím, že je to proti smyslu hnutí Black Lives Matter.

Je skutečným paradoxem, že se dnes Gándhí setkává na lavici obžalovaných s Winstonem Churchillem, který ho upřímně nesnášel. Churchillův pomník na londýnském Parliament Square byl posprejován stejně jako pomník v Praze, tedy slovy, že někdejší britský premiér byl rasista. Podle Churchillovy vnučky bude londýnský pomník nutné přemístit do muzea, pokud budou protesty proti němu pokračovat.

Pražský pomník před Vysokou školou ekonomickou na Žižkově takový osud téměř jistě nečeká. V české situaci a historické zkušenosti hrají roli kolonizátorů a imperiálních dobyvatelů stále ještě představitelé někdejšího Sovětského svazu, jak ukazuje osud pražského pomníku maršála Koněva.

Závadná slova a obrazy

Nejedná se ale jen o pomníky a sochy, spory se vedou i o literární a vizuální díla. Jak připomněla amerikanistka Hana Ulmanová v příloze Orientace Lidových novin, boj o slova a o vlastní minulost spojenou s otrokářstvím a rasismem je ve Spojených státech amerických už mnohaletou tradicí.

Za pozornost stojí osud proslulého románu Dobrodružství Huckleberryho Finna Marka Twaina, který byl ve své době zcela nepochybně jedním z nejsvobodnějších a nejotevřenějších děl jednoho z nejméně předsudečných a nejvíce antirasistických autorů. A přece má kniha o touze po svobodě, v níž jednu z hlavních rolí sehrává uprchlý otrok, který nakonec získává svobodu, dnes problémy a je stahována ze seznamů školní četby.

Nakladatelství s příznačným jménem Nový Jih (New South) vydalo Twainovu knihu v upraveném vydání, přičemž nahradilo výraz „negr“ (nigger) neutrálnějším „otrok“. To ale vyvolává vážné otázky, zda takový zásah není spíš neopodstatněnou cenzurou, zkreslením a zmrzačením původního díla.

Televize HBO zase dočasně stáhla z nabídky slavný film Jih proti Severu (Gone with the Wind) z roku 1939. Zajímavé je zdůvodnění, proč byl snímek ověnčený deseti Oscary stažen: podle televizní stanice je film „produktem své doby a zobrazuje některé rasové předsudky, které byly ve své době v americké společnosti bohužel běžné“.

Podle této definice by zřejmě musela být stažena většina veškeré tvorby, která se jakýmkoli způsobem dotýká daného období. Každé dílo je produktem své doby a v každém, pokud se tomu záměrně zcela nevyhýbá, se předsudky vlastní tehdejší společnosti nějak objevují, prostě proto, že patří k dané době a jakékoli její poctivé zpodobnění je musí nějak vzít v úvahu.

Za zmínku stojí mimo jiné i to, že černošská herečka a zpěvačka Hattie McDanielová získala za roli komorné Mammy ve zmíněném filmu Oscara za nejlepší výkon ve vedlejší roli. Stala se tak vůbec první osobou afroamerického původu s tímto oceněním.

I to patří k historii, i to je produktem a výrazem své doby, a asi to nejlepší, co se dá udělat, je film ponechat v nabídce, případně doplnit komentářem, který dílo zasadí do kontextu vztahů mezi černými a bílými v americké společnosti, otrokářství a rasismu. K podobnému řešení se chce uchýlit televize HBO. Je to zřejmě řešení jediné, pokud nemá být výsledkem ochuzení kultury, které ve výsledku nepomůže nikomu.

Plavovlasí hrdinové Západu

Problém kolonialismu a rasových předsudků je ještě o něco hlubší a závažnější, než se zdá. Ani autor, který se ve svém díle aktuální historické a sociální realitě programově vyhýbá, se jí totiž nedokáže zcela vyhnout. Mám na mysli anglického filologa a spisovatele Johna R. R. Tolkiena a jeho svět Středozemě, zasazený zdánlivě do jiné prostorové a časové dimenze, s pozemským děním nijak přímo nesouvisející.

Čtenáři Tolkienových děl nemůže uniknout, jak výrazně pracuje se stereotypy týkajícími se vzhledu, barvy pleti, vlasů, tvaru očí. Kladnou roli sehrávají především nordické typy, s plavými vlasy a světlou pletí, naproti nim stojí zlí a krutí jižané tmavé pleti a lidé z Východu, s typickými rysy obyvatel Asie. Nemluvě vůbec o skřetech, kteří jsou zcela odlišnými bytostmi než lidé, ale přesto nepochybně jsou „rasou“ či „národem“, prostě určitou skupinou obyvatel.

Adorace nordických a světlovlasých etnik a postav je až jaksi bezelstná, přesto ale působí pro dnešního čtenáře i diváka filmů poněkud znepokojujícím dojmem. V kontextu výše napsaného si nelze odpustit postřeh, že v obsazení filmů podle Tolkienova Hobita, natočených na Novém Zélandu, připadly hercům maorského původu role dvou vůdců skřetů, tedy úhlavních nepřátel dobra a civilizace.

U Tolkiena vychází tento stereotypní pohled z jeho soustředění na svět anglosaských legend, na minulost, a ze snahy vytvořit novou, slavnou anglickou mytologii. Přesto ale je asi namístě i úvaha o tom, nakolik byl i on ovlivněn myšlenkovým zázemím obyvatele britského impéria, nositele vyšší, „západní“ (Západ je u Tolkiena vždy symbolem dobra a nositelem pozitivních hodnot) kultury, apriorně a jaksi samozřejmě nadřazeného těm ostatním, zejména obyvatelům globálního jihu a východu.

Pochopitelně nemá smysl taková díla odsuzovat jako rasistická, cenzurovat a upravovat. V Tolkienově díle se kromě implicitně přítomných předsudků dá najít i jejich hluboce lidské, humanistické překonávání.

Jediný smysluplný přístup je zasazovat dané dílo do vždy širšího a propracovanějšího kontextu, pokoušet se trpělivě poznat příčiny, které vedly daného autora k takovému pohledu na svět a jeho obyvatele, a vždy odlišovat to podstatné, základní a určující v jeho tvorbě od toho, co je právě jen produktem své doby. Není to ale vždy snadné.

Úskalí boření pomníků

Bořit pomníky, upravovat knihy a stahovat filmy z vysílání je naopak poměrně jednoduché. Nikdo, včetně těch, kdo tyto akce iniciují, si snad vážně nemyslí, že to nějak přímo a bezprostředně přispěje ke zlepšení práv znevýhodněných menšin, třeba černošských obyvatel Spojených států. Význam takových aktů je symbolický, dává se tím najevo odpor k potlačování lidských práv, předsudkům a jejich dalšímu předávání a šíření.

Je možné, že přímý politický účinek takových aktů bude přímo opačný, než si jejich iniciátoři asi představují. Například je celkem pravděpodobné, že někteří ne tak vyhranění voliči ve Spojených státech mohou právě s ohledem na nynější nepokoje a hnutí Black Lives Matter hodit na podzim svůj hlas Donaldu Trumpovi. A s ohledem na známá úskalí amerického volebního systému to může znamenat, že opět volby vyhraje, ač v celkovém součtu získá znatelně méně než jeho soupeř.

To všechno jsou samozřejmě jen spekulace. Celkově vzato není nic špatného na tom, že se odstraní sochy mužů, kteří zbohatli z obchodu s lidským utrpením, nebo vládců a vojáků zemí, které bohatly a prosperovaly díky dobývání a ovládání světa. Rasismus, kolonialismus a imperialismus patří k dějinám a stejně tak k nim patří i vyrovnávání se s nimi, nejlépe v podobě jejich myšlenkového překonání a aktivního boje proti jejich následkům.

Třeba i ve formě odstraňování pomníků. Jen je přitom možná dobré vědět, že nové podoby imperialismu a kolonialismu budou zároveň stavět nové pomníky v různých podobách, a nové předsudky budou ovlivňovat nová díla.

    Diskuse
    IH
    June 17, 2020 v 14.3

    Na Novinkách má dnes hezký sloupek k problematice Thomas Kulidakis.

    Musím, žel, dát nemálo za pravdu těm, kteří varovali před svého druhu znesvépravňováním občanů. Nikdy nebylo tak reálné jako dnes, v době nadbytku informací i pornografie, že budou tabuizovány obsahy a znemožňována rozhodnutí, která byla dosud zcela v kompetenci jednotlivých lidí.

    Ničivého spotřebitelství se to ovšem, žel, netýká. Není dnes překvapivé, že cokoli přijde, není to, co přijít mělo.

    FO
    June 17, 2020 v 14.29
    panu Horákovi

    Pane Horáku, musím se přiznat, že ani po několikerém přečtení jsem nepochopil, co jste měl na mysli vzhledem k tématu článku. O jakých rozhodnutích jste psal, jaké obsahy jsou podle Vás tabuizovány? jak jsou podle Vás občané znesvéprávňováni?

    Napadá mě, pane Outrato, že význam zašifrovaného vyjádření by mohl být upozorněním na okolnost, že opět nastává doba, kdy je nutno svá veřejná vyjádření šifrovat.

    IH
    June 17, 2020 v 19.24
    Pane Outrato,

    podobně jako Thomas Kulidakis si myslím, že na veřejných prostranstvích mohou stát sochy či pomníky historicky významných, již nežijících osobností, nebo osob, které byly v minulosti za významné považovány. Nelze trvat na morální neposkvrněnosti, ani na aktuální politické prokádrovanosti zpodobených lidí.

    Osobnosti jako byl třeba Napoleon (nebo náš Žižka) budou vždy a právem vnímány kontroverzně. Jejich sochy nebudou zajisté stavěny kdekoli, pro ničení a odstraňování však proto zralé nejsou. (Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí samozřejmě také neměl být stržen, jinou otázkou je ovšem místo umístění jeho repliky.)

    Pro srovnání, zasvěcení křesťanských kostelů je také respektováno a podobně i sochy světců, byť o jejich osobnostech, ba i existenci mohou být pochyby. Chce někdo nové patrocinium třeba pro pražský kostel sv. Jindřicha a Kunhuty nebo odstranění sochy sv. Ignáce z průčelí jemu zasvěceného chrámu?

    Do veřejného prostoru podle mne patří i nekorektní sdělení z minulosti. Vždyť minulost taková byla. Na katedrále nejen ve Štrasburku jsou tedy v pořádku personifikovaná Synagoga se zavázanýma očima a zlomeným kopím i pošetilé panny vedle ctnostných. Ukřižovaný na Karlově mostě v Praze je zase autenticky doprovázen hebrejským nápisem, byť jej písma znalí Židé ovšem mohou vnímat jako posměšný. Naznačená pluralita je pro společnost přínosná a důležitá. Totalita, ať křesťanská, židovská, nebo komunistická víc než nežádoucí a totéž platí i o jen potenciální hegemonii ze strany politické korektnosti současné provenience. Rovněž starší literaturu, pominu-li pár spisků, které byly odsouzeny v souvislosti s genocidou za 2. světové války, máme nechat vyprávět o minulosti, již netřeba vymiškovávat, ani vylepšovat.

    O jakých rozhodnutích jsem psal, jaké obsahy jsou podle mne tabuizovány? Jak jsou podle mne občané znesvéprávňováni? V první řadě tím, že je považováno za nesprávné, aby se ve veřejném prostoru setkávali s odkazy na jinou (bývalou) realitu (zatímco třeba s pornografií je "no problem"). Přitom nikdo nemůže pochopitelně vědět, jak budou jednou budoucí o naší době smýšlet.

    Skutečností je, že právo a ještě více média pracují na praktické rekodifikaci toho, co je (bez)trestné, (ne)přijatelné a (ne)žádoucí. Rovněž míra, v jaké je lidem to či ono postupně zapovídáno nebo doporučováno, je někdy těžko slučitelná s autonomií dospělého člověka. Příznačně se to netýká ziskuchtivého chování, které je - v součtu - z hlediska zachování nejvyšších hodnot světa skutečným zlem.

    PK
    June 18, 2020 v 7.22

    Je skutečně velkým paradoxem tehdejší americké společnosti, že černošská herečka sice získala Oscara, ale kdyby si pro něj chtěla přijet autobusem, nemohla by sedět vzadu na místě vyhrazeném pro "barevné".

    A také to, že svou rolí přispěla ke kýčovitému, romantizujícímu pohledu na vztah mezi pány a otroky na jihu USA, kde černí byli svým pánům hluboce oddáni, a ti k nim byli blahosklonně vlídní. A tak je to přece v pořádku, tak to přece má být, ne?

    Jsem rád, že se o tom mluví, že se to tematizuje.

    Stejně tak že se mluví o těch, kteří byli kdysi postaveni na piedestal, a že se znovu otevírá otázka, jestli si to opravdu zaslouží nebo ne. S tím, že výsledek těchto debat může být různý. Odstranění sochy je jenom jeden možný výsledek takové debaty. Je ovšem legitimní, pokud k němu dojde legitimním způsobem - tedy usnesením příslušného demokraticky zvoleného zastupitelstva.

    A myslím, si, že lidé z druhého konce světa by měli taková rozhodnutí místních respektovat.

    PK
    June 18, 2020 v 7.23

    Oprava první věty:

    ...kdyby si pro něj chtěla přijet autobusem, MUSELA by sedět vzadu na místě vyhrazeném pro "barevné".

    Kdyby si ale pro něj chtěla přijet vlakem, MOHLA by sedět v kupé vyhrazeném jen pro dámy.

    Kdyby se jí ale chtělo na záchod, mohla by jít na ten, co je vyhrazený pro nevyhraněné gendery.

    FO
    June 18, 2020 v 12.5
    Panu Horákovi

    Děkuji za obšírné vysvětlení, teď už je mi smysl jasný. Také jsem příznivcem plurality pohledů včetně těch mnohdy vnímaných jako nekorektní.

    Ale má to svá úskalí. Například tam, kde je dominující dobyvatelskou kulturou oslavován někdo, kdo má na svědomí téměř kompletní genocidu nebo zotročení určité skupiny obyvatel, pak to prostě nemůže být vnímáno jako nějaká přijatelná pluralitní nekorektnost...

    Ještě slovo k tomu přirovnání k pornografii. Chápu, že to někoho pobuřuje, ale je třeba si uvědomit, že pornografie skoro nikdy nevstupuje do veřejného prostoru, na rozdíl právě od pomníků. Jde tedy vlastně o zcela jiné téma a jiný typ problému.

    FO
    June 18, 2020 v 12.9
    Panu Kolaříkovi

    Díky za připomenutí toho paradoxu se segregovanou dopravou. Ono je celé to téma velmi složité, například i dílo, které zcela objektivně bylo svým zaměřením antirasistické, může obsahovat právě ten typ předsudků, který popisujete - prostě je to v něm jaksi implicitně obsaženo. Teď mám na mysli Chaloupku strýčky Toma, o které je také řeč v tom velmi zajímavém eseji Hany Ulmanové.

    AM
    June 19, 2020 v 7.53
    Huckleberry Finn

    S tím Huckleberry Finnem mě to hluboce zasáhlo.

    Tu knihu jsem v dětství miloval a četl ji možná dvacetkrát. Jednak je neuvěřitelně dobře napsaná, přísahal bych, že jsem tam s Huckem byl, ne že jsem něco četl. A vzpomínám si, jak mě jako dítě udivovalo a rozčilovalo, že je Finn jen kvůli své kůži něco méně. Vždyť to byl úplně normální kluk...

    Zároveň jsem i jako dítě vnímal, jak Twain dobový rasismus nelíčí jako všemi schvalovaný monolit. Postavy jeho románu se k tomu staví rozrůzněně, nejde nevidět, že bez podpory mocných by rasismus možná neměl tak silnou pozici.

    Zkrátka považuji tenhle Twainův román za jeden z největších amerických románů a to co provedlo nakladatelství Nový Jih za zločin na kulturním dědictví nevídané ceny.

    Zato, že nejsem rasista, možná vděčím právě téhle knize...

    Pokračování posléze.