Pod dubem na náměstí před katedrálou ve městě Güstrow na severu Německa ležel velký kámen. Místní luteráni ho v roce 1926 chtěli použít pro pomník padlým v 1. světové válce. Zeptali se sochaře Ersta Barlacha, co si o tom myslí. Barlach řekl, že přírodní kámen nepatří do monumentálního díla stavebního umění. Dodal, že chudoba místních věřících nepotřebuje zvěčnit. Barlach, který ve městě žil a pracoval, nabídl, že pomník vytvoří a zaplatit si nechá pouze náklady. Stalo se.

Barlachův pomník mám moc rád. Když jsem blízko, jdu tam za andělem bez křídel. Nízkou boční kapli, kde se anděl vznáší, vybral autor. Do gotického okna nechal vsadit průhledná skla. Socha visí nad kulatou tepanou mříží. Na zemi, za mříží, je jednoduchý reliéf připomínající obě války.

Bytost v prostoru má zavřené oči. Je čerstvě a zrovna osvobozena od pozemské bolesti, ale nahoře to ještě neviděla. Je to pro mě anděl těsně nad zákopy. Nekonečné rány dělostřeleckých granátů, plíce rozleptané chemickými útoky. Lístky polní pošty jako spojení se světem, co možná ani neexistoval. Smrt.

Proměna v bytost bez křídel, která se kousek nad zemí zrovna dostala do vodorovné polohy. Zrovna zkřížila na prsou ruce, které ještě před chvílí ovládaly nějaké zabíjedlo. Ruce a tělo v poloze míru, vše soustředěně ztuhlé, oči co se otevřou až - a jestli - si o to řekne nějaký Bůh.

Používám anděla od Barlacha s respektem k účelu vzniku. Když si kladu otázku, jestli by podobná bytost, vznášející se, bez křídel a se zavřenýma očima, mohla vzniknout v jiném kontextu, než vztažena k obětem první války, odpovídám si, že ne. Anděl má prý tvář připomínající Käte Kolwitzovou, autorku revolučně marxistického výtvarného umění v Německu, Barlach ale řekl, že kdyby ji tam chtěl vytvořit schválně, nepovedla by se mu tak.

Je to pro mě umělecké dílo alegorické bytosti, která ještě zrcadlí bolest hromadné smrti ze zákopů, která ale už uvolnila křeč. Když se stlačí milion duší ze zrovna rozsekaných těl, vypadají při prvním novém nádechu takto. Uvěřil jsem Barlachovi jeho anděla.

Pro nacisty byl Barlachův anděl výzvou nejdříve k nepřátelské interpretaci, pak k mocenskému zásahu. Na soše je vidět, že neoslavuje heroický boj a hrdinskou smrt vojáků. Ten anděl je osvobozený, a to i od každého vítězství dosažitelného zbraní. Otázku, odkud se dá socha pomluvit, nacisté vyřešili poměrně invenčním způsobem, když strčili anděla do vody namísto vzduchu a přirovnávali ho k vodníkovi nebo rovnou k zavěšené tresce.

Myslím si, že socha klade určité zátěže i na pravověrné křesťany, protože příběh tohoto anděla je křesťanský, jen když bude nějak pokračovat jeho proměna, když poletí vzhůru. Barlachův anděl má ale tak blízko hrůze, že eventuálně může i spadnout.

Anděl bez křídel byl veřejnosti předán při slavnostní bohoslužbě 29. května 1927. V roce 1937 byla socha svěšena a zabalena do bedny. V roce 1941 ji z kostela ve Schwerinu nechal převézt do své garáže zemský biskup Schulz, odkud ji v době jeho delší služební nepřítomnosti vyzvedli pracovníci sběrny kovů.

Naštěstí se zachoval další odlitek, který byl v roce 1953 instalován v Kolíně nad Rýnem. Další, třetí, kopie vznikla nově, na počátku padesátých let, a znovu ji dostalo město Güstrow. Po několika mezistanicích v katedrále, která se opravovala, se socha dnes zas vznáší na svém původním místě.

Užívám anděla ve městě Güstrov k setkání s moderním uměním. K ohledávání symboliky opuštění tíže a bolesti. Stopy první světové války jsou tam uvnitř.

Ernst Barlach byl sochař, který uměl zachytit zpěváka, když celým tělem zpívá, žebráka, když naplno žebrá, mladého mnicha, když úplně soustředěně čte, pochybovače, když ho celého chmuří nejistota.

V andělovi se Barlach vydal za hranice naší přímé zkušenosti. Prozkoumal ale realitu tak, že se mohl vydat těsně za ni. Máte z anděla bez křídel pocit, že to tak nějak musí být.

Pomníky se obvykle bourají, protože přestal fungovat důvod, proč se něco uctívá. Například maršál Radecký se z Malostranského náměstí odstěhoval do Lapidária poté, co si odpovědné osoby přestaly myslet, že to byl prospěšný hrdina. Objevil se názor, že to byl vrah a hráč, co jen prodloužil agónii neoblíbené habsburské monarchie.

Barlachův anděl byl za nacistů roztaven ne proto, že by si někdo myslel, že se nemají uctívat padlí první války, ale proto, že nacisté nařídili názor, že zdravé němectví nemůže strpět takto zvrhlý způsob vzpomínání.

Pomník maršála Koněva v Praze užívám k pohledu na to, jak bolševická doba, která ho postavila v roce 1980, udržovala svůj výklad osvobození Prahy. O moc víc se nedá dělat ani se sochou, ani s prostranstvím. Pražské povstání a osvobození Prahy je k výkladu, natož ke zkratce, hodně zapeklitý děj. Nevím, jak to kdo vnímá, ale stovky malých destiček se jmény a informací, že tady někdo padl při povstání, považuji za velmi dobrou připomínku. Jsem rád, že je naši předkové instalovali.

Až na místě Koněva vznikne něco nového, mám pochybnosti, jestli to budu umět používat. České společenství na slušnější úroveň v symbolické řeči momentálně nemá, což dokládá mj. „výstavka úspěchů“ v oblasti stavby pomníků v Praze na Klárově. „To je strašák!“ Slyšel jsem nejpřiléhavější větu na adresu tam umístěného okřídleného lva.

Kdyby se Koněv převezl na Klárov a Radecký se šoupnul do sousedství jako návdavek, vznikla by zajímavá atrakce. Ruské ambasádě by se dalo sdělit, že si Koněv co do adresy a viditelnosti polepšil, turisté by si mohli vybírat, před čím se vyfotí.

Jak rád bych se nechal překvapit nějakou podařenou věcí. Zakrytí Koněva za pomoci lešení a zahradně stavební plachty ale nechtěně bylo tak dobrou parodií na balící akce od Christa, že optimismus k něčemu jinému než šklebu asi není na místě. Snad aby na místo Koněva přišel kůň.