Zákony, čeština a kulturní války
Ondřej ProfantSpor o podobu příjmení má možná i některé aspekty kulturní války, ale pak je v něm celá řada bodů ryze praktické povahy, kde stát vstupuje do oblasti, v níž nemá co pohledávat.
V českém mediálním prostoru se znovu rozhořel boj o přechylování příjmení. Petr Andreas to nazval přímo „šarvátkou kulturní války”. Taková vyjádření jsou ale přehnaná — je třeba se na celou problematiku podívat s nadhledem, a hlavně optikou toho, jakým způsobem se do mediálního prostoru dostala.
Poslanecká sněmovna totiž bude projednávat novelu zákona o matrikách, jménu a příjmení, která mimo jiné specifikuje, jaká jména (a jak) je možné zapsat do matriky, a tedy do českých úředních dokladů. Jak uvedl Karel Oliva v pořadu 90’ ČT 24, věnovaném právě přechylování, zákon vůbec nehovoří o tom, jak máme jména v každodenním životě používat, jak se můžeme představovat nebo co si psát na vizitky. Zákon specifikuje pouze zápis jména a příjmení do matriky a jejich formu při komunikaci s úřady.
Současné znění zákona je však ve věcech povolených zápisů jmen a příjmení příliš přísné. Stát zde zbytečně reguluje oblast práva, u které to není nutné a kde zrušení nadbytečných omezení nepřinese žádné komplikace.
Přechylování je jednou z oblastí, která by si deregulaci zasloužila. Současná právní úprava totiž použití nepřechýleného tvaru dovoluje jen, pokud se jedná cizinku, občanku, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině; občanku, jejíž manžel je cizinec nebo jejíž partnerka je cizinka, nebo občanku, která je jiné než české národnosti.
Nejde o to, že se teď a tady rozhodneme na přechylování „podívat s nadhledem“, ani o to, že reálně se nepřechýlených příjmení bude používat třeba velmi málo, ale o to, v jakých politickoideologických souřadnicích se debata v celospolečenském měřítku pohybuje a kolik lidí a s jakým emocionálním nasazením se jí věnuje.
A tady mě diskuse na webech a sociálních sítích jednoznačně přesvědčují, že přechylování se do dělící linie kulturního konzervatismu a liberalismu strefilo. Vedle lidí, kterým se nepřechýlené tvary esteticky nelíbí a špatně se jim s nimi pracuje, je zede nesčetně názorových extrémistů, kteří nositelkami nepřechýlených příjmení opovrhují, rádi by je vyobcovali z českého národa apod., protože se jimi cítí kulturně ohroženi. (Jeden příklad z obrázku za všechny, stačí se podívat do určitých diskusí pod rozhovory s Emmou Smetanou, v jakých souvislostech figuruje fakt jejího nepřechýleného příjmení.) A cítění, názory a zejména projevy těchto lidí, kteří samozřejmě nevyvolají skutečný ozbrojený konflikt ani anarchii, nesmažeme tím, že problém prohlásíme za snadno řešitelný deregulací právní normy, protože si to „zaslouží“. Ty tu jsou nyní a budou tu i potom.
Tato interpretace vyžaduje mimo jiné přijetí určitého všeobecného předpokladu o masivním štěpení české společnosti podle linie kulturního konzervativismu a liberalismu. Masivnost tohoto štěpení nelze u nás empiricky dokázat; pokud vím, sociologická zkoumání mluví spíše v neprospěch takového předpokladu (oproti např. společnosti v USA) a určitě nemůžeme za přesvědčivý argument považovat emotivní komentáře v diskusích pod internetovými texty. S výjimkou DR -- abych dbal o etický kodex -- se jedná o doménu magorů.
Nejde o to, smazávat něčí cítění, názory a projevy. Existují, ale to neznamená, že jim musíme jen pro jejich ukřičenost přiznávat rozhodující význam. Než mu to bude vyvráceno empirickými argumenty skloubenými do smysluplného celku, má každý z nás právo považovat údajnou šarvátku v kulturní válce za (kulturní) hospodskou rvačku kdesi na okraji kulturního prostoru (na okraji bez ohledu na to, že se z hospody rozléhá po celé naší kulturní vsi) a přistupovat k věcným problémům dospěle a věcně , nenechat se stáhnout na hospodskou úroveň.
P.s. Aby ta metafora nezaváděla příliš, nemám nic proti vzrušené hospodské rozpravě a chápu, že může vyvrcholit i rvačkou. Ale co patří do hospody, nepatří do parlamentu, divadla nebo kostela.
Například důvěra v prezidenta se poslední rok drží podle údajů CVVM mezi 47 a 55 procenty oslovených lidí. Je jen těžko představitelné, že by se prezident mohl těšit také důvěře liberálně orientovaných občanů.