V posledních dnech až týdnech se v české společnosti rozhořela náruživá debata o jedné z nejpalčivějších otázek současnosti, tedy o tom, zda ženská příjmení musí být povinně přechýlená, či zda by snad ženy mohly mít v této věci možnost volby. Vystoupila v ní řada osob, vyslechli jsme si spoustu názorů, zazněly různé argumenty a pseudoargumenty a nyní se již nacházíme ve fázi znechucení, kdy čekáme na další zásadní téma, které — na rozdíl od problematiky klimatické změny, vymírání druhů či různých lokálních válek — způsobí celospolečenské pozdvižení.

Není mým cílem dále dmýchat uhasínající zájem o celou problematiku. Je však pravděpodobné, že se tato tematika do celospolečenského prostoru dříve či později zase vrátí. Je proto vhodné rozebrat si z odborného lingvistického hlediska argumenty, které se pravidelně opakují.

Na úvod si upřesněme jednu věc — otázka zní, zda si ženy budou, či nebudou moci rozhodovat, zda bude jejich příjmení přechýlené, či nikoliv. Nejde tedy o žádný plošný zákaz přechylovat, jak vyznívají některé mediální texty (například iDnes).

Na tuto výchozí otázku lze odpovídat z různých hledisek. Nabízela by se například svoboda volby. Svoboda volby je však u nás — přinejmenším v otázce jmen — setrvale přehlížena, což dokumentují i poněkud bizarní předpisy toho, jak se může, a naopak nesmí jmenovat dítě, nebo jak se může přejmenovat dospělý. Volání po takové svobodě je traktováno jako jakýsi módní výstřelek či projev iracionality (bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva za celou věcí vidí neracionální, „emotivní“ důvody). Nejvíce energie se tak věnuje vysvětlování, proč není možné současnou situaci změnit.

↗

Už v tuto chvíli si přitom žena může podobu jména zvolit při sňatku, avšak poněkud nedůstojně tak, že prohlásí, že chce žít dlouhodobě v cizině. Foto Pixnio

Do popředí se zde dostávají argumenty z lingvistické oblasti. V nedávných debatách jsem zaznamenal následujících pět (výčet by měl být víceméně kompletní):

1. Čeština přechylování vyžaduje svou gramatickou stavbou.
2. U nepřechýlených jmen vyvstává problém, jak je skloňovat.
3. Nepřechýlená jména způsobují nedorozumění.
4. Nepřechýlená jména zní zvláštně a mohou způsobit posměch.
5. Přechylování je tradiční součástí češtiny po mnoho staletí.

Tvrzení 1: Čeština přechylování vyžaduje

Tento argument je založen na skutečnosti, že v češtině je běžné přechylovat nejen u příjmení, ale i u dalších podstatných jmen (typicky třeba jména profesí). Když je něco běžné, neznamená to ale, že je to nutné, nebo že je to něčím „vyžadované“. Pokud ženské příjmení nepřechýlíme pomocí -ová (či pomocí -á u jmen, která mají podobu přídavného jména), zůstane součástí českého gramatického systému, bude nadále v ženském rodě, pouze bude nesklonné.

Nesklonná podstatná jména v češtině jsou sice v menšině, ale nejde o nic nezvyklého a každý rodilý mluvčí češtiny s nimi umí zacházet (z hlediska mluvčího je to ostatně i jednodušší, protože mají jenom jeden tvar). V češtině ostatně již staletí existují nesklonná ženská příjmení jako Janů či Hořejší.

Z gramatického hlediska lze navíc říct, že tzv. nepřechýlená ženská jména ve skutečnosti přechýlená jsou: přechylování spočívá totiž ve vytvoření ženské podoby podstatného jména z původně mužské podoby, čehož dosáhneme i pouhou změnou rodu bez přidání přípony. Rod je potom rozpoznatelný jak ve většině pádů daného jména (viz setkal se s Berger vs. setkal se s Bergerem), tak třeba u tvaru přídavného jména, které se s příjmením pojí (viz chytrý Berger vs. chytrá Berger).

Tvrzení 2: Vyvstal by problém, jak skloňovat příjmení bez -ová či -á

Formální podoba jména je limitována gramatickým systémem češtiny: jde z principu o jméno nesklonné, a to s výjimkou jmen, která končí na -a, která lze skloňovat podle vzoru žena, a jmen, která jsou shodná s obecnými podstatnými jmény ženského rodu (například hypotetické ženské příjmení Labuť by bylo možné, ale nikoliv nutné skloňovat podle vzoru kost). Problém tedy nenastává. To, že se podstatné jméno neskloňuje, je pro češtinu standardní (byť celkově ne častý) jev. U druhých dvou skupin je navíc možné jak skloňovat, tak neskloňovat, takže uživatel nemůže udělat chybu.

Problémy, které by způsobila nesklonnost příjmení, by se tak ani zdaleka neblížily jiným výrazným problémům, na které rodilí mluvčí češtiny naráží pravidelně, ať už jde o psaní i/y, psaní čárek, psaní velkých písmen či různé tvaroslovné jevy.

Tvrzení 3: Nepřechýlená příjmení způsobují nedorozumění

Často se zmiňuje problém, že u nesklonných jmen není rozdíl mezi 1. a 4. pádem, a že by tak mohly vznikat víceznačné výpovědi typu Allen porazila Hulsen. Tento argument uvádí několik lingvistů v anketě Aktualne.cz, ani on však není platný.

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že jakýkoliv jazyk — češtinu nevyjímaje — je bytostně víceznačný. Víceznačnost je všeprostupující součástí jazyka. Ostatně, v novinách narazíte na titulky typu Jablonec porazil Zlín, které jsou zcela analogické výše uvedenému „problému“ nesklonných příjmení. V řadě případů je víceznačnost nežádoucí, ale to lze snadno ošetřit, přičemž k tomu existují různé prostředky: křestní jména (skloňují-li se: Clara Allen porazila Marii Hulsen), sloveso, které je spojeno s předložkou (Allen zvítězila nad Hulsen), různá přídavná jména (skvělá Allen porazila Hulsen; Allen porazila mátožnou Hulsen) atd.

Možností je spoustu, a to pomíjíme situaci, kdy je víceznačnost vyřešena dalším kontextem (například je za nápisem výsledné skóre, nebo je později v textu jedna z aktérek zmíněna jako vítězka apod.). Zkrátka a dobře, nesklonnost příjmení může způsobovat víceznačnost, ale ta není v jazyce ničím výjimečným, z hlediska mluvčího či pisatele se jí lze snadno vyhnout a z hlediska posluchače či čtenáře většinou nezpůsobí nedorozumění, protože je vyřešena kontextem. Nedorozumění, k nimž by tak došlo, by tak nepřekročila běžnou míru nedorozumění, které je s jazykovou komunikací spojeno.

Tvrzení 4: Nepřechýlená jména zní zvláštně a mohou způsobit posměch

Tento argument, k němuž se obvykle sáhne, když všechny ostatní dojdou, je odborně sotva doložitelný. Důležité zde nicméně je, že pokud by si o přechylování svého jména rozhodovala žena, sama by mohla zvážit, jakému posměchu či podivu se vystavuje. Vhodné je rovněž podotknout, že u příjmení, která mají podobu přídavného jména, může být právě nepřechýlení tím, co určité „směšnosti“ brání — například ženské příjmení Šedivý může být k posměchu využitelné hůře než standardní Šedivá (tedy alespoň dle mé intuice).

Nezvyklost nepřechýlených jmen se navíc v posledních letech snižuje, protože už nyní řada žen využívá nesklonnou variantu příjmení, a to i žen mediálně viditelných. Nemyslím si tak, že by tento argument měl mít v racionální debatě jakoukoliv váhu.

Tvrzení 5: Přechylování je tradiční součástí češtiny po mnoho staletí

To je pravda, ale je otázka, nakolik by to mělo být v celé debatě směrodatné. Čeština se proměňuje, stejně jako jakékoliv živé jazyky. V maďarštině bylo například staletým zvykem přesahujícím až do 20. století psát na hrob místo jména ženy jméno jejího muže s příponou -né, která signalizovala, že jde o jeho manželku (jak se přesně jmenovala, nebylo zřejmě podstatné). Dlouhou tradici mělo přechylování v polštině, přičemž dnes je do značné míry opuštěno (aniž by se polština gramaticky zhroutila).

To, že něco nějak bylo, nemůže být směrodatným argumentem pro to, jak to má být dále. Pokud by to tak bylo, přešlapovala by lidská společnost na místě už od dob lovců a sběračů. Tradice může být pouze osobním důvodem, proč by si určitá žena vybrala, že chce mít příjmení přechýlené pomocí -ová či -á. Nic proti takovému rozhodnutí.

Vstříc svobodě jmenovat se

Argumenty, které se používají proti nepřechýleným podobám příjmení, jsou liché a neposkytují oporu pro to, abychom mohli říct, že je nepřechylování příjmení prostřednictvím -ová či -á něčím špatným, respektive něčím, co by češtinu poškozovalo, a čemu bychom se měli kolektivně bránit pomocí zákona.

Je zcela nasnadě, že se názory na nepřechylování liší, některým lidem se to zamlouvá, jiným připadá zvláštní, módní či emocionální. Je však otázka, proč ženám bránit v tom, aby si zvolily, jak se budou jmenovat.

Na celé debatě je přitom absurdní, že už v tuto chvíli si žena může podobu jména zvolit při sňatku, avšak poněkud nedůstojně tak, že prohlásí, že chce žít dlouhodobě v cizině (do čehož upřímně nemá komu co být). Navrhovaná změna by tak vdávajícím se ženám umožnila zvolit si podobu příjmení, aniž by musely tvrdit něco, co třeba není tak úplně pravda.

Otázka tedy je: Chceme, aby si ženy mohly své jméno zvolit samy, nebo ne? Každý, kdo na tuto otázku odpovídá „ne“, by se neměl skrývat za neplatné lingvistické argumenty, ale prostě sdělit ženám, že jim svobodu volby dát nechce.