Můžeme klidně opakovat, že přechylování ženských příjmení je zástupný problém a že jsou důležitější otázky, které by parlament měl řešit. Projednává se to, a nějaké části obyvatel, některým ženám (a s nimi několika mužům) záleží na tom, aby měly možnost si zvolit takovou verzi jména, u které nebudou mít pocit, že je ponižuje. Někteří zákonodárci, v posledních dnech například senátor Jiří Drahoš, si dělají prostřednictvím sociálních sítí neformální průzkum stanovisek. Měli bychom jim pomoct shrnutím možné argumentace.

V různých evropských zemích se toto téma řešilo. Varianty s přechýlením i bez něj najdeme v zemích, kde se mluví slovanskými jazyky, které gramatický rod zdůrazňují více než jazyky románské a germánské. Odlišné ženské a mužské tvary najdeme též v obou baltských jazycích a také v germánské islandštině, kde se druhá část jména (nejde vlastně o příjmení) tvoří u mužů přidáním „-son“ a u žen „-ðóttir“ ke jménu otce nebo matky, podle vlastní volby.

Velká část českých ženských příjmení má příponu „-ová“ (Nováková, Svobodová), a ta budí dojem, že je přivlastňovací, že Nováková patří Novákovi, který je jejím otcem nebo manželem. Není tak vzdálená doba, kdy pro svobodné ženy platil tvar končící na „-ova“, tedy opravdu dívku či mladou svobodnou ženu přivlastňující mužské autoritě. Čárka nad a, dnes už obecně užívaná, neodstranila dojem, že nejrozšířenější tvar ženského příjmení je dědictvím doby, kdy ženy byly, třeba podle Bible, podřízeny mužům.

↗

Oprávněná obrana důstojnosti ženské půlky lidstva se ve sporu údajně střetává se stejně žádoucí péčí o jazyk. Ilustrace Pixabay

Potíže snad nenastávají u žen s původním nebo při sňatku přijatým jménem, které zní stejně v mužském a ženském rodu. Jenže příjmení jako Petrů či Janů je nepatrně a problém to neřeší. Ledaže by všichni, muži i ženy, přešli na tento tvar a jmenovali se třeba Dvořáků nebo Ježků. To by však asi neprošlo.

Máme nemalý počet jmen, ve kterých jsou tvary v mužském a ženském rodu odlišné, avšak nepochybně rovnocenné. Obava ze symbolického přivlastnění tam nenastává. Je to skupina běžných přídavných jmen, která se stala příjmeními: Černá, Červená, Konečná, Krátká, Silná, Veselá. A pak to jsou další jména podobně utvořená: Forbelská, Jirovská, Malinovská, Lhotecká.

Může se to konzervativcům nelíbit, ale ani u právě uvedených příjmení nelze žádné ženě bránit v tom, aby užívala mužský rod, například na základě svobodné genderové sebeidentifikace. To by ovšem asi muselo platit recipročně. Pokud v rozhodování o tvaru není ve hře tento důvod, vzniká otázka, proč by mužský tvar jména měl být lepší než ženský. Získá žena důstojnost teprve tím, že se vzdá jednoho z atributů svého ženství a pojmenuje se mužsky? Je snad mužství normativní? Je ženský rod jmen méně hodnotný?

Zajímavou kapitolu v diskusích o přechylování tvoří mužská příjmení, která jsou sice dnes v mužském rodu a skloňují se podle vzoru předseda, ale jsou to bezpochyby převzatá podstatná jména ženského rodu: Chalupa, Straka, Sojka, Votruba, Outrata, Oliva, Škoda, Malina, Slanina. U nich vlastně není důvod připojovat k ženské verzi „-ová“. U mužů by se původní verze skloňovala mužsky u ženských nositelek těchto příjmení žensky. Jedna mladá dáma z mého blízkého okolí už za daného právního stavu dosáhla na příslušném úřadě toho, že se nebude jmenovat Šipková, nýbrž Šipka. U tohoto typu jmen obavy ze znásilnění jazyka odpadají.

Když jazyk, nejen ve své empirické podobě, ale i normativně vstřebal ženská slova pro pojmenování mužů, mohl by možná postupně začít považovat jména jako Kovář, Holan, Dušek, Pražan za jména obojího rodu a skloňovat je podle vzorů píseň nebo kost, případně by se mohl ustavit nový vzor skloňování. Lingvisticky vzdělanější debatéři to však, jak jsem vyrozuměl, pokládají pro blízkou dobu za málo pravděpodobné.

Stejně tak, jako je vhodné ponechat ženám volbu jejich jména, je žádoucí chránit jazyk. Je třeba, jak doporučoval Jan Patočka, pečovat o jazyk ve stejné míře, v jaké pečujeme o duši a o obec. Ba dokonce, teprve jazyk, jemuž se věnuje náležitá starostlivost, usnadňuje tu další dvojí péči. Pouze rozvinutý, kultivovaný jazyk dokáže překonat meze jazyka a být průhledný pro skutečnost, o níž hovoří. Za tohoto předpokladu se svět řeči stává řečí světa.

Skutečnost se vyslovuje naší mluvou a naše řeč skutečnost dotváří. Je to naše jedinečná lidská role. Platí to, i když nás mistři duchovního života upozorňují na relativitu jazyka. Říkají, že mapa není krajinou. Že se nemáme dívat na prst ukazující na Měsíc, nýbrž na Lunu samu. Že slovo „voda“ nás nenapojí. Dobře užívaný jazyk nemusí skutečnost zastiňovat a v tomto smyslu nahrazovat. Může ji nechat v jazyce vyvstávat. Sotva to však dokáže jazyk užívaný ledabyle.

Někteří se se starostí o směr vývoje nebo degenerace jazyka děsí momentu, kdy v učebnicích bude napsáno, že Božena Němec napsala Babičku. Je to prý znásilnění jazyka. Oprávněná obrana důstojnosti ženské půlky lidstva se tu prý střetává se stejně žádoucí péčí o jazyk. Není předem dáno, čemu dát přednost. Snad to u těchto lidí není jen lpění líné mysli na tom, co je dáno, a neochota jít novými cestami.

Kéž by se lingvistům a pak politikům podařilo najít takovou podobu jmen, která by nenaznačovala přivlastnění žen muži. Jedna z žen v debatách na toto téma psala, že svého muže miluje, že ho miluje i přes hranice smrti, která nedávno do tohoto svazku vstoupila. A že se za něj vdala, tedy se mu v lásce oddala, a proto přijímá přechýlené pojmenování po něm.

Je to úctyhodný postoj. Ani takto smýšlejícím ženám se nemá upírat právo jmenovat se tak, jak si přejí. I když i to by mělo být vzájemné. Po své české manželce Hugové kupříkladu přijal při sňatku jméno švýcarský v Praze působící pedagog Ueli Seiler-Hugova.

Podaří-li se odstranit pachuť z někdejšího přivlastňování žen mužům a nepovede to ke znásilňování jazyka, bude jeden spor vyřešen a bude možno se dál věnovat tématům možná důležitějším.