Říká se, že odborníci nejsou nikdy spokojeni s veřejným obrazem svého oboru. U lingvistiky či úžeji bohemistiky je však situace ještě složitější. Jak totiž už v 60. letech trefně poznamenal literární kritik Jan Lopatka, v případě jazykovědy je třeba odlišovat popularizaci výsledků vědeckého výzkumu — tedy nových poznatků o češtině, od popularizace a propagace samotné češtiny.

Ani jedna z těchto oblastí skutečně není v ideálním stavu. Popularizace výzkumů a vědeckých poznatků o češtině už jen proto, že je jednoduše vzácná, popularizace češtiny především proto, že zpravidla znamená jen černobílé hodnocení toho, co je v jazyce správné, a co ne. Popularizátoři češtiny se přitom často hájí tím, že reagují na poptávku.

Jen zřídka se popularizuje skutečný výzkum, tedy „živý poznávací proces“. Místo toho se, řečeno opět s Lopatkou, „populární“ formou pouze „aktualizují omílané poznatky“, opakují „tisíckrát tradované příklady“ nebo se uvádějí „bůhvíkde sebrané náhodné poznatky“. Popularizace se zaměřuje spíš na hodnoty češtiny, její zajímavost, „krásu“ a „jedinečnost“ než na nové poznatky o ní a metody jejího zkoumání.

Bydlo na bidle

Pokaždé, když slyším slovní hříčku o skřivanovi a jeho bydle na bidle, nebo úvahu o tom, jak by se asi do angličtiny přeložilo spojení kulaťoučké jablíčko, jdou na mě mrákoty. Zkusme si představit analogii třeba ve fyzice. Popularizátor by si pak nejspíš pochvaloval gravitaci, protože nás drží na zemi, a dovoluje nám vyskočit tak akorát, abychom si při dopadu neublížili — místo aby vysvětlil, jak se gravitace zkoumá a co nového jsme se díky tomu o ní dozvěděli.

Lingvisté zkrátka ve veřejném prostoru obvykle vystupují buď jako znalci pravopisu a správné gramatiky, nebo jako šiřitelé různých zajímavůstek a kuriozit o češtině (tzv. fun facts).

Typická popularizace češtiny je hodnotící — jde o různé návody a doporučení, jak češtinu správně používat. Stačí ostatně připomenout názvy knih jako Jak psát dobře a správně, Pište správně česky, Čeština bez chyb, Opravník omylů v jazyce českém, Jak bysme (bychom) měli psát, O patřičnosti v jazyce, Jak psát a jak nepsat česky nebo Jak dnes mluvíme/píšeme a jak hřešíme proti dobré češtině.

Mé tvrzení lze dobře ilustrovat příkladem tzv. negativního díky (věty typu Díky válce zahynulo mnoho lidí). V Databázi popularizačních knih o češtině zjistíme, že tento prostředek se probírá po r. 1948 hned ve třinácti publikacích, přičemž většina z nich ho hodnotí — a to skoro vždycky negativně. Autoři negativní díky označují bez hlubších rozborů za „nesprávné“, „nepatřičné“, „nevhodné“, nebo dokonce „značně necitlivé“. Někteří mluví o „chybě“, nebo o tom, že „působí až zkratově“.

Jiní autoři své hodnocení vyjadřují nepřímo — ironizují ho: „Předložkou ‚díky‘ dál projevujeme vděčnost za katastrofy“; s nelibostí se s ním smiřují: „Pomalu si zvykám…“; nebo konstatují: „Vysoké procento Čechů se nerozpakuje vytvořit věty jako…“. Takové hodnocení však odráží spíš tradiční normativní přístup než snahu o hlubší pochopení jazykového vývoje a aktuální komunikační praxe.

V lingvistice se však už delší dobu uplatňuje přístup, který se nespokojuje s negativním hodnocením jen proto, že takový prostředek se dřív nepoužíval nebo že není zachycen v žádné mluvnici či slovníku. Místo toho se negativní díky a podobné prostředky chápou jako příklady zajímavých jazykových změn, zasazují se do kontextu vývoje češtiny a uvažuje se nad tím, proč k nim dochází. Analyzuje se, jak často a v jakých typech textů se objevují, sleduje se, jak kdy a pro koho jsou přijatelné, nebo nepřijatelné.

Teprve pak totiž dává smysl odpovědět na otázky, co tyto jevy znamenají pro současné kultivované vyjadřování a jak ovlivňují hladkou komunikaci. A to je právě to, co by mělo být v rámci popularizace češtiny prezentováno laické veřejnosti — jazykové prostředky, které uživatelům pomůžou dosáhnout jejich komunikačního záměru, nikoli jen prostředky, které jsou zapsány v nějaké mluvnici či slovníku.

Změna terénu

Neblahou situaci navíc zkomplikovala změna komunikačního terénu. Lingvisté totiž v posledních letech kvůli rozmachu sociálních sítí přišli o monopol na to, co a jak se bude popularizovat. Na sociálních sítích působí dnes řada jazykových influencerů, kteří si dokázali získat široké publikum a míru zpětné vazby, o nichž se profesionálním lingvistům může jen zdát. Odborná komunita však těmto novým aktérům na poli popularizace věnovala dosud jen minimální pozornost — pokud vůbec nějakou.

Pozoruhodné přitom je, že jazykoví influenceři sice využívají moderní prostředky elektronické komunikace, nezřídka ovšem k šíření dosti zastaralého obsahu — oněch „tisíckrát tradovaných příkladů“ anebo „bůhvíkde sebraných náhodných poznatků“. Vztah jejich příspěvků k popularizaci výzkumů češtiny je přitom nepřekvapivě „dosti nepřímý až nulový“.

Obsah jejich příspěvků se nejčastěji zaměřuje na obtížné pravopisné jevy nebo zajímavé etymologie, ale jen zřídka citují využívané zdroje, takže k popularizaci práce lingvistů nedochází ani zprostředkovaně. Ba co víc, influenceři bývají navíc dost rigidní — soustřeďují se na to, co je správně a špatně, jazykové prostředky vnímají černobíle a jen zřídka se snaží o hlubší výklad nebo o zasazení jevů do širšího kontextu.

Jazykoví influenceři, jakkoli moderně a dynamicky se na sociálních sítích a na webu prezentují, tak fakticky navazují na tradiční, neuspokojivou praxi popularizace češtiny. Nebylo by tedy namístě, aby se adresáty profesionální lingvistické popularizace stali zprvu právě jazykoví influenceři?

Vliv na influencery

Nelze říct, že by dialog lingvistů s influencery neprobíhal. Zdá se však, že nezačal zrovna šťastně. Příkladem může být analytická recenze v časopise Naše řeč, která se důkladně zabývala produkcí autorského dua Červená propiska — a následná zhrzená reakce obou autorek. Jádro nedorozumění se odhaluje ve chvíli, kdy autorky píšou: „Naše doporučení … tedy mělo dle autorů pravděpodobně znít: Víte co, používejte si klidně tvar kardamon, stejně se to hodně užívá, takže to určitě jednou kodifikujou a bude to v pohodě.“ Předpokládaly totiž zjevně, že jiná reakce než — „proboha, to ne!“ je nesmyslná.

Současná lingvistika by však paradoxně nabídla skoro přesně tu odpověď, jíž se Červená propiska tolik brání: Ano, bylo by vhodné čtenáře upozornit, že podoba kardamon je frekventovaná, a zamyslet se nad tím, jestli je její užívání skutečně takový problém, aby si zasloužila palec dolů. Podoba kardamon se nestává doporučeníhodnou, správnou podobou proto, že ji někdo někde kodifikuje, ale proto, že ji sami uživatelé za takovou začnou považovat a běžně ji používat — úkolem lingvistů je zjistit, je-li už tomu tak — nebo ještě nikoliv.

Stanoviska většiny lingvistů usilujících o popularizaci svého oboru a přístup mnoha jazykových influencerů se tak na začátku vzájemného dialogu spíše míjejí. Jejich spolupráce bude složitá, zdá se však, že — alespoň z pohledu lingvistiky — nevyhnutelná. Mají-li být jazykové jevy skutečně pochopeny, a ne jen černobíle hodnoceny, a mají-li se výsledky této práce dostat k zájemcům o češtinu, musí odborná i laická komunita zkrátka hledat společnou řeč.