Říká se, že odborníci nejsou nikdy spokojeni s veřejným obrazem svého oboru. U lingvistiky či úžeji bohemistiky je však situace ještě složitější. Jak totiž už v 60. letech trefně poznamenal literární kritik Jan Lopatka, v případě jazykovědy je třeba odlišovat popularizaci výsledků vědeckého výzkumu — tedy nových poznatků o češtině, od popularizace a propagace samotné češtiny.

Ani jedna z těchto oblastí skutečně není v ideálním stavu. Popularizace výzkumů a vědeckých poznatků o češtině už jen proto, že je jednoduše vzácná, popularizace češtiny především proto, že zpravidla znamená jen černobílé hodnocení toho, co je v jazyce správné, a co ne. Popularizátoři češtiny se přitom často hájí tím, že reagují na poptávku.

Jen zřídka se popularizuje skutečný výzkum, tedy „živý poznávací proces“. Místo toho se, řečeno opět s Lopatkou, „populární“ formou pouze „aktualizují omílané poznatky“, opakují „tisíckrát tradované příklady“ nebo se uvádějí „bůhvíkde sebrané náhodné poznatky“. Popularizace se zaměřuje spíš na hodnoty češtiny, její zajímavost, „krásu“ a „jedinečnost“ než na nové poznatky o ní a metody jejího zkoumání.

Bydlo na bidle

Pokaždé, když slyším slovní hříčku o skřivanovi a jeho bydle na bidle, nebo úvahu o tom, jak by se asi do angličtiny přeložilo spojení kulaťoučké jablíčko, jdou na mě mrákoty. Zkusme si představit analogii třeba ve fyzice. Popularizátor by si pak nejspíš pochvaloval gravitaci, protože nás drží na zemi, a dovoluje nám vyskočit tak akorát, abychom si při dopadu neublížili — místo aby vysvětlil, jak se gravitace zkoumá a co nového jsme se díky tomu o ní dozvěděli.