Jan Chromý shrnul v Deníku Referendum lingvistické argumenty pro potřebu přechylovat příjmení a více či méně přesvědčivě je relativizoval. Nesnáze, na které poukazují zastánci přechylování, nejsou podle něho limitující, protože v češtině lze vždy nalézt funkční analogie pro to, jak by se ženská příjmení v nepřechýlené podobě mohla v konkrétních situacích chovat.

Vedoucí Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK tak nezáměrně ukázal, že přechylovat, či nepřechylovat není otázkou, na niž by se v dnešních časech dalo jednoznačně odpovědět na základě odborné analýzy, ale záležitost kulturně-politická. V otázce přechylování se skutečně nejedná o funkčnost nebo nefunkčnost, o přežití nebo zhroucení jazyka českého, který je nekonečně tvárný. (Ostatně týdeník Respekt, jenž nepřechylování pionýrsky zavedl, stále vychází.)

Domyslíme-li Chromého výklad, stejně jako používat ženská jména v nepřechýlené podobě totiž můžeme říkat „přichází Zeman-žena“ nebo nazývat ženy například jejich rodnými čísly. Můžeme — pokud se na tom shodneme. Čeština se nám vždy podvolí.

↗

Nejde ani tak o jazyk a o příjmení, střetávají se kulturní a morální cítění, vkus a tolerance. Repro DR

Na rozdíl od Jana Chromého však argumenty zastánců přechylování naprosto nepokládám za neplatné, nebo dokonce zástupné. V tomto kulturně-politickém hodnotovém sporu se jedná o ochotu přijmout určitou míru symbolického, identitního i praktického nepohodlí, a to jak v táboře zastánců přechylování, tak v táboře svobodné volby.

Střetávají se kulturní a morální cítění, vkus a tolerance. Stejně jako zastánci nechtějí snášet určité nepohodlí v komunikaci, nejsou je ochotni snášet zastánci svobodné volby v oblasti ženských práv a emancipace. (Současnou debatu navíc podněcuje, že ono nepohodlí se tím více jeví jako útisk, čím méně se zdá být výsledkem konsensu a čím více výsledkem autoritativního rozhodnutí.)

Jestliže Jan Chromý akcentuje pouze svobodu volby žen a neochotu zastánců přechylování jim ji dát, upozorňuji na svobodu mluvčích jazyka používat svůj jazyk včetně jeho současných tvaroslovných a stylistických možností a bez administrativních přizpůsobení a omezení. Odpovídám tak na otázku, kterou si Chromý řečnicky klade: proč ženám bránit v tom, aby si zvolily, jak se budou jmenovat? Proti emancipaci a progresivismu zde stojí kulturní konzervatismus, proti proměně identity občanů a mluvčích její zachování.

Mluvíme-li o rovnoprávnosti mužů a žen, je zde ještě jedna rovnoprávnost, a to uvnitř jazyka. V češtině se plnohodnotně neuplatňuje ženské přivlastňovací zájmeno (Boženin), protože se při oficiálních příležitostech historicky prosadilo přivlastňování genitivem (přechýleného) příjmení (kniha Němcové). V současnosti tento tvar navíc vymírá. Omezit přechylování proto znamená odebírat jazyku jedinou jednoslovnou možnost přivlastňování v ženském rodě, nadto méně flexibilní než stále celkem živé přivlastňovací adjektivum mužské (nejen Petrův, ale i Andreasův). Omezením přechylování tudíž budou v rámci jazyka a přivlastňování ještě více zvýhodněni muži.

Řešením, které navrhuji a v editorské praxi prosazuji, je používat v prvním pádě příjmení žen nulovou koncovku (Božena Němec bez Boženy Němcové atd. v dalších pádech). To by mohlo uspokojit jak ty ženy, které si chtějí svobodně zvolit nepřechýlené, mezinárodně neproblematické příjmení, tak profesionální uživatele jazyka a kulturní konzervativce, kteří hovějí pružnější stylistice.

Emoce, které spor o přechylování dnes vzbuzuje, svědčí o tom, že otázka přechylování se jako jeden z miniaturních pozičních bojů včlenila do „kulturní války“, probíhající v euroatlantickém prostoru. Lingvistika, která v rovině komunikace dohlédne nejdál na důsledky různých řešení, nechť slouží jako rezervoár argumentů oběma stranám.