Prosím, opravte výpadek z vazby v poslední větě.
Nevím, zda chtěl autor říct:

"Holčičky budou spokojené a vůbec jim nepřijde divné, že *se* nějaká blbá cedule, jedna z našich nejhojnějších dopravních značek, klidně tyká už přímo *jich*, až budou velké.

nebo

"Holčičky budou spokojené a vůbec jim nepřijde divné, že *je*nějaká blbá cedule, jedna z našich nejhojnějších dopravních značek, klidně *věnovaná* už přímo jim, až budou velké.",

ale je zřejmé, co říct nechtěl.



Šotek se vloudí, ale tady potvora ohlodává zrovna pointu textu, to by byla škoda.

Poslyš, Profante, že tys to zase nepochopil? Nenapadlo tě, že by Ondřej Vaculík mohl v závěru svého článu upozorňovat na to, že ona slavná blbá cedule cyklistům zcela neomaleně tyká?

Pravda je, že zatímco když ti já teď takhle tykám, asi ti hned připadne na mém projevu něco v nepořádku a rychle se dobereš toho, že problém se zřejmě týká mého vychování. Oproti tomu dopravní značka, jejíž obdoba „Motoristo, vystup z auta,‟ se „kupodivu‟ v našem světě aut nepoužívá, je tak sprostá — hloupá, povýšená a bezohledná — svou podstatou, že nějaké tykání už člověku ani nepřijde.

... tykat ženě, se kterou jsem ... To jsou ty nové doby, taková nezdvořilost by mě vskutku nenapadla.

A ona mě opravdu nenapadla :-) A to přesto, že se naštvu pokaždé, když ten příkaz čtu, vesměs vedle: "Přejdete, prosím, na protejší chodník." Přičítal jsem to ovšem tomu, že mě irituje nutnost sesednout z kola a tak si hledám hůl.

Mimochodem, ony si toho ty holčičiky vesměs asi nevšimnou. Nedávno jsem si kupoval přes internet legitimaci na tramvaj a příslušný dotazník na mě přítelsky pokřikoval jak slečny ze Skořepky: "Řekni mi o sobě něco?" O televizi, kde se těm dívkám sděluje: "To jsem já, tvoje bezstarostné já, které nerozhází, ani když si nerozumí se svojí vaginou ..." ani nemluvě.

Ta věta z titulku by se co do věcného obsahu obešla bez oslovení: "Sesedni z kola !" .Dokonce i bez druhé osoby: "Sesednout z kola !"

Oslovení je zdvořilostní prvek, kde volíme mezi tykáním a vykáním nebo mezi oslovením "Vážení kolegové" nebo "Vážené kolegyně, vážení kolegové". Zdvořilost je vždy práce navíc.

O tykání-vykání rozhoduje ten společensky výše postavený, nebo alespoň tykání navrhuje. Kdo takto tyká z pozice orgánu či firmy, osobuje si vyšší společenské postavení nad veřejností. Pokud generické maskulinum vede k tomu, že ženy mají pocit, že se na ně nebere ohled, nemělo by se používat. Nejde o to, jak to myslím, ale o to, jak je to pochopeno.

V Německu se svého času - spolu s nástupem strany Zelených a pod jejich tlakem - začaly napřed používat v úředním a jiném oficiálním styku podvojná oslovení (např. občan/občanka, respektive zkráceně občan/ka). Postupem času došlo ale k dalšímu posunu, takže ženský rod dnes už stojí obvykle na prvním místě. Takže politik si už nemůže dovolit své voliče oslovit prostým "vážení občané", nýbrž musí se nutit do rozvláčného "vážené občanky, vážení občané".

Ono to napohled vypadá genderově velice korektně a velice demokraticky - jenomže přinejmenším na mě (ovšem, s mým nevyhnutelně mužským pohledem) to vždycky působí jako křeč. Póza. Že se tato komplikovaná forma oslovení používá právě jenom proto, že se to má, že je to tak "politicky korektní".

Ta umělost tohoto počínání se stane ještě zřejmější, když si uvědomíme, že to všechno se děje ve společnosti, která je stále ještě jednoznačně dominovaná maskulinním elementem. A tak to celé ze všeho nejspíše působí jako ta známá taktika, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. My muži holt ženám dopřejeme to jejich ženské oslovení na prvním místě - ale v reálu si budeme i nadále pěstovat a udržovat tu naši mužskou dominanci.

A tak nemohu jinak, nežli připojit se k náhledu pana Vaculíka. A domnívám se, že pokud bychom zavedli poměry v tom našem světě skutečně spravedlivě vyvážené mezi oběma pohlavími, že ty ženy by nám snad už odpustily (a dopřály), že v rámci zjednodušení se zůstane u těch tradičních maskulinních oslovení respektive pojmenování. A jestliže bude naopak - to jest reálné poměry zůstanou maskulinně dominované a změní se jenom ta forma oslovení - pak to nakonec nebude nic jiného nežli jenom vytírání zraku. A to právě vůči těm ženám, kterým se bude jenom navenek předstírat, že se pro ně něco dělá.

jistě společenské vztahy více odrážejí než vytvářejí.

Odrážejí je i s jejich složitostí a patří k nim i určitá fiktivnost, předstírání, či přehánění.

Když například šlechtic oslovoval jiného „Urozený pane a milý švagře“ vyjadřoval tím jak uznání jeho společenského postavení, tak důležitost blízkosti jeho rodiny dané sešvagřením rodin. Výrazy pro příbuzenství se stávaly výrazem i pro jinou blízkost. Například slovo přítel/priatel kdysi v češtině znamenalo „příbuzný“, pak i jinak blízkou osobu, pak jen člověka blízkého vzájemnou volbou, dnes ostatní významy vytlačuje „partner, milenec“.

Nesnadnost zdvořilosti je v tom, že má vyhovět ne mé potřebě, ale potřebě toho druhého, která navíc většinou není vyjádřena, je potřeba ji odhadovat. Například nabídnout tykání někomu, kdo si s vámi tykat nechce, je faux pas.

Pan Vaculík píše: "Možná by tedy stačilo, kdybychom my muži holčičkám včas vysvětlili, že k řadě výrazů rodu mužského se my muži vůbec nevztahujeme, ale pokládáme je za obecné označení například profesí a odborností, v nichž rovnoprávně – a to bych zdůraznil – působí obě pohlaví."

To je potenciálně arogantní, protože to muže staví do role těch, kdo rozhodují o tom, co které oslovení znamená a jak je to správně. Tím je ale popřena hlavní zásada zdvořilosti: snažit se tomu druhému vyhovět, aniž by si o to musel říkat.

Pokud si budou lidé navzájem lhostejní, mohou být navenek zdvořilí a korektní, jak chtějí. Budou to jen prázdná gesta.
Lidský svět se potom bude skládat jen ze samých zdvořilých cedulí.

Paní Hájková, přesně tohle byl můj pocit či mé zjištění když jsem svého času rovnýma nohama přímo z "reálného socialismu" vstoupil či vskočil do světa Západu: fascinovala mě (a leckdy ještě i dnes překvapí) ta bezpodmínečná zdvořilost vzájemného jednání ve vyspělé západní společnosti, v porovnání s tou "soudružskou" bezprostředností, ale mnohdy spíše neomaleností až přímo hrubostí, na kterou byl člověk doposud zvyklý.

Jenže: po určité době jsem učinil přesně tohle poznání, že tato zdvořilost je namnoze právě jenom tou vnějškovou formou, pod kterou se skrývá naprostá lhostejnost člověka k člověku. A mnohdy ještě hůře: že pod touto maskou zdvořilosti se ukrývají vlčí zuby, které svůj - slabší či méně agresivní - protějšek bez milosti roztrhají.

se zasloužil už někdy v dřevních dobách autoškolních o to, že dostáváme řidičské průkazy. Tím nás ušetřil genderových rozpaků. Asi uměl česky, takže ho "průkaz řidiče" nenapadl.

Příkladem budiž "zdvořilý ďábel" z pohádky Hrátky s čertem: "Nám je přece cizí hrubé násilí". Jinými slovy: Vy nám to, co z vás potřebujeme dostat, dáte úplně dobrovolně a rád. Zbytek si nechte.
Omlouvám se autorovi za odbočovaní od cyklistické tematiky, ale moje asociace mi nedají pokoj.

Myslím si, že důležitost zdvořilosti naprosto podceňujete. V moderní době většina lidí žije městským způsobem života a má spoustu přímých i zprostředkovaných interakcí s lidmi, které osobně neznají a jsou jim tudíž nutně osobně lhostejní. Bez formální zdvořilosti by byl život ve městech naprosto nesnesitelný.

Například to, že v Praze máme dobře fungující veřejnou dopravu je také zásluhou cestujících, kteří se až na velmi vzácné výjimky nestrkají, uvolňují si cestu, nenastupují do vozidla, ze kterého ještě jiní vystupují, nehádají se atd. Dokonce často pouští starší sednout, což je česká zvláštnost, například v blízké Vídni se to moc nedělá.

V posledních pár set letech dramaticky klesá množství násilí mezi lidmi , ve středověku byly dle odhadů historiků vraždy asi desetkrát častější než dnes. Opakem lhostejnosti není nutně láska, může to být i nenávist. To, že se lidé ve městech mezi sebou nepomlátí, není žádná samozřejmost, je to výsledek úsilí mnoha generací, které vytvářely civilizační návyky.

Já nechci formální zdvořilost a slušnost zrušit. To v žádném případě. Jenom se mi nelíbí, že se pomalu stávají jediným programem a jedinou zbraní levice (proti komu vlastně), která je navíc rozpitvává do nejmenších detailů, z nichž některé jsou zbytečné až zavádějící. Protože si neví jiné rady. Protože nenachází jinou náplň své činnosti.

Kdyby byl bicykl vynalezen ve středověku, jezdilo by se na cyklostezkách vlevo. Aby mohl cyklista při míjení protijedoucího včas tasit pravačkou.
Nevím, jestli k potlačení těchto preventivních opatření, zavedených v dobách cestování na koních, přispěl požadavek formální zdvořilosti. Spíš ne.
Ale i tak jí dávám přednost.
Dodatečně mě napadlo, že zvyk potřásání si pravou rukou s tou pozapomenutou prevencí může souviset taky.

Paní Zemanová: ano, ten zvyk podání pravé ruky na pozdrav se skutečně historicky vyvinul z toho, že oba účastníci tímto gestem svému protějšku dali na vědomí, že svou pravici nechtějí použít pro tasení meče.

Pan Kubička: v zásadě odpověděla už paní Hájková. Nejde v žádném případě o to nějakým způsobem snižovat hodnotu vzájemné zdvořilosti (a znovu připomínám že po svém příchodu na Západ jsem byl onou západní zdvořilostí fascinován, a nezřídka i přímo zahanben) - ale jde o to, že tato zdvořilost (a to právě v této západní společnosti) zůstává přečasto jenom tou vnějškovou formou. Za kterou se neskrývá žádný opravdu substanciální mezilidský vztah.

Vnějšková forma zdvořilosti může člověka, který je zvyklý na upřímnou nerudnost, nejspíš opravdu mást.
Ale když jde o to, že se s lidmi potkáváme opakovaně, tj. pracovně, úředně, obchodně atd., prospívá nutnému kontaktu spíš vědomí vzájemné osobní lhostejnosti než averze.

Proč musíme my slovanští muži - emancipovaní suveréni budovatelé liberální demokracie - denně ignorovat tu donebevolající blízkost koncovek -ova a -ová.
Proč ne občanka, paní, soudružka, nadpraporčík Bačík....bych se coby riziku otevřený republikán zeptal.