Lidové noviny, jak nemohou psát pravdu o Anreji Babišovi, si musí vynalézat spoustu jiných témat, a to i dosti okrajových. Například 9. února 2017 jsme na titulní stránce mohli číst palcově „V českých učebnicích škrtá genderová policie“, což o několik dnů později bylo v rubrice Názory vyvráceno, „genderová policie“ pochopitelně neexistuje a zejména nikdo v učebnicích neškrtá.

V úvodním článku ale uveřejnily dotaz či stížnost: „Jsem žákyní čtvrté třídy. Budeme skládat zkoušku, abychom získali průkaz cyklisty. Jak by se líbilo vám, kdybyste dostal průkaz cyklistky?“ Martin Farář, ředitel Besipu, tedy organizace, která bezpečnostní akce pro školy organizuje, přislíbil, že „jakmile se nynější kartičky spotřebují, zamyslí se nad názvem příštích — aby byl genderově vyvážený“.

Nevím, co chtějí v Besipu ohledně této záležitosti vymyslet. Podle mého by možná postačilo vysvětlit, že označení člověka jedoucího na kole jako „cyklista“ nemá s genderovým vnímáním nic společného. Je to podobné, jako když cestující člověk je pasažér a člověk, jenž plave, je prostě plavec (plave-li přímo žena, je to plavkyně), podobně jako sám „ten člověk“ je rodu mužského, ženského i středního. Rod neurčitý nemáme.

Nečiním si nárok na jazykovědnou úvahu, to ani neumím. Jde mi o postřeh, jak svůj jazyk vnímáme nikoli výhradně z hlediska gramatiky, tedy stavby jazyka, ale pocitem, prožitkem a smyslem sdělení.

Muž, žena, lidé

S rodem mužským či ženským vůbec nemáme problém pro podstatná jména neživotná, protože se nás nijak osobně netýkají, pokud ovšem… Například tramvaj (tramway) či lokomotiva jsou jen souběhem okolností rodu ženského, ačkoli jde o „to vozidlo“ nebo „ten dopravní prostředek“.

Svou obrovitostí a lomozením by spíše odpovídaly rodu mužskému a ženy by mohly mít výhrady, že pro rod ženský jsou příliš málo ztepilé, ale pro nás muže, kteří lokomotivy a tramvaje milujeme, se část naší lásky odvozuje právě od jejich ženského rodu. Vím, je to hloupost. Pouze naznačuji, že vnímání „rodu“, jeho důležitosti, ovlivňuje náš cit, tedy míra našeho vztahu k „rodové příslušnosti“, „rodová hrdost“.

Možná by tedy stačilo, kdybychom my muži holčičkám včas vysvětlili, že k řadě výrazů rodu mužského se my muži vůbec nevztahujeme, ale pokládáme je za obecné označení například profesí a odborností, v nichž rovnoprávně — a to bych zdůraznil — působí obě pohlaví. Názvy oborů, profesí, specializací, zvláště původu cizího, bývají rodu mužského: meteorolog, antropolog, pediatr. Takže učí-li se děti, co všechno meteorolog nebo třeba antropolog musí umět, pak je tím míněn člověk, nikoli pouze muž.

↗

Musí existovat pouze průkaz pro cyklisty, když přece existují také cyklistky? Repro DR

Horší je to v případě profesí českých jako zedník, tesař, pekař a podobných, na které se hůře uplatňuje, že jde také „jen“ o člověka. Mužskost z nich sálá, ale zejména tím, že tyto profese byly vždy spojovány s muži. Měli jsme v Pražské stavební obnově také zednici, vyučila se tomu řemeslu v padesátých letech, ale cítila se zedníkem, aniž by pozbyla ženské hrdosti. Zednice ji připomínala zadnici, a když jsem se tázal, není-li tedy zedničkou, odvětila, že není blbá.

V případě „věštkyně“ se výraz ženského rodu kupodivu zdá dominantní, a věštec jako by byl až odvozen. Jako by „vona“ fakt byla první.

Ženy v uniformách se často cítí lépe, když jsou „poručíkem“, nikoli „poručicí“. Na vojně jsme jednu takovou měli, soudružku nadpraporčík Bačíkovou.

Moje milá kmotra docentka Ludmila Ekrtová byla vědkyní, ale kupodivu vždy se označovala za vědce. V rámci vědy se nechtěla „žensky“ vydělovat z vědeckého prostředí a profese a podobně by se z něj neměli vydělovat ani muži. Síly se mají spojovat, a nikoli tříštit, mínila ona. A vskutku byla žena-vědec.

Jde asi také o to, kdo jak se cítí. Cyklistou se nikdo z nás nemusí cítit, ani když zrovna jede na kole. Cyklistou jsme dočasně, náhodně, vědcem člověk zůstává celý život.

V rozporu se stížností žákyně čtvrté třídy, ale možná pouze zdánlivém, je současná tendence nepřechylovat příjmení žen. Jde o zvýšení rizika, že konkrétního člověka nebudeme vnímat jako ženu či muže, ale jenom jako „člověka“. Což činí problém zejména v úřední korespondenci. Učili jsme se, že oslovení konkrétní osoby má být adresné: Vážená paní Konvalinková! Adresátka hned ví, že úřední dopis se týká přímo jí, a pisatel by jí měl věnovat náležitou pozornost. V případě jména jako třeba Vlasta Dicker jsme bezradní. (Nositeli jména Vlasta jsou také muži — Vlasta Třešňák, Vlasta Burian…)

Nejpřípadnějším oslovením by pak bylo: Vážený člověče jménem Vlasta Dicker. Pochopil jsem, že ani ženy v případě nepřechylování nejsou rády, jsou-li zaměňovány za muže, ale je to pro ně menší zlo než špatný pocit z přechýleného jména. V něm cítí přílišnou odvozenost od muže, ba mohou se cítit tím mužem přímo postiženy, například Vaculíková. Jako by se s tím pojil i úděl nésti podíl tíhy muže, zatímco on si jen tak bude Vaculík. A nemusí to končit ani po rozvodu.

Vraťme se k našemu cyklistovi. Je možné, že pseudogenderová komise přijde s tím, že na našich příkazově-buzerativních cedulí vskutku bude muset být: Cyklistko (žena má přednost), cyklisto, sesedni s kola. Pak by ženy měly sesedat jako první. Holčičky budou spokojené a vůbec jim nepřijde divné, že nějaká blbá cedule, jedna z našich nejhojnějších dopravních značek, klidně tyká už přímo jim, až budou velké.