Metaforou kulturní válka se označuje střet mezi kulturním konzervatismem a liberalismem, který kdejaké téma vtahuje do emotivních debat v médiích a na sociálních sítích; pro podrobnější definici a popis si stačí zadat tento termín do Googlu. Šarvátka je malá, nevýznamná epizoda války (a asi takový význam osobně přisuzuji sporu o přechylování v dnešním veřejném dění).
Nejde o to, že se teď a tady rozhodneme na přechylování „podívat s nadhledem“, ani o to, že reálně se nepřechýlených příjmení bude používat třeba velmi málo, ale o to, v jakých politickoideologických souřadnicích se debata v celospolečenském měřítku pohybuje a kolik lidí a s jakým emocionálním nasazením se jí věnuje.
A tady mě diskuse na webech a sociálních sítích jednoznačně přesvědčují, že přechylování se do dělící linie kulturního konzervatismu a liberalismu strefilo. Vedle lidí, kterým se nepřechýlené tvary esteticky nelíbí a špatně se jim s nimi pracuje, je zede nesčetně názorových extrémistů, kteří nositelkami nepřechýlených příjmení opovrhují, rádi by je vyobcovali z českého národa apod., protože se jimi cítí kulturně ohroženi. (Jeden příklad z obrázku za všechny, stačí se podívat do určitých diskusí pod rozhovory s Emmou Smetanou, v jakých souvislostech figuruje fakt jejího nepřechýleného příjmení.) A cítění, názory a zejména projevy těchto lidí, kteří samozřejmě nevyvolají skutečný ozbrojený konflikt ani anarchii, nesmažeme tím, že problém prohlásíme za snadno řešitelný deregulací právní normy, protože si to „zaslouží“. Ty tu jsou nyní a budou tu i potom.
Já vím a souhlasm s vámi. Jde o zvyk. Bronte bez Bronteové se mi ale pořád zdá praktičtější a češtější než Bronte bez Bronte. Šlo mi o kompromis. V občance bude napsáno Bronte, ale zároveň to půjde skloňovat...
Ve svém okolí jsem slyšel například zdůvodnění, že příjmení na ová na Západě asociuje Rusky, což bylo pro dotyčné nežádoucí. Někde způsobuje potíž, že příjmení manželů nejsou totožná.
ano, takhle to často funguje v USA či Kanadě, školné zaplatí firma, které se tím student upíše na několik (desítek) let jako zaměstnanec, anebo jí musí školné vrátit...
Zákony, čeština a kulturní války
Ondřej Profant
Nejde o to, že se teď a tady rozhodneme na přechylování „podívat s nadhledem“, ani o to, že reálně se nepřechýlených příjmení bude používat třeba velmi málo, ale o to, v jakých politickoideologických souřadnicích se debata v celospolečenském měřítku pohybuje a kolik lidí a s jakým emocionálním nasazením se jí věnuje.
A tady mě diskuse na webech a sociálních sítích jednoznačně přesvědčují, že přechylování se do dělící linie kulturního konzervatismu a liberalismu strefilo. Vedle lidí, kterým se nepřechýlené tvary esteticky nelíbí a špatně se jim s nimi pracuje, je zede nesčetně názorových extrémistů, kteří nositelkami nepřechýlených příjmení opovrhují, rádi by je vyobcovali z českého národa apod., protože se jimi cítí kulturně ohroženi. (Jeden příklad z obrázku za všechny, stačí se podívat do určitých diskusí pod rozhovory s Emmou Smetanou, v jakých souvislostech figuruje fakt jejího nepřechýleného příjmení.) A cítění, názory a zejména projevy těchto lidí, kteří samozřejmě nevyvolají skutečný ozbrojený konflikt ani anarchii, nesmažeme tím, že problém prohlásíme za snadno řešitelný deregulací právní normy, protože si to „zaslouží“. Ty tu jsou nyní a budou tu i potom.
Přechylování jako jedna z šarvátek kulturní války
Petr Andreas
Ať platí školné firmy
Matěj Stropnický