Když v roce 1652 dostavěli Mariánský sloup na hlavním pražském náměstí neboli foru a pražský arcibiskup jej vysvětil za přítomnosti císaře Ferdinanda III. Habsburského, vyjadřoval památník poděkování římskokatolických měšťanů, církve a vladaře za porážku vojsk protestantského Švédska v roce 1648 a ukončení vleklé třicetileté války. Stejně jako v případě bitvy na Bílé hoře v roce 1620 věřili, že k vítězství a míru přispěla přímluva Panny Marie, zprostředkovaná starým mariánským obrazem.

Již dvacet let byly zakázány nekatolické církve, ale mnozí z jejich bývalých vyznavačů museli vztyčení sloupu vnímat jako symbolické stvrzení definitivní porážky unikátního českého modelu vzájemného uznávání a tolerantního soužití různých vyznání.

Stržení sloupu 3. listopadu 1918 byla událost, která završila týden nemilosrdného odstraňování rakousko-uherských a habsburských symbolů z veřejných budov. Vlastenecké nadšení se doplňovalo s radostí z konce války a stačilo málo, aby se skupina radikálů rozhodla strhnout sloup, který byl chápán jako ztělesněný symbol nadvlády Habsburků a takzvané aliance trůnu a oltáře.

Většina obyvatel byla a zůstávala katolíky, a stržení pocty Panně Marii jim určitě vadilo, stejně jako historikům umění a milovníkům staropražské romantiky. U mnohých ale určitě zároveň převážilo vlastenectví a se zbořením pomníku připomínajícího tehdy neustále připomínanou „třistaletou porobu“ se smířili. Spory, které provázely před rokem 1915 vybudování Husova pomníku v módním secesním stylu hned vedle Mariánského sloupu, už se v té síle neopakovaly a po celou dobu první republiky chyběla politická vůle sloup obnovit.

↗

Dnešní spor o sloup není sporem o uměleckohistorickou památku, která byla zničena a nelze ji obnovit, nýbrž sporem o veřejný památník. Repro DR

Když se v roce 1992 objevila poprvé vážná snaha skupiny katolických věřících postavit na náměstí jeho vertikální dominantu se sochou Panny Marie na vrcholku, byla odmítnuta proto, že pokud lidé o sloupu věděli, byl pro ně významnou památkou, barokním uměleckým dílem sochaře Jana Jiřího Bendla. K odmítnutí tudíž dostačoval uměleckohistorický argument, který tehdy odborníci nezpochybňovali.

Česká památkářská škola vždy trvala na tom, že zaniklá nebo fatálně poškozená umělecká díla, stavby či architektonicko-urbanistické soubory nelze nahrazovat kopiemi. V živé paměti ještě byl spor z konce osmdesátých let o historizující dostavby Staroměstské radnice a přilehlého bloku domů. Historik umění Lubomír Sršeň z Národního muzea tehdy uspěl s doplňujícím argumentem, že pro pořízení věrné kopie chybí dostatečně přesná dokumentace sloupu, z něhož se zachovaly jen fragmenty a některé části nejsou dostatečně dobře patrné na fotografiích.

Lubomír Sršeň byl spolu s Jiřím Fajtem autorem mezinárodně oceněné expozice Lapidária Národního muzea z roku 1993, kde je část dochovaných kamenných zlomků s příslušnou dokumentací vystavena. Ve stejném sále najdeme i zbytky jiného cenného a jedinečného uměleckého díla, renesanční Krocínovy kašny, která stávala na Staroměstském náměstí do roku 1862 a tvořila kompoziční protiváhu sloupu, s níž jeho tvůrce počítal. Byla zbořena proto, že ve městě už byl zaveden vodovod a navíc bylo potřeba uvolnit náměstí pro veřejnou dopravu.

Krocínovu kašnu ale nikdo obnovovat nenavrhuje. Stejně jako nesčíslné množství jiných veřejných uměleckých děl, která z nejrůznějších důvodů zanikala a byla nahrazována jinými.

Z toho, myslím, názorně vidíme, že dnešní spor o sloup není sporem o uměleckohistorickou památku, která byla zničena a nelze ji obnovit, nýbrž sporem o veřejný památník. Ty už svým umístěním na místě, kde jsou volně přístupné a viditelné mnoha lidem, nemohou nebýt politicky angažované. Kdo takový památník postaví, obsazuje veřejný prostor. Dělá to proto, aby aspoň částečně a na poměrně dlouhou dobu ovlivňoval to, co si budou lidé, jejichž sdílený prostor to je, myslet, co budou cítit, jaké budou mít hodnoty.

Dokud veřejný památník někoho inspiruje a někoho irituje, do té doby je živý a aktivní. Postavit monumentální a pokud možno krásný a umělecky kvalitní pomník je velmi účinná strategie, jak prakticky ověřují tisíciletí takové praxe. Stejně dlouho je ovšem také jasné, že za tento úspěch platí veřejné památníky tím, že jsou více než ostatní umělecká díla vystaveny nebezpečí poškození, ba zboření. Jsou snadným cílem revolučních vášní. Je samozřejmě mnohem snazší vybít si nahromaděnou zlost na soše na náměstí než skutečně přemoci „modly v našich srdcích“, jak věděl už reformátor Martin Luther.

V letech 1652, 1918 a 1992 byl týž Mariánský sloup chápán docela jinak. A ani v jednom z těchto momentů nebyl vnímán všemi stejně. Vždycky byl trochu uměním a trochu náboženstvím, i když pokaždé trochu odlišně. Ale pokaždé byl také zároveň i politickým tématem, samozřejmě adekvátně příslušné době. Pro každého mohl nést trochu jiné významy.

Vizuální umělecká díla mají tu specifickou vlastnost, že jsou bytostně mnohovýznamová. Lidé, kteří se na ně dívají, si do nich promítají své hodnoty, porozumění a prožitky. Není možné spojit umělecké dílo s jedním jediným významem — přesněji řečeno, autoritářské režimy se o to mohou pokoušet, ale nemohou uspět. Symbolické a politické záměry tvůrce a objednavatele jsou historicky zajímavé, ale neexistuje žádná síla, která by je mohla učinit trvalými.

Dnes je situace úplně jiná, než byla v baroku a při vzniku republiky. Nikdo dnes nenavrhuje, aby se cokoli bouralo. Nikdo ale nechce ani stavět nový památník, nýbrž má jít o kopii toho, který tu býval. Tento nejsoucí památník zase nese dnešní, aktuální symbolické významy.

Sloup nebyl stržen režimem vlády komunistické strany, nýbrž v rámci „národní revoluce“, zakládající samostatnou republiku. Jistě, sloup tehdy nebyl zničen úřední mocí, ale i v následujících letech přetrvávala představa o jeho sepětí s habsburským klerikálním režimem. Snaha o jeho obnovení je tedy paradoxním případem symbolické mocenské retribuce vůči sekularismu a antiklerikalismu první republiky, která je přitom mnohými považována za hodnotovou autoritu pro dnešek a kritérium „dobré politiky“.

Nelze mluvit o umělecké hodnotě Mariánského sloupu, protože tu má jen originál — jinak bychom mohli pro Národní galerii klidně třeba koupit kopii Mony Lisy. Jde o hodnotu náboženskou a politickou. Obětavost věřících, kteří se dlouhá léta skládali na vytvoření repliky, stejně jako kamenosochařů, kteří ji vytesali, je obdivuhodná a dojemná.

Jenže ani to, ani církevní loajalita některých členů pražské magistrátní koalice, nemůže být důvodem ke vztyčení památníku, který nikoli malému množství jiných občanů symbolizuje klerikální politiku a snahu vytlačit z veřejného života sekularismus, již v poslední době projevují mnohá náboženství. Pokud jsou nějaké evropské tradiční hodnoty, kterých je třeba se zastávat, pak je to osvícenský ideál přísného oddělení náboženství od světské moci a státní politiky.

Stejně jako v minulosti, i dnes se na — plánovaný — Mariánský sloup lidé dívají různýma očima. Protože jsme právním státem s liberálně demokratickým zřízením, měl by být respektován jak rámec platných zákonných předpisů, tak postupy demokratického vyjednávání, které rozhodně nejsou totožné s politikařením a koaličními výměnnými obchůdky.

Jistě, takové vyjednávání by bylo dlouhé a náročné. Ostatně soudím, že by bylo lepší , aby věci zůstaly tak, jak jsou, a aby kopie Bendlovy mariánské sochy byla ponechána jako objekt náboženské úcty před jižní stěnou Týnského chrámu. A vzít si z celého případu důležité poučení — že totiž žádné umělecké či architektonické dílo, které se jednou zboří, už nikdy nelze obnovit.

Komentář původně vyšel 11. 9. 2017 na webu Artalk. Vzhledem k opětovné debatě kolem Mariánského sloupu ho přetiskujeme zde v Deníku Referendum se svolením autorky a redakce.