Na Staroměstském náměstí finišuje stavba napodobeniny mariánského sloupu. České biskupské konference a Společnosti pro obnovu mariánského sloupu jej označují jako symbol ekumenického smíření.

Ve skutečnosti se o nic takového nejedná, protože mezi protestanty lze těžko najít kohokoli, kdo by neohrabanou náhražku vítal. Nejedná se o smíření protichůdných postojů, jedná se o arogantně vnucované smíření nového aspiranta na hegemonii: vnucuje vám svou vůli — a vy se s ní smiřte.

S čím se tedy máme smířit? S rostoucím vlivem náboženského fundamentalismu v naší společnosti? S plíživě se blížícím osekáváním osobních svobod, a zejména práv žen, například práv reprodukčních? Musíme se smiřovat s rostoucí nenávistí vůči LGBTIQ menšinám? To vše z lůna katolické církve dnes vychází.

I kdybychom pominuli otázku, zda je socha Panny Marie hledící na místo staroměstské exekuce symbolem útlaku českého národa, nebo ne, pořád tu zůstává otázka aktuální symboliky mariánské kultu. Právě ten se vrací na ústřední pražské náměstí.

Biblická dějeprava nám říká, že Panně Marii bylo údajně něco kolem třinácti let, když se jí zjevil archanděl Gabriel, a sdělil jí, že porodí syna. Údajným otcem dítěte měl být Duch svatý. Jejímu snoubenci Josefovi se zjevil ve snu anděl, který mu sdělil, že má přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.

Co mám to říká tento příběh o postoji k ženám, a jejich rovnoprávnosti, a o postoji k manželství? Vždyť už svou podstatou je mariánský kult nebezpečnou zbraní v rukou náboženských fundamentalistů. Máme-li se smířit s jeho obnovenou manifestací na Staroměstském náměstí, budou se jeho vyznavači muset smířit s ním, že o něm budeme veřejně přemýšlet v dnešní perspektivě.

Římský statut Mezinárodního trestního soudu označuje nucené těhotenství za zločin proti lidskosti, za válečný zločin a staví jej na roveň mučení. Mimo válečný kontext může být nucené těhotenství definováno jako situace, kdy žena nebo dívka otěhotní, aniž by se o to snažila, a je jí omítnuta interrupce, nebo je oddálena či je-li jí k ní ztížen přístup.

Nucený sňatek je definován jako forma násilí na ženách, jež představuje závažné porušení základních práv, a zejména právo žen a dívek na integritu, fyzické a mentální zdraví, sexuální a reprodukční zdraví, vzdělání, soukromý život a svobodu a autonomii. Muži a chlapci, kteří jsou obětmi nuceného sňatku, čelí mnoha podobným porušením jejich práv, tím závažnější je taková událost, pokud se jedná o třináctiletou dívku.

Ani kultura, zvyky, náboženství, tradice nebo tak zvaná „čest“ nemůže ospravedlnit takové porušení práv. Určující charakteristikou nuceného sňatku je chybějící souhlas alespoň jedné ze dvou stran. Mariánský kult není ničím, co by mohlo ve dvacátém století smiřovat společnost, je to veteš příslušící tmářské minulosti.

A tak se zdá, že to, s čím se máme smiřovat, je rostoucí moc Římskokatolické církve v naší zemi. Zdá se, že tak zvané církevní restituce — ve skutečnosti svévolný dar majetků církvím — byly otevřením pomyslné Pandořiny skříňky.

Většina z nás s němým úžasem přihlíží mocenskému paktu mezi Hradem a pražským arcibiskupstvím. V neposlední řadě se se tak zřejmě máme smířit s osobami s extrémistickými, nebo přinejmenším nebezpečnými názory, v radách veřejnoprávních médií.

Prozatím naší zemi omezování lidských práv, práv žen, a zejména práv reprodukčních bezprostředně nehrozí, ale napodobenina mariánského sloupu nám musí být připomínkou, o jaká práva můžeme přijít, pokud přenecháme politický i veřejný prostor strůjcům výstavby šeredné napodobeniny mariánského sloupu a podobným lidským typům.