Nejzajímavější text na téma pomníku maršála Koněva v Praze-Dejvicích jsem četla v Právu 5. září. Jeho autorem je historik Jan Rychlík, nazval ho Nezkreslujme své dějiny. Je u něj i naprosto unikátní fotka, na níž prezident Edvard Beneš vyznamenává 6. 6. 1945 řádem Bílého lva maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, vpravo stojí maršál Andrej Ivanovič Jeremenko.

Rychlíkovi jde v článku především o to, aby výklad historie nepodléhal politickým zájmům. To je ovšem vážné a zásadní téma, i proto, aby si člověk uvědomil, že takový článek dnes normálně vyjde v normálních novinách: třetinu svého života jsem prožila v poměrech, kdy politickým zájmům podléhala drtivá většina publicistických textů.

Záležitost Koněvova pomníku mě zajímá, jakkoli sama socha je mi lhostejná. Připomíná mi některé zásady, které se v naší rodině uplatňovaly mlčky a projevily se jen občas v podobě lakonické věty, i zdrojem, ze kterých vzešly. Například v situaci, kdy jsme s matkou přebíraly pozůstalost po babičce a našly krásnou fotografii prezidenta Masaryka z ateliéru Langhans ve velice pěkném rámečku. Spolu s ní v šupleti pod kanapem byla i ve stejném ateliéru pořízená portrétní fotografie mého dědečka.

Pochopitelně je elitní fotografickou službou také náležitě nasvícený, vyretušovaný a naaranžovaný, ale nakonec je na fotce jen slušný člověk, bankovní úředník, dobrý otec a manžel. Filosofa ani politika v něm člověk (právem! však jím nebyl) nespatří. Máma portrét svého tatínka, který zemřel, když jí bylo dvanáct let, očistila a pověsila si ho do pokoje. Masaryka dala zpátky do šuplete pod kanapem. Udivilo mě to, je to krásný portrét, ale máma řekla: „Nebudu si věšet do bytu portrét státníka. Žádného.“

Já mám dnes ve svém bytě pověšené oba, v předsíni, pěkně vedle sebe. Nejen pro kvalitu těch portrétů i portrétovaných, ale také proto, že dědeček byl velký masarykovec a nejen ve své neatraktivní pozici úředníka Národní banky, ale i jako člen Klubu českých turistů a pěveckého sboru Hlahol obětavý budovatel první Československé republiky. Patří k sobě.

Máma byla nesmlouvavě proti portrétům státníků na úřadech a ve školách, bylo jí protivné i vystavování fotografií vůbec. Dožila se ještě éry billboardů a šlo jí to strašně na nervy, dokonce si myslím, že jí fakt, že se jeden takový obří světelný panel otáčel ve dne v noci v obzoru jejího okna, ukrátil život. Máma zažila kult osobnosti a vlastně se pořád vyrovnávala s tím, že v 50. letech podlehla atmosféře v mládežnickém souboru a vstoupila do KSČ. Vážně si vyčítala, že se v té době nezajímala o politické procesy, a svého vyloučení z KSČ v roce 1969 vůbec nelitovala.

↗

Před plzeňským Divadlem J. K. Tyla stojí bezduchá socha, která nemá co sdělit. A to je promarněná příležitost. Repro DR

Portrétní socha je ovšem složitější problém, vždyť jak si musel Ladislav Šaloun vyfantazírovat Jana Husa, aby figura odpovídala duchovnímu odkazu, který chtěl znázornit! A na druhou stranu — jak opravdu pitomě trčí před plzeňským Divadlem J. K. Tyla ten, po němž je pojmenováno — a to je moderní socha z 80. let 20. století! Autor Alois Sopr, režimní umělec non plus ultra, nevtiskl do jeho podoby ani trochu komediantství, vlasteneckého nadšení, literárního úsilí, únavy, zklamání.

Před divadlem prostě stojí tupý panák, v jedné ruce drží otevřenou knihu a v druhé klobouk. S pootevřenou pusou se dívá kamsi. J. K. Tyl, který doslova položil život za české divadlo, si tak bezduchou sochu nezaslouží a jeho autor, vysoký prominent a v některých dílech i obstojný sochař, nejen že prošvihl, ale cynicky už rovnou opomenul příležitost sochou něco sdělit.

Naděje, že politická zadání přestanou po roce 1989 hrát ve výtvarném umění roli, byla planá. Vznikly podivné výtvory, například v Mariánských Lázních bronzové dvojsoší, zobrazující setkání císaře Františka Josefa s králem Edwardem VII. V bronzu odlití monarchové naštěstí nestojí na žádném soklu, zobrazují prostě dva vašnosty, kteří se právě potkali. Franze Josefa s licousy a v uniformě turisté poznají, kdo je ten druhý pán s bříškem a v buřince, se musejí podívat.

Sousoší od místního Vítězslava Eibla je spíš legrační atrakcí pro turisty než výtvarným dílem — a je to škoda, výtvarné dílo by se do nádherného parku hodilo lépe a přidalo by mu i duchovní, ne jenom zábavnou hodnotu. Z toho setkání v Mariánských Lázních ostatně nevzešlo žádné politické rozhodnutí, ideologická ta socha není ani za mák, jen se tak ti dva potkali. Moje matka by řekla: „Jako se v lázních lidé potkávají, tak proč to musí být sochy státníků?“ A protože socha vlastně žádný obsah nemá, je nudně realistická.

Před několika lety s v Plzni rozhořel spor o bronzovou sochu generála Pattona, kterou městu nátlakem vnucoval sochař Jaroslav Bocker. Byla to opět hyperrealistická portrétní socha generála v uniformě se všemi distinkcemi a náležitostmi, bez vtipu a ducha. Magistrát, který sochu neobjednal, tento dar nakonec odmítl, socha dnes stojí v obci Dýšina a v Plzni je generálovi věnována výtvarně zajímavější plastika (s níž ovšem spousta Plzeňanů nesouhlasí). Pomník americkým osvoboditelům v Plzni je jinde, je to obelisk na důležité křižovatce U Práce, portrét na něm není žádný.

Socha Maršála Koněva je bezduchý panák na režimní zakázku od sochaře Zdeňka Krybuse z roku 1980 — spontánně projevovaná vděčnost Pražanů za osvobození byla tehdy dávno překryta realitou okupace po roce 1968. Ani lepší pomník osvobození Rudou armádou by se nesetkal s nadšením, ostatně v Praze už jeden docela pěkný je, u Hlavního nádraží od sochaře Pokorného, nikdo na něj nic nestříká ani neříká, že by se měl odstranit. Ale pravda, není na něm žádný generál. Jako projev díků by mohl stačit.

Současné sochy generálů, potentátů a různých papalášů dopadají skoro vždycky špatně (výjimky potvrzují pravidlo). Žádný generál nevyhraje válku bez vojska, ale také ne bez mrtvých na straně vlastní i nepřátelské, bez obětí na civilním obyvatelstvu, na hmotném i duchovním odkazu: čtěmě Kurta Vonneguta, tak to chodí.

Nejlepší pomník osvobození americkou armádou vytvořila sochařka Alena Burešová v Tachově: indiánský totem s křídly, na něž otiskli své ruce v roce 1990 horníci tamních uranových dolů. Žádný generál, žádná uniforma, nic popisného, a i pro toho, kdo by snad nevěděl, co pomník znamená, krásná barevná plastika, která září v parku poblíž kostela.

Kdyby neměli muslimové ve svém náboženství zákaz zobrazování lidských bytostí, měli bychom jistě mnoho důvodů k pohoršení nad sochami význačných teroristů. Viděno z toho úhlu, má ten židovsko-islámský zákaz, který zapovídá klanět se modlám, něco do sebe. Sochy generálů mají klanění se modlám ve svém zadání. Realistické portrétní sochařství modly vyrábí z definice.

Ale abych se nevyhnula vyjádření vlastního názoru: Koněva bych nechala tam, kde stojí. Vezmeme-li to osobně, možná byl menší kruťas než generál Patton (který kruťas byl). Náš vztah k Rusku by měl stát na rozumnějším základě. Čtěte Rychlíka, tam to všechno je.