Klanění modlám

Alena Zemančíková

Realistické portrétní sochařství z principu vyrábí modly, a proto současné sochy generálů a potentátů dopadají skoro vždycky špatně. Sochařství ani výklad historie by neměly podléhat politickým zájmům.

Nejzajímavější text na téma pomníku maršála Koněva v Praze-Dejvicích jsem četla v Právu 5. září. Jeho autorem je historik Jan Rychlík, nazval ho Nezkreslujme své dějiny. Je u něj i naprosto unikátní fotka, na níž prezident Edvard Beneš vyznamenává 6. 6. 1945 řádem Bílého lva maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, vpravo stojí maršál Andrej Ivanovič Jeremenko.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Rychlíkovi jde v článku především o to, aby výklad historie nepodléhal politickým zájmům. To je ovšem vážné a zásadní téma, i proto, aby si člověk uvědomil, že takový článek dnes normálně vyjde v normálních novinách: třetinu svého života jsem prožila v poměrech, kdy politickým zájmům podléhala drtivá většina publicistických textů.

Záležitost Koněvova pomníku mě zajímá, jakkoli sama socha je mi lhostejná. Připomíná mi některé zásady, které se v naší rodině uplatňovaly mlčky a projevily se jen občas v podobě lakonické věty, i zdrojem, ze kterých vzešly. Například v situaci, kdy jsme s matkou přebíraly pozůstalost po babičce a našly krásnou fotografii prezidenta Masaryka z ateliéru Langhans ve velice pěkném rámečku. Spolu s ní v šupleti pod kanapem byla i ve stejném ateliéru pořízená portrétní fotografie mého dědečka.

Pochopitelně je elitní fotografickou službou také náležitě nasvícený, vyretušovaný a naaranžovaný, ale nakonec je na fotce jen slušný člověk, bankovní úředník, dobrý otec a manžel. Filosofa ani politika v něm člověk (právem! však jím nebyl) nespatří. Máma portrét svého tatínka, který zemřel, když jí bylo dvanáct let, očistila a pověsila si ho do pokoje. Masaryka dala zpátky do šuplete pod kanapem. Udivilo mě to, je to krásný portrét, ale máma řekla: „Nebudu si věšet do bytu portrét státníka. Žádného.“

Já mám dnes ve svém bytě pověšené oba, v předsíni, pěkně vedle sebe. Nejen pro kvalitu těch portrétů i portrétovaných, ale také proto, že dědeček byl velký masarykovec a nejen ve své neatraktivní pozici úředníka Národní banky, ale i jako člen Klubu českých turistů a pěveckého sboru Hlahol obětavý budovatel první Československé republiky. Patří k sobě.

Máma byla nesmlouvavě proti portrétům státníků na úřadech a ve školách, bylo jí protivné i vystavování fotografií vůbec. Dožila se ještě éry billboardů a šlo jí to strašně na nervy, dokonce si myslím, že jí fakt, že se jeden takový obří světelný panel otáčel ve dne v noci v obzoru jejího okna, ukrátil život. Máma zažila kult osobnosti a vlastně se pořád vyrovnávala s tím, že v 50. letech podlehla atmosféře v mládežnickém souboru a vstoupila do KSČ. Vážně si vyčítala, že se v té době nezajímala o politické procesy, a svého vyloučení z KSČ v roce 1969 vůbec nelitovala.

Před plzeňským Divadlem J. K. Tyla stojí bezduchá socha, která nemá co sdělit. A to je promarněná příležitost. Repro DR

Portrétní socha je ovšem složitější problém, vždyť jak si musel Ladislav Šaloun vyfantazírovat Jana Husa, aby figura odpovídala duchovnímu odkazu, který chtěl znázornit! A na druhou stranu — jak opravdu pitomě trčí před plzeňským Divadlem J. K. Tyla ten, po němž je pojmenováno — a to je moderní socha z 80. let 20. století! Autor Alois Sopr, režimní umělec non plus ultra, nevtiskl do jeho podoby ani trochu komediantství, vlasteneckého nadšení, literárního úsilí, únavy, zklamání.

Před divadlem prostě stojí tupý panák, v jedné ruce drží otevřenou knihu a v druhé klobouk. S pootevřenou pusou se dívá kamsi. J. K. Tyl, který doslova položil život za české divadlo, si tak bezduchou sochu nezaslouží a jeho autor, vysoký prominent a v některých dílech i obstojný sochař, nejen že prošvihl, ale cynicky už rovnou opomenul příležitost sochou něco sdělit.

Naděje, že politická zadání přestanou po roce 1989 hrát ve výtvarném umění roli, byla planá. Vznikly podivné výtvory, například v Mariánských Lázních bronzové dvojsoší, zobrazující setkání císaře Františka Josefa s králem Edwardem VII. V bronzu odlití monarchové naštěstí nestojí na žádném soklu, zobrazují prostě dva vašnosty, kteří se právě potkali. Franze Josefa s licousy a v uniformě turisté poznají, kdo je ten druhý pán s bříškem a v buřince, se musejí podívat.

Sousoší od místního Vítězslava Eibla je spíš legrační atrakcí pro turisty než výtvarným dílem — a je to škoda, výtvarné dílo by se do nádherného parku hodilo lépe a přidalo by mu i duchovní, ne jenom zábavnou hodnotu. Z toho setkání v Mariánských Lázních ostatně nevzešlo žádné politické rozhodnutí, ideologická ta socha není ani za mák, jen se tak ti dva potkali. Moje matka by řekla: „Jako se v lázních lidé potkávají, tak proč to musí být sochy státníků?“ A protože socha vlastně žádný obsah nemá, je nudně realistická.

Před několika lety s v Plzni rozhořel spor o bronzovou sochu generála Pattona, kterou městu nátlakem vnucoval sochař Jaroslav Bocker. Byla to opět hyperrealistická portrétní socha generála v uniformě se všemi distinkcemi a náležitostmi, bez vtipu a ducha. Magistrát, který sochu neobjednal, tento dar nakonec odmítl, socha dnes stojí v obci Dýšina a v Plzni je generálovi věnována výtvarně zajímavější plastika (s níž ovšem spousta Plzeňanů nesouhlasí). Pomník americkým osvoboditelům v Plzni je jinde, je to obelisk na důležité křižovatce U Práce, portrét na něm není žádný.

Socha Maršála Koněva je bezduchý panák na režimní zakázku od sochaře Zdeňka Krybuse z roku 1980 — spontánně projevovaná vděčnost Pražanů za osvobození byla tehdy dávno překryta realitou okupace po roce 1968. Ani lepší pomník osvobození Rudou armádou by se nesetkal s nadšením, ostatně v Praze už jeden docela pěkný je, u Hlavního nádraží od sochaře Pokorného, nikdo na něj nic nestříká ani neříká, že by se měl odstranit. Ale pravda, není na něm žádný generál. Jako projev díků by mohl stačit.

Současné sochy generálů, potentátů a různých papalášů dopadají skoro vždycky špatně (výjimky potvrzují pravidlo). Žádný generál nevyhraje válku bez vojska, ale také ne bez mrtvých na straně vlastní i nepřátelské, bez obětí na civilním obyvatelstvu, na hmotném i duchovním odkazu: čtěmě Kurta Vonneguta, tak to chodí.

Nejlepší pomník osvobození americkou armádou vytvořila sochařka Alena Burešová v Tachově: indiánský totem s křídly, na něž otiskli své ruce v roce 1990 horníci tamních uranových dolů. Žádný generál, žádná uniforma, nic popisného, a i pro toho, kdo by snad nevěděl, co pomník znamená, krásná barevná plastika, která září v parku poblíž kostela.

Kdyby neměli muslimové ve svém náboženství zákaz zobrazování lidských bytostí, měli bychom jistě mnoho důvodů k pohoršení nad sochami význačných teroristů. Viděno z toho úhlu, má ten židovsko-islámský zákaz, který zapovídá klanět se modlám, něco do sebe. Sochy generálů mají klanění se modlám ve svém zadání. Realistické portrétní sochařství modly vyrábí z definice.

Ale abych se nevyhnula vyjádření vlastního názoru: Koněva bych nechala tam, kde stojí. Vezmeme-li to osobně, možná byl menší kruťas než generál Patton (který kruťas byl). Náš vztah k Rusku by měl stát na rozumnějším základě. Čtěte Rychlíka, tam to všechno je.

    Diskuse
    Ano, ten Rychlíkův článek byl opravdu výborný, sotva je možné k němu něco dalšího přidat, bylo zde řečeno v zásadě všechno.

    ---------------------------------------------

    Ale co se toho týče, zda Koněv osobně byl či nebyl "kruťas" - právě to zůstává otevřenou otázkou.

    Poté, co nám režimní propagandou byl neustále do myslí přímo natloukán obraz hrdinné a ušlechtilé Rudé armády, jejíž prostí bojovníci oddaně bojovali pod velením svých generálů, mnou přece jenom otřásl výrok jednoho veterána právě této Rudé armády, už z době po rozpadu Sovětského svazu: "Nenáviděli jsme své generály! Pro ně jsme byli jenom potrava pro děla."

    A co to konkrétně znamenalo toto zacházení sovětských generálů s jejich vojáky, to zřetelně ukazují paměti amerického generála a pozdějšího prezidenta Eisenhowera. Který se po skončení vojenských operací a porážce Německa zřejmě osobně nějak sblížil se sovětským generálem respektive maršálem Žukovem; a ten mu při jednom společném posezení při zřejmě značně důvěrné atmosféře prozradil tajemství rychlého postupu sovětských vojsk: "Když Němci někde postavili minové pole a my jsme měli naspěch, tak jsme přes to prostě nahnali pěchotu!" Minové pole bylo takto "odminováno", roztrhaná těla rudoarmějců se uklidila, a mohlo se postupovat dál.

    Na straně druhé ovšem nedávno na "Forum24" byla uvedena konkrétní vzpomínka na Koněva, že se po válce velmi rozčiloval nad tím, jak cynicky sovětský stát zachází se svými válečnými invalidy. Jak na straně jedné Sovětský svaz při slavnostních ceremoniích pompézně oslavoval vybrané hrdiny, tak ty své válečné invalidy, bez rukou a bez nohou - kteří se ovšem na ty slavnostní přehlídky tak moc nehodili - odbyl nicotnou výsluhou, a pak je přenechal jejich vlastnímu osudu.

    Takže tohle všechno jsou věci, které se vynoří z paměti, jakmile se poněkud více do hloubky začne rozebírat smysl či nesmysl válečných pomníků.

    Přinejmenším jedno by mělo být jisté: je prakticky nemožné vést válku, a nedopustit se přitom činů, které by za jiných okolností platily jako zločin. A to platí pro všechny strany; nejenom pro ty které tu válku prohrály.
    DU
    September 10, 2019 v 19.39
    Socha poslance Hybeše
    Pamatuji si z dětských let, kdy byla v Brně před parkem Lužánky instalována obrovská pískovcová socha poslance Hybeše, který byl zakladatelem rakouské sociální demokracie, říšským i zemským poslancem za Brno a ke sklonku života v roce 1921 se přiklonil k nově vznikající (dosud nebolševizované) KSČ. Brzo po revoluci jeho socha zmizela, kdo ví, kde je dnes... Ale časem jsem se dozvěděl, že tato "komunistická socha" vlastně nebyla komunistická a mohla zůstat tam, kde je. Poslanec Hybeš vadil, maršál Koněv nebo Rudoarmějec nevadí. Zřejmě je potřeba socha ozbrojeného vojáka a nezáleží na jeho myšlenkách, nýbrž zda byl podporující v boji proti národním nepřátelům.
    PM
    September 10, 2019 v 21.7
    Zdařilost čeho
    Pokud za dílem stojí politický záměr, tak se dílo přinejlepším stává zdařilou funkční propagandou.
    Pokud dílo nabízí zdařilý diferencovaný pohled, tak se stává i uměním....bych si zaomílal furttosamé.
    Vážný zájem o umění lze proto připsat jak matce paní Zemančíkový, tak s jistými výhradami i židovsko-islámskému záměru.....bych dodal.
    September 11, 2019 v 9.25
    Takže zákaz klanět se modlám je židovsko-islámský?
    Nemluvil třeba svatý Štěpán o tom, že "Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama"?
    Mimochodem, modlami nemusí být jen sochy.
    MP
    September 11, 2019 v 12.14
    Evě Hájkové
    Zákaz klanět se lidskými rukami vytvořeným artefaktům pochází z profétského náboženství a ze tří náboženství knihy jedině křesťanství tento zákaz rozvolnilo, někdy přímo vymazalo. Ve vysoké teologii se to zdůvodňovalo tím, že věřící, který pokleká před krucifixem, nevidí v opracovaném dřevu ani Krista, ani jeho podobu, ale jeho symbol.
    Izaiášovo horlení o špalku, jehož polovinu řemeslník spálil, aby napekl chleba a z druhé vytesal modlu, které se -- nemaje srdce ni rozumu k poznání své pošetilosti -- klaní si připomínali četní opravci a reformátoři, ale katolické křesťanství se svými svatými a zázračnými obrazy má ve své praxi k řečenému zákazu velmi volný vztah. Nepopírá ho a nedbá ho.
    JP
    September 11, 2019 v 13.8
    Člověk a jeho modly
    Ta pasáž z Izaiáše je bezpochyby velmi silným, velmi duchaplným argumentem monoteistického náboženství proti pohanství respektive modloslužebnictví všeho druhu; ovšem co si vyznavači těchto monoteistických náboženství neuvědomují je to, že tento Izaiášův výrok je možno ještě prohloubit - a tento nový obraz se pak jako bumerang obrátí i proti těmto monoteistickým náboženstvím samotným.

    Připomeňme si ještě jednou tu klíčovou pasáž: onen pohan-modloslužebník vezme kus dřeva, a rozdělí ho na dvě půlky: tou jednou půlkou živí svůj oheň, u kterého se hřeje a na kterém opéká svou pečeni; zatímco z té druhé půlky si vyřeže boha, obraz boha, před kterým pak pokleká, ke kterému se modlí a kterému říká: "Zachraň mě, ty jsi přece můj bůh!"

    Jak řečeno, tato posměšná replika lépe a ostřeji nežli cokoliv jiného demaskuje naprostou nesmyslnost jakéhokoli vzývání božských chimér, vytvořených ve skutečnosti vlastní rukou člověka.

    Jenže - z opačné strany by bylo možno namítnout toto: ten pohan, ten modloslužebník má před sebou jako adresáta své modlitby alespoň ten kus dřeva, tedy něco reálného, něco co je vzato ze jsoucího světa; zatímco ten vyznavač monoteismu si stejně tak sám vytvoří svého Boha, ale tentokrát už jenom čistou p ř e d s t a v u Boha, tedy něco zcela a naprosto nehmotného a chimérického - a před touto svou vlastní představou nyní pokleká, k této své vlastní představě se modlí, tuto svou vlastní představu prosí o záchranu a o spásu!!

    Je tedy opravdu jen velice malé oprávnění k tomu, aby vyznavači Jediného boha někomu jinému vytýkali a předhazovali jeho modloslužebnictví...
    September 11, 2019 v 13.35
    O spásu se neprosí. Dostáváme ji zdarma, pokud ji příjmeme.
    A Boha není zapotřebí ani tak uctívat, jako milovat a poslouchat. Zkuste si milovat a poslouchat dřevěný špalek!
    To nemění nic na tom, že křesťan "miluje a poslouchá" svou vlastní představu, výtvor svého vlastního nevědomí.
    September 12, 2019 v 12.20
    Co když to nevědomí není tak soukromé, tedy co když nemáme každý „své vlastní“, ačkoliv možná máme svůj vlastní rozum? A co když je nevědomí rozumnější než rozum?
    JK
    September 12, 2019 v 15.13
    Evě Hájkové
    "A co když je nevědomí rozumnější než rozum?"

    Dokažte to.
    + Další komentáře