Nedorozumění. Tak by se jedním slovem dala shrnout debata kolem pomníku maršála Ivana Stěpanoviče Koněva v pražské Bubenči. Občas je to to totiž diskuse mimoběžná. Zastánci pomníku spílají odpůrcům, že si neváží obětí osvobození z řad sovětských vojáků (při osvobozování Československa jich padlo 144 tisíc, Prahy 500).

Odpůrci spílají zastáncům, že jim nevadí krev na rukou maršála z roku 1956, kdy vedl potlačení maďarského povstání, nebo že velel Skupině sovětských vojsk (v letech 1961 až 1962) během tzv. berlínské krize z let 1958 až 1961, která skončila výstavbou Berlínské zdi. O jeho úloze při výzkumné činnosti před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa se vedou spory.

↗

Jak je vidět, informační cedule emoce nezchladila. Foto FB Prahy 6

Spor je přitom veden především o to, co pro koho pomník symbolizuje. Aniž bych se chtěla dopouštět jakékoli paušalizace, pro jeho zastánce je to nezřídka symbol všech vojáků Rudé armády, kteří se na osvobození Prahy podíleli a padli, pro odpůrce je to symbol maršála, jehož činnost v následujících letech nebyla — eufemisticky řečeno — nikterak vábná. Jinými slovy: i odpůrci pomníku mohou ctít padlé vojáky Rudé armády, a i jeho zastánci mohou pohlížet kriticky na další Koněvovu činnost.

Neplatí pro každého, motivy lidí, proč zastávají ten či onen názor, mohou být samozřejmě i zcela jiné. U Koněva je od loňského srpna informační cedule, která mapuje i jeho následnou činnost. Někteří ji kritizují s tím, že takové desky chybí třeba u Winstona Churchilla a dalších politiků, kteří také nedělali jen věci pozitivní, jiní ji považují za nutnou k pochopení toho, proč někomu Koněv vadí.

Jak je však vidět, cedule emoce nezchladila. I rok po její instalaci byl pomník počmáraný, přičemž umanutý starosta Prahy 6 Ondřej Kolář přispěl k eskalaci tím, že jej přikryl plachtou, kterou následně zase odkryl nacionalistický aktivista Jiří Černohorský. Následně byl pomník opět zakryt, odkryt, zakryt... A vyhrocené debaty se rozběhly znovu: někteří trvají na tom, aby pomník na místě zůstal, jiní volají po referendu, další navrhují doplnit informační cedule i k osobám na jiných pomnících (o čemž rozhoduje vždy ten, kdo ji má v majetkové správě, u Koněva to je Praha 6).

Zaznívají návrhy na přesun pomníku (s komentářem) do Muzea 20. století, které má vzniknout, nebo to, aby byl místo jeho pomníku instalován takový, který bude poděkováním vojákům Rudé armády bez jména Koněva, čímž by zmizely důvody, aby pomník vadil kvůli následné činnosti maršála...

Někteří zastánci pomníku také argumentují, že se jedná o svědectví doby, které by mělo být zachováno, přičemž to odůvodňují i tím, že pomník vznikl jako poděkování vojákům a tomu, kdo je vedl. Jiní oponují, že pomník byl instalován až v době normalizace — v roce 1980, kdy už byla zřejmá další činnost Koněva a Československo mělo dávno za sebou pro mnohé bolestný rok 1968.

Nelze nezmínit, že boj o Koněva je u některých lidí i bojem o dnešek — respektive o vztah k současnému Rusku. Člověk je bytost emotivní a do historie je mnohdy současnost vkládána, a to z „obou stran“. Někdy jde i o mocenskou pozici. Kupříkladu nacionalističtí Noční vlci kladou květiny k hrobům sovětských vojáků, přičemž deklarují tuhou loajalitu k Putinovu režimu. Na druhou stranu jsou lidé, kteří Rusům neřeknou jinak než „Rusáci“, nepřiznají jim kladného vůbec nic a všechny ztotožňují s Putinem.

Někdy přitom stačí zdánlivě málo: pokusit se zamyslet nad tím, jak přemýšlí ten druhý. O to jsem se pokusila. Možná nedokonale, ale pokusila. Sama jsem vždy vnímala (a vnímám) pomník jako symbolické poděkování vojákům Rudé armády za jaro 1945 a nad názory oponentů se vlastně ani moc nezamýšlela.

Když se situace vyhrotila a bylo mi protivné, že na stranu zachování pomníku Koněva se začala stavět část nacionalistické scény (jestli se něčeho opravdu bojím, pak sílícího vlivu lidí, kteří třídí na základě národnosti, barvy pleti, sexuální orientace nebo náboženství — tedy přesně to, co dělali nacisti), ale zároveň jsem nechtěla kvůli tomu změnit názor, zkusila jsem — bez jakýchkoli předsudků — přemýšlet o tom, proč vlastně někomu ten pomník vadí. Takže mě k tomu zamyšlení nepřivedlo nic menšího než emoce.

Recept na to, jak situaci vyřešit, nemám. Jen vím, že rozhodně ničemu nepomůže nenaslouchat si. Jsem sama zvědavá, jak si tohle všechno přebere zastupitelstvo Prahy 6, které má během září o osudu pomníku rozhodovat. Už dnes je ale jisté, že ať rozhodne jakkoli, spor, který je kolem pomníku veden a který je ve skutečnosti mnohem širší, mávnutím kouzelného proutku nezmizí.

Bude to chtít hodně práce u všech, abychom se vzájemně dokázali pochopit, u čehož je primárně nutné přestat si podsouvat, že k různým postojům nás vedou nějaké nekalé úmysly (jediní, komu nemíním nijak ustupovat, jsou lidi s xenofobními a autoritářskými sklony, kteří chtějí rozdělovat). Že nás někteří zaťatí či ti, kterým hádky vyhovují, nařknou z kompromisnictví? Ať si nařknou — společnost už je rozdělená ažaž a trocha toho podání si ruky, byť si každý můžeme ponechat svůj názor, neuškodí...