Tahanice okolo pomníku maršála Koněva na Praze 6 vzbuzují otázku, zda se z pomníků vůbec dá nějak poučit o minulosti, nebo dokonce se nějak poučit z minulosti. Zdá se, že pomníky namísto poučení jen dál a dál předávají předpojatost a jitří spory. Je to možná dáno tím, že velká část veřejných pomníků všude po světě nevznikla z potřeby přesně a spravedlivě zachytit určitou událost nebo roli některého dějinného aktéra, ale oslavit jednu stranu historického konfliktu.

Najdeme tak velice mnoho pomníků, které by při poctivějším zvážení skutečné historické role dané osoby vůbec stát neměly. A pokud ano, pak nikoli ve formě oslavné a triumfální, ale nějaké výrazně jiné. Jen namátkou — v Bruselu je k vidění jezdecká socha belgického krále Leopolda II., který má na svědomí podle těch nejkonzervativnějších odhadů nejméně milion životů obyvatel Konga. V Londýně zase hrdě stojí maršál Horatio Kitchener, zakladatel koncentračních táborů pro jihoafrické Búry za búrské války.

Rozdíl mezi oběma jmenovanými (a mnoha podobnými) příklady a sovětským maršálem v pražské Bubenči je ten, že se vždy jednalo o „naše hrdiny“ spojené s imperiálním a koloniálním vzmachem dané země. Na životy „těch druhých“ někde daleko se v takových případech příliš nehledí. Převažuje hrdost nad tím, co jsme dokázali, jak jsme slavně porazili ty druhé, rozšířili vlastní území, předvedli svou moc, kulturu a znamenitost světu atd.