Jestliže se v Itálii, kolébce fašismu, „bardem“ tohoto hnutí stal F. T. Marinetti, jeden z klíčových tvůrců jazyka avantgardní poezie, kontakty českého fašismu a poezie jsou poněkud méně slavné. Ostatně to není jediný rozdíl mezi českým a italským fašismem. Čeští fašisté převzali od svých italských předchůdců vůli k boji za národní zájmy, ideu silného státu a pořádku ve společnosti. Ovšem, jak upozorňuje Milan Nakonečný, na rozdíl od prvních italských fašistů byl český fašismus už ve svých začátcích antisemitský — a také antigermánský. Italský fašismus je pokusem o revoluční změnu světa, která může být inspirována revolucí v umění. Český fašismus má zcela konkrétní nepřátele, proti nimž je potřeba postavit nikoli slova osvobozená, ale naopak slova sloužící jasnému účelu.

Bard českých fašistů Max B. Stýblo

Za barda českých meziválečných fašistů můžeme považovat Maxe Bedřicha Stýbla. Ten právě už od dvacátých let spojoval svou tvorbu a veřejnou činnost s radikálně nacionalistickými postoji. Spolupracoval s Radolou Gajdou a jeho Národní obcí fašistickou — své texty publikoval krom jiného na letácích vydávaných touto organizací. Úzce byl navázán rovněž na organizaci Vlajka, vystupoval např. na jejích společenských večerech. S vlajkaři sdílel antidemokratické, rasistické a především antisemitské postoje.

Živil se převážně jako zpěvák a kabaretiér. Vystřídal řadu angažmá a vedl i vlastní kabarety. V roce 1925 se dokonce stal členem operního sboru Národního divadla a jako barytonista hrál v epizodních rolích. Po druhé světové válce poněkud „slevil“ ze své meziválečné ideové orientace: působil zejména jako estrádní umělec, české a sovětské verše přednášel např. i na akcích Svazu protifašistických bojovníků nebo na besedách Revolučního odborového hnutí. Přesto ho čeští fašisté ctí dodnes, viz např. článek na webu Délský potápěč.

Republika

V krvi ses zrodila, malinké děťátko

za zpěvu písní a za řevu hesel — — —

Frygickou čapku ti na hlavu dali,

písničku Svobody zazpívali,

nežli se chytráci zakrátko

zmocnili koryt a vesel — — —

V krvi ses zrodila — — Písničkou národní

pila jsi slávu a veliké sliby — — —

Svět se však podivně, děťátko, točí — — —

Brzy jsi zavřela věřící oči,

když Satan zamával krvavou pochodní

a Moskva povzdechla: „Kdyby — — — “.

Povzdechla — věřila — Ve tváři otylé

semitský úškleb byl a tahy vraha — — —

Odvážná garda však povstala k boji!

S zcizeným bratrem Vlast jedna ji pojí

a v nové odvahy košile

česká se oděla Praha — — —

Nad černou záplavou tragické síly

židovská, prokletá hvězda už zhasla — — —

Lavina rostla jak nadšení lidu,

zbitého korupcí, mámením Židů — — —

a starý praporec červeno-bílý

pozdvihla ruka, jež hněvem se třásla — — —

Pro lásku boží, jež srdcem nám zmítá,

pro lásku k Vlasti a drahému lidu,

pro svatý prapor náš, sestry a bratři,

krev naše nadšená Vlasti nechť patří!

Nad nocí zmatků již den nový svítá — — —

Ven z rudé komuny! Ven z drápů Židů!

Báseň „Republika“ pochází ze sbírky Krůpěje, která vyšla roku 1927 s podtitulem Vlastenecké verše k recitacím. Je v ní přítomno hned několik témat, jež se budou opakovat ve verších českých fašistů ve třicátých a u mnohých i ve čtyřicátých letech: odsouzení demokratického způsobu vládnutí a znedůvěryhodnění politické reprezentace; antikomunismus a varování před vlivem sovětského Ruska a především nenávist vůči Židům a živení představy židovského spiknutí.

Motiv červeno-bílého praporu potom odkazuje nejen k původním českým národním barvám, ale rovněž k organizaci Červenobílých, jak si říkali čeští a moravští fašisté, ještě než se otevřeně přihlásili k pojmu „fašismus“ a integrovali se v Národní obci fašistické. Ostatně spolek Červenobílých vykonává svou „osvětovou“ a přednáškovou činnost i dnes, a není tedy divu, že na jeho webových stránkách narazíme na básně Maxe B. Stýbla, byť jejich výběr dbá na to, aby jejich xenofobní významy nebyly příliš explicitní.

Stýblova nenávistná rétorika vrcholí během tzv. druhé československé republiky. V krizovém období, které následovalo těsně po uzavření mnichovské dohody, vydává sbírku Nedej zahynouti… V souladu s politikou Gajdovy Národní obce fašistické ostře odmítá přítomnost německých emigrantů na území druhé republiky. V básni „Před velkým úklidem“ vyzývá ty, kteří byli připraveni bojovat proti okupaci českého pohraničí a mnichovskou smlouvou jim byla tato možnost zhacena, k tomu, aby svou zlobu napřeli jiným směrem — proti „vnitřnímu nepříteli“, tedy proti představitelům a institucím demokratického systému a stejně tak proti Němcům, kteří v Československu hledali útočiště před zvůlí Třetí říše:

Hoši, do práce! A kopat,

až zrezivělé vypadají panty!

Máme tu partaje a koryta,

máme tu cizí emigranty,

pořád své staré české hřbety

před cizím šmokem hrbíme

a to, co jinde vypráskali,

my v Republice krmíme! —

Motyky máme! Lopaty máme!

Opřeni česká o vrata,

voláme, vojáci této země: Dejte nám, páni — košťata!

Stýblovy druhorepublikové verše souznějí i s názory dalších xenofobních skupin, jako například s antidemokratickým postojem hlásaným hnutím ANO (Akce národní obrody), podle něhož měli o hospodářství a kultuře rozhodovat jen „uvědomělí Češi-árijci a nezednáři bezúhonného charakteru a nezatížení žádnou politickou minulostí“ a které vyhlašovalo boj „proti zásadám a ideálům, na nichž náš stát dosud byl budován a které byly omylem, a dále proti internacionalismu a nezdravému humanitářství, boj proti dosavadnímu systému politických stran a proti politickému kšeftaření vůbec“.

Rejstřík viníků, kteří „mohou“ za hroutící se národní suverenitu, ve sbírce Nedej zahynouti… Stýblo tedy rozšiřuje o intelektuály, umělce a média. V první řadě potom o osobnosti spjaté s prvorepublikovými levicovými proudy a avantgardním uměním.

Továryšům pražského rozhlasu

Tak dobrý osud někoho tu na tom světě hejčká —

být v rozhlasu, to znamená mít v konsorciu strejčka —

být poslušen vždy partaji, jak která k činům volá,

násilnit v levé přeměty etheru pružná kola. —

Hlas — nadání? Eh, netřeba tu pěstit musu čistou —

zde stačí míti protekci a slouti komunistou

a v revolučním zápolu a nadčlověčském vzdoru

lkát Nezvalovy trocheje a Seiferta a Horu —

My jsme tu jedna rodina, jež krevní svazky cení —

my jsme tu pevně u koryt a budem do vymření —

my jsme tu samý demokrat a humanitu ctíme —

však žádného sem vlastence zásadně nepustíme!

My proroci jsme počasí, zda bláto je, či hezky,

my vysíláme německy a někdy také česky —

my emigrantů živíme, co v dásni máme zubů,

pro národ známe heslo jen: Trp, pokoř se, drž hubu!

Mark Twain kdys napsal povídku (jsem starý jeho ctitel)

jak průvod zřel kdys pohřební. To slední předplatitel

kteréhos listu nesen v hrob — A tak já taky říkám —

s tím bezpáteřným rozhlasem to nepřivedem nikam!

Ba, stát se může, český lid, jenž po ranách jen pípne,

že, otráven už nadobro, své přijímače vypne

a já budu tím posledním (ač pokroku jsem ctitel), jenž v kartotéce zbude Vám co slední předplatitel —

Terčem Stýblovy nenávisti se staly i filmové ateliéry na Barrandově. V satiře nazvané „Barrandov“ se nejprve rozlítí, protože „mluví se tam hebrejštinou / a německou řečí“, aby následně vyzval Joachima Barranda, téměř v dikci invokace lokálního patrona, k zásahu a ochraně místa, jež nese jeho jméno: „Ach, Barrande, galský synku, / viz, jak národ dopad! / Běž si znovu pro motyku — / kopat, rychle kopat! / Dřív jsi vyloup hlavonožce / v tuhé české líše — / Dnes bys našel, kam bys praštil, / emigranta z Říše — — — “ Této spíše nechtěné než záměrné komičnosti si všimla i dobová kritika, která (speciálně nad básní „Barrandov“) poznamenala, že „místy stává se autor až směšný ve svém přehánění“.

V době kolem Mnichova kritici do značné míry ustoupili ze svých vysokých estetických nároků na soudobou poezii a byli ochotní (včetně Václava Černého) ocenit verše byť nedokonalé, ale nesoucí energii vzdoru a povzbuzení národní hrdosti. Stýblova sbírka Nedej zahynouti… byla ovšem v tomto kontextu už za hranou akceptovatelného — jiný recenzent sbírku označil za „nelidsky naivní“ a o jejím autorovi napsal: „Chápeme jeho horoucí lásku k rodné zemi, ale nikdy neporozumíme té hoře nenávisti, se kterou míří i na lidi nevinné.“

Stýblo patřil k těm českým fašistům, kteří po březnu 1939 a po celé trvání Protektorátu Čechy a Morava výrazně ztlumili své veřejné vystupování, protože bylo zřejmé, že sice židovská otázka začíná být řešena podle jejich představ, ale zároveň bylo evidentní, že stejně rozhodně by mohla být „vyřešena“ i otázka česká. Následující Stýblova tvorba tedy splývá se širokým proudem konvenční lyriky vyjadřující nekonfliktní formou vztah k rodné zemi a jejím tradicím. Z antisemitského tábora ovšem vzešli i autoři, kteří cynickou metaforu ochranných křídel Říše přijali doslova a pokračovali v tvorbě antidemokratických a protižidovských veršů i v období nacistické okupace.

Verše dělnického kolaboranta Jindry Cinka

Touto cestou se vydal například slezský dělnický básník Jindra Cink. Mezi jeho sbírkami Hlas pravdy (shrnuje verše z let 1918—1938, vydána pravděpodobně 1939) a Jdeme s Říší (1943) leží předěl nacistické okupace. Výbor Hlas pravdy, podle autorské předmluvy, měl zejména „tlumočit světu bolest, zrady a bezpráví páchaná na našem pracujícím lidu za bývalého židovsko-zednářského režimu v roce 1918—1938“. Přesto však Hlas pravdy působí spíše jako bezručovské gesto obrácené proti sociální nespravedlnosti a bídě, v níž je dáno horníkům a dělníkům ve Slezsku žít, než jako fašistická proklamace. Antisemitismus se zde projevuje téměř na každé stránce, ale má mnohem více podobu vzpoury proti tomu, že „Rotchild a Guttmann / mají tu veliký chrám — / a v něm se lopotí ten slezský ,chám‘!“, než podobu ryze rasistický výlevů.

Ostatně i na řadě míst Slezských písní najdeme velmi podobné protižidovské invektivy.

V případě sbírky Jdeme s Říší (1943) je tomu ovšem jinak. Zde už nejsou terčem pouze „páni baroni, židovští kujoni“, ale Židé jako rasa, etnikum či národ. Místo bezručovsky monumentálních gest zde figurují texty složené spíše z politických proklamací: „S Vůdcem a s Říší / do boje, za Novou Evropu, / proti Židovstvu a nepřátelům světa — / a za šťastnou budoucnost.“ Obraz svět je budován na jednoduché dichotomii: starý svět je „zpuchřelý“, nezdravý a překonaný, s Hitlerem přichází svět nový, v němž nastane „veselé radostnější žití / všeho pracujícího lidu“.

Cink se ve sbírce Jdeme s Říší stylizuje jako mluvčí dělnictva, jež si je vědomo dějinného přelomu, jímž právě prochází a který má odstranit veškerou nespravedlnost předchozích dob. Podtitul sbírky ostatně zní: „Sbírka veršů ze života pracujícího lidu včera a dnes“. V době, kdy v českých továrnách vyrábějících munici pro nacistické vojsko docházelo pod heslem „pracuj pomalu“ k záměrnému snížení produktivity práce a dalším sabotážím, Cink vykresluje „ideální“ obraz dělnictva absolutně loajálního s protektorátní mocí: „My pracující lidé / v nový život jdem. / Jdeme všichni s Říší pochodem…“

Značný prostor věnuje vyjádření vděku za to, že byla odstraněna masová nezaměstnanost a bída dělnických rodin: „Dnes není lidí, / kteří by bloudili / ulicemi měst. / Dnes není lidí — / bez práce, hladových a zoufalých. / Dnes je všude práce, / práce a zase práce.“ Výroba zbraní pro německé vojáky je naopak prezentována jako radost a čest, báseň „Jsem dělník“ je pak už ryzím a doslovným výrazem kolaborace s nacistickou okupační mocí: „A jsem hrdý — / že za život celku / jdu se bít, / hrdinné německé armádě — / ty nejlepší zbraně / ukout a postavit. / A všechny nepřátelé světa / a lidstva vrahy — / pomáhám na hlavu porazit. // A proto musí zvítězit / nacionálně socialistická / revoluce!“

Horlivost, s níž Jindra Cink chce svými verši podpořit nacistickou ideologii, činí z jeho básní nejednou nechtěné parodie sebe sama — např. v básní „Jarní manifest“ se dokonce celá příroda řídí „zákony nacionálně / socialistického řádu“, protože právě ty prý „přinesly jaro“, na rozdíl od poslanců demokratického parlamentu, kteří jaro „nedovedli udělati“. Cinkovy verše po formální a estetické stránce nepřekračují hranici insitního primitivismu, jejich tezovitost a proklamativnost neumožňuje byť i jen zahájit uvažování o případné umělecké hodnotě. Přesto se však ve sbírce Jdeme s Říší nachází jeden text, kterému nelze upřít jistý — byť značně děsivý — půvab. „Odkaz světu“ už není textem slátaným z frází a deklarací, ale působí naopak jako autentický výraz nejvroucnějších snů vášnivého antisemity a nacistického kolaboranta:

Míti velkou moc,

tak obrovskou sílu,

vzal bych karabáč, sehnal

všechno Židovstvo z celého světa do jednoho houfu,

na jednu velikou hromadu —

pak svou silou trhnul

celou naší zeměkoulí

tak prudce

že by se tato havěť,

tyto ošklivé štěnice na těle

lidském, odtrhly od povrchu

zemského a spadaly dolů,

do volného prostoru vesmíru —

aby pak již nikdy více se

nevrátily zpět —

a aby pak již nikdy více

nekazily ten náš krásný, nevinný svět.

Josef Rejthar v boji proti šuškalům

Jestliže u bývalého horníka Jindry Cinka je nenávist a kolaborantský zápal pro věc vůbec ne ospravedlnitelný, ale relativně pochopitelný na pozadí jeho sociálního původu, v případě Josefa Reithara budeme hledat podobné vysvětlení jen těžko. Narodil se do učitelské rodiny, jeho otec byl ředitelem měšťanské školy. Roku 1903 se rodina přestěhovala z Rokycan do pražských Nuslí. Rejthar následoval dráhu svého otce, absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav a stal se učitelem češtiny. V období protektorátu byl ředitelem základní školy v Nuslích.

Už ve dvacátých letech byl členem extrémně pravicových uskupení (např. Slovanské strany protižidovské). Pod šifrou ErJé psal v protektorátním období nenávistné antisemitské skeče pro Český rozhlas. Úzce spolupracoval s organizací Vlajka a se stejnojmenným časopisem, který rovněž pod značkou ErJé hojně tiskl jeho politickou satiru a epigramy. Roku 1942 vyšly tyto texty nákladem Vlajky souborně ve svazku Úsměvem i karabáčem.

Hlavními „hrdiny“ (resp. antihrdiny) zde nejsou Židé, byť antisemitismus je nepřehlédnutelným ideovým zdrojem tohoto autora. V centu jeho pozornosti stojí spíše reprezentanti prvorepublikové demokracie, politici a umělci. Výsadní postavení má pochopitelně T. G. Masaryk jako figura ztělesňující Rejtharem a jeho kamarády vlajkaři nenáviděné ideály humanity a svobody. Ve svých satirách se autor Masarykovými názory ovšem příliš nezdržuje, zato s veškerou vervou útočí na kult prezidenta zakladatele, resp. „tatíčka Masaryka“, a na jeho pokračovatele: „Nemocí mnoho zhoubných je, / mor, tyfus, každá jiná, / však nejhroznější bestie / je — Masarakovina.“

S podobnou bezostyšností haní ve svých epigramech rovněž před nedávnem zemřelého Karla Čapka, kterého vnímal především jako propagátora Masarykova kultu: „Lid neměl náš už žádné pomoci, / měl trýzeň dvojí, každou jinou: / ty ničil jsi ho bílou nemocí, / tvůj Pán zas — masarakovinou.“ Rejthar se ve svých antičapkovských výpadech odvolává i ke klasikům české literatury, opakovaně k Boženě Němcové. Na rozdíl o Halase či Seiferta, kteří se v době národního ohrožení k Němcové vraceli jako k symbolu odvahy a národní hrdosti, Rejthar tento dobový růst zájmu o literaturu 19. století využívá k negaci symbolů prvorepublikové demokracie, jímž Čapkovo dílo nepochybně bylo: „Co vše platno, žes národu / dala poklad ,Babičku‘ / národ Čapkem zpitomělý / kořil se jen Tatíčku“.

Vrcholem cynismu je potom báseň nezvalovsky nazvaná „Sbohem a šáteček“, která tematizuje transporty židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. Hlavní pozornost ovšem autor věnuje ironickému výsměchu těm, kteří odsuny Židů odsuzují, tedy protinacisticky smýšlející inteligenci a učitelům, jimž se Rejthar jako aktivní aktér protektorátního školství „věnuje“ i na řadě dalších míst sbírky:

Židé odcházejí, kdo by žalem neřval,

pláče Kopta, Hora i Vítězslav Nezval…

Provázej vás pánbů na té vaší pouti,

věřte, že váš odchod nás až k smrti rmoutí!

Jak nemáme plakat, jak nemáme reptat,

kdo nám bude nyní v ouška „zprávy“ šeptat?

Nechali jste tady mimo synagogy

vůni po česneku a pak pedagogy,

ti ve školách nyní žal svůj lkají dětem,

kdyby mohli, cestu posypou vám květem.

Mnohý z těch, co nyní vlasy žalem rve si,

přijde za vámi vbrzku na macesy.

Nechť však v světě tady děje se cokoli,

sionské si vemte s sebou protokoly!

Pá, pá, šťastnou cestu! A až po zlé době

Jehova váš vlídný zavolá vás k sobě

(myšlenka ta bodá srdce jako dýka), pozdravujete, prosím, pana Masaryka!

V souboru Úsměvem i karabáčem se sice občas mihne postava Edy, myšleno Edvarda Beneše, ovšem roli hlavního „arcilotra“ zde nemá. Tu získal exilový československý prezident až v Rejtharově skladbě Eduardova Odyssea. Podivuhodná dobrodružství ješitného trpaslíka, kterou vydal roku 1942 pod pseudonymem Petr Král. Bohatý výtvarný doprovod obstaral František Voborský, autor populárních komiksových příběhů Pepiny Rejholcové, neméně populární písně „Chaloupky pod horami“, ale také spoluautor (pod šifrou ErJé-VOBO) nenávistných veršů namířených proti Edvardu Benešovi (např. báseň „Žádný státník, jenom atentátník“ obviňující Beneše z organizace atentátu na Heidricha, uskutečněného údajně na židovskou objednávku).

Eduardova Odyssea je de facto satirický fiktivní básnický cestopis stylově těžící z tradice satirické epiky a také zvířecí satiry devatenáctého století. Expozice příběhu je situována do Londýna, kde Winston Churchill vysílá Edvarda Beneše za Eskymáky, aby v nich vzbudil ochotu bojovat po boku slábnoucí britské armády. To se však Benešovi nakonec nepodaří, ba dokonce je lachtanem sražen z prasklé kry a topí se v moři. Podobný průběh mají všechny následující epizody odehrávající se v USA, Kanadě, Egyptě, Palestině a na dalších místech. Po neúspěšném pokusu přemluvit k boji za Anglii příslušníky exotických národů (Indiáni, Beduíni, Indové…) či zvířata ústí každá epizoda v bizarní a komickou událost, která hlavní postavě bezmála přivodí smrt. Následuje však vždy tento refrén: „Šuškalové, nebědujte, / nezahynul dosud, / dozvíte se v okamžení / další jeho osud.“

↗

Motiv „šuškání“ se (nejen) v Rejtharově satirické protektorátní tvorbě vyskytuje relativně často. Satirikové-kolaboranti tímto termínem označovali praxi tzv. šeptané či šuškané propagandy, kterou — podle Radka Žitného — chápali jako měkkou formu lidového odboje, jež byla založena na poslouchání zahraničního rozhlasu a předávání takto získaných informací dál. Šeptanda byla prezentována také jako médium židovského, resp. židobolševického spiknutí: „Opice přec, jak je známo, / není žádné dřevo, / šeptá dále paviánům, / že jde vývoj vlevo. / Po opicích každé zvíře / šeptandu dál nese, / papoušci ji roznášejí / bleskem po pralese. / Zvěř šuškandou vyjevená / zhloupla v této chvíli. / Horlivě mu přisvědčují / hlavně krokodýli.“

Vyprávění v Eduardově Odysseji končí obloukem opět v Londýně, konkrétně v londýnském podsvětí, kde probíhá volba krále gangsterů, jímž se jednohlasně stane Benešeda, tedy Edvard Beneš. Se societou gangsterů je pak ztotožněna i celá československá exilová vláda:

Po volbě té nastal ovšem

pro oslavy důvod,

gangsteři uspořádali

s lampiony průvod. Průvodu se zúčastnili

tak jak u nás kdysi —

nejen všichni pobudové,

ale také krysy.

Pohnuté to okamžiky,

historická chvíle —

tedy přece jenom Beneš

došel svého cíle.

Nebojte se, s této výše

nemůže už spadnout,

v podsvětí on bude stále

s vládou svojí vládnout.

V protektorátním tisku, kde byl Edvard Beneš prezentován jako hlavní nepřítel českého národa, se Eduardova Odyssea setkala s pozitivním ohlasem. Recenzent Lidových novin ji ocenil jako „vtipnou, břitkou satiru na státnickou a diplomatickou činnost exprezidenta Beneše, která se stala osudnou státu i národu“, Rejthara alias Petra Krále pochválil za to, jak „satirickými šlehy tepe […] Benešovu smutně proslulou činnost cestovatelskou, jeho věčné sliby-chyby, jeho chorobnou ctižádost, jeho židomilství“ — a Rejthara nakonec přirovnal ke Karlu Havlíčku Borovskému…

Fašistická poezie dnes?

Česká společnost a s ní i česká poezie bohužel není imunní vůči fašizujícím tendencím ani v současné době. Tím méně v posledních několika letech, kdy v souvislosti se západoevropskou migrační vlnou prošla testem rasové a náboženské snášenlivosti. K pozici barda současného českého básnického fašismu má našlápnuto Jiří Ošlejšek. Mám na mysli zejména jeho díla Nebojácné verše a Zarputilé verše (ukázky z nich najdete na webu).

Pokud nahradíme v některých jeho textech slovo muslim slovem žid, jsou jeho básně lehce zaměnitelné s verši, které vycházely ve Vlajce či Árijském boji. Výmluvným dokladem toho, jak Ošlejšek pouze obsahově aktualizuje ideologická schémata a poetiku básní meziválečných a protektorátních fašistů, jsou jeho „Sluníčkáři“:

Víte, kdo jsou Sluníčkáři? Už je známe. Jsou to lháři.

Vlastenecké snahy maří. Nevinně se při tom tváří.

Nechápají důsledky všech svých „dobrých činů“,

i když jejich následky vedou ke zločinu.

Když nemají zkušenosti a jsou hloupě naivní,

tak jim lživá propaganda jejich mysl zatemní.

Jsou jako ti oslíkové, na odpor se nevzchopí,

až jim budou muslimové diktovat své nároky.

Jejich činy o tom svědčí. Před muslimy skoro klečí.

Nevnímají nebezpečí, ani smrt je nepřesvědčí.

Čistou pravdu odmítají. Nesnášejí proroky.

Prezidenta urážejí za pravdivé výroky.

Poučení sluníčkářům schází.

Co je čeká? Až mě z toho mrazí.

Nechápou, že přišli vrazi. Do těla jim kudlu vrazí.

Neví, jak se hodně mýlí. Páchají své harakiry.

Poslouchejte sluníčkáři, Vy straničtí pohlaváři,

pomatení nevědomci na levici, na pravici.

Nechceme tu mešity. Nechceme tu islám,

který k nám byl do Evropy plánovitě vyslán.

Už tu Vaši falešnou hru nebudeme hrát!

Proč chcete náš Český národ nechat vychcípat?

Jaký máte k tomu důvod? Asi jste se zbláznili. Svoje děti i svůj národ potupně jste zradili!

U Rejthara a dalších to byli šuškalové, kteří zrazují národní zájem a zaprodávají se Židům a jejich údajné touze ovládat světové dění. Ošlejšek pracuje s rovněž kolektivně sdíleným označením sluníčkář a přiděluje této imaginární entitě totožné vlastnosti: zrada vlasteneckých hodnot, služebnost vůči démonizovanému etniku, intelektová slabost, zmanipulovanost. Ošlejškův vzdor ovšem podobně jako u starších fašistů přesahuje personální či skupinovou rovinu a obrací se proti celému systému parlamentní demokracie, proti stranickým pohlavárům na levici i na pravici (proti partajničení, jak by řekli jeho předchůdci).

↗

Jiří Ošlejšek recituje své verše. Repro YouTube

I další Ošlejškovy básně ukazují na to, že jeho aktuální tvorba rozvíjí tradici českého básnického fašismu, např. v šíření nenávisti vůči intelektuálům: „Znáte Pražskou kavárnu? Připravuji levárnu. / Mají prachy. Flákají se. Vychvalují západ. / Za svou lenost nestydí se. Měli by jít makat! / Vymýšlí si různé triky. Derou se do politiky. / Aby jsme jim uvěřili, předstírají, jak jsou milí.“ Nechybí ani konspirační teorie a obviňování médií: „Není pravda, co nám ČT říká. / Už nelze do nekonečna lhát. Islámský stát vytvořila Amerika.“

Myšlenková naivita, primitivismus literární formy a celkově insitní ráz Ošlejškových básní činí z tohoto autora zcela okrajový literární jev. Z hlediska ideologického či politického vlivu je dnes poezie pochopitelně a priori „bezpečné“ médium, jelikož se stala spíše komunitní zábavou úzkého okruhu zájemců než silou, která by mohla pohnout s myšlením davů. Ovšem v tomto bodě nelze Ošlejška zcela podceňovat, jelikož — na rozdíl od většiny básníků hodných toho jména — si cestu k davům najít dokázal během svých vystoupení na masových antiislámských demonstracích. Jeho verše se šíří internetem, výše citovanou báseň „Sluníčkáři“ přetiskl např. i server Britské listy. Videa s Ošlejškovou recitací mají na YouTube stovky zhlédnutí a zdaleka nejen negativní komentáře („Nechápu, jak na tohle někdo může dát palec dolů! Vždyť básník má pravdu!!!“).

S mnohonásobně větším vlivem pak mohou počítat někteří autoři písňových textů, které si mírou xenofobie v ničem nezadají s tvorbou Jiřího Ošlejška či starších fašistů. Mám na mysli zejména text Tomáš Ortela „Mešita“, kde jsou muslimové ztotožňováni s nositeli násilí a nenávisti a strach z terorismu je manipulativně převracen v odpor proti muslimské populaci („Pro Alláhovou slávu uříznou ti hlavu / Mají jen o to snahu, žijou pro vítězství!“), nebo text Olivie Žižkové „Evropo dýchej“ („Islámské burky, Džihád tahá za šňůrky / Invaze sílí, je třeba nabrat síly“).

Kontexty vzniku tvorby básníků fašistů v období první a druhé republiky a zejména období Protektorátu Čechy a Morava byly samozřejmě diametrálně odlišné od podmínek a okolností, v nichž vzniká současná xenofobní poezie. Odlišné byly rovněž podmínky její recepce, tudíž i její význam a smysl. Chtěl jsem zde pouze upozornit na nepřehlédnutelné strukturní shody mezi texty této dvojí provenience. Jak je vlastně nazývat? Označení fašistická poezie se hodí pro první a druhou republiku, mnohem méně už pro tvorbu protektorátních kolaborantů. Pojem xenofobní poezie, s nímž jsem zde také improvizoval, zase nepostihuje podstatnou část tematického záběru inkriminovaných autorů, kteří svou nenávist neventilují pouze vůči lidem jiným z hlediska rasy či náboženství, ale i vůči svým názorovým oponentům či celému politickému systému. Účelné bude přidržet se obecnějšího pojmenování: poezie nenávisti.

Základním gestem této poezie napříč časem je totiž vášnivý odpor vůči reprezentantům demokratických principů a humanitních ideálů (Masaryk, Beneš, Havel, Merkelová), nezbytným strukturním bodem je dále démonizace či ponižování některého etnika, rasy či náboženství, které je ztotožněno s globální hrozbou (židé, muslimové), a mezi terči nenávisti nesmí chybět intelektuálové a umělci, kteří svým svobodným uvažováním působí proti zjednodušujícím ideologickým báchorkám. K stabilním strategiím pak patří vytváření konspiračních teorií a konstruování obrazu vnitřních nepřátel (šuškalové, sluníčkáři).

V souvislosti se současnou poezií nenávisti občas zaslechnu dozvuky diskuse o angažované poezii. „Tady máte konečně tu angažovanou poezii, po které jste volali,“ říkají někteří aktéři někdejší diskuse. Pochopitelně se mýlí. Poezie nenávisti (stejně jako oficiální „angažovaná“ poezie doby normalizace) je protikladem angažované poezie v pravém slova smyslu, jejíž základní gesto spočívá ve zpochybňování stabilizovaných postojů, způsobů myšlení a řeči. Poezie nenávisti naopak sděluje hotové soudy, k tvorbě hodnotových postojů neinspiruje, ale manipulativně svádí k připraveným názorovým pozicím. Poezie nenávisti nezná pochybnost. Naštěstí je dnes marginálií v literárním i společenském smyslu. Marginálií ovšem není fašismus, který v české společnosti dřímá už bezmála sto let a budí se, jakmile nastanou příhodné (krizové) podmínky. Aktuální přítomnost poezie nenávisti ukazuje, že tento okamžik nemusí být daleko.

U všech citovaných básní je zachován původní dobový a autorský pravopis.

Text vyšel v literárním obtýdeníku Tvar 19/2017.