Že se aktuální dění v USA stalo předmětem debat (nejen) v České republice je zcela pochopitelné, stejně tak skutečnost, že prostřednictvím komentářů k zemi za oceánem mluvíme o vlastní společnosti. Dnešní ticha, výhybky a touha mluvit jsou pokračováním našeho vlastního příběhu.

Otázky bohatství, spravedlnosti, rasismu a protestu nejsou unikátně „americké“ nebo „západní“. Rezonují v reportážích a literatuře z celého světa. Je ale řada důvodů, proč má dění v USA větší dopad na celosvětovou debatu, než třeba zprávy z Prahy. V první řadě, Spojené státy jsou jednou z největších zemí světa, navíc se silnou diplomatickou, ekonomickou a kulturní přítomností na celé planetě. Za druhé, demokracie a lidská práva jsou těžištěm diplomatického marketingu USA. Jsou-li tak porušována právě v USA, reakce je silnější, než když se tak stane v zemi, která se neprofilovala jako globální obhájce těchto hodnot. Za třetí, jazyk. Angličtina je globálním jazykem, a i když máme mnoho verzí, přízvuků a jiné typy slovních zásob, zprávy v tomto jazyce cestují rychleji než třeba ty české.

Za čtvrté, a tento bod je možná diskutabilnější: dostupnost důvěryhodných zdrojů informací a rozdílných pohledů. Proč je tento bod diskutabilnější: protože právě možnost být slyšen a domoct se spravedlnosti je v jádru probíhajících protestů pořádaných hnutím Black Lives Matter. Když se ale nad tímto bodem zamyslíme v kontextu uvedeného, lze vše vnímat i z druhé strany. Pro lidi v jiných zemích je podstatně snazší číst, slyšet nebo vidět názory různých Američanů, než je tomu v případě sporů, které se vedou třeba u nás, v Istanbulu nebo v Thajsku. 

Je nutno zdůraznit, že nejde jen o pluralitu pohledů. Spojené státy jsou sídlem řady médií a výzkumných institucí, které své výstupy před zveřejněním podrobují pečlivému bádání a ověřování. Samozřejmě, je snazší tyto svědectví vidět a slyšet, pokud čtenář připustí, že existují.

Náš obraz Ameriky

Amerika si v české představivosti žije životem, který si přizpůsobujeme vlastním hodnotám. Je důležitou referencí nejen pro akademiky, kteří její společnost a kulturu dlouhodobě a systematicky studují, ale v zásadě pro každého, kdo žil v Československu a jeho nástupnických státech. Je jedním ze symbolů „Západu“, se kterým máme léta komplikovaný vztah. Za předchozího režimu byl oficiálně zakázán, pak jsme nějak vklouzli do „euroatlantické civilizace“. Možnosti, které tento svazek nabídl, si někdo vyložil jako svobodu tvořit — svůj svět, ale třeba i rozšiřovat příležitosti pro ty, kterým listopad nepřinesl jednoznačnou radost. Pro jiné byl tento nový status „součástí Západu“ pozváním pohodlně se uvelebit a zbývající společenské neduhy moc neřešit.

Kolem roku 2004 se často oslavně psalo o úspěšném završení transformace. Přemýšlení o Západě má řadu proudů, třeba ten podezíravý, jako když si prezident Klaus v jednom projevu posteskl, že se Západ snaží vydělat na prodlužování naší transformace. Pak si často poslechneme posměšky a škodolibost — s tímto žánrem se roztrhl pytel zejména před pěti lety, při otevření uprchlické diskuze, a je u nás dosud stálicí. Z téměř celého politického spektra zaznívali příklady nefungujícího spolužití mezi „původními“ Němci, Francouzi, Švédy, atd. a těmi, co přišli později. Tyto příklady (spolu s velkou dávkou výmyslů a nesmyslů) byly předesílány jako důkazový materiál, proč v žádném případě nemáme nikoho přijímat.

Samozřejmě, máme tady ještě hodnoty vs. zájmy, duo známé z debat o zahraniční a obchodní politice. Když se ozve hlas, že je potřeba se zastat lidských práv i za cenu, že neprodáme všechno a všude, častým protiargumentem je, že na práva kašlou i v Americe (Francii, Německu, atd.). To je právě ta pozice uvelebení se — jít s dobou, moc ji nezlepšovat, „stejně se nás nikdo na nic neptá“.

Antropoložka Yuson Jungová vystihla složitý vztah východoevropských společností k novým hegemonickým modelům slovy „nemožnost nenásledovat“ (impossibility not to follow). Jungová netvrdí, že post-socialistické společnosti slepě kráčí po cestičce, kterou vyšlapali senioři demokracie, ani že se je ve všem snaží napodobovat. Naopak — vztahových strategií je celá řada, včetně odporu a snahy přizpůsobit si západní nabídku místním potřebám. Nemožnost nenásledovat tedy není vždycky rozhodnutím, spíš reflektuje rozložení sil, vlivu, přítomnost symbolů v diskurzu. Možná bychom mohli mluvit o (ne)možnosti (ne)všimnout si.

Přeloženo do aktuálního kontextu: český tisk rozebírá americké volby a protesty pravidelně a podrobně, v amerických novinách vyjde o událostech v Česku občas článek. Pokud se tak stane, někdo má z toho malou slavnost, jiný sklouzne do nevrlosti.

Nepřekvapuje tedy, že se k tématu policejního násilí a následujících protestů vyjádřila i v Česku řada aktivistů, komentátorů i politiků. Otázkou ale je, jestli pomyslné americké zrcadlo, resp. pódium, slouží hlavně na utvrzovaní pozic, anebo se jeho pomocí učíme některé starší pravdy přehodnocovat.

Jinak k Západu, jinak ke zbytku

K nedávným bouřím v USA zaznělo z některých míst diplomatické ticho — ve smyslu, že se nepatří veřejně vyjadřovat k domácím záležitostem spojence. Z jiných přišla klasika, kterou známe i z časů socializmu — „dyť jsem vám to říkal“. Konstruktivnější hlasy připomenuly, že i když je podpora hnutím za spravedlnost v jiných zemích důležitá, neměli bychom zapomínat, že v tomto směru má co dobíhat i Česko, a to zejména v zatím nedokončené výzvě, aby bylo zemí, ve které se třeba Romové nemusí bát, že je někdo jen tak zmlátí, nebo třeba nebudou mít přístup k vzdělání, bydlení, a tak dále. Podle většiny české společnosti nejsou velmi sympatičtí.

Míň probádaným terénem v ČR je zaujmout k základním otázkám spravedlnosti v USA postoj, který se části elity daří zaujmout třeba při dění na Ukrajině, na Balkáně, nebo jinde, směrem na jih a na východ. I tady s tím máme problém, ne každý si porušování práv všímá. Ale pokud jde o Ameriku, dominují dva póly: jedním je zmiňované ticho (k dnešnímu dni žádná z klíčových institucí státu nevydala za několik týdnů pokračujících protestů veřejné stanovisko), druhým jsou paskvily jako nedávná titulka Reflexu.

Věcný konstruktivní přístup se zatím ozývá jen z menšinových pozic. Jako třeba když loni skupina českých odborníků dlouhodobě se zabývajících otázkami migrace vystoupila proti detencím v USA a zaslala dopis ambasádě. V dopise, který iniciovala ředitelka SIMI Magda Faltová, se signatáři jasně hlásí k principům, na kterých oficiální partnerství mezi oběma zeměmi stojí. A právě proto, že se považují za přátele, vyjadřují nesouhlas s průběhem imigračních detencí, který deklarovaným společným hodnotám neodpovídá. Profesionální a občanský postoj, kritika, která není posměchem ani touhou nahánět ratingy, ale vychází z hodnot, z české i evropské ústavy. Takových sebevědomých vyjádření sounáležitosti, bez výhybek k nadřazenosti nebo jejímu opaku je u nás zatím pramálo.

A tak ta nejdůležitější otázka pro Česko(Slovensko) a řadu dalších východoevropských společností zní: co hledáme v (na) Západě? Připomeňme, že to není otázka nová. Byla v povětří již před rokem 2004, rokem, který přinesl našim společnostem významná práva, i když se nepřipomíná zdaleka s takovou dávkou emocí jako magický 1989. V tom listopadu se, jak napsala Ursula Le Guinová, odemykal vzduch. V letech následujících viděla řada diplomatů, politiků, spisovatelů v připojení se k Západu něco, co přinese práva všem — podnikatelům, Romům, uprchlíkům, umělcům, dělníkům — seznam kategorií do kterých se řadíme může být dlouhý. A řada dalších diplomatů, politiků, spisovatelů chápala různé nepopulární skupiny jako překážku „našeho“ členství, „naší“ lepší budoucnosti. Dnešní ticha, výhybky a touha mluvit „k Americe“ nebo o ní jsou pokračováním našeho vlastního příběhu.