V souvislosti s americkými protesty padají názory, že rasismus neexistuje, a pokud vůbec existoval, bylo to už hodně dávno. Pouze levičáci a „neomarxisté“ se s fakty nechtějí smířit, a tak si rasismus vymýšlejí všude, kde v žádném případě není. Podobných reakcí jsme svědky také v České republice.

Mainstreamová média prý zase lžou, tentokrát když nás přehlcují zprávami o „rasismu, který vlastně neexistuje“, poučují nás mnozí na sociálních sítích. Mají samozřejmě pravdu. Jenom je škoda, že zapomněli dodat, že ani v České republice rasismus neexistuje. Posuďte sami, přináším důkazy z vlastního života.

Chodila jsem na základní školu ve Zbyšově u Brna. Spolužáci z vedlejší třídy mě oslovovali jako „špinavou Cigánku“, plivali po mně a házeli na mě svoje svačinky. Nejeden zmanipulovaný jedinec by si mohl myslet, že jsem se stala obětí rasismu.

Přiznám se, že ani já jsem tehdy ještě nevěděla, jak se věci mají. Chlapci se jako rasisté nechovali, jenom nevěděli, jak mi dát najevo svůj zájem, jak na sebe upozornit. Líbila jsem se jim a oni se mi chtěli dvořit.

Když jsem pak přestoupila na základní školu v Šumperku, spolužáci, opět jen samí kluci, mi říkali, že vytvoří internetovou stránku, tam zveřejní mé fotky a namísto mého obličeje dají obličej opice. Ani tehdy jsem to ještě neuměla ocenit. Místo toho jsem plakala a nechtěla chodit do školy. Možná kdyby byl tehdy Twitter, mohlo být všechno jinak.

Ze Šumperka jsem jela autobusem do Brna. Bylo mi čtrnáct a se mnou byla i moje mladší sestra. Před námi seděli dva starší muži a celou dobu, zhruba tři hodiny jízdy, vyprávěli, jak nesnáší „ty černé huby“ a jak by měli všichni „ty líní Cigáni, co umí jenom rodit děti, skončit v plynu“. Přitom se na nás neustále otáčeli.

Těžko říct, jestli chtěli znát náš názor na danou problematiku, anebo tím mysleli nás dvě. Pokud by rasismus existoval, bylo by to jasné. Jenže neexistuje, a tak se zkrátka spokojím s tím, že plynem mysleli rajský plyn a chtěli nám jím zpříjemnit cestu.

O rok později jsem ležela v nemocnici v Olomouci. Se mnou na pokoji příjemná holka, s níž jsem se rychle skamarádila. Vydržela se mnou v nemocnici asi dva týdny. Jejímu staršímu bratrovi na jejím zdraví ovšem záleželo natolik, že ji hned při první návštěvě chtěl vzít domů.

Nelíbilo se mu, že je na pokoji se mnou. Do smsky jí pak napsal, že nechápe, jak může dýchat stejný vzduch, jaký dýchám já. Jeho starost o mladší sestřičku mě dojala. Žádný rasista, měl strach o čerstvý vzduch své nemocné sestřičky.

Že nejde o rasismus, jsem moc dobře věděla také tehdy, když se můj bývalý učitel radoval, že už jsem z gymnázia pryč. Obával se, že bych se mohla zradikalizovat. Něco na tom bude. SPD se v Šumperku celkem daří. Možná bych i já nakonec podlehla a začala volit pana Okamuru.

Pár let zpátky jsem hledala bydlení. Když už jsem začínala být zoufalá, konečně jsem se vydala na prohlídku bytu. Majitelku zajímalo moje studium. Studuji blízkovýchodní studia. Dozvěděla jsem se, že „Arabáči jsou zvířata“. Naštěstí paní hned vysvětlila, že Rusové ani černoši jí nevadí. Bylo tedy nade vší pochybnost, že rasistka není a mě se to vůbec netýká.

Ten pán, co na mě a mou kamarádku v hidžábu na ulici pokřikoval, že máme jít do pekla a že tady žádné muslimy rozhodně nechce, taky nebyl rasista. Islám přece není žádná rasa. Tak jaký rasismus?

Rasismus pochopitelně není ani tehdy, když mě opakovaně posílají „tam, odkud jsem přišla“. Určitě vědí, že se mi stýská po babičce. Chtějí, abych si připomněla krásy Afghánistánu. Abych si odpočinula od sociálních sítí. Nic jiného na tom není.

Svět by byl mnohem hezčí, pokud bychom se mohli vyvarovat zbytečných nedorozumění. Pokud by rasismus existoval, byl by to problém, který bychom měli řešit. Naštěstí neexistuje, takže můžeme být klidní.

Závěrem mi dovolte ještě jednu poznámku. Na internetu mají někteří problémy s pochopením humoru. Mám humor ráda v různých podobách. Černý humor, bílý humor, možná jen na ten černobílý bychom si měli dát pozor.