„Zní to jako scénář k filmu. Vlastně jako k pohádce… Honza málem králem!“ přemýšlím nahlas, když poslouchám své nahrávky rozhovorů s lidmi, kteří se dostali do České republiky jako nezletilí uprchlíci a migranti bez doprovodu. Pohádkového Honzu poslala jeho matka do světa, aby dospěl a našel si princeznu a živobytí. V pohádce jde všechno docela snadno. Jaké jsou skutečné cesty „Honzů“ vyslaných do světa?

Do světa, do neznáma

Glorii je dvacet let. V České republice žije tři roky, mluví srozumitelně česky a studuje ošetřovatelství. Nejvíce si tady váží právě možnosti studovat. V rodné Konžské demokratické republice ji neměla. Domovinu musela opustit z vážných politických a rodinných důvodu, o kterých nechce mluvit veřejně. Po čtrnácti dnech stráveních hlavně v autě se dostala do České republiky. Přihlásila se na cizineckou policii a skončila v zařízení pro nezletilé cizince bez doprovodu.

Abel pochází z Angoly. V České republice žije už skoro tři roky. Bylo mu třináct, když ho rodiče spolu s jeho starším bratrem poslali do světa. „Byl jsem malý, vůbec jsem nevěděl, kam letíme,“ vypráví krásnou češtinou. Jeho otec se v Angole dostal do problémů. Abel nechce být konkrétní, dodává ale, že se tak do nebezpečí dostala celá rodina. Po příletu do Prahy hledali bratři policii. Hned druhý den je převezla do zařízení pro nezletilé cizince bez doprovodu.

Ásef je v Praze čtvrtým rokem, pochází z provincie Lógar na jihu Kábulu. Bylo mu něco přes čtrnáct, když opustil vlast. Na cestě do České republiky strávil celý rok. „Každý, kdo prošel tou cestou, ví, že je opravdu velmi složitá. Sám jsem strávil čtyři dny v lese. Asi osm měsíců jsem byl v Srbsku. Potkal jsem tam další uprchlíky z Pákistánu, Sýrie nebo Bangladéše a Srí Lanky,“ popisuje Ásef a dodává, že na rozdíl od jiných dětí měl v plánu dostat se právě sem, do České republiky.

Ze Srbska se mladý Ásef dostal do Rakouska a posléze k nám. Přihlásil se na cizineckou policii. „Přišel jsem tam a řekl, že chci požádat o azyl. Přivezli tlumočníka z paštštiny, na policejní stanici jsem tak strávil asi dva dny,“ popisuje v perštině. Češtinu ale zvládá taky skvěle. Po procedurách na policii Ásef skončil v zařízení pro nezletilé, kde strávil asi šest měsíců.

Atta žije v České republice čtyři roky. Dokončil střední odbornou školu designu, skončil s výučním listem. „Jako dítě jsem nikdy do školy nechodil, ale v Afghánistánu a Pákistánu jsem pracoval od čtrnácti,“ říká. Situace v Afghánistánu se zhoršovala. Musel pryč, aby živil rodinu.

Z Afghánistánu šel přes Írán do Turecka a přes Bulharsko dál do Evropy. „Převaděč nám řekl, že cesta do Bulharska bude trvat dva tři dny, nakonec to trvalo asi šestnáct dní. V Bulharsku nás policie hodně mlátila. Já jsem měl štěstí, měl jsem u sebe peníze, tak mě nechali často být. Dostávali jsme i paralyzérem do krku,“ líčí své zážitky. Celá cesta trvala zhruba tři měsíce. Chtěl do Německa, převaděč mu řekl, že už je tam a má vystoupit. Od police se dozvěděl, že je na Moravě. O České republice nikdy předtím neslyšel. „Chytli nás ve dvě hodiny ráno. Pršelo, měl jsem hlad,“ vzpomíná. I on skončil v zařízení pro děti cizinců bez doprovodu.

Atta, Ásef, Abel a Gloria se do naší země dostali v době, kdy jim ještě nebylo osmnáct let. Byli sami, bez rodičů nebo jiných dospělých osob, na které by se mohli spolehnout. Opustili svou zem z politických nebo ekonomických důvodu. Rodiče je poslali do světa. Během cesty museli urychleně dospět.

Když je migrant dítě, český stát se k němu chová docela slušně

V důsledku uzavřených hranic evropských států a zvýšených hraničních kontrol kvůli pandemii koronaviru vzrostl počet migrantů zachycených na území České republiky, a to i nezletilých bez doprovodu. Jenom za první měsíc letošního roku jich Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí evidoval jednadvacet. Většina přišla z Afghánistánu.

Podle ředitele Organizace pro pomoc uprchlíků Martina Rozumka nejde o nový trend. Organizace se nezletilým bez doprovodu věnuje už zhruba dvacet let. „Děti k nám chodily i v minulosti. Většinou šlo o několik desítek ročně. Pouze v silném roce 2015 jich bylo přes sto,“ říká. Jeho slova potvrzují statistiky Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí: v roce 2000 evidoval 298 nezletilých bez doprovodu. Od té doby ale tento počet každým rokem klesal, s jediným výkyvem právě v roce 2015, kdy jich bylo 153.