Abel málem králem

Fatima Rahimi

Do České republiky přichází v průměru několik desítek nezletilých migrantů a uprchlíků bez doprovodu ročně. V rozporu s tím, jak téma migrace zneužívají premiér a další populisti, se však ukazuje, že to pro stát není nic nezvladatelného.

Ještě jim nebylo osmnáct a dostali pro nás skoro nepředstavitelný úkol: odejít do světa, postarat se o sebe — a výhledově i o rodinu, která zůstala v jejich rodné zemi. Ilustrace Toy Box

„Zní to jako scénář k filmu. Vlastně jako k pohádce… Honza málem králem!“ přemýšlím nahlas, když poslouchám své nahrávky rozhovorů s lidmi, kteří se dostali do České republiky jako nezletilí uprchlíci a migranti bez doprovodu. Pohádkového Honzu poslala jeho matka do světa, aby dospěl a našel si princeznu a živobytí. V pohádce jde všechno docela snadno. Jaké jsou skutečné cesty „Honzů“ vyslaných do světa?

Do světa, do neznáma

Glorii je dvacet let. V České republice žije tři roky, mluví srozumitelně česky a studuje ošetřovatelství. Nejvíce si tady váží právě možnosti studovat. V rodné Konžské demokratické republice ji neměla. Domovinu musela opustit z vážných politických a rodinných důvodu, o kterých nechce mluvit veřejně. Po čtrnácti dnech stráveních hlavně v autě se dostala do České republiky. Přihlásila se na cizineckou policii a skončila v zařízení pro nezletilé cizince bez doprovodu.

Abel pochází z Angoly. V České republice žije už skoro tři roky. Bylo mu třináct, když ho rodiče spolu s jeho starším bratrem poslali do světa. „Byl jsem malý, vůbec jsem nevěděl, kam letíme,“ vypráví krásnou češtinou. Jeho otec se v Angole dostal do problémů. Abel nechce být konkrétní, dodává ale, že se tak do nebezpečí dostala celá rodina. Po příletu do Prahy hledali bratři policii. Hned druhý den je převezla do zařízení pro nezletilé cizince bez doprovodu.

Ásef je v Praze čtvrtým rokem, pochází z provincie Lógar na jihu Kábulu. Bylo mu něco přes čtrnáct, když opustil vlast. Na cestě do České republiky strávil celý rok. „Každý, kdo prošel tou cestou, ví, že je opravdu velmi složitá. Sám jsem strávil čtyři dny v lese. Asi osm měsíců jsem byl v Srbsku. Potkal jsem tam další uprchlíky z Pákistánu, Sýrie nebo Bangladéše a Srí Lanky,“ popisuje Ásef a dodává, že na rozdíl od jiných dětí měl v plánu dostat se právě sem, do České republiky.

Ze Srbska se mladý Ásef dostal do Rakouska a posléze k nám. Přihlásil se na cizineckou policii. „Přišel jsem tam a řekl, že chci požádat o azyl. Přivezli tlumočníka z paštštiny, na policejní stanici jsem tak strávil asi dva dny,“ popisuje v perštině. Češtinu ale zvládá taky skvěle. Po procedurách na policii Ásef skončil v zařízení pro nezletilé, kde strávil asi šest měsíců.

Atta žije v České republice čtyři roky. Dokončil střední odbornou školu designu, skončil s výučním listem. „Jako dítě jsem nikdy do školy nechodil, ale v Afghánistánu a Pákistánu jsem pracoval od čtrnácti,“ říká. Situace v Afghánistánu se zhoršovala. Musel pryč, aby živil rodinu.

Z Afghánistánu šel přes Írán do Turecka a přes Bulharsko dál do Evropy. „Převaděč nám řekl, že cesta do Bulharska bude trvat dva tři dny, nakonec to trvalo asi šestnáct dní. V Bulharsku nás policie hodně mlátila. Já jsem měl štěstí, měl jsem u sebe peníze, tak mě nechali často být. Dostávali jsme i paralyzérem do krku,“ líčí své zážitky. Celá cesta trvala zhruba tři měsíce. Chtěl do Německa, převaděč mu řekl, že už je tam a má vystoupit. Od police se dozvěděl, že je na Moravě. O České republice nikdy předtím neslyšel. „Chytli nás ve dvě hodiny ráno. Pršelo, měl jsem hlad,“ vzpomíná. I on skončil v zařízení pro děti cizinců bez doprovodu.

Atta, Ásef, Abel a Gloria se do naší země dostali v době, kdy jim ještě nebylo osmnáct let. Byli sami, bez rodičů nebo jiných dospělých osob, na které by se mohli spolehnout. Opustili svou zem z politických nebo ekonomických důvodu. Rodiče je poslali do světa. Během cesty museli urychleně dospět.

Když je migrant dítě, český stát se k němu chová docela slušně

V důsledku uzavřených hranic evropských států a zvýšených hraničních kontrol kvůli pandemii koronaviru vzrostl počet migrantů zachycených na území České republiky, a to i nezletilých bez doprovodu. Jenom za první měsíc letošního roku jich Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí evidoval jednadvacet. Většina přišla z Afghánistánu.

Podle ředitele Organizace pro pomoc uprchlíků Martina Rozumka nejde o nový trend. Organizace se nezletilým bez doprovodu věnuje už zhruba dvacet let. „Děti k nám chodily i v minulosti. Většinou šlo o několik desítek ročně. Pouze v silném roce 2015 jich bylo přes sto,“ říká. Jeho slova potvrzují statistiky Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí: v roce 2000 evidoval 298 nezletilých bez doprovodu. Od té doby ale tento počet každým rokem klesal, s jediným výkyvem právě v roce 2015, kdy jich bylo 153.

Mnoho z těchto dětí a nezletilých v České republice nezůstává a pokračují dál na Západ za svými příbuznými a známými. „Ti, co tady skončí, se ale mají docela dobře. Nemáme případy, kdyby se zapletli například do nějakého organizovaného zločinu. Integrace u nich funguje,“ říká Rozumek. Jeho organizace poskytuje mladistvým migrantům právní poradenství nebo je provází azylovým řízením či řízením o trvalém pobytu. „V naší zemi funguje taková zvláštnost, že nezletilé děti bez doprovodu mohou docela snadno získat trvalý pobyt. Častokrát tak o azyl ani nepožádají — to naopak trvá dlouho a výsledek je nejistý,“ dodává.

„Do osmnácti let zde mohou pobývat legálně na základě nařízené ústavní výchovy v některém z ústavních zařízeních, jako jsou zařízení pro děti cizince nebo dětské domovy. Po dosažení zletilosti mohou žádat o takzvaný trvalý pobyt z humanitárních důvodů,“ upřesňuje Rozumkova kolegyně Aneta Šubrtová. Ministerstvo vnitra pak v praxi přihlíží k tomu, zda dotyčný cizinec nepředstavuje riziko pro bezpečnost státu.

Česká migrační politika je vůči nezletilým cizincům bez doprovodu benevolentnější než vůči cizincům obecně. A zdá se, že i v porovnání s okolními státy Evropské unie máme systém péče o nezletilé cizince bez doprovodu nastavený poměrně lidsky.

Co je čeká v České republice

O nezletilé děti-cizince bez doprovodu v České republice pečuje hned několik ministerstev: ministerstvo vnitra, ministerstvo práce a sociální věcí a ministerstvo školství. V případě otázky umístění pak také ministerstvo spravedlnosti — nezletilí cizinci jsou totiž do ústavních zařízení umísťováni na základě rozhodnutí soudu. Jak to všechno funguje?

Po zadržení nebo přihlášení se na cizineckou policii je na základě výpovědi migranta určen jeho orientační věk. Soud se zajímá, zda je migrant zletilý, či ne.

Nezletilé soud na základě předběžného opatření umístí do zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Může to být takzvané zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, dětský domov, dětský domov se školou pro děti do patnácti let nebo výchovný ústav pro děti nad patnáct let. Nezletilého cizince bez doprovodu nelze umístit do detenčního zařízení.

Naopak pro zletilé cizince soud nenavrhuje předběžné opatření a umísťuje je do uprchlického zařízení, například do Vyšných Lhot či Zastávky u Brna.

Věk je zkrátka určující pro to, kde daná osoba skončí. Loni se pětice Afghánců bránila proti postupu policie, která je bez vydání rozhodnutí a bez možnosti seznámit se s výsledky posouzení kostního věku umístila do zařízení určeného pro dospělé muže. Nejvyšší správní soud pak v červenci potvrdil, že mohlo jít o nezákonný zásah.

„Soud zdůrazňuje, že ve věci tak mimořádné, jakou je zbavení člověka, který může být nezletilý, osobní svobody, je nutné klást důraz právě na zjištění věku, a to rychlou, ale i adekvátní metodou. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že lékařská metoda použitá v daném případě je méně přesná než jiné, novější metody,“ dodává k případu Petra Sedláčková z Organizace pro pomoc uprchlíků, která Afghánce zastupovala.

Mnoho z nezletilých bez doprovodu, kteří se rozhodnou zůstat na území naší země, začíná po dokončení střední školy pracovat. Jejich rodiny očekávají, že začnou vydělávat a posílat peníze. Mnozí také dluží za cestu. Jeden z takových chlapců se svěřil, že jeho cesta do Evropy vyšla na více než osm tisíc eur. Foto Michal Pavlásek

Pro nezletilé migranty bez doprovodu je určeno primárně Zařízení pro děti-cizince sídlící na ulici Radlická v Praze 5, pod které spadá diagnostický ústav, středisko výchovné péče a základní škola.

Podle mluvčí ministerstva školství Anety Lednové odpovídá péče v tomto zařízení péči poskytované českým dětem v obdobných zařízeních. „Je zde ale několik služeb navíc. Ve spolupráci s Organizací na pomoc uprchlíkům je poskytováno nejen vzdělávání, ale také tlumočnické služby, právní poradenství, zvýšený počet hodin češtiny nebo zprostředkování kontaktů na původní rodinu,“ doplňuje Lednová.

Život v Radlické…

„Radlickou“, jak se ústavu jednoduše přezdívá, prošli Gloria, Atta, Ásef i Abel. Všichni zde strávili zhruba půl roku až rok. První dva až tří týdny — kdy probíhají lékařské prohlídky a psychologická sezení — pobývali v izolaci. Na toto období nevzpomínají rádi.

„Radlická je rozdělená do tří barevných sekcí. Každá má trošku jiná pravidla. V zelené člověk tráví první týdny, je tam hodně sám, není tam co dělat. Bylo to těžké. Vycházky jsme měli asi jen dvě hodiny denně s vychovatelem. V oranžové a žluté sekci už pak člověk může chodit normálně ven,“ popisuje Abel. Všichni vzpomínají, že jim scházela rodina. Uvítali by, kdyby mohli být déle na telefonu se svými blízkými — aspoň do doby, než si zvyknou na nové prostředí a nové lidi.

V Radlické platí přísná pravidla. Gloria je srovnává se svou výchovou ve své rodině. I doma musela poslouchat… Jako dívka měla během svého zhruba půlročního pobytu v zařízení samostatný pokoj, chlapci pak měli spolubydlícího.

Program v zařízení je jednotvárný. Každé ráno do školy, odpoledne volnočasové aktivity a školní úkoly. Zpětně si všichni stěžují na nudu. „Neměl jsem moc co dělat, tak jsem se učil česky,“ glosuje Abel.

Hned během prvních týdnů začínají chodit svěřenci Radlické do školy. Součástí zařízení je základní škola zaměřená na cizince. Ne všichni, kdo sem přijdou, umí číst a psát. Někdy k tomu ve své domovině nedostali příležitost…

Po dosažení základní úrovně češtiny se mohou dostat na střední školu. To byl i případ Ásefa. „Po dvou měsících jsem začal chodit na střední. Chtěl jsem být hlavně mezi českými vrstevníky a naučil se líp jazyk,“ vysvětluje velmi dobrou češtinou.

„Většina oborů, co nám nabízeli v Radlické, byla na tři roky a bez maturity. Měl jsem pocit, že nás házejí do stejného pytle. Možná to bylo kvůli češtině. Já jsem si ale chtěl udělat maturitu,“ popisuje Ásef a dodává, že zkrátka ne každý se chce stát kuchařem nebo cukrářem.

S pomocí Organizace pro pomoc uprchlíkům a její dobrovolnice Jany Liprtové se Ásef nakonec dostal na vysněné informační technologie. „Jana a její rodina mi pomáhali s češtinou a s přípravou na přijímačky. Organizace pro pomoc uprchlíkům mi zas pomáhala s vyřizováním potřebných dokladů — například jsem neměl vysvědčení ze základní školy,“ vzpomíná.

„Teď jsem ve třetím ročníku a příští rok budu maturovat. Jsem šťastný,“ říká nadšeně a dodává, že se chystá také na univerzitu. „Kdybych se neseznámil s Janou, měl bych to mnohem složitější.“

Gloria začala studovat učňovský obor pečovatelství. „Neuměla jsem moc dobře česky, chtěla jsem jít na ošetřovatelství nebo na zdravotní sestru. Tam by ale bylo hodně latinských slov a složitá čeština. Tak jsem začala radši jednodušším pečovatelstvím,“ vysvětluje. Po roce se ale přece jen přihlásila na ošetřovatelství a v současné době je v druhém ročníku.

Střední škola byla důležitým životním milníkem pro Attu, který předtím nechodil vůbec do školy. „ Počítat jsem uměl. Ale musel jsem se naučit číst a psát. Asi půl roku mě z toho bolela hlava! Neuměl jsem psát ani na mobilu. Když si po sobě čtu zprávy z té doby, musím se smát,“ říká pobaveně. Je rád, že to vydržel.

Po dosažení osmnáctin jsou klienti Radlické většinou přemístěni do jiných zařízení. Jedna z možností se nachází v Praze na Háji. Platí zde volnější pravidla. Gloria, Atta a Ásef se nejvíce těšili, že si budou sami vařit. V Hájích mohou zůstat pouze po čas studia. Atta už pracuje, takže si musel najít bydlení jinde. Pomohla mu organizace pro pomoc uprchlíkům.

Osamostatnění

Mnoho z nezletilých bez doprovodu, kteří se rozhodnou zůstat na území naší země, začíná po dokončení střední školy pracovat. Jejich rodiny očekávají, že začnou vydělávat a posílat peníze. Mnozí také dluží za cestu. Jeden z takových chlapců se svěřil, že jeho cesta do Evropy vyšla na více než osm tisíc eur. Pracuje už tři roky. Část peněz posílá věřiteli, část rodině, část si nechá na živobytí.

„Během pobytu v zařízení jsem se naučil kromě psaní a čtení češtiny i praktické věci důležité pro život v Evropě. Třeba hlídat si pracovní smlouvu…“ vysvětluje s povděkem Atta. I práce pomáhá k integraci.

V důsledku tak zvané uprchlické krize, která eskalovala především v roce 2015, se stalo z migrace a uprchlictví významné politikum. Vidíme to i nyní, před blížícími se volbami, že ačkoliv je migrace v České republice naprosto okrajovým jevem, reálně slouží jako kompas na ideologické mapě populistům. Přitom závážných a skutečně existujících problémů, s nimiž si naše země na rozdíl od integrace pár desítek nezletilých migrantů a uprchlíků ročně, poradit neumí, máme více než dost.

Jméno Glorie a Ásefa bylo na jejich přání změněno.

Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.

Diskuse