Brno pomáhá integraci cizinců. Jak funguje oceňovaný projekt, o němž se nemluví?

Fatima Rahimi

Brněnský magistrát zaměstnává od roku 2017 skupinku interkulturních pracovníků pro několik cizineckých komunit. Jejich prací je vytvářet most mezi cizinci a veřejnými institucemi — a přispívat tak k lepšímu soužití ve městě.

„Manžel šel jednou na úřad. Neumí moc dobře česky. Při rozhovoru s úřednicí se tak soustředil, až se z toho začal mračit. Úřednice se kvůli tomu urazila. Zkrátka nedorozumění… Až díky Karin, která do situace vstoupila a oběma vysvětlila, co se stalo, se atmosféru podařilo uklidnit,“ popisuje paní Ahmadiová, Syřanka žijící v Brně.

Karin Atassi je interkulturní pracovnice zaměstnaná brněnským magistrátem. Její práce spočívá jednoduše řečeno v tom, že vytváří most mezi arabskou komunitou žijící v Brně a úřady či jinými veřejnými institucemi, „Úřednici si obvykle myslí, že když zvýší hlas, klient jim bude lépe rozumět a pochopí, co říkají. Klient to ale naopak vnímá tak, že na něho úřednice křičí, zatímco on přece neudělal nic špatného. Tento konflikt jsem řešila mnohokrát. Všem se potom ulevilo,“ vypráví o svých zkušenostech usměvavá čecho-syřanka Karin Atassi.

Náš reportážní tým tvoří od jeho vzniku samé ženy. Podpořte úderku, která u nás nemá obdoby!
×

Brno má sice pověst věčně druhého města, ale v oblasti práce na soužití české majority s cizinci může udělit Praze — a ostatně i všem ostatním městům v českých zemích — lekci.

Projekt integrace cizinců do české společnosti funguje při brněnském magistrátu od roku 2017. Městu přinesl právě takzvané interkulturní pracovníky. Že jen málokdo tuší, co si pod tím představit, je smutným dokladem podlomeného vztahu české majority k cizincům, především pak k uprchlíkům. Město se projektem raději aktivně „nechlubí“.

00:00 / 00:00

Fatima Rahimi:
Brno pomáhá integraci cizinců

Integrace cizinců v Brně 1

Spolu s Lenkou Šafránkovou Pavlíčkovou, koordinátorkou integračního projektu, sedí v kanceláři na brněnském magistrátu interkulturní pracovníci pro arabskou, rumunsko-moldavskou a také rusko-ukrajinskou komunitu žijící v Brně. Chybí jen jejich kolegyně pro Vietnamce. Ptáme se: k čemu je to všechno vlastně dobré?

Přestože Českou republikou po většinu polistopadového období migranti jen projížděli dál do zemí západní Evropy či Skandinávie, celkově tady dnes žije více než 590 tisíc cizinců včetně azylantů. Odhaduje se, že v Brně žije kolem třiatřiceti tisíc cizinců — to je zhruba každý jedenáctý až dvanáctý obyvatel města.

Jsou mezi nimi pracovníci velkých nadnárodních IT a jiných firem, dělníci v továrnách, pracovníci ve službách, rodinní příslušníci pracovníků, ale také azylanti. S integrací do české společnosti nebo s orientací mezi úřady a veřejnými institucemi jim v minulosti pomáhaly více méně jen občanské organizace. Nestačilo to a výsledkem byl stres na straně cizinců i úřadů a institucí. Dnes už je to jinak.

Nápad zakotvit interkulturní práci na půdě magistrátu přišel zdola. „Když Brno začalo v roce 2015 systematicky řešit téma sociálního začleňování ve městě, scházelo se k tomu široké spektrum lidí, například z úřadů, občanských organizaci, sociálních služeb či akademici. Společně upozornili na to, že právě cizinci jsou velmi opomíjenou součástí města a město by tematice integrace cizinců mělo věnovat pozornost,“ ohlíží se za vznikem projektu Šafránková Pavlíčková.

Interkulturní pracovník se na magistrát nemusí dobývat. Pracuje tam

Interkulturní pracovníci z brněnského magistrátu mají s migrací a integrací osobní zkušenost, pouze práci pro vietnamskou komunitu zastává vietnamistka českého původu. Její manžel, Vietnamec, je v projektu zaměstnán jako terénní pracovník. Dále v magistrátním projektu pracují ještě jedna Vietnamka a Čech, který již zhruba deset let studuje vietnamštinu a vietnamskou kulturu.

Působení interkulturních pracovníků mnoha úřadům práci podstatně zjednodušuje. Především pak jejich tlumočení do potřebných jazyků a vysvětlení kontextu.

Lenka Šafránková Pavlíčková koordinuje projekt integrace cizinců z kanceláře na brněnském magistrátu. Foto Fatima Rahimi
Lenka Šafránková Pavlíčková koordinuje projekt integrace cizinců z kanceláře na brněnském magistrátu. Foto Fatima Rahimi

Služby interkulturních pracovníků pochopitelně neprovozuje jen Brno. Nabízí je například také Integrační centrum v Praze či jiné nevládní instituce. Jejich služby jsou ale obvykle podfinancované a nedostupné všem potřebným — a zaměřují se v podstatě jen na tlumočení. „My navíc děláme terénní práci, informační kampaně, mapujeme potřeby všech stran v integračním procesu a vymýšlíme systémová řešení tak, aby si co nejvíce cizinců i úřadů dokázalo pokud možno poradit i bez živého tlumočníka na místě,“ upřesňuje Šafránková Pavlíčková.

Brněnský magistrát tak ukazuje, čeho lze v integraci dosáhnout, pokud jí jde vstříc i samospráva. Poprvé se tak stalo díky projektu „Zvyšování interkulturní prostupnosti veřejných institucí v Brně“, který byl financován z Evropských sociální fondů.

„To, že se pracovníci stali součástí magistrátu, jim poskytlo velkou řadu výhod. Úřady hned ke klientům přistupují jinak, když se prokážete jako zaměstnanec magistrátu a ne jako zaměstnanec nějakého spolku. Mají otevřené dveře,“ vysvětluje vedoucí oddělení sociálního začleňování města Brna Tomáš Jurčík.

Projekt běžel od října 2017 do září 2019, interkulturní pracovníci však po jeho ukončení z magistrátu nezmizeli. I když z komunálních voleb vzešla nová vítězná koalice a v určitých oblastech začala klást větší důraz na jiné cíle a jiné cílové skupiny, interkulturní práci se podařilo obhájit. „Máme průkazná data o tom, že je to funkční a potřebná inovace,“ argumentuje Šafránková Pavlíčková.

Podle Jurčíka přesvědčili politiky interkulturní pracovníci hlavně svou prací a výsledky. Mapovali terén, vyhledávali lokality, kde se cizinci zdržují, vyhledávali v různých cizineckých komunitách gatekeepery, tedy jedince, kteří pracovníky do komunity uvedou a mají u lidí respekt. Navazovali kontakty a získávali si důvěru. „Vzhledem k tomu, že víme, co se děje v komunitách, pomáháme také zvyšovat bezpečnost ve městě. Hlavně ale napomáháme k integraci cizinců,“ dodává Jurčík.

Aby mohla interkulturní práce pokračovat i po ukončení pilotního projektu, bylo potřeba zajistit financování. V březnu 2020 byl zahájen nový tříletý projekt s názvem „SKILL Centrum pro cizince v Jihomoravském kraji“. Opět je financovaný z prostředků Evropské unie. Smyslem projektu je mimo jiné zajistit sdílení zkušeností brněnských interkulturních pracovníků s obcemi v Jihomoravském kraji.

Vznikne například takzvané SKILL centrum. „Cílem je nastartovat praxi, která umožní rozpoznat, využít nebo dokonce zvýšit dovednosti a kvalifikaci cizinců v Jihomoravském kraji. Chceme tak podpořit využití jejich ekonomického potenciálu,“ vysvětluje Šafránková Pavlíčková s tím, že inspiraci čerpají především z Finska a Belgie.

„Cizinci se u nás často zasekávají v nekvalifikovaných pozicích. Česká republika má nedostatek zaměstnanců v soukromé i veřejné sféře, například lékařů, pečovatelek, zdravotních sester a podobně. Zároveň se běžně v praxi setkáváme s případy, kdy příchozí sestry s praxí i po deseti letech pobytu v České republice v nemocnici pouze uklízí, lékař pracuje jako holič a pečovatelka je nezaměstnaná, i když o práci usiluje,“ dokresluje realitu Šafránková Pavlíčková.

Interkulturní pracovníci působí primárně pod brněnským magistrátem. Díky spolupráci s krajem ale přinášejí know-how i do jiných krajských měst, například do Břeclavi. „Bude-li třeba, najdou v těchto lokalitách kompetentního člověka, zaučí ho a povedou tak, aby mohl dělat interkulturního pracovníka v daném místě,“ dodává Šafránková Pavlíčková.

Interkulturním pracovníkem se člověk nerodí, ale stává

„Interkulturní pracovník musí mít výbornou znalost jazyka a kultury dané komunity. Musí mít taky důvěryhodné postavení, známosti a kontakty,“ vysvětluje Šafránková Pavlíčková nároky spojené s touto profesí. V Brně trvalo hledání a přijímání interkulturních pracovníků několik měsíců, přestože se management projektu mohl opřít o své dlouholeté zkušenosti a kontakty v oblasti integrace.

Lenka Šafránková Pavlíčková využila svou dobrou znalost místního prostředí, posílala inzeráty do občanských organizací, organizací cizinců nebo šířila nabídku práce prostřednictvím interkulturních pracovníků v jiných městech. Především v Praze.

Ke každé cizinecké komunitě vede jiná cesta. S Vietnamci interkulturní pracovnice komunikuje přes videa na sociálních sítích. Ukrajinská komunita má ve městě své bary a obchody. Foto Fatima Rahimi
Ke každé cizinecké komunitě vede jiná cesta. S Vietnamci interkulturní pracovnice komunikuje přes videa na sociálních sítích. Ukrajinská komunita má ve městě své bary a obchody. Foto Fatima Rahimi

Karin Atassi, která pochází ze Sýrie, znala Šafránková Pavlíčková z předešlých projektů a dobrovolnické spolupráce. Oslovila ji a dnes je to interkulturní pracovnice pro arabskou komunitu.

K Julii Lien Vrbkové se dostala přes svou známou z magistrátu. Vietnamistka měla původně v plánu pokračovat v akademické kariéře ve Vietnamu, kde získala doktorát a pracovala pro tamní akademii věd. Nabídku města Brna přijala proto, že v interkulturní práci viděla smysl.

„Moc se mi líbilo, že integrační projekt zaštiťuje magistrát. Za studií jsem často cítila bezmoc, když jsem pracovala pro občanské iniciativy. Viděla jsem, že lidé mají spoustu problémů, ale pomoci se dalo jen jednotlivcům. Nyní jsem měla pocit, že budu moci pomoct spoustě lidem,“ vypráví Lien Vrbková.

Moldavan Alexandru Ceban se o pozici pracovníka pro rumunskou a moldavskou komunitu dozvěděl od svého známého. Coby pravoslavný kněz a tlumočník měl do integrační problematiky značný vhled a práce ho velmi zajímala.

Katerina Hertlová žije v České republice od konce devadesátých let. Z Ukrajiny sem přišla studovat a pak zde zůstala. O nabízené pozici jí řekla kamarádka, která zahlédla inzerát v pražských ruských novinách.

Projekt usnadňuje práci úřadům a samosprávě

„Když přemýšlím zpětně, nejobtížnější bylo překonat představu, že interkulturní pracovník tu není pouze pro cizince, ale také pro samosprávu,“ objasňuje Daniel Topinka, ředitel výzkumné a vzdělávací organizace SocioFactor, která se na projektu podílela.

Nejvíce v tom pomohli sami interkulturní pracovníci. „Najednou se ukázalo, kam všude cizinci chodí a jakým problémům čelí instituce, když na cizince nejsou připraveny. Vedli jsme si o tom databázi. Ukázalo se, že o mnoha problémech a komplikacích, kterým úředníci a běžní zaměstnanci veřejných institucí, jako jsou školy či zdravotnická zařízení, čelí v jednání s cizinci, jejich vedení nemá tušení,“ vysvětluje Šafránková Pavlíčková.

Kromě vzdělávání interkulturních pracovníků měla organizace SocioFactor na starost analýzu zahraniční situace — zajímali se především o Vídeň, Barcelonu, Montreal, několik měst v Nizozemsku, Finsku, Velké Británii či Spojených státech. Překlopit jejich zkušenosti do Brna ale nebylo snadné, protože o cizincích na svém teritoriu město vědělo velice málo.

„Máme hodně informací o cizincích na celostátní úrovni, ale na úrovni měst ne. Zjistili jsme, že je komplikované vytvořit jasnější obrázek o tom, jací cizinci v Brně žijí, jaké mají potřeby a charakteristiky, jací cizinci jsou na školách, jak to vypadá v oblastí zdraví,“ popisuje Topinka a dodává, že pravidelné zjišťování informací o cizincích je v oblasti integrace obecně zanedbávaná věc.

Ke každé národní komunitě vede jiná cesta

Interkulturní pracovníci doprovázejí cizince při návštěvě institucí, jako je úřad práce nebo živnostenský úřad, ale také k lékaři či do nemocnice. Pracují v terénu, chodí po stavbách, oslovují je v ubytovnách.

V praxi se ukázalo, že nemůže fungovat jedna obecná technika oslovování a informování pro všechny komunity — každá má svá kulturní specifika. Záleží také na důvodech, proč cizinci do České republiky přijeli: „Když přijedete pouze na základě pracovního povolení v továrně, vaše práce definuje, jak trávíte volný čas, jestli nějaký vůbec máte, jaký máte přístup ke komunikačním kanálům, zda je například v ubytovně dostupný internet, od koho a jaké informace či dezinformace dostáváte,“ vysvětluje Šafránková Pavlíčková.

Julie Lien Vrbková zjistila, že pro vietnamskou komunitu je nejúčinnější vytvářet videa a sdílet informace na sociálních sítích. „Moje videa mají od osmi do šestnácti tisíc zhlédnutí napříč republikou. Na případné dotazy opět reaguji informativním videem. Lidé se doptávají a děkují za naši práci. Vidíme, že je to správná cesta, že pomáháme,“ říká.

Karin Atassi zas pro arabské ženy založila skupinu na Whatsappu. Zpočátku je tam informovala hlavně o kurzech češtiny, postupně přibyly další funkce. „Sdílím tam všechny podstatné nové informace,“ popisuje. Je také v kontaktu s brněnskou mešitou, kde se vyučuje arabština pro děti. Touto cestou poznala další ženy. Skupinka nyní čítá asi sto žen a stále se rozrůstá. „Jsou to ženy ze Sýrie, Egypta, Tuniska či Maroka nebo Iráku,“ dodává Atassi.

Hertlová a Ceban naopak pracují převážně v terénu. V případě rumunské, moldavské a ukrajinské komunity platí, že si lidé řeknou informace mezi sebou. „Moji klienti většinou nepoužívají sociální sítě. Chodíme po městě a necháváme v různých vytipovaných místech letáky se svými kontakty. Například v Kauflandu nebo na autobusovém nádraží v Brně, kam přijíždějí pracovníci z Rumunska a Moldavska. Kontakt na mě mají taky prodavači a prodavačky v ukrajinských, bulharských, rumunských či moldavských obchodech a hospodách,“ líčí Ceban.

Jedním z důležitých uzlů pro pracovníky z Rumunska a Bulharska je autobusové nádraží Zvonařka. Alexandr zde nechává letáky se základními informacemi a konakty. Foto Fatima Rahimi
Jedním z důležitých uzlů pro pracovníky z Rumunska a Bulharska je autobusové nádraží Zvonařka. Alexandr zde nechává letáky se základními informacemi a konakty. Foto Fatima Rahimi

Pro ilustraci své práce Ceban popisuje případ Rumuna, který nedostal zaplaceno za práci, a tak se vydal ze Svitav pěšky do Brna: „Našel jsem ho žebrat v obchodě. Nakonec jsem mu pomohl vrátit se do rodné země.“

V práci interkulturním pracovníkům velmi pomáhají i takzvaní gatekeepři. Je to například i Lia, Moldavanka ve středním věku, která pracuje ve fastfoodu nedaleko brněnského vlakového i autobusového nádraží. V České republice žije už dlouho, její jméno zná celá komunita, má mnoho kontaktů, pracuje v centru na dobrém místě. Lidé za ní chodí se svými problémy a ona je pak směruje za Cebanem.

Do terénu chodí interkulturní pracovníci několikrát týdně. Během pandemie však pomáhají zejména telefonicky. „Na jaře jsem lidem vysvětloval, že v době nouzového stavu je nikdo z České republiky vyhazovat nebude. Dále se zajímali, do kdy mohou podat daňové přiznání, ptají se na živnostenský úřad, hledají praktického lékaře,“ objasňuje Ceban.

Musíme si umět připustit, že nedokážeme pomoct se vším

Interkulturní pracovníci se shodují v tom, že jim trvalo, než si přivykli na svou roli a zorientovali se v prostředí. Také to, že je začali akceptovat cizinci i úředníci, nebylo samo sebou. Důležité bylo také nastavování hranice mezi prací a osobním životem.

„Jako interkulturní pracovník jste součástí komunity, znáte ty lidi a jejich občas dramatické životy. Bez mantinelů ale existovat dlouhodobě nelze. To znamená: umět si připustit, že ačkoli je to váš známý, po pracovní době nebo o víkendu mu nebudete zvedat telefon,“ vysvětluje Šafránková Pavlíčková. Důležité podle ní také je smířit se s tím, že nelze pomoc všem a se vším. „Když nemáme pravomoc a kompetence, pak klienty nasměrujeme na správné služby,“ dodává.

Kateryna Hertlová řešila i domácí násilí. Jedna žena si postěžovala majitelce ukrajinského obchodu, že ji napadá manžel. Říkala, že by od něj ráda odešla, ale bojí se, co by tomu řekli ostatní, a že neví, co má dělat. Na manželovi je finančně závislá a mají spolu malé děti.

Každý jedenáctý až dvanáctý obyvatel Brna je cizinec. Práce interkulturních pracovníků napomáhá hladkému soužití ve městě. Foto Fatima Rahimi
Každý jedenáctý až dvanáctý obyvatel Brna je cizinec. Práce interkulturních pracovníků napomáhá hladkému soužití ve městě. Foto Fatima Rahimi

Majitelka informaci předala Kateryně Hertlové, která se s ženou spojila. „Dali jsme jí kontakt na organizaci, která jí pomůže najít bydlení aspoň na tři měsíce, tedy na dobu, než si najde práci. Nasměrovali jsme ji na právní poradenství v občanské poradně, kde ji pomohou s rozvodem. Paní všechno ví, zatím se však neozvala. Rozhodnout se už musí sama,“ vypráví Hertlová a dodává, že někdy se setkává s velmi smutnými příběhy.

„Oddělit profesní a osobní život bylo zpočátku těžké. Mnohdy jsem si problémy klientů brala osobně a snažila se jejich řešení věnovat veškerý volný čas. Postupně mi ale došlo, že takto směřuji k vyhoření a už bych nepomohla nikomu,“ popisuje. Dnes už po pracovní době telefon nebere.

V rámci prevence vyhoření mají interkulturní pracovníci k dispozici supervizi s psychoterapeutem, který má praxi v sociálních službách. V případě, kdy řeší složitější problémy, mají po šesti až po osmi týdnech individuální supervize.

Navzdory prokazatelným úspěchům se o brněnském integračním projektu zatím příliš nemluví a město se jím překvapivě ani nechlubí. „Přitom je dobře přenosný a může pomáhat i v dalších českých městech,“ dodává Jurčík.

Politici podle něj k integraci cizinců přistupují jako k tématu, které znamená spíš záporné než kladné body. Nedívají se na něj jako na otázku soužití, kterému mohou osobně napomoci. A bez dlouhodobé předjednané politické podpory takové projekty v potřebné kvalitě dělat nelze.

Projekt oceňuje i Evropská komise

„Ze začátku jsme slýchali, že se každý zaintegruje sám. Ukázalo se však, že v některých oblastech — typicky ve školství, v oblasti zdravotní péče či v komunikaci s úřady — jsou interkulturní pracovníci nenahraditelní,“ vysvětluje Jurčík. „I úředníci nakonec uznali, že je fajn mít nás u jednání,“ dodává.

Spolupráci s interkulturními pracovníky si pochvalují i školy: „Interkulturní pracovníci jsou pro učitelskou práci velkou inspirací. Největší stopu v mé práci, ale i v srdci, zanechala paní Julie Lien Vrbková. Právě ona seznámila náš pedagogický kolektiv mimo jiné se zvyky a kulturními odlišnostmi vietnamské minority. Společně s ní jsem také uspořádala setkání s vietnamskými rodiči našich žáků, na kterém velmi citlivě tlumočila poskytované informace o českém školství a o tom, co děti ve škole dělají a co potřebují,“ líčí ředitelka jedné z brněnských základních škol, Olga Bauerová.„Výměnou za to se nyní škola těší úctě i důvěře rodičů. Stále se zlepšující oboustranná spolupráce je ku prospěchu dětí,“ pochvaluje si.

Zdaleka nejde jenom o tlumočení z jednoho jazyka do druhého. Interkulturní pracovník zprostředkovává českému úředníkovi zahraniční kulturní kontext, který bývá často zdrojem nedorozumění a narušuje proces integrace.

Přínos projektu byl stvrzen i Evropskou komisí. Ta v současnosti vytváří on-line databázi vybraných sociálně-inovačních projektů. Sedmadvacet nejúspěšnějších se dostane také do tištěné brožury. Českou republiku v ní reprezentuje právě brněnská interkulturní práce.

Projekt chválí také Marie Jelínková z Fakulty sociální věd, která se spolu se Sdružením pro integraci a migraci podílí na projektu „Města a inkluzivní strategie“, jenž má zmapovat integraci cizinců na místní úrovni a podpořit samosprávu, především kraje, k aktivnějšímu integračnímu přístupu. Ředitelka sdružení, Magda Faltová, k tomu dodává: „Práce s interkulturními pracovníky a snaha otevřít celý magistrát tomu, aby i cizinci byli schopni se dorozumět, budou i do budoucna velmi zásadní.“

Pilotní projekt, který skončil v roce 2019, zaměstnával čtyři pracovníky na plný úvazek pro čtyři komunity. Dnes to však vypadá jinak: tři plné úvazky pro arabskou komunitu, pro rumunko-moldavskou komunitu a pro rusky mluvící komunitu plus dva poloviční úvazky pro komunitu vietnamskou.

Každý interkulturní pracovník má současně asistenta na dohodu o provedení práce. Arabská komunita ho má na poloviční úvazek a vietnamská komunita má interkulturního pracovníka zaměřeného na školství na částečný úvazek.

Pilotní projekt trval dva roky a celková dotace dosahovala 8,1 milionu korun. Město bylo nositelem projektu a pokrývalo 5,3 milionu. Nový projekt potrvá tři a půl roku, má celkovou dotaci 40 milionů. Nositelem projektu je Jihomoravský kraj a město jako partner projektu pokrývá 14,2 milionu.

„Projekt nyní budeme rozšiřovat mimo Brno, takže budeme hledat další spolupracovníky,“ uzavírá Šafránková Pavlíčková. Loučíme se a přejeme jí hodně sil. Určitě se nevidíme naposledy. Bude nás zajímat, kam se projekt vyvine v příštích letech.

Článek vznikl ve spolupráci s organizací Transitions v rámci programu na podporu žurnalistiky zaměřené na řešení (solutions journalism).