Fakt, že Polsko uzavřelo v reakci na šíření koronaviru své hranice s Německem, okomentovaly německé veřejnoprávní zprávy Die Tagesschau následujícím způsobem: „Nemocní a nemohoucí lidé v Německu, kteří jsou odkázaní na pečující z Polska, jsou našemu sousedu zcela očividně jedno. Koronavirus si už i tak vyžádá dost obětí, neměla by mu za oběť padnout i evropská solidarita.“

Nebylo by spíše na místě se pohoršovat nad tím, jak málo si Německo váží péče o své spoluobčany, když k ní dlouhodobě a systematicky raději využívá málo placené Polky? Není daný systém neudržitelný a nespravedlivý, jak právě současná situace dramaticky odhalila? Namísto podobného tázání mají Němci tendenci se poněkud arogantně rozhořčovat nad omezenými „východňáry“, kteří stále očividně nepochopili, co znamená evropská solidarita. Koronavirová krize nám přitom skutečně vyjevuje, jak se to s evropskou solidaritou má — jen poněkud jinak, než jak na to měl v plánu poukázat zmíněný komentář.

Podle odhadů pečuje o německé staré a postižené až půl milionu pracovnic — v podstatě výhradně žen — z východních zemí Evropské unie i ze zemí globálního Jihu, jako jsou kupříkladu Filipíny. Protože nepřetržitá péče, kdy pečovatelka v domácnosti přímo bydlí, není při dodržení pracovního práva a předepsané výše mezd pro soukromé osoby cenově dostupná, pracuje drtivá většina z nich načerno, bez potřebných přestávek a za hodinové mzdy hluboko pod německou minimální.

Častokrát se v cizí zemi ani se svými hostiteli neumí pořádně dorozumět a jejich celkově prekérní situace vede k odpovídající libovůli v zacházení s nimi — některé rodiny si jejich práce alespoň symbolicky váží, jsou doloženy ale i ošklivé případy šikany a týrání. Od svých vlastních rodin bývají odloučené týdny nebo měsíce, nevidí vyrůstat své děti a zkrátka přichází i péče o jejich vlastní rodiče.

Přes všechny útrapy se to mnoha ženám, zejména z Bulharska a Rumunska, ale stále ještě i z bohatšího Slovenska nebo Polska pořád existenčně vyplatí. Kvůli zavřeným hranicím se nyní jejich přínos německé společnosti, o kterém se dosud pouze sem tam polovičatě psalo, aniž by se někdo celou situací skutečně vážně zabýval, vyjevuje v plné síle.

Není náhodou, že se i v případě České republiky vyjednávaly výjimky ze zákazu přeshraničního pohybu pro zdravotníky a pečovatelské profese mezi prvními. A údajně se do celé záležitosti vehementně vložila i sama kancléřka Angela Merkelová.

Do podobné šlamastiky uzavřené hranice dostaly v mnoha západoevropských zemí také zemědělství. V Německu se teď horečnatě shání pracovní síla zejména na sklizeň chřestu. Je tak trochu ironií osudu, že jde zrovna o něj, a ne třeba brambory: chřest má a vždy měl punc určitého luxusu, u nás je proslulá tradice pěstování chřestu v moravských Ivančicích. Němci chřestem rádi celebrují příchod jara a Velikonoce a považují ho za určitou součást své svébytné jídelní kultury. Jsou u nich k dostání dokonce hrnce zvlášť na „spargel“, v nichž lze chřest vařit nastojato.

Aby se chřest dostal na německé talíře i letos, vyjednala vláda narychlo letecký přísun alespoň několika tisíc pomocníků z Rumunska. Původní plán do sklizně zapojit vlastní dočasně nezaměstnané, studenty a důchodce se totiž ukázal jako nerealistický.

Mluvilo se sice o tom, že jim schází kvalifikace — a sklidit chřest správně skutečně údajně není zcela jednoduché, nemá-li se rostlina přitom poškodit. Nicméně je zjevné, že hlavní kvalifikací pro sklízení chřestu je zejména ochota k úmorné dřině při delším odloučení od rodiny za mzdu, která tomu nikterak neodpovídá.

To dokládá i komentář Steva Jonese v Guardianu o analogické situaci ve Velké Británii, který se uprostřed nepřátelských nálad vůči pracovním migrantům ze zahraničí kolem brexitu sice alespoň přimlouvá za uznání přínosu zahraničních pracovníků, když ale dojde na otázku, proč danou práci nemohou vykonat domácí, vypočítává s naivní upřímností, že přece musí vozit ráno děti do školy a na pole to mají z velkých měst daleko. Jako kdyby se péče o vlastní děti Rumunů netýkala, jako kdyby to na britská pole měli ze svých domovů blíž.

Médii nadto proběhly snímky, na kterých nejsou při přesunu lidí do Německa dodržována žádná pravidla, jak předejít jejich nákaze. A podmínky jejich ubytování a práce na místě zase vzbuzují pochybnosti, zda má být před rizikem přenosu nemoci více chráněn chřest či oni sami.

Přes odpor německých odborů bylo také kvůli výjimečnému stavu na více než sto dní prodlouženo období, za které nemusí zaměstnavatelé sezónních brigádníků odvádět žádné odvody, a těm tak nevznikají jakékoli nároky vůči německému sociálnímu státu, jako by byla kompenzace příjmu, kdyby onemocněli. Jako vyložené chucpe pak působí, když se německá ministryně zemědělství mezi ně o Velikonocích vydala s čokoládovými zajíci jako s milou pozorností německého státu.

Komentář kanadské profesorky sociální práce k tomu trefně poznamenává, že těla východoevropských pracovních sil jsou dobrá leda tak pro těžkou a špatně placenou práci, ale ochrany už hodna nejsou. Komentář rumunských autorů v Guardianu zase již ve svém titulku pokládá vyostřenou, byť přímo se nabízející otázku, zda bezproblémové zásobování jídlem na severu a západě Evropy má větší cenu než zdraví Východoevropanů. Zcela správně celou věc zasazují do evropského kontextu, když se ptají, zda země bývalého východního bloku od svého členství v Evropské unii mohou čekat zejména tolik, že už natrvalo budou rezervoárem levné pracovní síly.

Skutečně nejde o nic menšího než o debatu o podobě evropské integrace. Ta je v liberálním mainstreamu chápána předně jako politický projekt míru a blahobytu. Často se zaštiťuje hezky znějícími hodnotovými pojmy jako „jednota v rozmanitosti“, „solidarita“ a „partnerství“. I takovou tvář Evropská unie beze sporu má. A mnozí její bezpodmíneční podporovatelé ji takto jistě vnímají v dobré víře.

Je třeba ale vnímat i to, že evropská integrace je — vedle stejně tak kontroverzní eurozóny — také ekonomickým projektem vnitřního volného trhu se všemi svými problematickými projevy: vytvářením a udržováním center a periferií, nespravedlnostmi, nerovnostmi, vykořisťováním a daňovým a mzdovým dumpingem.

V ekonomické teorii by zejména volný pohyb osob měl mít vyrovnávající vliv na životní podmínky. Lidé jdou za vyššími mzdami, čímž se tam, odkud odejdou, budou muset také postupně zvýšit, zatímco v jejich cílové destinaci budou vyšší poptávkou po práci stagnovat a nůžky se tak postupně uzavřou.

Jenže lidé nejsou tak pohybliví jako zboží nebo kapitál, mají vazby k jiným lidem i místům, čelí jazykovým potížím — a když už někam začnou více z chudších zemí proudit, jsou vnímáni jako zdroj dumpingu, což vede k nárůstu nacionalismu, jak dobře ukázal brexit. Protože celkové vyrovnávání životních podmínek stagnací či zhoršením těch lepších — z pochopitelných důvodů — vítáno není.

Narovnávání vnitroevropských nerovností — ilustrujme si je na příkladu Bulharů, kteří v Německu za sklizeň chřestu dostanou až trojnásobek toho, co by si vydělali doma, ačkoli jde jen o německou minimálku — se tak neděje vůbec, respektive příliš pomalu. A bohatší země, jejichž zdravotnictví, zemědělství a matky velkých firem z toho profitují, to v lepším případě z neznalosti a nezájmu ignorují a v horším na to sázejí jako na součást svého organizačního modelu.

Německý ministr zdravotnictví Jens Spahn k situaci pečovatelek, které se nyní navzdory nebezpečí nákazy vydávají za prací do Německa, prohlásil: „To je individuální rozhodnutí pečovatelek odejít do Německa (…), to nemůžeme nijak ovlivnit, je to jejich svobodná vůle.“ Je to výrok ve své podstatě tak skandální, zároveň ale formulovaný tak bezelstně, že lze skutečně jen obtížně posoudit, zda Spahn o jeho materiálním kontextu opravdu nic netuší, a může tak bezstarostně hovořit o „svobodné vůli“, či zda jen vědět nechce.

To je vůbec pro (západo-)evropský diskurz poměrně typické. Například nová evropská strategie pro rovnost žen a mužů je formulována z privilegované západoevropské pozice. Jak argumentují maďarská politoložka Eszter Kovátsová s kolegyní Elenou Zacharenkovou jde v ní zejména o to, jak zvýšit zaměstnanost žen na úroveň zaměstnanosti mužů, což je tradiční problém zejména na západě Evropy, v daném ohledu konzervativním, ale ne v postkomunistických zemích, které tradici vysoké ženské zaměstnanosti zdědily z dob před rokem 1989, kdy byla jedním z důležitých politických cílů.

Dosáhnout se jí pak má zejména „bojem proti stereotypům o rozdělení úkolů mezi obě pohlaví“. Z toho autorky vyvozují tichou zradu na východoevropských ženách: strategie totiž zcela ignoruje, že dodatečná zaměstnanost žen ze Západu bude zřejmě namísto většího zapojení mužů nakonec spíše vykoupena další migrací pečovatelek z Východu, ale i to, že čím dále na východ se člověk v Evropské unii pohybuje, tím méně lákavou se pro ženy stává formální zaměstnanost, protože přináší jen mizerné pracovní podmínky a nízké mzdy.

Za stávajícího nerovného postavení evropských žen se tak zaměstnanost jako indikátor emancipace naprosto nehodí. Ba co víc je v posledku zatížen i pokrytectvím a bezohledností vůči nerovnostem uvnitř Evropské unie.

Namítá se často, že východoevropské země ze členství v Evropské unii i v její současné nespravedlivé podobě nakonec profitují, že ze společného rozpočtu více dostávají, než přispívají. Mezi jinými ale třeba i renomovaný ekonom Thomas Piketty upozorňuje na to, že kdyby se vzalo v potaz bohatství, které z uvedených zemí odvádí západní kapitál, dopadla by bilance o dost jinak.

Vedou se sice spory o metodě, jakou ke svým číslům dospěl, či zda je takové srovnání vůbec přípustné, do debaty tím ale vnáší velmi důležitý aspekt, v jehož světle se východní země rázem jeví jako o něco menší nevděčníci, než jak se na ně v poslední době v Evropě mnohde pohlíží. A to jsou do jeho bilance ještě zahrnuty jen zisky a dividendy firem vyváděné z východu, ne přínos východoevropské levné práce v západoevropském zemědělství nebo zdravotnictví.

Samozřejmě je na místě říct, že problém netkví nijak speciálně v Němcích či Německu. I Česká republika a ostatní země v našem regionu v obdobných nerovnostech figurují i na straně toho, kdo z nich profituje — jen vzpomeňme na ukrajinské zdravotní sestry a uklízečky, mongolské pracovníky ve výrobě či vykořisťované zahraniční dělníky v potravinářských podnicích českého premiéra.

Není to tedy nějaká otázka národní povahy a morálky, ale věc systémová. Ze všeho nejvíce ji utváří dynamika globálního kapitalismu, které politika jednotlivých zemí v zájmu konkurenceschopnosti sekunduje či přesněji řečeno nedokáže zabránit.

I proto bychom se tedy všichni měli krotit s různými morálními apely na solidaritu a další vznešené hodnoty, které se mohou v realitě ukázat jako pokrytecké, přesně tak jak si naběhl komentátor citovaný v úvodu textu. Je třeba se daleko více zaměřit na materiální kontext dění a systémové příčiny nerovnosti.

Možná bychom pak zjistili, že kdejaká zdánlivá nesolidárnost nebo nevděčnost má jiný základ než komunismem zkažený charakter. A že mnohé z protievropských nálad ve východní Evropě mohou mít jiný původ než nedocenění evropských hodnot. Škoda ostatně, že se na evropské hodnoty nikdo z německých novinářů nepřišel přeptat Rumunů čekajících na letišti v Kluži na odlet na německá chřestová pole.