Fakt, že Polsko uzavřelo v reakci na šíření koronaviru své hranice s Německem, okomentovaly německé veřejnoprávní zprávy Die Tagesschau následujícím způsobem: „Nemocní a nemohoucí lidé v Německu, kteří jsou odkázaní na pečující z Polska, jsou našemu sousedu zcela očividně jedno. Koronavirus si už i tak vyžádá dost obětí, neměla by mu za oběť padnout i evropská solidarita.“

Nebylo by spíše na místě se pohoršovat nad tím, jak málo si Německo váží péče o své spoluobčany, když k ní dlouhodobě a systematicky raději využívá málo placené Polky? Není daný systém neudržitelný a nespravedlivý, jak právě současná situace dramaticky odhalila? Namísto podobného tázání mají Němci tendenci se poněkud arogantně rozhořčovat nad omezenými „východňáry“, kteří stále očividně nepochopili, co znamená evropská solidarita. Koronavirová krize nám přitom skutečně vyjevuje, jak se to s evropskou solidaritou má — jen poněkud jinak, než jak na to měl v plánu poukázat zmíněný komentář.

Podle odhadů pečuje o německé staré a postižené až půl milionu pracovnic — v podstatě výhradně žen — z východních zemí Evropské unie i ze zemí globálního Jihu, jako jsou kupříkladu Filipíny. Protože nepřetržitá péče, kdy pečovatelka v domácnosti přímo bydlí, není při dodržení pracovního práva a předepsané výše mezd pro soukromé osoby cenově dostupná, pracuje drtivá většina z nich načerno, bez potřebných přestávek a za hodinové mzdy hluboko pod německou minimální.

Častokrát se v cizí zemi ani se svými hostiteli neumí pořádně dorozumět a jejich celkově prekérní situace vede k odpovídající libovůli v zacházení s nimi — některé rodiny si jejich práce alespoň symbolicky váží, jsou doloženy ale i ošklivé případy šikany a týrání. Od svých vlastních rodin bývají odloučené týdny nebo měsíce, nevidí vyrůstat své děti a zkrátka přichází i péče o jejich vlastní rodiče.

Přes všechny útrapy se to mnoha ženám, zejména z Bulharska a Rumunska, ale stále ještě i z bohatšího Slovenska nebo Polska pořád existenčně vyplatí. Kvůli zavřeným hranicím se nyní jejich přínos německé společnosti, o kterém se dosud pouze sem tam polovičatě psalo, aniž by se někdo celou situací skutečně vážně zabýval, vyjevuje v plné síle.

Není náhodou, že se i v případě České republiky vyjednávaly výjimky ze zákazu přeshraničního pohybu pro zdravotníky a pečovatelské profese mezi prvními. A údajně se do celé záležitosti vehementně vložila i sama kancléřka Angela Merkelová.

Do podobné šlamastiky uzavřené hranice dostaly v mnoha západoevropských zemí také zemědělství. V Německu se teď horečnatě shání pracovní síla zejména na sklizeň chřestu. Je tak trochu ironií osudu, že jde zrovna o něj, a ne třeba brambory: chřest má a vždy měl punc určitého luxusu, u nás je proslulá tradice pěstování chřestu v moravských Ivančicích. Němci chřestem rádi celebrují příchod jara a Velikonoce a považují ho za určitou součást své svébytné jídelní kultury. Jsou u nich k dostání dokonce hrnce zvlášť na „spargel“, v nichž lze chřest vařit nastojato.

Aby se chřest dostal na německé talíře i letos, vyjednala vláda narychlo letecký přísun alespoň několika tisíc pomocníků z Rumunska. Původní plán do sklizně zapojit vlastní dočasně nezaměstnané, studenty a důchodce se totiž ukázal jako nerealistický.