Fakt, že Polsko uzavřelo v reakci na šíření koronaviru své hranice s Německem, okomentovaly německé veřejnoprávní zprávy Die Tagesschau následujícím způsobem: „Nemocní a nemohoucí lidé v Německu, kteří jsou odkázaní na pečující z Polska, jsou našemu sousedu zcela očividně jedno. Koronavirus si už i tak vyžádá dost obětí, neměla by mu za oběť padnout i evropská solidarita.“

Nebylo by spíše na místě se pohoršovat nad tím, jak málo si Německo váží péče o své spoluobčany, když k ní dlouhodobě a systematicky raději využívá málo placené Polky? Není daný systém neudržitelný a nespravedlivý, jak právě současná situace dramaticky odhalila? Namísto podobného tázání mají Němci tendenci se poněkud arogantně rozhořčovat nad omezenými „východňáry“, kteří stále očividně nepochopili, co znamená evropská solidarita. Koronavirová krize nám přitom skutečně vyjevuje, jak se to s evropskou solidaritou má — jen poněkud jinak, než jak na to měl v plánu poukázat zmíněný komentář.

Podle odhadů pečuje o německé staré a postižené až půl milionu pracovnic — v podstatě výhradně žen — z východních zemí Evropské unie i ze zemí globálního Jihu, jako jsou kupříkladu Filipíny. Protože nepřetržitá péče, kdy pečovatelka v domácnosti přímo bydlí, není při dodržení pracovního práva a předepsané výše mezd pro soukromé osoby cenově dostupná, pracuje drtivá většina z nich načerno, bez potřebných přestávek a za hodinové mzdy hluboko pod německou minimální.

Častokrát se v cizí zemi ani se svými hostiteli neumí pořádně dorozumět a jejich celkově prekérní situace vede k odpovídající libovůli v zacházení s nimi — některé rodiny si jejich práce alespoň symbolicky váží, jsou doloženy ale i ošklivé případy šikany a týrání. Od svých vlastních rodin bývají odloučené týdny nebo měsíce, nevidí vyrůstat své děti a zkrátka přichází i péče o jejich vlastní rodiče.

Přes všechny útrapy se to mnoha ženám, zejména z Bulharska a Rumunska, ale stále ještě i z bohatšího Slovenska nebo Polska pořád existenčně vyplatí. Kvůli zavřeným hranicím se nyní jejich přínos německé společnosti, o kterém se dosud pouze sem tam polovičatě psalo, aniž by se někdo celou situací skutečně vážně zabýval, vyjevuje v plné síle.

Není náhodou, že se i v případě České republiky vyjednávaly výjimky ze zákazu přeshraničního pohybu pro zdravotníky a pečovatelské profese mezi prvními. A údajně se do celé záležitosti vehementně vložila i sama kancléřka Angela Merkelová.

Do podobné šlamastiky uzavřené hranice dostaly v mnoha západoevropských zemí také zemědělství. V Německu se teď horečnatě shání pracovní síla zejména na sklizeň chřestu. Je tak trochu ironií osudu, že jde zrovna o něj, a ne třeba brambory: chřest má a vždy měl punc určitého luxusu, u nás je proslulá tradice pěstování chřestu v moravských Ivančicích. Němci chřestem rádi celebrují příchod jara a Velikonoce a považují ho za určitou součást své svébytné jídelní kultury. Jsou u nich k dostání dokonce hrnce zvlášť na „spargel“, v nichž lze chřest vařit nastojato.

Aby se chřest dostal na německé talíře i letos, vyjednala vláda narychlo letecký přísun alespoň několika tisíc pomocníků z Rumunska. Původní plán do sklizně zapojit vlastní dočasně nezaměstnané, studenty a důchodce se totiž ukázal jako nerealistický.

Mluvilo se sice o tom, že jim schází kvalifikace — a sklidit chřest správně skutečně údajně není zcela jednoduché, nemá-li se rostlina přitom poškodit. Nicméně je zjevné, že hlavní kvalifikací pro sklízení chřestu je zejména ochota k úmorné dřině při delším odloučení od rodiny za mzdu, která tomu nikterak neodpovídá.

To dokládá i komentář Steva Jonese v Guardianu o analogické situaci ve Velké Británii, který se uprostřed nepřátelských nálad vůči pracovním migrantům ze zahraničí kolem brexitu sice alespoň přimlouvá za uznání přínosu zahraničních pracovníků, když ale dojde na otázku, proč danou práci nemohou vykonat domácí, vypočítává s naivní upřímností, že přece musí vozit ráno děti do školy a na pole to mají z velkých měst daleko. Jako kdyby se péče o vlastní děti Rumunů netýkala, jako kdyby to na britská pole měli ze svých domovů blíž.

Médii nadto proběhly snímky, na kterých nejsou při přesunu lidí do Německa dodržována žádná pravidla, jak předejít jejich nákaze. A podmínky jejich ubytování a práce na místě zase vzbuzují pochybnosti, zda má být před rizikem přenosu nemoci více chráněn chřest či oni sami.

Přes odpor německých odborů bylo také kvůli výjimečnému stavu na více než sto dní prodlouženo období, za které nemusí zaměstnavatelé sezónních brigádníků odvádět žádné odvody, a těm tak nevznikají jakékoli nároky vůči německému sociálnímu státu, jako by byla kompenzace příjmu, kdyby onemocněli. Jako vyložené chucpe pak působí, když se německá ministryně zemědělství mezi ně o Velikonocích vydala s čokoládovými zajíci jako s milou pozorností německého státu.

Komentář kanadské profesorky sociální práce k tomu trefně poznamenává, že těla východoevropských pracovních sil jsou dobrá leda tak pro těžkou a špatně placenou práci, ale ochrany už hodna nejsou. Komentář rumunských autorů v Guardianu zase již ve svém titulku pokládá vyostřenou, byť přímo se nabízející otázku, zda bezproblémové zásobování jídlem na severu a západě Evropy má větší cenu než zdraví Východoevropanů. Zcela správně celou věc zasazují do evropského kontextu, když se ptají, zda země bývalého východního bloku od svého členství v Evropské unii mohou čekat zejména tolik, že už natrvalo budou rezervoárem levné pracovní síly.

Skutečně nejde o nic menšího než o debatu o podobě evropské integrace. Ta je v liberálním mainstreamu chápána předně jako politický projekt míru a blahobytu. Často se zaštiťuje hezky znějícími hodnotovými pojmy jako „jednota v rozmanitosti“, „solidarita“ a „partnerství“. I takovou tvář Evropská unie beze sporu má. A mnozí její bezpodmíneční podporovatelé ji takto jistě vnímají v dobré víře.

Je třeba ale vnímat i to, že evropská integrace je — vedle stejně tak kontroverzní eurozóny — také ekonomickým projektem vnitřního volného trhu se všemi svými problematickými projevy: vytvářením a udržováním center a periferií, nespravedlnostmi, nerovnostmi, vykořisťováním a daňovým a mzdovým dumpingem.

V ekonomické teorii by zejména volný pohyb osob měl mít vyrovnávající vliv na životní podmínky. Lidé jdou za vyššími mzdami, čímž se tam, odkud odejdou, budou muset také postupně zvýšit, zatímco v jejich cílové destinaci budou vyšší poptávkou po práci stagnovat a nůžky se tak postupně uzavřou.

Jenže lidé nejsou tak pohybliví jako zboží nebo kapitál, mají vazby k jiným lidem i místům, čelí jazykovým potížím — a když už někam začnou více z chudších zemí proudit, jsou vnímáni jako zdroj dumpingu, což vede k nárůstu nacionalismu, jak dobře ukázal brexit. Protože celkové vyrovnávání životních podmínek stagnací či zhoršením těch lepších — z pochopitelných důvodů — vítáno není.

Narovnávání vnitroevropských nerovností — ilustrujme si je na příkladu Bulharů, kteří v Německu za sklizeň chřestu dostanou až trojnásobek toho, co by si vydělali doma, ačkoli jde jen o německou minimálku — se tak neděje vůbec, respektive příliš pomalu. A bohatší země, jejichž zdravotnictví, zemědělství a matky velkých firem z toho profitují, to v lepším případě z neznalosti a nezájmu ignorují a v horším na to sázejí jako na součást svého organizačního modelu.