Boj nájemníků a zejména nájemnic z bytového domu Markéty Kuncové v Brně, o němž jsme nedávno psali, pokračuje již třetí týden. Nájemníci sbírají další důkazy pro trestní stíhání nezákonného jednání majitele Roberta Hrdiny. Ten se je i aktivisty z iniciativy Chceme bydlet snaží zdiskreditovat prostřednictvím facebookové kampaně. Elektřinu v bytech již majitel pod tlakem zapnul, ale teplá voda teče pořád jenom čtyři hodiny denně. Do případu se před týdnem vložilo i město, které zvažuje odkoupení nemovitosti.

Nejnovějším výpadem majitele bylo podle svědků vynucování podpisů nájemců pod dokument, který si neměli možnost řádně přečíst. Kopii po podpisu neobdrželi. Jedenáct nájemců, kteří papír podepsali, nyní neví, co to pro ně do budoucna může znamenat. Členové iniciativy se domnívají, že si majitel schválně vytipoval nejzranitelnější osoby z domu a zneužil jejich situace k získání podpisu. Obsah dokumentu není doposud znám.

Tento v mnoha ohledech neuvěřitelný příběh by doposud zůstal bez povšimnutí politiků i veřejnosti, kdyby na jeho počátku nestály odhodlané nájemnice se silnou motivací domoci se svého práva na bydlení. I navzdory rizikům, které by jim to mohlo způsobit.

Drahé, ale pokažené

Paní Milada žije v nájemním domě přibližně pět let. Problémy, na které se společně s dalšími nájemnicemi nyní rozhodla upozornit, trvají stejně dlouho, a pravděpodobně i mnohem déle. Vysoký nájem, předražené služby i poplatky za energie a k tomu náhodné vypínání teplé vody, topení a elektřiny k životu zde trpce patří. Vše je podle svědectví nájemníků závislé na majitelově libovůli a náladě. Údajně se dopouštěl i fyzických útoků, vydírání nebo zastrašování.

Stěhování na „Kuncovku“, jak se ubytovně mezi obyvateli říká, bylo pro paní Miladu příslibem nového bydlení, v němž se o kuchyň nebo koupelnu nemusí dělit s dalšími podnájemníky, jak je tomu zvykem na ubytovnách. Že to tady s bydlením nebude až tak růžové, jí i ostatním došlo velmi brzo. „Když jsme přebírali náš byt, byl sice v dezolátním stavu a sami na vlastní náklady jsme si ho museli opravit, já jsem ale byla zpočátku nadšena. To jsem ale ještě neznala majitele. Co je zač jsme zjistili po čtyřech měsících,” popisuje své začátky v tehdy novém bydlení. Hned po prvních měsících jí chtěl za elektřinu vyúčtovat mnohem víc, než reálně spotřebovala, což se od té doby v různých variacích opakovalo nespočetněkrát.

Podobný scénář popisuje i další nájemnice, paní Zdeňka. „Majitelka předešlého bydlení ke mě po roce přišla, že chce zaplatit dva nájmy dopředu. Když jsem jí řekla, že ty peníze nemám, sdělila mi, že se musím ze dne na den odstěhovat. Tak jsem přišla na Kuncovku, mohla jsem se nastěhovat hned. Teď jsem tady rok a půl. Pořád mi nefunguje světlo v koupelně, topení, umyvadlo jsem si musela spravit sama, všude je plíseň,” popisuje paní Zdeňka své bydlení.

Odstraňovat plíseň nebo malovat musejí obyvatelé několikrát ročně. Celý dům je provlhlý a dostatečně nevytopený, což plísni umožňuje bujet závratnou rychlostí. Na každém kroku je patrné, že se do péče o dům nepromítly vysoké částky, které majitel Hrdina po nájemnících požadoval. Plíseň přerůstá i na společných chodbách, parkety v některých bytech jsou shnilé nebo vytrhané, dveře rozmlácené, okna vybitá.

Letošní mrazivá zima bez pravidelného topení byla pro paní Miladu poslední kapkou. V některých bytech teplota nepřesáhla pět stupňů, děti bývaly často nemocné. Právě obava o ně jí pomohla překonat strach z výhrůžek majitele a obrátit se na pomoc. „Jde mi o děcka, je pravda, že jsem to nemusela dělat, ale už se to nedalo vydržet. Nejvíc trpí ony a starší lidé. Od doby, co jsem tady, zde v těchhle podmínkách zemřeli tři lidi. Naposledy před třemi měsíci pán, který byl solidní, srandovní, ale stěžoval si, že je mu zima, protože se u něj taky netopilo.”

Síla imaginace

Milada se rozhodla vyhledat pomoc a obrátila se na Jana Milotu, kterého znala z jeho dřívějších návštěv Kuncovky jako sociálního pracovníka. Milota rovněž působí v iniciativě Chceme bydlet, která nyní nájemníkům pomáhá. Od té doby se pravidelně setkávali a plánovali, co dál. Postupně se přidávaly i další nájemnice.

Role paní Milady je jedinečná a důležitá v tom, že dokázala zformovat skupinu nájemnic, které společně vystupují za kolektivní právo na bydlení. A jelikož pracovala mnoho let v domě na vrátnici, má přístup k mnoha informacím o jednání majitele. „Najednou mě oslovila Milada, že tohle si už nájemnice nenechají líbit, protože je to za hranou toho, co si majitel může dovolit k dětem. Přišla za mnou do kanceláře a vypálila na mě šanon důkazů o tom, co se tady děje. Byla to taková rána z čistého nebe,“ popisuje setkání s paní Miladou Jan Milota.

Výjimečné je podle Miloty na tomto případě právě to, že vychází z iniciativy nájemnic samých. Síla skupiny pomohla překonat přízrak fyzického i psychického ohrožení, které nájemnicím hrozilo ze strany majitele, a dokázala zformovat potřebné nasazení do boje za své právo na důstojné bydlení.

„Nejdříve jsem neměla odvahu se majiteli postavit, ale viděla jsem, že mám za sebou hodně lidí, kteří mi drží palce a podporují mě, takže mě to povzbudilo, že to musím udělat, že mám teď nejlepší šanci mu všechno za těch pět let vpálit do obličeje,” popisuje své odhodlání paní Milada. Bez aktivistů a aktivistek z iniciativy Chceme bydlet by podle jejích slov nájemnice spor zvládaly obtížněji, topily by se v různých právních a úřednických postupech. Mít po ruce odborní pomoc v podobě právníků a sociálních pracovníků je klíčové, konzultovat je nutno několik variant, jakými se vývoj s majitelem může ubírat. „Už jenom to, že jsou ti lidi tady, a víme, že v nich máme oporu a že nám pomůžou a jsou zábavní, vědí o čem mluví, protože to nedělají poprvé, to sou věci, které potřebujeme,” dodává paní Milada.

Aktivistům z iniciativy Chceme bydlet jde především o vytváření dialogu a sdílení toho, co lidé v bytové nouzi potřebují. Na rozdíl od klasické sociální práce má iniciativa ambici pojmenovávat na konkrétních zkušenostech lidí strukturální problémy společnosti, jakými jsou například rasismus, genderová nerovnost nebo příčiny rozevřených nůžek mezi chudými a bohatými. Vychází z metod radikální sociální práce, směru, který je v západní Evropě mezi sociálními pracovníky dobře znám, v České republice se do povědomí dostává jenom pomalu. „Jistou roli sehrává i potřeba síly imaginace toho, že můžeme společně budovat společnost tak, aby si v ní byli všichni rovni,” říká členka iniciativy Miriam Kanioková.

„Před nějakou dobou jsme začali podporovat setkávání lidí se zkušeností bytové nouze. Je důležité, aby v debatách o politikách byl slyšet hlas těch, kterých se problém bezprostředně týká. Lidé se zkušeností bytové nouze jsou experty na tuto situaci — zažili ji. V této době je aktuálním tématem zákon o sociálním bydlení a podařilo se, že se lidé účastnili také připomínkovaní tohoto zákona,“ popisuje Kanioková. Důležitou roli může toto začlenění sehrávat nejenom u kvalitativního posunu chystaných materiálů a strategií, ale i u připomínkujících lidí samých. Je třeba brát na vědomí a respektovat také jejich zkušenosti a postoje.

Na Kuncovce toto pojetí skvěle ilustrují pravidelná setkávání. V kruhu před nájemním domem vedle sebe sedí nájemníci a aktivisté, sdílí pocity z dosavadního vývoje, plánují další kroky, přinášejí nové nápady. Kolem pobíhají děti a snaží se na sebe strhnout pozornost. Je rušno, lidé mluví jeden přes druhého. Každý má prostor říct svůj názor, o věcech se rozhoduje společně. Při otázce, co bude dál, ale ve vzduchu visí napětí. Nájemníci mluví o problémech s bydlením nejen tady na Kuncovce, ale i jinde. Rozkrývají tak hlubší rovinu konfliktu, který nyní řeší.

Kuncovka není výjimečná

Nájemní dům na ulici Markéty Kuncové je sice v mnoha ohledech kvůli povaze majitele extrémní, předražené ubytování pro sociálně nejslabší obyvatele je však v České republice zavedenou praxí. Jak ukázala aktuální reportáž České televize, z byznysu s chudobou nejvíce prosperují majitelé ubytoven i soukromých bytových domů, kterým státní doplatek na bydlení putuje přímo na účet. Výši nájemného si přitom stanovují sami a byty jsou výrazně dražší než ty obecní. Jejich stav je přitom často nesrovnatelně horší.

Vysoký a navíc nejistý nájem a přemrštěné poplatky za služby neumožňuje podnájemníkům naspořit si potřebné finance ať už jako rezervu do budoucnosti, nebo pro složení kauce v novém podnájmu. „Naše výplaty padly na nájem a jídlo, to bych musela spořit hodně dlouho, abych mohla složit kauci na tři měsíce dopředu. Tady člověk nemá šanci našetřit,” stěžuje si paní Zdeňka.

Mizivá možnost uspořit si nějaké prostředky však není jediným důvodem, proč je pro nájemníky složité byty opustit. Příčinou je i systematická diskriminace Romů na trhu bydlení, o níž jsme již v minulosti v Deníku Referendum psali, a kterou potvrzují i zdejší nájemníci. Je těžké sehnat si bydlení. „Když jsem makléřce řekl příjmení Horváth, hned jsem si všiml, že se začala chovat úplně jinak. Společnost se pořád učí, že mají mít všichni stejná práva, pořád cikánům nevěří. No a pak se majitel, jako je tento, chytne šance a začne lidi využívat, protože ví, že nemají příležitost se někde uplatnit a že se jich nikdo nezastane,” povídá partner paní Milady, Mirek.

Nyní se čtyři nájemnice za pomoci aktivistů usilují postupně dokazovat, v čem se majitel dopustil protizákonného jednání. Kromě trestního oznámení za omezování užívání bytu podaly stížnost na regulační úřad v Jihlavě za neoprávněné přeprodávání vody a elektřiny za ceny vyšší, než jsou uvedeny v nájemní smlouvě. Peníze zaplacené navíc budou požadovat nazpátek. Odezvou ze strany majitele bylo neprodloužení nájemní smlouvy, které nájemnice obdržely na počátku tohoto týdne. Byty opouštět nehodlají a společně s právníky se chystají bránit.

Nejde jim však jenom o jejich vítězství, ale i o spravedlivé podmínky pro další obyvatele nájemních bytů, kteří se sem v budoucnu můžou přistěhovat. Jejich odhodlání může být signálem i pro spoustu dalších lidí, žijících v podobných podmínkách, aby se nebáli dát svou nespokojenost jasně najevo.