Poslankyně Olga Richterová byla vystavena veřejné šikaně za názory, které — striktně vzato — nezastává. Pršela na ni z temných koutů internetu nenávist, protože údajně chtěla nabídnout sociální byty uprchlíkům.

Proč se terčem stala právě ona? Olga Richterová je jistě jedním z nejslušnějších a nejlaskavějších lidí v české parlamentní politice. Sociální cítění má doslova vepsáno ve tváři. A k tomu se samozřejmě váže skutečnost, že její vztah k uprchlíkům je nepochybně vlídnější, nežli je zdejší hanebný standard.

Sociální byty pro uprchlíky

Ani ona by přitom ale jistě nezašla tak daleko, aby prosazovala, že máme uprchlíkům nabízet sociální byty. Je to omyl, to nechce ona, nýbrž já. Mimochodem: nejen jim, sociální byty bych nabídl také všem lidem, kteří nemají střechu nad hlavou, a vůbec každému, kdo to potřebuje.

Než českou politiku ve věci uprchlíků zachvátila davová psychóza, poskytování integračních bytů bylo standardní a nijak nerozporovanou součástí české veřejné správy. Děje se to samozřejmě i dnes, jen v omezené míře a v podstatě pokradmu — nikdo se nechce kvůli tomu, že dělá, co se patří, stát terčem kyberšikany nebo si znepřátelit voliče.

Šíření nenávisti k uprchlíkům se často halí do sloganu o „obraně našich hodnot“. Přesně tu mám ale na mysli. Vlídný vztah k uprchlíkům leží v samém základu naší civilizace. Maria a Josef i jejich miminko byli uprchlíky a někomu z našich lepších civilizačních předků se jich zželelo aspoň natolik, aby jim poskytnul jako přístřeší chlév. Osobně bych chtěl být velkorysejší, zaklepe-li mi na dveře příští bůh…

Obsahem útoku na Olgu Richterovou ale není jen její laskavější postoj k uprchlíkům, ale také její sociální cítění: považte, chce nabízet sociální byty… Proč by ale stát neměl nabízet dostupné bydlení všem, kteří to potřebují, včetně přiměřeného množství uprchlíků? Nežili byste i vy raději ve společnosti, kde by stát a obce garantovaly, že každý bude mít kde bydlet za řádově přijatelnější cenu, než jaké jsou dnes běžné?

Kde na to vzít? Je to otázka priorit. Potřebné jmění je v rámci společnosti nepochybně k dispozici, jen dnes se soustřeďuje v nesprávných rukou. Uměla-li listopadová revoluce zacházet tvořivě s majetky, měli bychom to umět dnes i my: Peroutka píše v Demokratickém manifestu, že se demokracie prosazovala právě jako nástroj k proměně majetkových a sociálních poměrů — a já s ním souhlasím.

Demokracie sama obstojí pouze tehdy, pokud bude daleko radikálnější v přerozdělování včetně zestátňování v přiměřeném rozsahu. I to byl mimochodem program Milady Horákové a Františky Plamínkové, k nimž bývalý sociální demokrat Josef Bernard nyní Olgu Richterovou přirovnal.

Československo v nesouměřitelně horších sociálních podmínkách druhé půle třicátých let přijímalo uprchlíky s otevřenou náručí. Nenávist k uprchlíkům je totiž se společenským zřízením demokracie neslučitelná, je to vyloženě tmářská protihumanistická idea. A i u nás vznikla jako umělý problém.

Jak? Nejenom ruskou propagandou. Jistě i tak, že česká oligarchie potřebuje, aby lid nenáviděl někoho jiného než ji: tak její média — zčásti promyšleně, zčásti instinktivně — nenávist odklánějí tu k uprchlíkům, tu k „cikánům“, tu k ekologickým aktivistům, tu k jiným „nepřizpůsobivým“. Je například neuvěřitelné, že TV Prima má ještě licenci k vysílání: v demokracii s elementární sebeúctou by to možné nebylo.

Nedoufám, že se za mého života stane Česká republika civilizačně vyspělou aspoň jako Uganda, která každému jednomu uprchlíkovi nabízí domov a půdu k obdělávání. Ale i kdyby ne, chtěl bych, abychom jako země přijímali každoročně nejméně několik tisíc uprchlíků a poskytovali jim vlídné přijetí včetně sociálního bydlení. Je-li takový názor hoden nenávisti, směřujte ji prosím ke mně, nikoli k Olze Richterové.

Slzy Olgy Richterové

Olga Richterová se ocitla u soudu, k němuž dospěla ve snaze dostat se na kobylku primitivům, kteří ji šikanovali, protože se neúčastní davového šílenství, jež se v otázce uprchlíků české politické scény zmocnilo. Davová psychóza se projevuje i tak barbarskými gesty, jako je okázalé a rituální odmítání přijmout několik desítek sirotků. Až o tom budou jednou číst naši potomci, budou se nad tou sprostou, jež se tu stala normou, zalykat studem a propadat hanbou.

Proč se Olga Richterová, jsouc dotázána na to, jak kyberšikana dopadala na její osobní život, rozplakala? Možnosti jsou tři. Za prvé: je možné, že se rozplakala proto, že jí bylo líto sebe samé — toho, čemu byli ona a její blízcí vystaveni. To lze ale prakticky vyloučit.

Prožila, co prožila, a bylo to hrozné: přitom ale nijak výjimečné — mnozí méně viditelní lidí něčím takovým ve věku sociálních sítí procházejí častěji, než by se patřilo. Je to věc, za kterou odpovídají provozovatelé sociálních sítí. Na místě je jejich mnohem striktnější regulace a daleko důslednější vyvozování odpovědnosti vlastníků.

Kdyby musel Facebook, Twitter a další korporace platit náhradu osobnostní újmy každému, jehož psychická pohoda utrpí v důsledku nenávisti šířené jejich prostřednictvím, podstata jejich fungování by se od základu musela změnit. Zatím však v zájmu jejich zisků zaměňujeme možnost šířit svobodně nenávist se svobodou projevu.

Tématem k vážné debatě se to v českých zemích stává nanejvýš tehdy, zaznamenáme-li, že daných rysů sociálních sítí zneužívá Rusko. Ale Rusko neodpovídá za kyberšikanu mnoha veřejně činných lidí s nekonformními názory — za pozornost přitom stojí, že obětí se častěji stávají ženy. Co se například děje běžně naší skvělé redaktorce Fatimě Rahimi, jen kvůli jejímu původu a jménu, si snad ani nechcete představovat.

Vždy je to nepříjemné a je na místě se bránit. Je-li to možné, jistě i soudně. I pro Olgu Richterovou byly ataky nepochybně osobně hrozné, ale s něčím takovým při vstupu do politiky počítala. Že se rozhodla jít k soudu, znamená, že se rozhodla vzdorovat. Je málo pravděpodobné, že se rozplakala v rámci boje, do nějž se vydala.

Druhou možností tedy je, že plakala nad osudem uprchlíků, kterých se tu nikdo nemůže zastat, nechce-li být vystaven šikaně, a jejichž situace ani onen soud nejspíš vůbec nezajímá… Asi nikomu v Evropě se přitom dnes nežije tak strašně jako právě uprchlíkům na řeckých ostrovech. Přitom se jedná o počty, jež by byla schopna zvládnout bez vážnějších problémů i sama Česká republika.

Ale bojím se, že Olga neplakala nad dětmi, které žijí v bahně na řeckých ostrovech. Důvod jejích slz ani tak ale nemusel být nízký nebo malicherný.

Myslím, že pravdě nejbližší je totiž až třetí možnost: plakala nad monumentální nespravedlností spočívající v tom, že ona, člověk, který se snaží pomáhat všude, kde může, je tvořivá, slušná, věcná, v ničem nepodléhá svodům moci, se stala obětí brutální kyberšikany kvůli názorům, které nezastává… To je strašná nespravedlnost. Křivda k pláči.

Kdyby ony, jí nespravedlivě podsouvané, názory skutečně zastávala, už si přitom více neuškodí, ba možná spíš naopak. Zopakujme si, o co jde: poskytovat sociální byty uprchlíkům. Co je na tom nemístného?

Zbabělost českých sociálních demokratů

Že se v takové situaci Olga Richterová vůbec ocitla, je ale ultimátní odpovědností suverénně nejtrapnější součásti současného české politické provozu. Tou je Česká strana sociálně demokratická. Protože právě ona je svou politickou DNA předurčena k tomu, aby názory přičítané Olze Richterové, vzala za své.

Když vznikla takzvaná uprchlická krize, která se České republiky nikdy nedotkla jinak než jako téma k akademické debatě, nejstarší česká politická strana, jejíž zakládající ideou bylo, že se vždy a všude bude zastávat slabších proti mocným, selhala. Sociální demokraté se rozhodli, že uprchlíky v ochranu nevezmou, protože by na tom podle přesvědčení jejich tehdejšího vedení — Bohuslav Sobotka a Milan Chovanec byli při tom — ztrácela podporu. Už tady marketing zvítězil nad ideou, lež nad pravdou.

Tehdy měla ČSSD stabilně více něž pětinovou podporu voličů, dnes se po seriálu volebních výprasků strachuje, zda pronikne do sněmovny. Její tehdejší postoj byl hlubokým selháním, na něj jsme upozorňovali už tehdy… Ale důsledky jsou mnohem hlubší, než se tehdy jevilo.

Lekce je jednoduchá: na pravdě prostě záleží. Lidé by spíše odpustili České straně sociálně demokratické, že se zastává uprchlíků, než to, že je očividně zbabělá. Tak jako si Slováci zvolili prezidentkou „obhájkyni uprchlíků“ Zuzanu Čaputovou, tak si oškliví vypočítavé zbabělce v ČSSD. Lidé mají plné zuby marketingu a v politice dnes oceňují především autenticitu.

Bravurně o tom v souvislosti s uprchlíky mluvil v jednom z posledních rozhovorů, které poskytl, celoživotní sociální demokrat, legenda hnutí, Erazim Kohák. Opakovaně sem o tom psal poslední exilový předseda ČSSD Karel Hrubý.

Nechci ale tentokrát mluvit o oportunismu sociálních demokratů v parlamentních lavicích a vládních seslích; je to téma na jindy. Tu nejtvrdší kritiku musíme směřovat k těm, kteří za současný intelektuální stav české sociální demokracie nesou velký, a přitom zpravidla přehlížený díl odpovědnosti: jsou to sociálně-demokratičtí intelektuálové v prostředí Masarykovy demokratické akademie.

Právě ona má být nositelkou živého sociálně demokratického myšlení, ochránkyní staleté tradice a prostředím přinášejícím inspiraci ze světa. Je přitom příznačné, že muž, jehož jméno instituce chová v názvu, se nebál stát v pravdě i proti všem. Proto ostatně v době, kdy se to vůbec nenosilo, pomáhal i sociálním demokratům. Vzpomeneme-li na Masarykovy střety o rukopisy či hilsneriádu, je úplně jasné, jak by v české občanské válce o uprchlíky zachoval.

Ale Masarykova demokratická akademie se dnes ustrašeně zdráhá nechat byť jen promluvit hlasy o tom, že současná politika ČSSD nemá se sociálně demokratickými ideály nic společného: a to samozřejmě nejen kvůli zbabělému selhání v uprchlické krizi, ale také vinou hanebného podlézání čínským komunistům, a především kvůli nijak neobhajitelné vládní mesalianci s politicko-ekonomickým trustem ANO-Agrofert.

Není známo nic o tom, že by proti kterémukoli z oněch tří osudových selhání Masarykova demokratická akademie kdekoli jakkoli výrazně veřejně vystoupila. Nejen politický, ale právě morálně-intelektuální kolaps sociálních demokratů není bez fatálních důsledků pro celou českou politickou kulturu.

Do prostoru, který sociální demokracie svou zbabělostí vyklidila, o nějž přestala svádět boj, totiž vstoupily zjevy šířící nenávist. Olga Richterová, ač není členkou sociálně demokratické, ba ani jiné nějak levicové, strany, je dnes nejvýraznější sociálně-demokratickou političkou v současné parlamentní politice. Pokud ji bývalý sociální demokrat Josef Bernard přirovnal k Františce Plamínkové či Miladě Horákové nemířil tak docela vedle, byť o jejich sociálním radikalismu se Olze Richterové ani nesní.

Ale není náhodou, že surové útoky mířily právě na ni. Není ani náhodou, že se to dělo kvůli názorům, které dlouhodobě zastáváme v Deníku Referendum. A není ani náhodou, že se jí Česká strana sociálně demokratická veřejně nijak nezastala. Ani nikdo z jejích představitelů. Ani Masarykova demokratická akademie ne — a to v případu, k němuž by Masaryk sám zcela jistě nemlčel.

Má to také své důsledky pro budoucnost české progresivní politiky. Než — zanedlouho — přejdeme k podrobnostem, řekněme si jen, že s Českou stranou sociálně demokratickou v ní dnes nelze nijak počítat.