Poslankyně Olga Richterová byla vystavena veřejné šikaně za názory, které — striktně vzato — nezastává. Pršela na ni z temných koutů internetu nenávist, protože údajně chtěla nabídnout sociální byty uprchlíkům.

Proč se terčem stala právě ona? Olga Richterová je jistě jedním z nejslušnějších a nejlaskavějších lidí v české parlamentní politice. Sociální cítění má doslova vepsáno ve tváři. A k tomu se samozřejmě váže skutečnost, že její vztah k uprchlíkům je nepochybně vlídnější, nežli je zdejší hanebný standard.

Sociální byty pro uprchlíky

Ani ona by přitom ale jistě nezašla tak daleko, aby prosazovala, že máme uprchlíkům nabízet sociální byty. Je to omyl, to nechce ona, nýbrž já. Mimochodem: nejen jim, sociální byty bych nabídl také všem lidem, kteří nemají střechu nad hlavou, a vůbec každému, kdo to potřebuje.

Než českou politiku ve věci uprchlíků zachvátila davová psychóza, poskytování integračních bytů bylo standardní a nijak nerozporovanou součástí české veřejné správy. Děje se to samozřejmě i dnes, jen v omezené míře a v podstatě pokradmu — nikdo se nechce kvůli tomu, že dělá, co se patří, stát terčem kyberšikany nebo si znepřátelit voliče.

Šíření nenávisti k uprchlíkům se často halí do sloganu o „obraně našich hodnot“. Přesně tu mám ale na mysli. Vlídný vztah k uprchlíkům leží v samém základu naší civilizace. Maria a Josef i jejich miminko byli uprchlíky a někomu z našich lepších civilizačních předků se jich zželelo aspoň natolik, aby jim poskytnul jako přístřeší chlév. Osobně bych chtěl být velkorysejší, zaklepe-li mi na dveře příští bůh…

Obsahem útoku na Olgu Richterovou ale není jen její laskavější postoj k uprchlíkům, ale také její sociální cítění: považte, chce nabízet sociální byty… Proč by ale stát neměl nabízet dostupné bydlení všem, kteří to potřebují, včetně přiměřeného množství uprchlíků? Nežili byste i vy raději ve společnosti, kde by stát a obce garantovaly, že každý bude mít kde bydlet za řádově přijatelnější cenu, než jaké jsou dnes běžné?

Kde na to vzít? Je to otázka priorit. Potřebné jmění je v rámci společnosti nepochybně k dispozici, jen dnes se soustřeďuje v nesprávných rukou. Uměla-li listopadová revoluce zacházet tvořivě s majetky, měli bychom to umět dnes i my: Peroutka píše v Demokratickém manifestu, že se demokracie prosazovala právě jako nástroj k proměně majetkových a sociálních poměrů — a já s ním souhlasím.

Demokracie sama obstojí pouze tehdy, pokud bude daleko radikálnější v přerozdělování včetně zestátňování v přiměřeném rozsahu. I to byl mimochodem program Milady Horákové a Františky Plamínkové, k nimž bývalý sociální demokrat Josef Bernard nyní Olgu Richterovou přirovnal.

Československo v nesouměřitelně horších sociálních podmínkách druhé půle třicátých let přijímalo uprchlíky s otevřenou náručí. Nenávist k uprchlíkům je totiž se společenským zřízením demokracie neslučitelná, je to vyloženě tmářská protihumanistická idea. A i u nás vznikla jako umělý problém.