Překonávat nenávist diskusí

Petr Pithart

Náš každodenní čtenář Petr Pithart si s otázkou, jak se Deník Referendum vyrovnával s tématem nenávisti ve společnosti, poradil glosou.

V Referendu čtu častěji některé nekonečné diskuze pod články než většinu čísla. Ty diskuze jdou do hloubky, v jiných diskuzích už u nás neznámé. Jsou v nich někdy ukryty pravé myšlenkové poklady. Taky i balast, ale to jinak nejde.

Nevím, jak by tomu mohlo být jinak rozleptávat nenávist, které se u nás rodí víc a víc. Jak jinak, když je bezpochyby i cílevědomě přiživována. Tou lučavkou proti jedům nenávisti je nekonečná trpělivost vyrovnávat se s názory, se kterými nesouhlasím.

Trpělivost a sebeovládání: přu se nikoli s blbem, ale s někým, kdo má jinou zkušenost, anebo s tím, koho přesvědčil cílevědomý nenávistník. Teď ho musím přesvědčit já.

Trpělivost a sebeovládání: přu se nikoli s blbem, ale s někým, kdo má jinou zkušenost, anebo s tím, koho přesvědčil cílevědomý nenávistník. Teď ho musím přesvědčit já. Foto Vladimír Čičmanec

Empatie je vzácná ctnost a kdo ji nemá a mele si svou, je k ničemu, i když má „pravdu“. Já slovo pravda nikdy nepoužívám. V tom jsme se vždycky přímo bytostně lišil s Václavem Havlem. Já, bídák, jsem si nikdy, ani na vteřinu nemyslel, že žijí v pravdě! Aby se mně pak jiní doslova báli!

To snad, když už, raději se Solženicynem nežít ve lži... I když i lež je někdy příliš silné slovo: je to vědomá nepravda, nikoli zmýlená, nikoli stav, kdy je někdo uveden v omyl.

Pěstujme diskuzi jako žánr! Který má svá pravidla! Staří středověcí scholastici takto diskutovali: nejdříve musel ten druhý svými slovy zopakovat, co řekl ten první. Teprve když mu bylo přitakáno — ano, tak jsem to řekl, tak jsem to myslel…, mohl přijít se svou replikou.

Udělali si na to čas! Ale jinak nemá diskuze smysl. My si spíše skáčeme do řeči, dřív, než ten druhý dořekl.

Přeji Referendu, aby si taky udělal čas.

    Diskuse
    JP
    November 30, 2019 v 11.52
    Žít v pravdě, nebo nežít ve lži?
    V každém případě je možno plně přisvědčit Petru Pithartovi, že v užívání určitých pojmů (jako je například "pravda") bychom měli být přinejmenším velmi střídmí. A stále platí věta mudrce Lao-c': "Jakmile jsi to vyslovil, ztratil jsi to!"

    Čím více se s určitými slovy (přesněji řečeno, s hodnotami těmito slovy označujícími) žongluje, tím více se ztrácí jejich původní obsah. Tento osud inflační devalvace postihl jak například komunistickou "beztřídní společnost", tak křesťanskou "lásku", tak i Havlův "život v pravdě".

    Ale - na straně druhé nelze přehlížet a zapomínat, že ve své původní podobě tato slova (a jejich obsah) svůj pravý a autentický význam měly. A že by bylo velice pošetilé, jenom pro jejich nemístné používání s ním vylít i ten pravdivý původní obsah.

    Vraťme se ale napřed k citovanému Solženicynovi. A k jeho výzvě "nežít ve lži".

    Takovýto postoj dozajista míjí to havlovské "žít v pravdě", které nevyhnutelně působí vždy poněkud pretenciózním dojmem. To solženicynovské "nežít ve lži" netvrdí "já vím co je pravda a žiji v pravdě"; nýbrž pouze odpírá zcela zjevné lži.

    To je přednost tohoto postoje; ale stejně tak i jeho deficit. Toto omezení nebylo nijak nápadným a zjevným v situaci, kdy prakticky celý veřejný prostor byl naplněn lží a jenom lží. Už samotné vyhlášení vzdorovitého hesla "nežít ve lži" bylo samo o sobě pozitivním, substanciálním počinem. Ten kdo tuto mravní maximu dokázal veřejně vyhlásit, ten za ní musel stát celým svým životem; svou připraveností za toto své odpírání zjevné lži nést osobní následky.

    Jenže: jakmile jsou odstraněny institucionální podmínky této zjevné lži, ukazuje se vzápětí i limit onoho postoje: jeho obsah a dosah je totiž omezen právě jenom na tu lež zcela zjevnou, brutálně okupující každé zákoutí přirozeného lidského žití.

    Ale - co s tímto heslem "nežít ve zcela zjevné lži" ještě počít v "normálním" světě, kdy otázka pravdy a lži dostává zcela jiný charakter? Kdy obojí je často natolik propleteno, že je dokonce i při dobré vůli leckdy jen velmi obtížné, obojí od sebe jasně a jednoznačně odloučit?

    Tady už nám jenom a pouze naše vzpírání se naprosto zjevné lži nepostačí. V této nové situaci je zapotřebí něčeho mnohem více; je v prvé řadě zapotřebí naučit se velice jemnému, citlivému rozlišování mezi tím, co je pravdou skutečnou, a mezi tím, co by vlastně m o h l o být pravdou, ale co se za ni ve skutečnosti pouze velice dovedně vydává.

    "Nežít ve lži" - to je postoj nakonec pouze negativní; ale chybí zde schopnost jednání pozitivního, chybí tu (či přinejmenším není jasně artikulována) schopnost jaksi se "položit do pravdy", splynout s ní jako se samozřejmým modem vlastního způsobu života.
    JK
    November 30, 2019 v 19.0
    Josefu Poláčkovi
    Nežít ve lži a žít v pravdě. Analogická dvojice morálních příkazů: "Nedělej druhému, co nechceš, aby on dělal tobě." versus "Dělej druhému jen to, co chceš aby on dělal tobě." "Nelži" versus "Říkej pravdu." Někteří mezi oběma formulacemi nedělají rozdíl a obojí nazývají "Zlatým pravidlem", ale domnívám se, že v tom je rozdíl, a to zásadní a nejen formulační nebo formálně-logický. (Dva zápory jsou logicky ve výsledku totéž, co klad. Nebo...? Jenže logice je jedno, že nepravda nemusí být jen lež, že to může být i omyl. A etika by měla nastoupit až ve chvíli, kdy ten, kdo se mýlí, na svém omylu setrvává, i když mu ho jiní dokázali. Pak se z mýlícího se člověka stává lhář. Existuje ovšem dost lidí, kteří se bůhvíproč domnívají, že mají na pravdu patent a kteří za lháře rovnou označují i ty mýlící se...) To první razil kdekdo, od Zarathuštry přes Konfucia, Sokrata a autorů starozákonní Knihy Tobiáš až po rabiho Hillela, to druhé je Kristovo a taky (pro někoho možná překvapivě) Mohamedovo. Domnívám se, že až se všichni budou schopni a ochotni řídit tím prvním, teprve bude možno požadovat po nich to druhé. V tomto ohledu většina lidstva zřejmě ještě Kristova požadavku nedorostla... O Kantovi ani nemluvě, ten šel ještě dál, odmítl jako nedostatečnou i Kristovu formulaci a kategorickým imperativem nastolil takový požadavek, o jehož splnitelnosti v praktickém životě lze oprávněně pochybovat.

    Jak by asi skončila diskuse mezi Kantem a nějakým zen-buddhistou? Kant: Nejdůležitější je motivace. Zen-buddhismus: Není důležitý úmysl, ale výsledek.
    HZ
    November 30, 2019 v 19.24
    Škoda, pane Pitharte,
    že občas něco nenapíšete do diskuse, když ji pročítáte.
    PK
    November 30, 2019 v 19.40
    Přesně tak
    Paní Zemanová mě předběhla, ale aspoň se připojím. Přál bych si, aby zde lidé jako Petr Pithart aktivně diskutovali.

    Pak by se snad připojili ještě i další lidé, jejichž příspěvky by jistě byly přínosem. A nakonec by se třeba odhodlal diskusně reagovat sám šéfredaktor DR Jakub Patočka.

    A připomínám, že je zde bohužel nezacelená díra po zemřelém Jiřím Kubičkovi.
    November 30, 2019 v 21.36
    Našla jsem rozdíly mezi kolektivistickou kulturou a individualistickou kulturou. Ta první je obvyklá zejména v Asii, ta druhá je západní. Česká republika je prý přesně na pomezí.

    Kolektivistická společnost:
    1) Lidé se rodí do rozšířených rodin nebo do jiných skupin „my“, které je výměnou za jejich loajalitu ochraňují
    2) Děti se učí myslet pomocí „my“
    3) Musí být vždy zachován soulad, a proto je třeba vyhnout se přímým konfrontacím
    4) Přátelství jsou dána předem
    5) O prostředky je třeba se dělit s příbuznými
    6) Převažuje komunikace s vysokým kontextem
    7) Porušení norem vede k hanbě a ztrátě tváře jedince i skupiny

    Individualistická společnost:
    1) Každý vyrůstá s tím, že se bude starat jen sám o sebe a svou bezprostřední (nukleární) rodinu.
    2) Děti se učí myslet pomocí „já“
    3) Čestný člověk říká to, co si myslí
    4) Přátelství je dobrovolné a musí se o ně pečovat
    5) Prostředky jsou vlastněny individuálně; to platí i pro děti
    6) Převažuje komunikace s nízkým kontextem
    7) Porušení norem vede k pocitům viny a ztrátě sebeúcty

    Bod 3) ukazuje, že žití v pravdě se v kolektivistických společnostech moc nepěstuje. Je tam důležitější loajalita.
    JK
    November 30, 2019 v 22.31
    Evě Hájkové
    V tom případě skoro všechny internetové bubliny splňují bod 3 z charakteristik kolektivistické společnosti, protože jejich obyvatelům nejde o hledání pravdy nebo naslouchání oponentům, ale o potvrzování vlastních postojů a (naštěstí zatím? jenom virtuální) zadupávání do země těch, kdo je nesdílejí.

    Otázka je, co je dobře a co špatně. I ta nejkolektivističtější kultura na světě sdílí přesvědčení, že špatný je každý extrém a že všechny věci a děje vždy zákonitě spějí k rovnováze...

    Tak teď mě napadlo, že když jsou Češi přesně na pomezí, tak že třeba už oné kýžené rovnováhy dosáhli... Akorát ten hnusnej a blbej svět vůbec nechápe, že to my jsme ta avantgarda, kterou by bylo záhodno následovat... Ale zachovejme paniku, neboť historie nám nepochybně dá tak či onak za pravdu!
    November 30, 2019 v 22.43
    Myslím, že to není tak, že bychom v ČR dosáhli rovnováhy. Daleko spíš tu jsou dva druhy lidí.
    November 30, 2019 v 22.58
    Jindřich Kalous
    "zachovejme paniku, neboť historie nám nepochybně dá tak či onak za pravdu!" - ta věta Vás vystihuje
    Myslím však, že paní Hájkové nerozumíte. Ona si nestěžuje, ale snaží se postihnout, jací jsme a proč takoví jsme.
    JK
    December 1, 2019 v 0.0
    Evě Hájkové a Martinu Šimsovi
    Ani já si nestěžuju. Nepochopili jste pokus o ironii. Přes všechny své sympatie k některým východním filosofiím si skutečně nemyslím, že čínské uspořádání společnosti by mělo být naším cílem.

    A ty dvě skupiny lidí (přece jen se mi příčí napsat "dva druhy" a nenapíšu ani "dvě společenské třídy", protože takhle jednoduché to v daném kontextu taky není) s protikladnými zájmy a postoji zdaleka nejsou jen zdejší specialitou. Podívejte se například do současné Velké Británie.
    December 1, 2019 v 6.1
    Psát o dvou druzich lidí skutečně není nejlepší. Připomíná to živočišný druh. A lidé přece patří všichni k jednomu - k homo sapiens. Ale ani skupiny nejsou přesné. Skupiny ve mně zase evokují pocit, že ti lidé někde žijí jaksi pohromadě. Proto lidi, kteří mají jen určité vlastnosti a rysy, nepovažuji za skupinu.
    Marx by prostě řekl, že západní společnost je na vyšším vývojovém stupni. To by se dnes mnohým lidem příčilo. Víme, že Marx kapitalismus, o němž si myslel, že rozkládá starší typy společnosti jako je feudalismus a asijský systém, v podstatě vítal. Proto ho pan Šimsa, myslím, považuje tak trochu za neoliberála. I když Marx ještě nebyl žádný neo. Marx byl prostě liberál, který čekal, že bezohledně ekonomický liberalismus rozloží starou (a nesvobodnou) společenskou strukturu a dělníky donutí k tomu, aby se organizovali, kapitalismus svrhli a vybudovali svobodnou beztřídní společnost. Nepočítal s tím, že kapitalismus je velmi přizpůsobivý a dovede využít i tradice.
    Jak píše pan Kalous, čínské uspořádání společnosti by nemělo být naším cílem. Já si to také myslím. Ale domnívám se, že na to ani nemáme moc velký vliv, jestliže to takto souvisí s lidskými vlastnostmi. Změnit lidi není tak jednoduché.
    + Další komentáře