Deset let civilní interpretace křesťanství
Sandra SilnáPoněvadž jednou někdo o Deník Referendum žertem prohlásil, že o papeži Františkovi píše u nás častěji už jen Christnet, nemohli jsme reflexi deseti let našeho psaní o křesťanství vynechat.
Za dobu deseti let, po kterou zatím existuje Deník Referendum, prošly církve v České republice v jistém smyslu přelomovým obdobím. Odluka církve od státu a s tím spojená postupná proměna struktury a financování, jsou zcela novou situací pro část církví a náboženských společností, které u nás fungují.
Také měnící se česká společnost, sociokulturní změny posledních třiceti let, doba, kdy mnoho lidí dospívá k tomu, že dává přednost aktivnímu, tvůrčímu životu, který je ale daleko víc formovaný ideály humanismu, než toliko židovsko-křesťanskými kořeny západní kultury, přináší církvím v České republice nové výzvy i možnosti k sebereflexi a rozvoji. Čím dál víc obyvatel u nás nechodí pravidelně do kostela, ale přesto se o duchovní život zajímají, žijí jej po svém, řídí se morálními principy, které jednoduše vycházejí z prosté lidské slušnosti, a při svém rozhodování používají kritický rozum.
Nepotřebují ke svému naplňujícímu a spokojenému životu příslib věčného života, ani autoritu Boha, milujícího Otce. Přesto, myslím si, mají církve v české společnosti své důležité a nezastupitelné místo a jejich existence dává nadále smysl. Aby však mohly být respektovanou a rozvíjející se součástí společnosti, je potřeba, aby samy byly ochotny si připustit, že jsou jen a pouze těmi, kteří je tvoří — lidmi, lidským společenstvím, Kristovým tělem, které má různé bolesti i nedostatky, vedle toho, že se občas umí i radovat.
Deník Referendum celé toto dění mapuje a jako jedno z mála periodik (ne-li jediné), která nejsou apriori křesťanská, se tématu křesťanství/církev/duchovní život věnuje pravidelně, systematicky. Při rešerši článků, které jsou v archivu na webových stránkách Deníku Referendum k dispozici, mě mnohokrát napadlo, že jsme tu svědky civilní interpretace křesťanství, tematizace podnětů, které z křesťanství a církve vycházejí, ale dalekosáhle je přesahují, až do tzv. sekulárního světa — ať už se jedná o otázky vztahu člověka k přírodě, klimatickým změnám, o úsilí o sociální spravedlnost, o sebereflexi života v církvi (církvích) nebo třeba o smyslu a cíli lidské existence.
Deník Referendum se samozřejmě nevyhýbá ani ožehavým a bolavým tématům, kdy církev (obzvláště v poslední době a zvlášť ta jedna naše stále ještě největší) často a ráda zapomíná na to, že není dobré ani smysluplné angažovat se příliš v politických kauzách, budovat si politická přátelství či spojenectví a posilovat tím vlastní ekonomické zájmy a jistoty „obyčejným” lidem a svému poslání mnohdy navzdory.
Domnívám se, že pravidelné sledování, četba rubrik „Křesťanství”, „Katolická církev” nebo „Náboženství” na jedné straně srdce věřícího člověka příliš nepotěší (a už vůbec netuším, co udělá se srdcem nevěřícím), protože jednak je stále o čem kriticky psát, jednak ta aktuální témata skutečně nejsou taková, že by jednoho naplnila vírou, nadějí a láskou, ale spíš přivodí skepsi, znechucení a pochybnost nad tím, kam až lze „ve jménu Božím” zajít. Inu, jak kdosi trefně poznamenal — namísto Kristovy lásky se ujala na Zemi církev, Kristus hlásal příchod Božího království a ona, ejhle, přišla církev.
Abych nebyla ale kritická přespříliš, je jistě mnoho věřících lidí, křesťanů, aktivních členů církve, ale i “pouhých” sympatizantů, “něcistů”, kteří jsou vděčni za témata, včetně kritického a mnohdy nelichotivého pohledu do nitra církve. To Deník Referendum přináší.
Číst si teologická pojednání je jistě bohulibá věc, daleko přínosnější a podstatnější se mi v mnohém dnes jeví číst a přemýšlet o prakticky žitém křesťanství, o vzájemnosti inspirované Kristovým příkladem mezi námi. A o tématech, která s tím vším souvisí.
V tomhle smyslu poskytuje Deník Referendum zajímavé a podnětné čtení, které mnohdy vede k dalším otázkám a novému studiu. Oceňuji také v mnoha případech slušnou, věcnou a smysluplnou diskuzi pod články a příspěvky. V dnešní době opět věc ne běžná.
Říkám si, že v dnešní době, kdy si svět a jednotliví lidé v něm tak rádi nasazují masky přetvářky, kdy kvetou fake news, kdy jako civilizace dávno žijeme na dluh a před problémy světa a jejich řešením mnohde zavíráme oči, stojí za to nebát se být autentičtí, sami sebou a usilovat o pravdu a lásku, zas a znova, stále víc. I Kristus byl takový a my se k němu —někteří — hlásíme.
Troufám si tvrdit, že Deník Referendum v mnoha ohledech dokáže upozornit na momenty, kdy se to nám/církvím daří, stejně jako na chvíle, kdy v tom totálně selháváme. A za takový kritický, ale zároveň podnětný přístup jsem ráda, neb umožňuje růst. A tak autorům DR držím palce, aby se jim v podněcování otázek a hledání odpovědí dařilo v tomto směru i nadále.
z despotismu, aby tím ospravedlnil svůj odpor vůči Bohu.
Z psychologického hlediska tak vlastně může jít o projekci vlastních nereflektovaných tužeb (tedy před sebou samým skrytých tužeb po ovládání druhých lidí) do [svého vlastního obrazu] Boha (prostě Bohu přičítáme svoji špatnost, kterou si sami u sebe připustit nechceme), což se pak stává zcela zavádějící výpovědí o Bohu samotném. Tato zavádějící představa - výpověď o údajně despotickém Bohu je ale příkrém rozporu s výpovědí o Bohu, který se sám stal služebníkem - pochopitelně, že se nestal služebníkem z despotismu (to by byl absurdní nesmysl).
Vzpoměl jsem si na jeden komentář Milana Glasera a tímto způsobem (výše) ho zde interpretuji. Vzpoměl jsem si na to, když jsem četl tato slova Sandry Silné: "... Nepotřebují ke svému naplňujícímu a spokojenému životu příslib věčného života, ani autoritu Boha, milujícího Otce..."
Přitom třeba tohle kázání M. Putny vůbec není civilní: