Rok Zuzany Čaputové: osvícená politička vyčnívající mezi hlavami států V4

Lucia Najšlová

V polovině června uzavřela slovenská prezidentka Zuzana Čaputová svůj první rok v úřadu. Jak si stojí hlava státu, která v inauguračním projevu nabídla „zdravý aktivistický zájem“?

Je to jedna z těch drobností, které hlava státu nemusí, ale může udělat: po rozvolnění opatření souvisejících s pandemií koronaviru navštívit a podpořit knihkupectví. FB Zuzana Čaputová

Je to zhruba rok, co Slovensko začalo psát radostnější kapitolu svého veřejného života. Vstupem Zuzany Čaputové do prezidentského paláce se totiž opět potvrdilo, že kombinace kultivovanosti a odvahy nepatří jenom do říše pohádek a volebních strategií. Naopak, že může klidně být pevnou součástí politické každodennosti. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Samozřejmě, prezidentka není ani první, ani jedinou političkou, která usiluje o to, aby instituce státu sloužily občanům, a ne naopak. Není ani nadpřirozenou bytostí — i když její vstup na politickou scénu přiměl řadu pozorovatelů ke srovnání s hrdinkami z pohádek a sci-fi seriálů. 

Když Zuzana Čaputová loni v červnu složila přísahu, v inauguračním projevu kromě jiného řekla: „Nabízím odbornost, nabízím cit a zdravý aktivistický zájem. (….) Nepřišla jsem vládnout, přišla jsem sloužit občanům, obyvatelům, Slovenska.“ Hezká a silná slova, ale nepatří právě toto k popisu práce jakéhokoliv voleného zástupce?

A právě tady je naše téma. Na jedné straně se často říká, že politici toho hodně namluví, ale skutek utek. Na straně druhé, téměř stejným klišé již je stěžovat si na to, že veřejný prostor hrubne, a právě volení představitelé za to nesou podstatný díl odpovědnosti.

Tyto dvě věci by přitom spolu mohly souviset. Nezvykli jsme si trochu v poslední době mávnout rukou nad tím, když někdo hezky mluví, protože výsledků — tak celkově — je málo? A není rezignace na váhu slov i pozváním, aby ve veřejném prostoru zdomácněli lotři? 

Jistá míra představivosti samozřejmě není na škodu — tento komentář jsem pojala jako kratší rozhlasové pásmo, ve kterém si poslechneme několik osobností slovenského veřejného života, které se dlouhodobě angažují v otázkách přesahujících jejich soukromý zájem. 

Nepožádala jsem je o vyzdvihnutí jednoho úspěchu a jednoho neúspěchu prezidentky Zuzany Čaputové. Tento žánr, myslím, známe z nedávných dějin diskuzí, například na téma klimatických změn, kdy do rozhlasového studia dostalo pro „vyváženost“ pozvání jeden vědec, který téma systematicky zkoumal, a jeden oponent, jehož kvalitou bylo, že s vědcem prostě nesouhlasil. Všichni tedy dostali otázku, co považují na roku prezidentky za nejpodstatnější. 

Slovenská hlava státu má řadu pravomocí. Nemělo by nás mást, že se o nich, a také o pravomocech parlamentu a vlády, dočteme až v šesté z devíti hlav ústavy. O prezidentech v systémech, kde hlava státu nestojí v čele kabinetu, se často říká, že jsou spíš na okrasu, respektive v diplomatické řeči: mají „reprezentativní funkci“. 

I jako prezidentka zůstává aktivní a angažovanou občankou

To ale není přesné — prezident může udělat daleko víc, než potřást rukou… Poslechněme si právničku Janku Debrecéniovou, zástupkyni ředitelky v organizaci Občan, demokracie a odpovědnost, která se léta angažuje v klíčových tématech spravedlnosti, a jejíž právníci stáli třeba u zrodu základní novinářské pomůcky — infozákona:

„Za nejpodstatnější na působení Zuzany Čaputové na postu prezidentky považuji, jak vnímá svou moc a jak s ní zachází. Své pravomoci vyplývající z ústavy realizuje důsledně a zodpovědně. Při tom se snaží o to, co dělala dlouho i před svým zvolením do prezidentského úřadu — aktivně ovlivňovat věci veřejné a prosazovat demokratické a lidskoprávní hodnoty s důrazem na přehlížená a menšinová témata a skupiny. Svou moc uchopila civilně, autenticky a kultivovaně. Zůstává aktivní a angažovanou občankou a dbá o to, aby po sobě stopy nezametala, ale zanechávala. Je to dobrá správa pro zemi, kde většina vrcholových politiků vnímá moc jako osobní dar určený k bezprostřední spotřebě.“

Právě tato snaha vytvářet byla odzbrojující již v její kampani. Když se rozhodla kandidovat, cílem — jak řekli členové jejího týmu v nesčetných rozhovorech —, nemohlo být „prodat“ něco, s čím by se neztotožňovala. Hledala se tedy cesta, jak obeznámit širší veřejnost s jejím programem a postoji. 

„Autenticita“ bylo jedno z klíčových slov, s nimiž se dnešní prezidentka ucházela o voličskou podporu. Připomeňme, že nejsilnější zbraní, kterou v tomto zápase mohli vytáhnout soupeři, byla její nezkušenost s vodami mezinárodní politiky. 

Nejvýraznější nositel tohoto trumfu, dlouholetý eurokomisař Maroš Šefčovič, který se těšil obecnému respektu, ale voliče nepřesvědčil. A to navzdory — anebo kvůli? — podpoře tehdejší nejsilnější parlamentní strany, a rovněž navzdory — nebo kvůli? — umělému stylizování se do ochránce konzervativních hodnot, které nebyly zcela slučitelné s hodnotami instituce, v níž roky působil. 

Nezalekla se dominantní pozice církví na Slovensku

Kandidátka Čaputová přitom řekla veřejně, že víru a spiritualitu považuje za důležité složky svého bytí. Snad právě proto neměla strach vyslovit na řadu otázek jiný názor než jsou dominantní pozice církví, které mají na Slovensku poměrně silné slovo. Generace slovenských politiků se oháněly křesťanstvím, málo z nich si trouflo převzít osobní odpovědnost za dopad jejich slov na životy občanů.

Ostatně, je to právě cit pro složitosti slovenské společnosti, kterým si prezidentka získala uznání z různých stran. Poslechněme si Vlada Rafaela, ředitele vzdělávací organizace eduRoma, kterou spoluzakládal krátce potom, co Nejvyšší soud začátkem minulé dekády rozhodl, že segregace ve školství je nepřípustná. (Ano, na toto rozhodnutí jsme čekali do jedenadvacátého století…) 

Rafael se léta zabývá zkoumáním slovenské společnosti a prezidentčin rok hodnotí těmito slovy:

„Zuzana Čaputová za poslední rok ukázala, jak se dá v malé evropské zemi moderně a bez populismu zastávat prezidentský úřad. Prezidentka Čaputová ukazuje, jak lze v politice účinně využívat přirozenou moudrost, empatii a pevný charakter — proto kromě konstruktivní kritiky vládní a soudní moci dokáže prezidentka přinášet a moderovat i celospolečenská témata, s nimiž se na Slovensku stále nedokážeme účinně vypořádat. Nejde jen o takzvaná zelená témata, ale i o sociální vyloučení či domácí násilí, týrání a ponižování žen.“

Nastolování témat přitom není jen otázka slov. Témata nastolujeme tím, co děláme. Tady připomeňme pohádkovou linii našeho vyprávění: postavy dokáží dělat neskutečné věci, na něž si divák ne vždy troufne. 

Návrat k politickému životu — není zcela jasné, proč se dlouhá léta řada slovenských politiků neodvážila přijít si do parlamentu poslechnout pravidelnou zprávu ombudsmanky. Prezidentka Čaputová to letos v květnu udělala, a tím výrazně přispěla k tomu, že se v sále objevilo víc poslanců než v minulých letech. Novináři a pár odvážných poslanců už vytvořili smutnou skřínku z fotografií, na nichž veřejný ochránce práv čte svá zjištění o tom, co trápí slovenské občany, a lavice jejich volených představitelů zejí prázdnotou. 

Nicméně… Poslanci se sice sešli v důstojnějším počtu, 132 ze 150, ale jenom pětina z celkového počtu, konkrétně čtyřiatřicet, svým hlasem řekla, že zprávu slyšela. Ze čtyř vládních stran se k ní jednoznačně přihlásily kluby SaS a Za ľudí, z nejsilnější a premiérské strany Oľano zprávu vzala na vědomí čtvrtina poslanců. Čtvrtá strana hlasovala spolu s opozičními kotlebovci proti. Druhá opoziční strana, SMER — dnes rozdělená do SMER a Hlas — se zdržela. 

Připomeňme, že prezidentce by nehrozila žádná sankce, pokud by na hlasování nepřišla. Vzhledem k rozsah jejích působností by její neúčast byla i lépe omluvitelná než v případě poslanců. Co ale léta omlouvalo neúčast většiny zákonodárného sboru na čtení zprávy a následné rozhodnutí většiny nevzít ji na vědomí?

Má respekt u koalice i opozice

S diskuzí o právech je to na Slovensku celkově dost složité. Připomeňme, že den před druhým kolem prezidentských voleb, kdy Zuzana Čaputová zvítězila, se předchozí parlament rozhodl schválit usnesení vyzývající vládu k odstoupení od mezinárodní Istanbulské úmluvy, která pomáhá odstraňovat domácí násilí, respektive násilí na ženách. 

Připomeňme, že hlasování se konalo v čase volebního moratoria a jeho jasným cílem bylo nasbírat body protikandidátovi Čaputové, jehož kampaň stála na „tradičních hodnotách“. 

Řada pozorovatelů veřejného života poukázala na absurditu snahy chránit život a nepřijímat opatření proti jeho poškozování. Pak přišel, letos v březnu, nový, ještě konzervativnější parlament, a objevilo se několik návrhů na omezení interrupcí. Připomeňme, že tento zákrok má na Slovensku klesající tendenci a z průzkumů veřejného mínění nevychází, že by na toto téma byla společenská objednávka. Můžeme tedy s klidem konstatovat, že tyto návrhy mají za cíl hlavně odpoutat pozornost od témat, po kterých je společenská objednávka. Třeba jako kvalitnější školství a péče, včetně zdravotní. 

Prezident ale nemanévruje jenom v domácí složitosti. Co si o působení Zuzany Čaputové myslí odborník na zahraniční politiku? Zeptala jsem se profesora Prešovské univerzity Alexandra Duleby, dlouholetého ředitele think-tanku Slovenská společnost pro zahraniční politiku (SFPA), kde nyní působí jako senior analytik. 

SFPA založila Magda Vášáryová v devadesátých letech, byl to první zahraničněpolitický think-tank, fórum pro setkávání politiků, diplomatů a autorů různých politických přesvědčení, a místo, kam se chodila ohledně programů radit většina parlamentních stran. Mluví pan Duleba: 

„Nejenom, že zvládá plnit úlohy, které vyplývají z její funkce, ale zvládá je zatím na jedničku s hvězdičkou. Doma si získala respekt koaličních i opozičních stran i veřejnosti, zatím neudělala žádnou zásadní politickou chybu a stabilně, už víc než rok s náskokem vede žebříček nejdůvěryhodnějších politických osobností na Slovensku. Výborně reprezentuje zájmy Slovenska v zahraničí. Jako občana této země mě těší i to, že hlavou státu je konečně žena. 

Zuzana Čaputová je po Marii Terezii první ženou, která se stala hlavou státu v končinách bývalé habsburské monarchie. Trvalo to 239 let! Její působení ve funkci představuje ozdravnou kůru pro léčbu předsudků, které přežívají nejen na Slovensku, ale i u našich sousedů. Čaputová je politický i společenský lék, který Slovensko potřebuje. O to těžší je její úkol a o to větší její zodpovědnost. Držím jí — i nám všem — palce!“

Udržela si obraz, s nímž vyhrála volby

Jsou to někdy takové drobnosti, které prezidentům nikdo vyloženě nenařizuje, ale je úplně přirozené, když je udělají, protože můžou. Třeba prezidentce Čaputové nic a nikdo nepřikázal, že jedno z prvních míst, které navštíví v čase uvolňujících se pandemických opatření, bude knihkupectví. Vůbec žádný protokol nenařizuje — ani nezakazuje —, aby v prezidentském paláci podnikala opatření na snížení ekologické stopy. Nikdo jí nenařídil, aby v době, kdy se v rámci bezpečí doporučovalo lidem zůstat doma, upozorňovala na to, že existují i tací, pro něž je právě domov místem, kde jim hrozí velké nebezpečí, a najednou v něm zůstali uvězněni. 

Otázka, kterou nám klade působení prezidentky Čaputové stojí takto: co brání dalším voleným představitelům, aby svoje pravomoci užívali s ohledem na problémy občanů? A co brání občanům, aby volili víc reprezentantů kvalit prezidentky? Ona totiž žádný Arabelin prsten nemá — jen bere slovenskou i evropskou ústavu vážně. 

K dobré výchově patří schopnost těšit se z maličkostí. Je ale trochu znepokojující, že nás rozradostní věci, které by, dle ducha ústavy, měly být nudným standardem.

Zuzana Čaputová letos strávila dovolenou s dcerami v Tatrách - podobně jako většina Slováků. Foto FB Zuzana Čaputová

Antropolog Juraj Buzalka, který zkoumá otázky středoevropské každodennosti, absolvoval řadu zahraničních výzkumných pobytů a dnes vede katedru sociální antropologie, FSEV Univerzity Komenského míní:

„Nejdůležitější je, že si udržela obraz, s nímž vyhrála volby. Je to obraz chápající, kompetentní, rozvedené matky dvou dětí z malého města, která rozumí komplexnosti moci, ale dokáže reprezentovat i ty, kdo jí nerozumí. Jestliže jí tato autentičnost osvícenské populistky — ve smyslu nejlepší tradice regionu — vydrží, může se Zuzana Čaputová stát i díky vydatné pomoci jejího předchůdce v úřadu prezidenta, Andreje Kisky, který padl po boji s Róbertem Ficem, po Václavu Havlovi druhou hlava státu, která zásadně ovlivní vizi Slovenska jako progresivní demokratické země.“

A právě tady někde se rýsuje hodnota kultivovanosti, ne jako pohádkové vlastnosti, ale něčeho velmi potřebného. Nechme na závěr promluvit doyenku slovenské politologie, profesorku Soňu Szomolányiovou z Katedry politologie, Filosofické fakulty Univerzity Komenského:

„Mezi hlavami států V4 se prezidentka Čaputová vyjímá svým jednoznačně liberálně demokratickým profilem. V době, kdy nacionálně populistické a sociálně konzervativní strany tohoto regionu redukují hodnotové otázky na ty okolo interrupcí a práv LGBT—navíc se záměrem okleštit je —, se Zuzana Čaputová zasazuje za všeobecné dodržování lidských práv a fungování státu. Dělá to kultivovaně. Přestože jsou tyto otázky dnes v propagandě politických stran polarizující, Čaputová společnost nerozděluje a mezi lidmi má stále nejvyšší, většinovou důvěru. To v době záměrně polarizující politiky není věru málo.“

    Diskuse