↗

Nedopadlo to dobře. Marian Kočner se může smát. A slovenská média hlavního proudu mají vlastní vinou z ostudy kabát. Foto Martin Baumann

Už se to snad může říkat nahlas. Ano, i slovenská „seriózní“, tzv. mainstreamová média šíří fake news. Jak známo, slovenský Denník N zveřejnil tajné informace o hlasování senátu Specializovaného trestního soudu v ostře sledovaném procesu ve věci vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové.

Následně informaci (o tom, že dva mužští členové senátu měli přehlasovat jeho ženskou předsedkyni) převzala i další média, včetně některých českých. Bez jakýchkoliv rozpaků a bez položení si dotazu o etičnosti takového kroku.

Několik dnů poté tvrzení slovenského listu vyvrátila předsedkyně senátu a informaci označila za „nepravdivou“. Šéfredaktor deníku posléze suše konstatoval, že nevidí důvod zveřejněnou informaci jakkoli opravovat. Inu, v nastalém bludu je nutno pokračovat. Až do hořkého konce.

Ohlušující ticho

Okamžitě se vyrojily spekulace, že senát možná hlasoval přesně tak, jak bylo deníkem senzačně odhaleno, akorát si soudci nechtěli zadělat na malér (jinak by bylo jasné, že minimálně jeden z nich tu informaci pustil ven), a proto zvolili ústy své předsedkyně krok dementování. Ať je tomu jakkoli, plně se zde obnažil problém etických standardů novinářské práce.

I kdyby totiž informace o hlasování byla pravdivá, žurnalisté tím v honbě za úspěchem a „odhalováním pravdy“ oděné do hávu „veřejného zájmu“ ohrozili prakticky všechny členy senátu. A navíc se nepřiměřeně vměšovali do práce soudu: toho specializovaného, i toho nejvyššího, který bude věc posuzovat dál. A který — jak věříme — je v liberálně-demokratické zemi nezávislý a nestranný.

Každopádně to ticho „názorové sekce“ médií o tom, že jejich kolegové a kolegyně vlastně veřejnost mátli, bylo ohlušující. A výmluvné.

Nakonec ani výsledek celého procesu nebyl takový, jakým ho chtěli mít slovenští novináři, jak si jej vysnili. Touha po tom, aby, obrazně řečeno, „tekla krev“ a skutečný objednavatel vraždy byl potrestán, byla pochopitelná. Co ale pochopitelné nebylo, bylo očekávání, které bylo ve společnosti vzbuzeno. A které se novinářům zhroutilo jako domeček z karet okamžitě po slovech „…se osvobozují“ z úst doktorky Sabové, předsedkyně senátu.

Ostatně, po kolikáté už dostala takzvaná mainstreamová média takovouto drsnou lekci, při níž možná v redakcích těch takzvaně alternativních střílelo šampaňské? Vždyť aktuálně slovenským médiím důvěřuje pouhých osmadvacet procent dotázaných, jak ukázal nedávný průzkum, jehož výsledky sdílel i výše zmíněný Denník N. Tato situace „standardní“ novináře jistě nemůže těšit. Ale nemohou si za ni tak trochu i sami?

Výroba souhlasu

Na sklonku 80. let vydali Edward S. Herman a Noam Chomsky knihu s názvem „Výroba souhlasu“ — pohříchu doposud nebyla přeložena do češtiny ani slovenštiny, ač by k tomu možná právě teď byla příhodná doba. V ní popsali, jak prostřednictvím masových médií — tehdy se ten výraz ještě používal — vytváří vládní moc souhlas ovládaných, tedy občanů a občanek, a jak jsou uvedená média hlavního proudu nástrojem politické propagandy podporující celkový politický systém USA jako takový.

Tedy, že fungují spíše jako systém-udržující, než jako systém-kontrolující mechanizmy. Mimochodem, o manipulaci davů prostřednictvím médií psal mnoho let před nimi již Walter Lippmann ve své slavné knize „Veřejné mínění“, která naštěstí přeložena do češtiny byla.

Asi by bylo nefér psát v případě zmíněných slovenských médií výslovně o manipulaci. Ale o výrobě souhlasu slovenské veřejnosti snad možné psát je. Vytvořit očekávání v populaci je jedna věc, pokusit se „vyrobit souhlas“ s míněním konkrétní, a nutno dodat, že velmi úzké, skupiny novinářů je věc druhá. A to se slovenským novinářům a novinářkám z velkých médií středního proudu v nedávné kauze nepovedlo již po několikáté.

Ne tak dávno to byla — dnes již blahé paměti — předvolební koalice Progresivní Slovensko a Spolu — občanská demokracie, která byla před volbami do značné míry protežována jistým typem médií. Člověk nemusel být ani konzervativec z opačného ideologického pólu, aby si toho povšiml.

Posléze takzvaná italská stopa, která měla zpočátku vést k objednavateli vraždy slovenského investigativce a jeho snoubenky, a kterou média fakticky povalila třetí Ficovu vládu, se ukázala jako lichá.

Výroba souhlasu nevyšla ani v případě prezidentských voleb. Nikoli těch posledních, ale několika předchozích: nevyšlo to s Ivetou Radičovou, ani s Radoslavem Procházkou. Média postupně odvrhla i do té doby jimi předtím oblíbeného Andreje Kisku, jakmile se ukázalo, jaké jsou jeho reálné schopnosti ve stranické politice. O politických a společenských důvodech, proč tomu tak bylo, nebo proč „to vyšlo“ v případě Zuzany Čaputové lze napsat desítky politologických článků. To je však téma na jindy.

Je to trochu poučení i pro politiky: že jste miláčkem části médií, vám automaticky nezaručí úspěch. Nenechte se tím ukolébat. Zní to banálně, ale myslím, že i takové samozřejmosti je potřeba dokola opakovat. Asi tak, jako když se zeptáte Tomia Okamury, jaké je venku počasí, a on vám odpoví, že chce czexit, celostátní referendum a hmotnou odpovědnost politiků.

Zatím se zdá, že zmíněná prezidentka Čaputová si je toho faktu vědoma; je velmi obezřetná ve vztahu k médiím a chyby svého předchůdce neopakuje. Uvědomuje si, v čem spočívá síla i slabost mediální popularity. To jí nepochybně slouží ke cti.

Poučit se z chyb

Slovenským mainstreamovým médiím byla uštědřena už několikátá velká lekce. Zda si z ní něco vezmou, je otázka. Pro začátek by ale možná stačilo deflorovat tu myšlenkovou membránu, do níž se za poslední roky zapouzdřila. A občas se podívat i ven, mezi ty takzvaně běžné lidi a zjistit, co je opravdu trápí. O což se už některé redakce, díkybohu, postupně pokoušejí.

Nebo třeba nedělat rozhovory novinářů mezi sebou navzájem, což se v poslední době stalo jaksi módou. Nebo dát prostor také názorům, které vždy nesouzní s majoritou redakce. Stačí letmý pohled na webové či tištěné stránky některých médií a je to jasné: pořád ty samé tváře komentátorů a jejich na sociálních sítích pečlivě pěstované fankluby. Ovšem, pokud vůbec nějaké mají.

Někteří si tím léčí své komplexy, jiní se jenom opájejí dočasnou slávou. Poctivé žurnalistice ani jedno z toho neprospívá.

Česká média nemusejí opakovat chyby svých slovenských protějšků, i když neslavné příklady se samy derou na mysl: naposledy prezidentské volby 2018. I když tam v redakcích jistě najdou řadu svých kamarádů. Je především nezbytné vrátit se do reality a udržovat si kontakt s lidmi i mimo pražský (event. brněnský) okruh, kde se opravdu, ale opravdu žije a myslí jinak než ve zbytku republiky — a to není poznámka myšlena ve zlém.

Bylo fascinující pozorovat, jak velké bylo překvapení části veřejnosti, která mainstreamová média konzumuje primárně a u nichž budí respekt, ze zjištění o sociálních a ekonomických faktech o české populaci, které dokázal srozumitelnou knižní formou p(r)odat kolega sociolog. „Aha, takže mnozí ti, co volí Zemana jako třeba fakt nemají na dovolenou dvakrát ročně u moře? To si jako fakt musí kupovat pračku na splátky? To jako vážně ty děti nemají doma ani počítač, aby se tam učily?“ Srážka s realitou prospívá. Odzkoušeno. Doporučuji.

„Jít s lidem“

Je to velmi prosté. Nežít v chiméře, nevytvářet chiméry a nepokoušet se vyrábět souhlas. Lidi nemají rádi, když se jim něco „cpe pod čumák“. Skoro, jako když měli komunisté hesla o tom, jak musí „inteligence jít s lidem“. Možná na tom něco pravdy bylo. Jinak se nám může stát, že budeme překvapeni. Překvapeni, že je nakonec všechno jinak, než si vysníme, nebo napíšeme do rubriky „komentáře“.

Vždyť kdyby se třeba takové volby rozhodovaly přes lajky na Twitteru, je zde snad minimálně ve druhém funkčním období premiérem Miroslav Kalousek a prezidentem již podruhé Mirek Topolánek. A přece je realita jiná.

Musí být hrozně frustrující vyjít v opojení tisíců sledujících a lajků mezi lidi a pak být objektem plivání nebo nadávek. Některým politikům se to stává. Velmi přeji českým — i slovenským — žurnalistům a žurnalistkám, aby je nepotkával stejný osud.