Na přelomu roku otřásla Slovenskem smrt bývalého policejního prezidenta Milana Lučanského. Ta bude mít jistě dalekosáhlé dopady na slovenskou politiku, přičemž jsou patrné jisté paralely minimálně se dvěma podobnými událostmi v minulosti.

Únos syna prezidenta Michala Kováče v roce 1995 byl počátkem pádu do té doby nejvýraznějšího slovenského politika Vladimíra Mečiara. Vražda novináře Jána Kuciaka v roce 2018 zase přispěla k odchodu Roberta Fica z postu premiéra, přestože v tomto případě není úplně korektní dávat tento čin do přímé souvislosti s politikou vlády. Aktuální tragedie se pak reálně stává přítěží pro vládní koalici v čele s Igorem Matovičem.

Sledovanou záležitost musíme zasadit do širších souvislostí, které se odvíjejí od vítězství uskupení OĽaNO Igora Matoviče v posledních parlamentních volbách. Matovič, výrazně kontroverzní osobnost s až psychopatologickými dispozicemi, působí v politice již deset let. Zatímco v opozici byl neškodným demagogem vyvolávajícím občas spíše pobavení a úsměv, ve funkci premiéra se jeho povahové rysy ukazují jako vážný problém.

Platí to tím spíše, že vláda I. Matoviče nastoupila v mimořádně složité době pandemie koronaviru. Matovičův politický styl je nyní zásadní příčinou velmi komplikovaného fungování vlády, která nezvládá nejen pandemickou krizi, ale i správu státu jako takovou. Z mnoha důvodů je pochopitelné, že trendy ve vývoji slovenské politiky od loňských voleb jsou ve znamení prudkého a setrvalého pádu volebních preferencí Matovičova hnutí OĽaNO. To ve volbách získalo 25 % hlasů, aktuálně je jeho podpora v pásmu 10—15 %, tj. hnutí ztratilo polovinu svých voličů za necelý rok od voleb. A je hojně přijímaným názorem, že propad jeho popularity bude dále pokračovat.

Protikorupční agenda

Jediný zdroj podpory Igora Matoviče, který stále ještě přetrvává, je jeho protikorupční agenda, na které svou politickou kariéru primárně postavil. Matovič je však v tomto směru nedůvěryhodný minimálně ze tří důvodů. Za prvé je jeho protikorupční zápas politicky selektivní, nikoliv systémový. Matovič spojuje korupci téměř výhradně s hlavní vládní stranou z uplynulého volebního období, Smer-SD. O této straně (mezitím rozdělené na Smer-SD a Hlas-SD) mluví dnes již běžně jako o mafii, zatímco třeba aktéři největší korupční kauzy Gorila (bývalí politici a zástupci Fondu národního majetku z období Dzurindovy vlády a vybrané oligarchické skupiny) ho vůbec nezajímají.

Za druhé je vážným problémem Matovičova vlastní věrohodnost. Politický a podnikatelský život I. Matoviče charakterizuje řada skandálů, jež se ve veřejném prostoru hojně probírají. Jistou špičkou ledovce je v tomto směru například aféra s jeho plagiovanou diplomovou prací. A konečně, Matovičův boj s korupcí je místy spíše jen povrchně marketingovým představením než vážně míněnou snahou o potírání nežádoucích společenských jevů.

V poslední době byla v rámci několika zátahových akcí z korupce obviněna řada lidí, kteří většinou zastávali významné funkce během minulé vlády. Matovič na tom demonstruje boj s korupcí a dokazuje, že vláda „rozvázala policii a vyšetřovatelům ruce“. Naproti tomu opozice poukazuje na vážná porušování základních principů právního státu.

Upozorňuje na nedodržování presumpce neviny obviněných, úniky informací do vybraných médií nebo skutečnost, že lidé obvinění z trestných činů jsou posíláni do vazby, a to pouze na základě výpovědí tzv. kajícníků, tj. spoluobviněných, kteří příslibem snížení trestu nebo dokonce úplného zproštění obvinění mají tendenci svědčit vůči ostatním obviněným. A zde se již dostáváme k samotnému příběhu Milana Lučanského.

Narativy

Lučanský se stal policejním prezidentem za předchozí vlády s rozhodující účastí strany Smer-SD. Je tedy všeobecně vnímán v jejím kontextu, a proto jeho výměna po volbách nebyla překvapivá. Po čase následovalo jeho obvinění v rámci výše uvedených protikorupčních zátahových akcí. A právě na základě výpovědí tzv. kajícníků byl rovněž vzat do vazby, ve které následně — za dosud nevyjasněných okolností — zemřel.

Lučanského smrt se okamžitě stala impulsem k zostřené kritice Matovičovy vlády. Určujícím se přitom stal tento narativ — Matovičův boj s korupcí je účelový a selektivně zaměřený pouze na Smer-SD. Lučanského smrt je zásadním článkem v řetězci politických procesů vůči opozici. Případ M. Lučanského vyvolal v každém případě mnoho otázek, které si ale kladli i mnozí analytici rozhodně nepatřící k sympatizantům Smer-SD nebo dokonce i vládní politici.

Proč byl Lučanský poslán do vazby pouze na základě problematických výpovědí tzv. kajícníků? Proč byl umístěn do přeplněné věznice v Prešově? Daleko od Bratislavy, kde neměl kontakt s rodinou? Proč nebyly během jeho vazby vykonány žádné procesní úkony směřující k vyšetření případu, ve kterém byl obviněn?

Lučanský se po obvinění vrátil z dovolené a chtěl se vůči němu bránit. Takový úmysl je se záměrem spáchat sebevraždu, což je verze, na níž je postavena oficiální vládní interpretace dotyčné události, spíše v rozporu. Lučanský zemřel ve vazbě kvůli těžkým zraněním životně důležitých orgánů, takže nelze vyloučit, že jeho smrt nenastala v důsledku sebevraždy, nýbrž vraždy.

Ať již byly příčiny smrti generála Lučanského jakékoliv, minimálně jedna věc je jasná — za člověka ve vazbě převzal odpovědnost stát a ten tedy nese odpovědnost také za to, že neochránil jeho život. Na místě by tedy bylo minimálně přijetí politické odpovědnosti věcně příslušného ministra spravedlnosti. Ministryně spravedlnosti Mária Kolíková (Za ľudí) však nejen že neodstoupila, ale opakovaně předvedla neskutečně trapné výstupy, ve kterých objasňovala smrt M. Lučanského takovým způsobem, že to jen vyvolávalo další pochybnosti.

Kolíková prosadila ustavení vyšetřovací komise na přezkoumání okolností Lučanského smrti, přičemž do ní sama nominovala 9 ze 17 zástupců, opozice v ní má pouze tři členy a není v ní například zástupce pozůstalé rodiny Miroslav Radačovský. Převládá přesvědčení, že tato komise toho mnoho nevyšetří, a tím spíše bude Lučanského smrt dále přispívat k vyhrocování již tak rozjitřené politické atmosféry.

Evidentní je snaha I. Matoviče za každou cenu kriminalizovat předchozí vládní garnituru (tj. současnou opozici). V politických kuloárech se dokonce mluví o tom, že Matovičovým snem je dostat „do basy“ hlavní představitele strany Smer-SD Roberta Fica, Roberta Kaliňáka nebo Petra Pellegriniho. V reakci na Lučanského zatčení a obvinění neskrýval Matovič své nadšení. Smrt M. Lučanského však jistě nebyla jeho záměrem. Politik, na kterého dopadá stín vraždy nebo jiného násilného činu, nemůže vyhrát zápas o veřejné mínění.

Po tragické události se vláda dostala do velmi nevýhodné situace a politickou iniciativu převzala opozice, která naplno rozvinula svůj narativ o politických procesech Matovičovy vlády. Na počest Milana Lučanského se konala řada pietních aktů, které měly silné protivládní vyznění a na kterých se shromažďovali sympatizanti opozice. Hlavně politici Smer-SD a Hlas-SD se výrazně angažovali v projevech soustrasti a zdůrazňovali nutnost vyšetřit okolnosti Lučanského smrti.

Tragická událost tak pravděpodobně přispěje k dalšímu prohloubení již tak značné krize důvěry ve vládní koalici. Ve společnosti jsou patrné narůstající protivládní nálady, které se projevují mj. tím, že přes omezení pohybu daná pandemickou situací se odehrála řada protivládních shromáždění. Nejvíce se do povědomí dostaly poměrně početné protestní akce ze 17. listopadu minulého roku. Opozice plánuje zorganizovat referendum o předčasných parlamentních volbách, které by přitom mohlo — aspoň podle jednoho nedávno provedeného výzkumu — mít šanci na úspěch.

Z hlediska stranických preferencí jsme zmínili pokles podpory OĽaNO. Preferenčně nejsilnější (a to dost výrazně) stranou je dnes Hlas-SD, strana nedávno založená částí politiků Smer-SD kolem Petra Pellegriniho. Matovičova vláda je tak dnes ve velmi složitém postavení. Navíc se ukazuje, že pokud je osobnostně labilní Igor Matovič pod tlakem, dělá chyby, v jejichž důsledku bude dále politicky ztrácet.