Jak je možné, že si Slováci zvolili o tolik lepší hlavu státu než Češi? Srovnání pánů Pražského hradu a bratislavského Grasalkovičova paláce bylo skličující už doposud, nyní bude ponižující. Každé jejich setkání bude rituální připomínkou české národní hanby, už teď si můžeme představovat, že snímky z nich budou vypadat jako reklamní fotografie pečovatelské služby. Obraz to bude přitom o to bolestnější, že oslepující kontrast v zevnějšku obou postav bude pořád ještě patřit k méně podstatným z rozdílů mezi nimi.

Kdyby Zuzana Čaputová nestřídala Andreje Kisku, mohli bychom se chlácholit tím, že se jedná o jednorázovou deviaci. Pokud ovšem dvakrát po sobě slovenská přímá volba prezidenta vyprodukovala tak propastně odlišný výsledek od českých zemí, je už na místě se ptát, zda nemá slovenská politická veřejnost nad českou navrch systémově.

Budou se hledat různé důvody. Nakonec ale nebude možné obejít základní fakt, že zatímco slovenská liberální elita byla schopna vyprodukovat osobnost Zuzany Čaputové a ještě před prvním kolem volby za ní prakticky sjednotit progresivnější části společnosti, česká liberální elita do střetu s pěti lety národní hanby vyslala čtyři nepříliš výrazné muže, každého z nich v některém ohledu nedostatečného; přičemž z důvodů jakési magické pražské politické gravitace z možného kvartetu do druhého kola poslala toho snad nejméně způsobilého v něm uspět.

Jistěže jsme Jiřího Drahoše podporovali, drželi jsme mu palce, ale současně jsme trnuli, že zrovna v jeho konkrétním případě program „cokoli jen ne Zeman“ stačit nebude. Nakonec byl jeho výkon mezi prvním a druhým kolem tak tragický, že článek o tom, proč prohrál, vyšel v našich novinách přesně v momentě, kdy skončilo sčítání hlasů.

Znovu se potvrzuje, že česká společnost doplatila na rozdělení Československa mnohem více než slovenská. Ačkoli ani jeden z obou národů si rozdělení společného státu většinově nepřál a nedemokratický charakter jeho zániku obě společnosti dlouhodobě nepříznivě poznamenal, Slováci se s novou situací vyrovnávali snáz, protože v novém státu se přese vše uplatňovaly i jejich oprávněné národně emancipační aspirace.

Pokud se státy udržují idejemi, z nichž vznikly, idea slovenského státu nebyla nijak zvláště originální, ale ani problematická — měl to být prostě národní stát Slováků, podobně v téže době svou národní emancipaci završovaly třeba malé národy v Pobaltí. Slovenská liberální proevropská elita ke svému národnímu státu měla zprvu zdrženlivý vztah, protože jejím původním projektem bylo udržet Slovensko jako důstojný prvek v rámci Československa, jehož originální humanitně-demokratická státní idea jim byla bližší. Když se však ukázalo, že to nebude možné, a to ve velké míře i vinou zpupné přezíravosti pražské politiky, museli se s novou situací popasovat.

↗

Slováci si dokázali zvolit svou prezidentkou ekologickou aktivistku Zuzanu Čaputovou. Jak je to možné? Foto Goldman Prize

Slovenská elita byla hned na počátku vlastní státnosti vystavena zatěžkávací zkoušce, jakou v té době nikdo ve střední Evropě neprožíval. Během Mečiarova režimu Slovensku reálně hrozilo, že zůstane mimo Evropskou unii, že spadne do kategorie zemí postsovětského chaosu jako Moldávie, Bělorusko, Černá Hora, spíše než do rodiny integrujících se evropských demokracií. Je to dnes v českých zemích prakticky zapomenutá epizoda, ale právě v ní se tvořilo sebevědomí slovenské elity, která proti Mečiarovi dokázala vybojovat příslušnost Slovenska do společenství civilizačně vyspělejších evropských zemí.

Slováci jsou mladý národ, obeznámený se svou nesamozřejmostí. Jejich otevřenost světu, pěstěná schopnost nasávat impulzy a zpracovávat si je po svém se odráží i v jejich dynamickém zacházení s vlastním jazykem, jenž vstřebává novotvary způsobem v češtině nepředstavitelným. Slováci jistě mají své kulturní a historické zátěže, i okraje jejich politiky zalidňují různé bizarní figury, a tak jako všichni kolem nich dnes jistě zaostávají za ještě mnohem menšími a přesto čipernějšími Slovinci.

Ale vědí, že nic nedostanou zadarmo a že jejich příslušnost k evropskému soustátí se nerodila lehce. Snad proto jako jediní z postsovětských zemí ve střední Evropě při první příležitosti přijali euro, snad proto jako první ve visegrádském prostoru ukazují, že politiku strachu a šíření nenávisti, které tu podlehli takřka všichni, lze i dnes porazit prostým masarykovským krédem „Nebát se a nekrást“.

Všimněme si také, že slovenská elita nelamentuje nad nevhodností přímé volby hlavy státu. Nebojí se lidí. Zřejmě chápe, že v demokracii prostě nejsou jiné možnosti než získat pro svůj záměr přízeň většiny. Jinak se nešlo zbavit Mečiara, jinak nebylo možno zvolit Kisku, ani Čaputovou.

Nikoli náhodou Slovensko má už dávno do svého politického systému zavedený i jeden ze základních nástrojů moderní demokracie: obecné referendum. Že je jeho konkrétní úprava špatná, je jiná věc, ale ukazuje to úplně jinou míru otevřenosti slovenské politiky vůči lidu, a i to je dokladem vyšší kvality tamější demokracie.

Naproti tomu Češi v roce 1993 vstoupili do nové státnosti bez idejí, bez plánu, bez programu. Je to stát, jehož zakládajícím aktem je amputace, a ideou holý fakt, že si „zbyl“. Na Československo nenavazuje, nerozumí mu jinak než jako vyprázdněnému kultu. Jen si všimněme, že v často bizarních debatách o státních svátcích snad nikdy nikdo nenavrhl, že by se mělo slavit Slovenské národní povstání — většina poslanců by bez googlu ani nevěděla, na který den připadá.

Pahýlem byl a zůstal i jednoslovný název zbytkové České republiky. Česká elita také nebyla zdaleka tak rychle schopna rozpoznat, že Václav Klaus je jen uhlazenější variantou Mečiara. Naopak i instituce, které by se k tomu dnes raději nehlásily (prakticky všechna média hlavního proudu v čele s Respektem), se nesnesitelně dlouho podílely na budování kultu Klausovy osobnosti.

Česká společnost se pak nedokázala nijak účinně vzbouřit, když si Klaus dvakrát korupcí opatřil prezidentský úřad. A zavedení přímé volby prezidenta dodnes velká část, ne-li většina příslušníků liberální elity, bere jako deviaci, jež neměla nastat. Společnosti se jako huse krkem cpal do chřtánu nejbezohlednější typ tupého neoliberalismu, který spolu s podobně tupým, nediferencujícím antikomunismem tvořil páteř ideologie okleštěné republiky.

Když pak společnost začala dávat najevo svou frustraci a hněv protestními volbami, elita na to reagovala směsí pohrdání národem a jeho dějinami (patafyzickými a dokonale ahistorickými výklady o tom, co vše kdy naši předkové udělali špatně od obrození přes Masaryka a Beneše, jemuž v panteonu českého flagelanství dnešní mudrlanti vyhradili zvláště temné místo, až po reformní komunisty roku 1968), a paternalistického kýčovitého sebedojímání nad „těžkou sociální situací venkova, kterou bychom se měli začít zabývat“, která však v praktické politické debatě nikdy nedosáhla ani k tak elementárním návrhům, jako je zrušení soukromých exekutorů či obnova regulace nájemného.

Přitom všem českou společností, zejména pražskou liberální elitou, stále prostupuje přesvědčení o jakési vlastní velikosti, o tom, že ona ví nejlépe, co je tu pro lidi dobré a jak toho dosáhnout. Promítlo se to výmluvně právě do obou posledních prezidentských voleb. V roce 2013 zcela jistě nemohl být zvolen Karel Schwarzenberg a ze strany liberální elity bylo výrazem neporozumění české společnosti, ba dokonce pohrdání vůči ní, učinit z něj hlavní alternativu Miloši Zemanovi.

Naší „Čaputovou“ nebo aspoň Kiskou přitom tehdy za jistých okolností — a zejména s podporou kritické části liberální elity — mohla být Táňa Fischerová nebo Jiří Dienstbier. Oba by — jako kandidáti s potřebnou distancí od právem zcela zdiskreditované Nečasovy vlády, ale také s nepředstíraným zájmem o sociální témata — byli bývali v mnohem výhodnějším postavení, oba mohli nad Zemanem vyhrát; na rozdíl od Karla Schwarzenberga, jenž je jistě úctyhodným mužem, ale tehdy si neakceptovatelně zadal s Nečasovým režimem.

O pět let později by Zemana porazil kdokoli s profilem autentické osobnosti dlouhodobě hájící veřejný zájem, a to i s nepředstíraným důrazem na sociální témata. Liberální elita ovšem české veřejnosti nabídla profesora, který svou lidovost předváděl stahováním králíka a mezi prvním a druhým kolem se místo snahy získat přízeň odborářů utvrzoval v přízni figur, o nichž nebyl důvod pochybovat, které mu však nic dalšího nemohly přinést. Výjimečný politický antitalent.

Jeden z posledních žijících skutečných Čechoslováků Martin Šimečka ve svém pozoruhodném eseji Medzi Slovákmi celkem přesně vystihuje mnohé z důvodů dnešní převahy slovenské politické veřejnosti nad českou. Úvaha sice obsahuje několik iluzí o českém liberálním salónu a je příliš laskavá k intelektuálům, kteří dlouhodobě selhávali v kritickém posuzování neoliberální politiky — Šimečka přehlíží, že tu mezi námi byli mnozí, kteří měli pravdu už tehdy, ne až dnes.

Ale postřehy k rozdílům mezi českou a slovenskou společností jsou místy fenomenální a kráse jazyka, jímž píše, se v jeho prostředí nikdo ani neblíží. „Česká společnost pro mě zůstává záhadou, protože navzdory své hlásané otevřenosti, pragmatismu a racionalitě v sobě skrývá touhu po čemsi, co je s těmito vlastnostmi v příkrém rozporu — po jednoduché víře. Možná právě tato touha je zdrojem úspěchu Slováka Andreje Babiše, který české voliče žádá jen o jedno: aby mu prostě věřili. Všechno ostatní prý už zařídí,“ píše Šimečka.

Slováci si dokázali zvolit svou prezidentkou ekologickou aktivistku Zuzanu Čaputovou. Její výkon v úřadě ještě samozřejmě může skončit zklamáním. Přes mnohé mimořádně slibné momenty v její kampani pořád ještě může dopadnout jen jako forma bez obsahu, může ji zdolat tah k oportunismu, může ji semlít to, co Václav Havel nazýval „partajně-politickým šrotovníkem“.

Ale nahrává jí, že doba i ve světě se otevírá změnám. Může tak nakonec být skvělá dokonce i víc, než si teď třeba sama ještě vůbec umí představit, nechá-li se vést příležitostmi a instinktem, který tak skvěle prokázala, když poděkovala po prvním kole za hlasy i v jazycích všech početnějších slovenských menšin. Buď jak buď, co bychom za to jen dali, kdybychom o budoucích možnostech české hlavy státu mohli jednou přemýšlet takto.