Lekce Čaputová: slovenská elita je kompetentnější než česká

Jakub Patočka

Co propastné rozdíly ve výsledcích přímé volby státu na Slovensku a v českých zemích vypovídají o rozdílech mezi oběma společnostmi? Výsledek poukazuje na to, že dnešní Slovensko má méně sebevědomou, ale o to kompetentnější liberální elitu.

Jak je možné, že si Slováci zvolili o tolik lepší hlavu státu než Češi? Srovnání pánů Pražského hradu a bratislavského Grasalkovičova paláce bylo skličující už doposud, nyní bude ponižující. Každé jejich setkání bude rituální připomínkou české národní hanby, už teď si můžeme představovat, že snímky z nich budou vypadat jako reklamní fotografie pečovatelské služby. Obraz to bude přitom o to bolestnější, že oslepující kontrast v zevnějšku obou postav bude pořád ještě patřit k méně podstatným z rozdílů mezi nimi.

Kdyby Zuzana Čaputová nestřídala Andreje Kisku, mohli bychom se chlácholit tím, že se jedná o jednorázovou deviaci. Pokud ovšem dvakrát po sobě slovenská přímá volba prezidenta vyprodukovala tak propastně odlišný výsledek od českých zemí, je už na místě se ptát, zda nemá slovenská politická veřejnost nad českou navrch systémově.

Budou se hledat různé důvody. Nakonec ale nebude možné obejít základní fakt, že zatímco slovenská liberální elita byla schopna vyprodukovat osobnost Zuzany Čaputové a ještě před prvním kolem volby za ní prakticky sjednotit progresivnější části společnosti, česká liberální elita do střetu s pěti lety národní hanby vyslala čtyři nepříliš výrazné muže, každého z nich v některém ohledu nedostatečného; přičemž z důvodů jakési magické pražské politické gravitace z možného kvartetu do druhého kola poslala toho snad nejméně způsobilého v něm uspět.

Jistěže jsme Jiřího Drahoše podporovali, drželi jsme mu palce, ale současně jsme trnuli, že zrovna v jeho konkrétním případě program „cokoli jen ne Zeman“ stačit nebude. Nakonec byl jeho výkon mezi prvním a druhým kolem tak tragický, že článek o tom, proč prohrál, vyšel v našich novinách přesně v momentě, kdy skončilo sčítání hlasů.

Znovu se potvrzuje, že česká společnost doplatila na rozdělení Československa mnohem více než slovenská. Ačkoli ani jeden z obou národů si rozdělení společného státu většinově nepřál a nedemokratický charakter jeho zániku obě společnosti dlouhodobě nepříznivě poznamenal, Slováci se s novou situací vyrovnávali snáz, protože v novém státu se přese vše uplatňovaly i jejich oprávněné národně emancipační aspirace.

Pokud se státy udržují idejemi, z nichž vznikly, idea slovenského státu nebyla nijak zvláště originální, ale ani problematická — měl to být prostě národní stát Slováků, podobně v téže době svou národní emancipaci završovaly třeba malé národy v Pobaltí. Slovenská liberální proevropská elita ke svému národnímu státu měla zprvu zdrženlivý vztah, protože jejím původním projektem bylo udržet Slovensko jako důstojný prvek v rámci Československa, jehož originální humanitně-demokratická státní idea jim byla bližší. Když se však ukázalo, že to nebude možné, a to ve velké míře i vinou zpupné přezíravosti pražské politiky, museli se s novou situací popasovat.

Slováci si dokázali zvolit svou prezidentkou ekologickou aktivistku Zuzanu Čaputovou. Jak je to možné? Foto Goldman Prize

Slovenská elita byla hned na počátku vlastní státnosti vystavena zatěžkávací zkoušce, jakou v té době nikdo ve střední Evropě neprožíval. Během Mečiarova režimu Slovensku reálně hrozilo, že zůstane mimo Evropskou unii, že spadne do kategorie zemí postsovětského chaosu jako Moldávie, Bělorusko, Černá Hora, spíše než do rodiny integrujících se evropských demokracií. Je to dnes v českých zemích prakticky zapomenutá epizoda, ale právě v ní se tvořilo sebevědomí slovenské elity, která proti Mečiarovi dokázala vybojovat příslušnost Slovenska do společenství civilizačně vyspělejších evropských zemí.

Slováci jsou mladý národ, obeznámený se svou nesamozřejmostí. Jejich otevřenost světu, pěstěná schopnost nasávat impulzy a zpracovávat si je po svém se odráží i v jejich dynamickém zacházení s vlastním jazykem, jenž vstřebává novotvary způsobem v češtině nepředstavitelným. Slováci jistě mají své kulturní a historické zátěže, i okraje jejich politiky zalidňují různé bizarní figury, a tak jako všichni kolem nich dnes jistě zaostávají za ještě mnohem menšími a přesto čipernějšími Slovinci.

Ale vědí, že nic nedostanou zadarmo a že jejich příslušnost k evropskému soustátí se nerodila lehce. Snad proto jako jediní z postsovětských zemí ve střední Evropě při první příležitosti přijali euro, snad proto jako první ve visegrádském prostoru ukazují, že politiku strachu a šíření nenávisti, které tu podlehli takřka všichni, lze i dnes porazit prostým masarykovským krédem „Nebát se a nekrást“.

Všimněme si také, že slovenská elita nelamentuje nad nevhodností přímé volby hlavy státu. Nebojí se lidí. Zřejmě chápe, že v demokracii prostě nejsou jiné možnosti než získat pro svůj záměr přízeň většiny. Jinak se nešlo zbavit Mečiara, jinak nebylo možno zvolit Kisku, ani Čaputovou.

Nikoli náhodou Slovensko má už dávno do svého politického systému zavedený i jeden ze základních nástrojů moderní demokracie: obecné referendum. Že je jeho konkrétní úprava špatná, je jiná věc, ale ukazuje to úplně jinou míru otevřenosti slovenské politiky vůči lidu, a i to je dokladem vyšší kvality tamější demokracie.

Naproti tomu Češi v roce 1993 vstoupili do nové státnosti bez idejí, bez plánu, bez programu. Je to stát, jehož zakládajícím aktem je amputace, a ideou holý fakt, že si „zbyl“. Na Československo nenavazuje, nerozumí mu jinak než jako vyprázdněnému kultu. Jen si všimněme, že v často bizarních debatách o státních svátcích snad nikdy nikdo nenavrhl, že by se mělo slavit Slovenské národní povstání — většina poslanců by bez googlu ani nevěděla, na který den připadá.

Pahýlem byl a zůstal i jednoslovný název zbytkové České republiky. Česká elita také nebyla zdaleka tak rychle schopna rozpoznat, že Václav Klaus je jen uhlazenější variantou Mečiara. Naopak i instituce, které by se k tomu dnes raději nehlásily (prakticky všechna média hlavního proudu v čele s Respektem), se nesnesitelně dlouho podílely na budování kultu Klausovy osobnosti.

Česká společnost se pak nedokázala nijak účinně vzbouřit, když si Klaus dvakrát korupcí opatřil prezidentský úřad. A zavedení přímé volby prezidenta dodnes velká část, ne-li většina příslušníků liberální elity, bere jako deviaci, jež neměla nastat. Společnosti se jako huse krkem cpal do chřtánu nejbezohlednější typ tupého neoliberalismu, který spolu s podobně tupým, nediferencujícím antikomunismem tvořil páteř ideologie okleštěné republiky.

Když pak společnost začala dávat najevo svou frustraci a hněv protestními volbami, elita na to reagovala směsí pohrdání národem a jeho dějinami (patafyzickými a dokonale ahistorickými výklady o tom, co vše kdy naši předkové udělali špatně od obrození přes Masaryka a Beneše, jemuž v panteonu českého flagelanství dnešní mudrlanti vyhradili zvláště temné místo, až po reformní komunisty roku 1968), a paternalistického kýčovitého sebedojímání nad „těžkou sociální situací venkova, kterou bychom se měli začít zabývat“, která však v praktické politické debatě nikdy nedosáhla ani k tak elementárním návrhům, jako je zrušení soukromých exekutorů či obnova regulace nájemného.

Přitom všem českou společností, zejména pražskou liberální elitou, stále prostupuje přesvědčení o jakési vlastní velikosti, o tom, že ona ví nejlépe, co je tu pro lidi dobré a jak toho dosáhnout. Promítlo se to výmluvně právě do obou posledních prezidentských voleb. V roce 2013 zcela jistě nemohl být zvolen Karel Schwarzenberg a ze strany liberální elity bylo výrazem neporozumění české společnosti, ba dokonce pohrdání vůči ní, učinit z něj hlavní alternativu Miloši Zemanovi.

Naší „Čaputovou“ nebo aspoň Kiskou přitom tehdy za jistých okolností — a zejména s podporou kritické části liberální elity — mohla být Táňa Fischerová nebo Jiří Dienstbier. Oba by — jako kandidáti s potřebnou distancí od právem zcela zdiskreditované Nečasovy vlády, ale také s nepředstíraným zájmem o sociální témata — byli bývali v mnohem výhodnějším postavení, oba mohli nad Zemanem vyhrát; na rozdíl od Karla Schwarzenberga, jenž je jistě úctyhodným mužem, ale tehdy si neakceptovatelně zadal s Nečasovým režimem.

O pět let později by Zemana porazil kdokoli s profilem autentické osobnosti dlouhodobě hájící veřejný zájem, a to i s nepředstíraným důrazem na sociální témata. Liberální elita ovšem české veřejnosti nabídla profesora, který svou lidovost předváděl stahováním králíka a mezi prvním a druhým kolem se místo snahy získat přízeň odborářů utvrzoval v přízni figur, o nichž nebyl důvod pochybovat, které mu však nic dalšího nemohly přinést. Výjimečný politický antitalent.

Jeden z posledních žijících skutečných Čechoslováků Martin Šimečka ve svém pozoruhodném eseji Medzi Slovákmi celkem přesně vystihuje mnohé z důvodů dnešní převahy slovenské politické veřejnosti nad českou. Úvaha sice obsahuje několik iluzí o českém liberálním salónu a je příliš laskavá k intelektuálům, kteří dlouhodobě selhávali v kritickém posuzování neoliberální politiky — Šimečka přehlíží, že tu mezi námi byli mnozí, kteří měli pravdu už tehdy, ne až dnes.

Ale postřehy k rozdílům mezi českou a slovenskou společností jsou místy fenomenální a kráse jazyka, jímž píše, se v jeho prostředí nikdo ani neblíží. „Česká společnost pro mě zůstává záhadou, protože navzdory své hlásané otevřenosti, pragmatismu a racionalitě v sobě skrývá touhu po čemsi, co je s těmito vlastnostmi v příkrém rozporu — po jednoduché víře. Možná právě tato touha je zdrojem úspěchu Slováka Andreje Babiše, který české voliče žádá jen o jedno: aby mu prostě věřili. Všechno ostatní prý už zařídí,“ píše Šimečka.

Slováci si dokázali zvolit svou prezidentkou ekologickou aktivistku Zuzanu Čaputovou. Její výkon v úřadě ještě samozřejmě může skončit zklamáním. Přes mnohé mimořádně slibné momenty v její kampani pořád ještě může dopadnout jen jako forma bez obsahu, může ji zdolat tah k oportunismu, může ji semlít to, co Václav Havel nazýval „partajně-politickým šrotovníkem“.

Ale nahrává jí, že doba i ve světě se otevírá změnám. Může tak nakonec být skvělá dokonce i víc, než si teď třeba sama ještě vůbec umí představit, nechá-li se vést příležitostmi a instinktem, který tak skvěle prokázala, když poděkovala po prvním kole za hlasy i v jazycích všech početnějších slovenských menšin. Buď jak buď, co bychom za to jen dali, kdybychom o budoucích možnostech české hlavy státu mohli jednou přemýšlet takto.

    Diskuse (26 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 31, 2019 v 14.30
    Při pohledu poněkud méně entuziastickém se nutně staví otázka, jestli by Čaputová u Slováků opravdu zvítězila i tehdy, kdyby jejím soupeřem nebyl konec konců nepříliš výrazný profesionální diplomat, nýbrž - nutno uznat - až vysloveně geniální demagog a manipulátor Zeman.
    DU
    David Unger, psycholog
    March 31, 2019 v 16.2
    Slovensko má sice spoustu problémů
    Historických i ze současného kontextu, ale ukázalo se, že jednoznačně oni po krachu Československa dokázali z toho dobrého dědictví vytěžit více. Je v nich mnohem více tradičního uherského "grófství" než si sami připouštějí a výhodou je pro ně i blízkost jejich hlavního města s Vídní. Zatímco český "zbytkový" stát zůstal zacyklen ve své kotlině. Je ale spousta problémů, které máme společné a které euro nebo žena v prezidentském paláci nevyřeší. Každopádně těmito slovenskými volbami dostala česká vládnoucí "elita" výrazný políček za své neodpustitelné chyby z 20. a počátku 21. století.
    Eva Hájková, penzistka
    March 31, 2019 v 17.54
    Jistě je potěšující, že vyhrála ona a ne její soupeř. Ale pochybuji, že by její vítězství vypovídalo něco o slovenském národě jako celku. Čaputová dostala ve druhém kole 1 056 582 hlasů. Volební účast byla 42-procentní. Ani v prvním kole nebyla volební účast o mnoho lepší. Takže většina voličů se na volby vykašlala.
    A od těch, co se na volby nevykašlali, dostal v prvním kole 222 395 hlasů vyložený fašista Kotleba. Nic zvlášť optimistického.
    IH
    Ivo Horák
    March 31, 2019 v 21.21
    Příznivý výsledek nutně neznamená odlišné poměry
    Myslím, že paní Hájková vystihla skutečnost dobře a stručně: Výsledky jsou při nižší účasti srovnatelné s českými. J. Drahoš získal v 2. kole vyšší podíl hlasů všech oprávněných voličů v ČR, než Z. Čaputová nyní v SR. Výsledku M. Kotleby by T. Okamura u nás dost možná dosáhl také.

    Jeden rozdíl však na Slovensku proti našim poměrům přece jen vidím. Stručně řečeno: neměli Havla. Je běžné, že historie často probíhá formou antitezí. Základní nastavení je sice nemálo synchronizované vlivem širšího až globálního prostředí, je-li však určitá amplituda někde hodně výrazná, je pravděpodobné i její následné razantní či dlouhodobé "zneškodnění". (Ne nadarmo je často používána analogie s kyvadlovými hodinami.)
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    March 31, 2019 v 23.35
    Facka buranské zemanovsko-babišovské klice
    A jejím přisluhovačům. Ta teda sedla.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    March 31, 2019 v 23.56
    Vyjádření Jiřího Drahoše
    "Z vítězství Zuzany Čaputové mám opravdu radost. Vítám, že se paní prezidentka bude ucházet i o důvěru těch, kteří ji nevolili (zatímco u nás se před rokem moji voliči dozvěděli, že by měli držet ústa). Slušnost opravdu neznamená slabost!"

    Jenom trochu opravím: Zeman tehdy řekl, že máme držet hubu.

    A ještě dodám, že jsem neslyšel nic ani o žádném vyhazování novinářů z vítězného štábu lůzou opilou mocí (ale také a hlavně chlastem) ani o žádných ožraleckých potyčkách zpovykané neonormalizační lůzy apod.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    April 1, 2019 v 10.54
    Mýty autora článku
    Ke stále se opakujícím mýtům o tom, koho "vygenerovala liberální elita" proti Zemanovi, a že "nevygenerovala" někoho lepšího než je např. Drahoš.

    Především: "liberální elita" nikoho "nevygenerovala". Ti lidé se "vygenerovali" sami. Anebo když už tak je "vygenerovala" občanská společnost.

    Pokud ale vím, kandidoval prostě ten, kdo chtěl kandidovat. Ten, kdo na to měl odvahu a nezalekl se svinstva, které na něj budou zemanovci kydat. V poslední volbě to přece zdaleka nebyl jenom Drahoš. Byli to také např. Pavel Fischer, Michal Horáček, Marek Hilšer. Co byste chtěli víc? Co se vám na nich, na každém z nich, nezdá? U každého byste jistě něco našli, že, a u každého byste jistě dokázali sofistikovaně zdůvodnit, proč prohrál.

    Samozřejmě, mohli kandidovat i jiní. Ale nechtěli. Eliška Wagnerová - nechtěla. Petr Pithart - nechtěl. Tomáš Halík - nechtěl. Divíte se jim? Já ne. I když je mi to třeba líto. Kdo další vás napadá? V každém případě - nechtěl.

    A navíc - u každého z těch, které jsem jmenoval, i u všech ostatních, by se po volbě zrovna tak musely hledat důvody, proč prohrál.

    Ten důvod byl totiž úplně jednoduchý: Drahoš prohrál (a stejně tak by prohrál kdokoliv jiný), protože lidi chtěli svého Zemana. A nechtěli žádného uprchlíka. Tak jednoduché je to. K tomu si připočtěte masivní propagandu ruských trollů, a jsme doma.

    A řekněme si otevřeně: komu není ani vážený akademik a všestranně inteligentní a otevřený člověk dost dobrý, ten si zaslouží Zemana. To je jako v té pohádce o rybáři a jeho ženě.
    Připomeňme ještě, že Drahoš je nyní senátorem, kam se hladce dostal v prvním kole volby. Doufejme, že bude jednou předsedou Senátu.

    To je asi taky jeden z rozdílů oproti Slovensku. Tam nehledají hnidy na každém slušném kandidátovi.

    Pokud jde o ty předchozí volby, tak už vůbec nechápu zmínku o Jiřím Dienstbierovi a Táně Fischerové. Ti přece oba kandidovali - a to tak, že proti sobě. Tak jaképak stesky, že se "mohli stát naší Čaputovou nebo aspoň Kiskou". Inu, mohli, ale nestali. Nepostoupili do druhého kola. Co s tím naděláme? Já jsem tehdy volil Dienstbiera, ale nestačilo to. Ale co kdyby tak jeden z nich (např. Táňa Fischerová) odstoupila, a podpořila Dienstbiera. Kdepak, ani nápad.

    Takže bych velmi prosil, nechme už tu "liberální elitu" na pokoji.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    April 1, 2019 v 10.59
    Paní Hájková mě trochu předběhla. Ano, je nutno si uvědomit, že při volební účasti 42 procent (a zisku 58 procent) c e l k o v á podpora Čaputové u slovenských voličů nepřesáhla nějakých pouhých 25 procent!

    A k tomu si ještě musíme připomenout, že ve druhém kole byla ta volební účast tak nízká, protože především voliči f a š i s t o i d n í c h kandidátů se nemohli ztotožnit ani s jedním ze dvou koncových kandidátů.

    Není tedy žádným způsobem na místě nějakým způsobem si idealizovat slovenské poměry, a slovenského voliče.

    Připomínám ještě jednou: kdyby byl protikandidátem Čaputové Zeman, pak by s naprostou lehkostí pro sebe získal i všechny ty hlasy fašistů a ultranacionalistů - a Čaputovou by s velkým náskokem porazil.

    Že tedy v tuto chvíli na Slovensku "zvítězila slušnost" - to je sice sám o sobě velice potěšující fakt, ale nebylo by dobře zapomínat na to, že je to do značné míry pouze v důsledku zcela specifické konstelace.
    DU
    David Unger, psycholog
    April 1, 2019 v 18.23
    Panu Poláčkovi
    Ty konstelace jsou specifické a nevylučují se s tím, co píše autor článku. I u nás mohl vyhrát někdo jako prof. Drahoš ve 2. kole volby s podporou 25 % všech voličů. Nesměly by se tříštit v 1. kole hlasy protizemanovských kandidátů, nesmělo by pražské centrum tak šturmovat s nepochopením těch, kteří z nějakých důvodů Zemana volí a musel by Zemanův protikandidát nabídnout také něco pozitivního než jen být slušným antiZemanem.

    Takže přece jen jsou slovenské elity přes podobné poměry zralejší než ty české.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    April 2, 2019 v 13.42
    Jáma a kyvadlo
    A dokonce i z Turecka přicházejí (relativně) potěšitelné zprávy, že i tam dosáhla nečekaného úspěchu ta přece jenom slušnější strana. A i na Ukrajině věci před prezidentskými volbami vypadají docela zajímavě, že by se tam mohl dostat k moci nezkorumpovaný aktér.

    Že by se po tom nástupu autoritativních reakcionářů v poslední době přece jenom kyvadlo začínalo pomalu vychylovat opačným směrem?...
    + Další komentáře