Slovenský volební spor o křesťanské a liberální hodnoty. Patří k sobě?

Ivan Štampach

Slovenský prezidentský kandidát Maroš Šefčovič v nedělní televizní debatě tvrdil, že brání „křesťanské hodnoty“. Mezi ty však nepatří nacionalismus, popírání evropských vazeb, nebo zákazy v oblasti partnerské etiky.

Čtyřicet a půl procenta slovenských voličů spáchalo smrtelný hřích. Dopřáli v prvním kole přesvědčivé vítězství kandidátce, která zastává hodnoty v poslední době charakterizované tu jako liberální, tu (například i pro její vazbu na Sorosovu nadaci) jako neomarxistické. Dali Zuzaně Čaputové hlasy, přestože vysoký hierarcha církve, která má na Slovensku pořád silnou pozici, poslal fakticky její voliče do pekla.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Čaputová měla v neděli dopoledne televizní diskusi s kandidátem, který spolu s ní postoupil bez valných nadějí na vítězství do druhého kola volby, jež proběhne 30. března. Absolvent moskevské politické školy z dob minulého režimu Maroš Šefčovič se už při nočním brífinku a pak znovu v debatě s Čaputovou dovolával křesťanských hodnot. Kuriózním důkazem jeho křesťanské orientace mělo být to, že jako člen a kádr tehdejší Komunistické strany Československa „chodil do kostela“.

Šefčovičova argumentace připomíná diskusi, kterou vedli dva kněží, je-li možno spojit modlitbu breviáře s kouřením. První tvrdil: Rozhodně ne, ptal jsem se na to přímo Svatého otce a ten mi řekl, že při modlitbě breviáře není povoleno kouřit. Druhý, prý to byl jezuita, řekl, že jemu Svatý otec potvrdil, že to možné je. Na dotaz, co mu tedy papež řekl, odpověděl: Já jsem se Svatého otce zeptal, je-li dovoleno modlit se při kouření breviář.

Kouzlo Šefčovičovy kauzy nespočívá v tom, jak kdysi hrdinně porušoval stranický předpis o povinném ateismu, nýbrž v tom, že jako údajný křesťan nepokládal členství v ateistické, protikřesťanské a totalitní organizaci za rozporné s předpokládanou vírou. To mu zřejmě při sběru hlasů údajně křesťanských voličů nedošlo. Doufejme, že toto pokrytectví bude pro ty, kdo se rozhodnou jít do druhého kola, zjevné.

Maroš Šefčovič se při nočním brífinku i v debatě dovolával údajných křesťanských hodnot. Uvěří mu voliči? Foto Česká televize

Jako údajně křesťanské hodnoty se prezentuje mimo jiné série zákazů v oblasti partnerské etiky: ne stejnopohlavním partnerstvím, a když už je nutno pod tlakem argumentů jejich uznání připustit, rozhodně nemohou vychovávat děti. Další křesťanskou hodnotou je kriminalizace žen, které v bezvýchodné situaci udělaly smutné rozhodnutí ukončit těhotenství. Místo reálné sociální pomoci by křesťanští hodnotáři zavřeli do vězení ženu, která zákrok podstoupila, i lékaře a ostatní zdravotní personál, který u toho asistoval.

Další tradiční křesťanské hodnoty jsou nacionalismus, popírání evropských vazeb, odvrat od „zkaženého Západu“ a někdy i snaha přichýlit se podle rady ve své době česky píšícího slovenského básníka Jána Kollára (1793—1852) k (ruskému) velikému tomu tam dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.

Z připomínání těchto konzervativních tendencí u politika strany, která má v názvu sociální demokracii, a který ohlásil už dříve svou kandidaturu na funkci lídra kandidátky evropských socialistů pro volby do Evropského parlamentu 2019, trčí účelovost. Je za tím zjevná snaha získat aspoň některé voliče konzervativních a nacionalistických kandidátů z prvního kola.

Nejsou v rozporu

Čaputová v nedělní diskusi uvedla, že křesťanské a liberální hodnoty nejsou v rozporu. Tohle tvrzení není zdaleka samozřejmé. Křesťanství má své ideové základy a má za sebou také dlouhé, bezmála dvoutisícileté dějiny.

Rozumíme-li liberalismem respekt ke svobodě jednotlivce, nenajdeme v nauce křesťanství s jeho absolutistickým, vševládným božstvem na nebesích podněty ke svobodě. Stejně tak ne v jeho třídně striktně rozštěpené organizační struktuře, kde u výrazné většiny křesťanů o všem absolutně rozhoduje nadřazená třída kléru, kněžstva, tedy vlastně (jazykově vzato) duchovních knížat nad prostým církevním lidem.

Přesto by se dalo říct, že liberální principy mají co dělat s křesťanstvím, totiž s jeho antropologií. Ta si vzala podněty z židovské tradice, především biblického pojetí člověka jako Božího obrazu, a z prorocké kritiky bohatých a mocných.

Křesťanská koncepce člověka si vypůjčila humanistické podněty také z antické kultury, například od raného filosofa Prótagora z Abdér (481—410 před n. l.), z jeho výroku že mírou všech věcí je člověk — jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou, ale také z pozdějšího stoicismu. V raném křesťanství zaznělo něco později těžko představitelného. Řecky píšící raný křesťanský autor Eirénaios z Lyonu (asi 140—202) se měl vyslovit, že Boží slávou je živý člověk.

Důstojnost člověka, to, že není červem plazícím se v prachu u podnoží Božího trůnu a že není ve všem svém jednání Bohem předurčen, že mu má být dopřána svoboda, to z raných křesťanských zdrojů znovu vydolovali raní renesanční humanisté. Z nich v mládí zavražděný Giovanni Pico della Mirandola (1463—1494) napsal jako podklad obhajoby před římským církevním tribunálem text později publikovaný pod názvem O důstojnosti člověka (česky Praha: Oikoymenh, 2005).

Má-li člověk vlastnosti, které garantují, že není něčím, nýbrž vždy někým, není jednou z věcí, nýbrž osobou, má-li vlastnosti, jež vyžadují, aby nikdy nebyl použit jako prostředek, ale aby vždy byl cílem či účelem jednání, plyne z toho, že diktátorské zacházení s ním je nepřípustné.

Toto biblické, antické, a proto i křesťanské pojetí zabraňuje s člověkem zacházet nelidsky, mučit ho, respektuje jeho svobody založené na příslušnosti k obci a jeho práva daná již tím, že je člověkem, bez ohledu na jeho státní příslušnost, národnost, příjem, pracovní postavení, rasu, náboženskou příslušnost nebo nepříslušnost.

Mohli bychom vyslovit obavu, že takto liberálně pojaté křesťanství by mohlo být asociální. Pod heslem ekonomického (neo)liberalismu se totiž někdy prezentují konzervativní a autoritářské, někdy krvavé diktátorské režimy. Například pokus o jeho implementaci dokonce i v baště demokracie, ve Spojeném království (1979—1990) vedl k pokusům o omezení odborových práv. Český pokus o likvidaci sociálního státu (2006—2013) vedl k pokusům obcházet, nebo i porušovat sociální práva zaručená ústavním pořádkem.

Tohoto času mimoparlamentní strana Zuzany Čaputové se hlásí k sociálnímu liberalismu. V jejích programových tezích se mimo jiné dočteme, že Slovensko může být zemí, která bude fungovat pro všechny, šikovné podpoří v rozletu, slabé nenechá padnout. Že může být zemí, která nikoho nevylučuje podle barvy pleti, pohlaví, náboženství, bez ohledu na to, miluje-li ženy nebo muže. Strana si přeje sociální služby na evropské úrovni. Sebevědomý stát podle nich vnímá otevřený svět jako příležitost, ne jako hrozbu.

I když Čaputová, stane-li se prezidentkou (zatímní odhady pro druhé kolo mluví o 64 procentech hlasů pro ni), bude podle tradice nadstranické hlavy státu muset aktivity ve straně omezit. Smíme však doufat, že právě i ve smyslu svého programu bude (liberálně a křesťansky) garantovat občanskou svobodu s nutným respektem k sociálním právům obyvatel.

    Diskuse
    March 18, 2019 v 8.42
    Slovenští katolíci se nenechali biskupem zastrašit
    Podle této tabulky 36 % slovenských katolíků volillo Čaputovou a jen 14 % Šefčoviče, u evangelíků je to 42 % : 19 %. Jen u pravoslavných bodoval Harabín (45 %) 19 % Čaputová, 14 % Šefčovič.
    https://forum24.cz/wp-content/uploads/2019/03/abc-55.jpg Asi mají slovenští katolíci více důvěry k odvolanému biskupu Bezákovi, než k biskupu Oroschovi.
    O slučitelnosti liberálně demokratických hodnot a křesťanství byli přesvědčeni jak američtí otcové zakladatelé, tak u nás Masaryk či Komárková. Myslím, že liberálně demokratické hodnoty se dostávají do konfliktu jen s konzervativně fundamentalistickým pojetím křesťanstí, jehož prostřednictvím například bylo v Americe dlouho obhajováno otroctví nebo na Slovensku fašistický stát.
    JP
    March 18, 2019 v 14.4
    Křesťanství a liberalismus
    Hledání nějaké jednoznačné odpovědi na otázku, zda je křesťanství slučitelné s liberalismem, naráží na tu skutečnost, že tento vztah křesťanství k liberalismu je nevyhnutelně velice ambivalentní. Což souvisí s tou skutečností (která nám celou věc ještě více komplikuje), že totiž sám pojem liberalismu je krajně ambivalentní. Ne-li přímo vnitřně protikladný.

    Než bychom se beznadějně utopili v tomto všem terminologickém zmatku, položme si napřed otázku (kterou by si ostatně musel jako první položit každý křesťan): jak by se k této záležitosti postavil samotný Ježíš?

    Anebo ještě příměji: byl Ježíš liberál?

    Odpověď bude dozajista nejednoduchá; ale proto ještě ne zcela nemožná.

    Připomeňme si některé klíčové momenty, jak se Ježíš zachoval, respektive jak rozhodoval situace s danou otázkou související.

    Ve vztahu k fixnímu Zákonu starého judaismu byl Ježíš bezpochyby "liberálem": tento Zákon nemá nad člověkem platnosti, pokud je v konfliktu se samotnou nezadatelnou hodnotou lidské bytosti. "Zákon je tu pro člověka, a nikoli člověk pro Zákon."

    Tady je odpověď Ježíše zcela jednoznačná: nic, naprosto nic nemůže a nesmí stát nad člověkem, co by omezovalo jeho samotnou lidskost. Což je zároveň základní princip (pravého) liberalismu.

    A to je jen jeden případ z mnoha; znovu a znovu staví Ježíš na první místo člověka samotného, s jeho právem na život bez bolesti a utrpení, oproti strnulým normám zákona.

    Na straně druhé je ale ten samý Ježíš tím nejpřísnějším mravokárcem; a po lidech vyžaduje nejstriktnější podřizování se mravním normám. Což je ovšem zase naprostý protiklad liberalismu - který zcela zásadně popírá legitimitu podřízení lidského jedince pod cokoli, co stojí mimo jeho vlastní, exkluzivní autonomii. Jestliže tedy Ježíš pro člověka postuluje tuto jeho zcela zásadní zavázanost, až přímo podřízenost nadindividuálním mravním principům - pak v tomto směru zaujímá postoj zcela antiliberální.

    Tuto Ježíšovu ambivalentnost je možno ve vší ostrosti pozorovat na jeho vztahu k záležitostem (a prohřeškům) v užším smyslu mravnostním. Na straně jedné káže, že už (chtivý) pohled na manželku bližního je těžkým hříchem; ale na straně druhé je to zase ten samý Ježíš, který - když běsnící dav hodlá ukamenovat údajnou cizoložnici - tuto vezme v ochranu.

    Zdálo by se, že tedy není možno učinit jiný závěr, nežli že samotný Ježíš byl v těchto svých postojích vůči závaznosti mravních norem (a tedy vůči principům liberalismu) nedůsledný, ambivalentní.

    Při bližším pohledu tomu tak ale není; neboť ambivalentním je ve skutečnosti sám princip liberalismu, a Ježíš nečiní nic jiného, nežli že v této ambivalentnosti zaujímá vždy postoj plně odůvodněný v dané konkrétní situaci.

    Ta vnitřní, imanentní ambivalentnost (či přímo: rozporuplnost) liberalismu je zčásti způsobena zmatkem v pojmosloví. Lépe by vlastně bylo zcela důsledně rozlišovat mezi "liberálními hodnotami" na straně jedné, a mezi l i b e r t i n i s m e m na straně druhé.

    Ježíš je bez jakýchkoli pochybností "liberál", ve smyslu "humanista". Ale Ježíš v naprosto žádném ohledu není oním libertinistou - v tom smyslu že by ponechával člověku čistě na jeho osobní svévoli, má či nemá-li se chovat podle závazných mravních norem.

    Všeho všudy Ježíš v tomto svém napohled rozporuplném jednání plně zachovává centrální Aristotelovu maximu mravně odůvodněného jednání: totiž že je vždy zapotřebí hledat "správný střed věcí" - ale vždy vzhledem ke kontextu té které zcela k o n k r é t n í situace. Kdy tedy tím "pravým středem" mohou být rozhodnutí a postoje zdánlivě třeba i zcela extrémní.

    ------------------------

    Takže tedy, křesťanství a liberalismus: jak už řečeno, o b o j í je ve své podstatě ambivalentní. A tak se křesťan může přihlásit k tomu lepšímu z principů a hodnot liberalismu - anebo ale k tomu horšímu, nehumánnějšímu.
    March 18, 2019 v 14.33
    Ježíš žádné právo na život bez bolesti a utrpení nehlásal, pane Poláčku. Ale byl ochotný brát na sebe cizí bolesti a utrpení.

    K druhým lidem by člověk měl být shovívavý (chcete-li liberální), k sobě samému náročný. Jenže to je těžké.
    JP
    March 18, 2019 v 14.50
    Měřítko všech věcí
    Pane Štampachu, už jsem Vás jednou upozornil na to, že ten proslulý Protagorův výrok o tom, že "měřítkem všech věcí je člověk" opravdu sotva je možno vykládat v tom smyslu, jako by se jednalo o jakýsi postulát univerzálního humanismu. A na tom nic nemění ten fakt, že právě tímto způsobem je tato věta obecně interpretována.

    Její interpretace je ovšem principiálně nejistá; ale tato uvedená se opravdu jeví ze všech nejméně pravděpodobnou.

    Jádrem tohoto výroku totiž není - navzdory vnějšímu zdání - onen "člověk", nýbrž ty "věci". Které buďto jsou (tak či onak), anebo nejsou.

    Připomeňme si: jedním z centrálních témat řecké filozofie byl primární ontologický protiklad mezi Bytím a Nebytím, respektive "Nic". Zda tedy věci jsou (samy ze sebe); a jestliže jsou, pak jakým způsobem, a zda my ten způsob jejich bytí dokážeme pojmout správně, či klamně.

    Jak řečeno není možno dnes definitivně rozhodnout, jak sám Protagoras tuto větu mínil; ale v každém případě Platón ji vykládá tak, že když se díváme na určitou věc, pak jeden člověk ji vidí (a hodnotí) jedním způsobem, zatímco druhý člověk způsobem odlišným. Čili - každý soudí podle s e b e samotného; to znamená, každý ze sebe samotného činí m ě ř í t k o všech věcí.

    Pokud je tato Platónova interpretace správná (a opravdu mnoho pro to hovoří), pak tento Protagorův výrok nemá naprosto nic s jakýmsi projevem (antropocentrického) humanismu, nýbrž je výrokem ryze epistemologickým, ohledně možností (a pravdivosti) našeho poznání. Protagoras tedy do tématu možnosti objektivního poznání člověkem vnáší moment subjektivismu.

    ----------------------------------------------

    Co se pak ovšem té otázky samotné týče, odkud vlastně křesťanství čerpalo svůj humanismus, pak tady se nejpravděpodobnější odpovědí jeví ta, že tento humanismus se zrodil prostě - ze samotné doby!

    Tu klasickou maximu "nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě!" Ježíš vyslovuje v obměněné, pozitivně formulované podobě: "Jak chcete, aby lidé činili vám, tak čiňte i vy jim!" Lk 6,31

    Jenže: velice podobná maxima se vynořuje už v tradici buddhistické; a například už takový Homér (čili nějakých osm století před Kristem) žádal, aby se zajatými nepřáteli bylo zacházeno humánně!!

    A stejně tak onu maximu je možno nalézt i kumránských textech, tedy z doby (těsně) před dobou Ježíšova působení.

    Je tedy možno vidět: tento aspekt humanismu není originálním produktem křesťanství; on se začal objevovat na různých místech, a přinejmenším zčásti souběžně. Zdá se tedy, jako by ten princip humanismu opravdu zrodila sama doba.

    Právě ta doba někdy před dvěma a půl tisíciletími, která je označováno za "dobu osovou". Kdy se začaly rodit nové, velké, přelomové myšlenkové, duchovní a společenské koncepty, které v následující éře formovaly obraz a charakter civilizovaného světa. V tomto přelomu časů už bylo - ne sice překonáno, ale alespoň poprvé zpochybněno - to prastaré přesvědčení, že o všem rozhoduje čirá hrubá síla a moc. Že vítěz bere vše. Že kdo má moc, ten má také pravdu. Najednou se tu vynořil aspekt skutečně přelomově nový: že existují univerzálně platné normy, které nepodléhají dispozici jednotlivce, jeho čistě osobním zájmům.

    Už neplatí: "moc je právo"; nýbrž tady - a právě tady - začíná platit: je tu něco, co stojí ještě i nad samotnou mocí.

    Svým způsobem je ovšem trochu klamavé, když tento nový aspekt bude chápán jako (jenom) nástup humanismu. To absolutně přelomové tady není ani tak člověk sám, ale právě to "něco". To nedefinovatelné, neurčitelné, neuchopitelné "něco", které stojí nad samotným člověkem, to jest nad jeho libovůlí (a jeho zlovůlí). Samotný humanismus - to je vlastně až konkretizace této nové dominance absolutních mravních norem nade vším ostatním.
    A proč tedy, paní Hájková, Ježíš vždy znovu a znovu bojoval za chudé, za trpící? Jak by za ně mohl bojovat, kdyby jim nepřiznával nárok na to, smět žít život bez utrpení, bez útisku, a tedy i bez bolesti?...
    March 18, 2019 v 15.17
    Já myslím, pane Poláčku, že háček je právě v tom slově "nárok". Jestliže máme na něco nárok, musí tady být někdo, kdo má naopak povinnost ten náš nárok uspokojit. Například zbavit nás bolesti.
    Některé nároky samozřejmě uspokojit jdou, ale ne všechny. Ježíš v každém případě radil spoléhat v tom na Boha:
    "Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno".
    March 18, 2019 v 18.56
    Ještě o tom utrpení...
    Pane Poláčku, já teď čtu knížku, kterou napsal bývalý papež - Ratzinger. Jmenuje se to Eschatologie, smrt a věčný život. Autor se vyjadřuje zhruba v tom smyslu, že život, který by byl úplně prost utrpení, by neměl hloubku. V moderní době prý existuje dvojí vztah ke smrti, z nichž ani jeden není skutečně lidský. První je technokratický přístup – smrt a bolest jsou jen technické problémy. Bolesti se dá zbavit (např. analgetika), na smrt nemusíme myslet (můžeme ji vytěsnit z vědomí), až to přijde, tak to přijde (přičemž nejlepší je smrt rovnou plánovat - euthanasie). Většina lidí si dnes myslí, že nejlépe je umřít nečekaně, abychom vůbec nezaregistrovali, že umíráme. Zatímco dříve se lidé modlili, aby byli ušetřeni náhlé smrti. Chtěli se na ni důkladně připravit. Tedy připravit se k odchodu na věčnost.
    A druhý přístup k bolesti a smrti je - dalo by se říct - biologický: Člověk je jenom živočich, jako všechna ostatní zvířata, která nedělají ze smrti problém, a proto ho nemá dělat ani člověk. Nemá toužit po věčnosti. Cokoliv duchovního je v tom biologizujícím světě na překážku - zbytečně ho to „narušuje“. Tito lidé chtějí mít neporušenou přírodu. Živočich člověk do ní svým způsobem vlastně nezapadá a bylo by proto nejlepší, kdyby vůbec nebyl.
    Tak nějak to ten Benedikt napsal. Doufám, že jsem to dobře interpretovala.
    Pak se, tuším, ještě zmiňuje o přístupu epikurejském a stoickém. Nebo buddhistickém? Už přesně nevím.
    Ale pochopila jsem, že skutečně lidský přístup ke smrti a utrpení je ten křesťanský.
    VP
    Díky, pane Poláčku za připomenutí, že člověk není nejvyšší normou mravnosti. Bez "dominance absolutních mravních norem" se i humanismus stává humanismem jen pro mne: JÁ člověk jsem normou mravnosti.
    To jsou ovšem zcela různé věci, paní Hájková. Různé bolesti, různé zdroje utrpení.

    To o čem mluvíte Vy (respektive Ratzinger), to je v zásadě metafyzická rovina bolesti či utrpení. Zatímco já jsem mluvil o rovině bezprostředně sociální.

    Ježíš dozajista sám velice dobře věděl o té bolesti metafyzické; vždyť celý jeho boj za lepší svět (za "Království boží") pramenil bezpochyby z jeho vlastního utrpení z prázdného, povrchního, bezcílného světa.

    Ale na straně druhé, v té sociální rovině, tam bez jakýchkoli pochyb zcela důsledně a striktně vyžadoval přinejmenším mírnění, ne-li plné odstranění vší nespravedlnosti a utrpení.
    March 19, 2019 v 9.34
    No ano, ale Ježíš vlastně nic tak úplně nového nechtěl. I Mojžíšův Zákon byl původně dán proto, aby zabránil nespravedlnosti, ne aby ji utvrzoval. O spravedlnost usiloval Boží lid už dávno před Ježíšem.
    + Další komentáře