Slovenský volební spor o křesťanské a liberální hodnoty. Patří k sobě?

Ivan Štampach

Slovenský prezidentský kandidát Maroš Šefčovič v nedělní televizní debatě tvrdil, že brání „křesťanské hodnoty“. Mezi ty však nepatří nacionalismus, popírání evropských vazeb, nebo zákazy v oblasti partnerské etiky.

Čtyřicet a půl procenta slovenských voličů spáchalo smrtelný hřích. Dopřáli v prvním kole přesvědčivé vítězství kandidátce, která zastává hodnoty v poslední době charakterizované tu jako liberální, tu (například i pro její vazbu na Sorosovu nadaci) jako neomarxistické. Dali Zuzaně Čaputové hlasy, přestože vysoký hierarcha církve, která má na Slovensku pořád silnou pozici, poslal fakticky její voliče do pekla.

Čaputová měla v neděli dopoledne televizní diskusi s kandidátem, který spolu s ní postoupil bez valných nadějí na vítězství do druhého kola volby, jež proběhne 30. března. Absolvent moskevské politické školy z dob minulého režimu Maroš Šefčovič se už při nočním brífinku a pak znovu v debatě s Čaputovou dovolával křesťanských hodnot. Kuriózním důkazem jeho křesťanské orientace mělo být to, že jako člen a kádr tehdejší Komunistické strany Československa „chodil do kostela“.

Šefčovičova argumentace připomíná diskusi, kterou vedli dva kněží, je-li možno spojit modlitbu breviáře s kouřením. První tvrdil: Rozhodně ne, ptal jsem se na to přímo Svatého otce a ten mi řekl, že při modlitbě breviáře není povoleno kouřit. Druhý, prý to byl jezuita, řekl, že jemu Svatý otec potvrdil, že to možné je. Na dotaz, co mu tedy papež řekl, odpověděl: Já jsem se Svatého otce zeptal, je-li dovoleno modlit se při kouření breviář.

Kouzlo Šefčovičovy kauzy nespočívá v tom, jak kdysi hrdinně porušoval stranický předpis o povinném ateismu, nýbrž v tom, že jako údajný křesťan nepokládal členství v ateistické, protikřesťanské a totalitní organizaci za rozporné s předpokládanou vírou. To mu zřejmě při sběru hlasů údajně křesťanských voličů nedošlo. Doufejme, že toto pokrytectví bude pro ty, kdo se rozhodnou jít do druhého kola, zjevné.

Maroš Šefčovič se při nočním brífinku i v debatě dovolával údajných křesťanských hodnot. Uvěří mu voliči? Foto Česká televize

Jako údajně křesťanské hodnoty se prezentuje mimo jiné série zákazů v oblasti partnerské etiky: ne stejnopohlavním partnerstvím, a když už je nutno pod tlakem argumentů jejich uznání připustit, rozhodně nemohou vychovávat děti. Další křesťanskou hodnotou je kriminalizace žen, které v bezvýchodné situaci udělaly smutné rozhodnutí ukončit těhotenství. Místo reálné sociální pomoci by křesťanští hodnotáři zavřeli do vězení ženu, která zákrok podstoupila, i lékaře a ostatní zdravotní personál, který u toho asistoval.

Další tradiční křesťanské hodnoty jsou nacionalismus, popírání evropských vazeb, odvrat od „zkaženého Západu“ a někdy i snaha přichýlit se podle rady ve své době česky píšícího slovenského básníka Jána Kollára (1793—1852) k (ruskému) velikému tomu tam dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.

Z připomínání těchto konzervativních tendencí u politika strany, která má v názvu sociální demokracii, a který ohlásil už dříve svou kandidaturu na funkci lídra kandidátky evropských socialistů pro volby do Evropského parlamentu 2019, trčí účelovost. Je za tím zjevná snaha získat aspoň některé voliče konzervativních a nacionalistických kandidátů z prvního kola.

Nejsou v rozporu

Čaputová v nedělní diskusi uvedla, že křesťanské a liberální hodnoty nejsou v rozporu. Tohle tvrzení není zdaleka samozřejmé. Křesťanství má své ideové základy a má za sebou také dlouhé, bezmála dvoutisícileté dějiny.

Rozumíme-li liberalismem respekt ke svobodě jednotlivce, nenajdeme v nauce křesťanství s jeho absolutistickým, vševládným božstvem na nebesích podněty ke svobodě. Stejně tak ne v jeho třídně striktně rozštěpené organizační struktuře, kde u výrazné většiny křesťanů o všem absolutně rozhoduje nadřazená třída kléru, kněžstva, tedy vlastně (jazykově vzato) duchovních knížat nad prostým církevním lidem.

Přesto by se dalo říct, že liberální principy mají co dělat s křesťanstvím, totiž s jeho antropologií. Ta si vzala podněty z židovské tradice, především biblického pojetí člověka jako Božího obrazu, a z prorocké kritiky bohatých a mocných.

Křesťanská koncepce člověka si vypůjčila humanistické podněty také z antické kultury, například od raného filosofa Prótagora z Abdér (481—410 před n. l.), z jeho výroku že mírou všech věcí je člověk — jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou, ale také z pozdějšího stoicismu. V raném křesťanství zaznělo něco později těžko představitelného. Řecky píšící raný křesťanský autor Eirénaios z Lyonu (asi 140—202) se měl vyslovit, že Boží slávou je živý člověk.

Důstojnost člověka, to, že není červem plazícím se v prachu u podnoží Božího trůnu a že není ve všem svém jednání Bohem předurčen, že mu má být dopřána svoboda, to z raných křesťanských zdrojů znovu vydolovali raní renesanční humanisté. Z nich v mládí zavražděný Giovanni Pico della Mirandola (1463—1494) napsal jako podklad obhajoby před římským církevním tribunálem text později publikovaný pod názvem O důstojnosti člověka (česky Praha: Oikoymenh, 2005).

Má-li člověk vlastnosti, které garantují, že není něčím, nýbrž vždy někým, není jednou z věcí, nýbrž osobou, má-li vlastnosti, jež vyžadují, aby nikdy nebyl použit jako prostředek, ale aby vždy byl cílem či účelem jednání, plyne z toho, že diktátorské zacházení s ním je nepřípustné.

Toto biblické, antické, a proto i křesťanské pojetí zabraňuje s člověkem zacházet nelidsky, mučit ho, respektuje jeho svobody založené na příslušnosti k obci a jeho práva daná již tím, že je člověkem, bez ohledu na jeho státní příslušnost, národnost, příjem, pracovní postavení, rasu, náboženskou příslušnost nebo nepříslušnost.

Mohli bychom vyslovit obavu, že takto liberálně pojaté křesťanství by mohlo být asociální. Pod heslem ekonomického (neo)liberalismu se totiž někdy prezentují konzervativní a autoritářské, někdy krvavé diktátorské režimy. Například pokus o jeho implementaci dokonce i v baště demokracie, ve Spojeném království (1979—1990) vedl k pokusům o omezení odborových práv. Český pokus o likvidaci sociálního státu (2006—2013) vedl k pokusům obcházet, nebo i porušovat sociální práva zaručená ústavním pořádkem.

Tohoto času mimoparlamentní strana Zuzany Čaputové se hlásí k sociálnímu liberalismu. V jejích programových tezích se mimo jiné dočteme, že Slovensko může být zemí, která bude fungovat pro všechny, šikovné podpoří v rozletu, slabé nenechá padnout. Že může být zemí, která nikoho nevylučuje podle barvy pleti, pohlaví, náboženství, bez ohledu na to, miluje-li ženy nebo muže. Strana si přeje sociální služby na evropské úrovni. Sebevědomý stát podle nich vnímá otevřený svět jako příležitost, ne jako hrozbu.

I když Čaputová, stane-li se prezidentkou (zatímní odhady pro druhé kolo mluví o 64 procentech hlasů pro ni), bude podle tradice nadstranické hlavy státu muset aktivity ve straně omezit. Smíme však doufat, že právě i ve smyslu svého programu bude (liberálně a křesťansky) garantovat občanskou svobodu s nutným respektem k sociálním právům obyvatel.

    Diskuse
    March 18, 2019 v 8.42
    Slovenští katolíci se nenechali biskupem zastrašit
    Podle této tabulky 36 % slovenských katolíků volillo Čaputovou a jen 14 % Šefčoviče, u evangelíků je to 42 % : 19 %. Jen u pravoslavných bodoval Harabín (45 %) 19 % Čaputová, 14 % Šefčovič.
    https://forum24.cz/wp-content/uploads/2019/03/abc-55.jpg Asi mají slovenští katolíci více důvěry k odvolanému biskupu Bezákovi, než k biskupu Oroschovi.
    O slučitelnosti liberálně demokratických hodnot a křesťanství byli přesvědčeni jak američtí otcové zakladatelé, tak u nás Masaryk či Komárková. Myslím, že liberálně demokratické hodnoty se dostávají do konfliktu jen s konzervativně fundamentalistickým pojetím křesťanstí, jehož prostřednictvím například bylo v Americe dlouho obhajováno otroctví nebo na Slovensku fašistický stát.
    JP
    March 18, 2019 v 14.04
    Křesťanství a liberalismus
    Hledání nějaké jednoznačné odpovědi na otázku, zda je křesťanství slučitelné s liberalismem, naráží na tu skutečnost, že tento vztah křesťanství k liberalismu je nevyhnutelně velice ambivalentní. Což souvisí s tou skutečností (která nám celou věc ještě více komplikuje), že totiž sám pojem liberalismu je krajně ambivalentní. Ne-li přímo vnitřně protikladný.

    Než bychom se beznadějně utopili v tomto všem terminologickém zmatku, položme si napřed otázku (kterou by si ostatně musel jako první položit každý křesťan): jak by se k této záležitosti postavil samotný Ježíš?

    Anebo ještě příměji: byl Ježíš liberál?

    Odpověď bude dozajista nejednoduchá; ale proto ještě ne zcela nemožná.

    Připomeňme si některé klíčové momenty, jak se Ježíš zachoval, respektive jak rozhodoval situace s danou otázkou související.

    Ve vztahu k fixnímu Zákonu starého judaismu byl Ježíš bezpochyby "liberálem": tento Zákon nemá nad člověkem platnosti, pokud je v konfliktu se samotnou nezadatelnou hodnotou lidské bytosti. "Zákon je tu pro člověka, a nikoli člověk pro Zákon."

    Tady je odpověď Ježíše zcela jednoznačná: nic, naprosto nic nemůže a nesmí stát nad člověkem, co by omezovalo jeho samotnou lidskost. Což je zároveň základní princip (pravého) liberalismu.

    A to je jen jeden případ z mnoha; znovu a znovu staví Ježíš na první místo člověka samotného, s jeho právem na život bez bolesti a utrpení, oproti strnulým normám zákona.

    Na straně druhé je ale ten samý Ježíš tím nejpřísnějším mravokárcem; a po lidech vyžaduje nejstriktnější podřizování se mravním normám. Což je ovšem zase naprostý protiklad liberalismu - který zcela zásadně popírá legitimitu podřízení lidského jedince pod cokoli, co stojí mimo jeho vlastní, exkluzivní autonomii. Jestliže tedy Ježíš pro člověka postuluje tuto jeho zcela zásadní zavázanost, až přímo podřízenost nadindividuálním mravním principům - pak v tomto směru zaujímá postoj zcela antiliberální.

    Tuto Ježíšovu ambivalentnost je možno ve vší ostrosti pozorovat na jeho vztahu k záležitostem (a prohřeškům) v užším smyslu mravnostním. Na straně jedné káže, že už (chtivý) pohled na manželku bližního je těžkým hříchem; ale na straně druhé je to zase ten samý Ježíš, který - když běsnící dav hodlá ukamenovat údajnou cizoložnici - tuto vezme v ochranu.

    Zdálo by se, že tedy není možno učinit jiný závěr, nežli že samotný Ježíš byl v těchto svých postojích vůči závaznosti mravních norem (a tedy vůči principům liberalismu) nedůsledný, ambivalentní.

    Při bližším pohledu tomu tak ale není; neboť ambivalentním je ve skutečnosti sám princip liberalismu, a Ježíš nečiní nic jiného, nežli že v této ambivalentnosti zaujímá vždy postoj plně odůvodněný v dané konkrétní situaci.

    Ta vnitřní, imanentní ambivalentnost (či přímo: rozporuplnost) liberalismu je zčásti způsobena zmatkem v pojmosloví. Lépe by vlastně bylo zcela důsledně rozlišovat mezi "liberálními hodnotami" na straně jedné, a mezi l i b e r t i n i s m e m na straně druhé.

    Ježíš je bez jakýchkoli pochybností "liberál", ve smyslu "humanista". Ale Ježíš v naprosto žádném ohledu není oním libertinistou - v tom smyslu že by ponechával člověku čistě na jeho osobní svévoli, má či nemá-li se chovat podle závazných mravních norem.

    Všeho všudy Ježíš v tomto svém napohled rozporuplném jednání plně zachovává centrální Aristotelovu maximu mravně odůvodněného jednání: totiž že je vždy zapotřebí hledat "správný střed věcí" - ale vždy vzhledem ke kontextu té které zcela k o n k r é t n í situace. Kdy tedy tím "pravým středem" mohou být rozhodnutí a postoje zdánlivě třeba i zcela extrémní.

    ------------------------

    Takže tedy, křesťanství a liberalismus: jak už řečeno, o b o j í je ve své podstatě ambivalentní. A tak se křesťan může přihlásit k tomu lepšímu z principů a hodnot liberalismu - anebo ale k tomu horšímu, nehumánnějšímu.
    March 18, 2019 v 14.33
    Ježíš žádné právo na život bez bolesti a utrpení nehlásal, pane Poláčku. Ale byl ochotný brát na sebe cizí bolesti a utrpení.

    K druhým lidem by člověk měl být shovívavý (chcete-li liberální), k sobě samému náročný. Jenže to je těžké.
    JP
    March 18, 2019 v 14.50
    Měřítko všech věcí
    Pane Štampachu, už jsem Vás jednou upozornil na to, že ten proslulý Protagorův výrok o tom, že "měřítkem všech věcí je člověk" opravdu sotva je možno vykládat v tom smyslu, jako by se jednalo o jakýsi postulát univerzálního humanismu. A na tom nic nemění ten fakt, že právě tímto způsobem je tato věta obecně interpretována.

    Její interpretace je ovšem principiálně nejistá; ale tato uvedená se opravdu jeví ze všech nejméně pravděpodobnou.

    Jádrem tohoto výroku totiž není - navzdory vnějšímu zdání - onen "člověk", nýbrž ty "věci". Které buďto jsou (tak či onak), anebo nejsou.

    Připomeňme si: jedním z centrálních témat řecké filozofie byl primární ontologický protiklad mezi Bytím a Nebytím, respektive "Nic". Zda tedy věci jsou (samy ze sebe); a jestliže jsou, pak jakým způsobem, a zda my ten způsob jejich bytí dokážeme pojmout správně, či klamně.

    Jak řečeno není možno dnes definitivně rozhodnout, jak sám Protagoras tuto větu mínil; ale v každém případě Platón ji vykládá tak, že když se díváme na určitou věc, pak jeden člověk ji vidí (a hodnotí) jedním způsobem, zatímco druhý člověk způsobem odlišným. Čili - každý soudí podle s e b e samotného; to znamená, každý ze sebe samotného činí m ě ř í t k o všech věcí.

    Pokud je tato Platónova interpretace správná (a opravdu mnoho pro to hovoří), pak tento Protagorův výrok nemá naprosto nic s jakýmsi projevem (antropocentrického) humanismu, nýbrž je výrokem ryze epistemologickým, ohledně možností (a pravdivosti) našeho poznání. Protagoras tedy do tématu možnosti objektivního poznání člověkem vnáší moment subjektivismu.

    ----------------------------------------------

    Co se pak ovšem té otázky samotné týče, odkud vlastně křesťanství čerpalo svůj humanismus, pak tady se nejpravděpodobnější odpovědí jeví ta, že tento humanismus se zrodil prostě - ze samotné doby!

    Tu klasickou maximu "nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě!" Ježíš vyslovuje v obměněné, pozitivně formulované podobě: "Jak chcete, aby lidé činili vám, tak čiňte i vy jim!" Lk 6,31

    Jenže: velice podobná maxima se vynořuje už v tradici buddhistické; a například už takový Homér (čili nějakých osm století před Kristem) žádal, aby se zajatými nepřáteli bylo zacházeno humánně!!

    A stejně tak onu maximu je možno nalézt i kumránských textech, tedy z doby (těsně) před dobou Ježíšova působení.

    Je tedy možno vidět: tento aspekt humanismu není originálním produktem křesťanství; on se začal objevovat na různých místech, a přinejmenším zčásti souběžně. Zdá se tedy, jako by ten princip humanismu opravdu zrodila sama doba.

    Právě ta doba někdy před dvěma a půl tisíciletími, která je označováno za "dobu osovou". Kdy se začaly rodit nové, velké, přelomové myšlenkové, duchovní a společenské koncepty, které v následující éře formovaly obraz a charakter civilizovaného světa. V tomto přelomu časů už bylo - ne sice překonáno, ale alespoň poprvé zpochybněno - to prastaré přesvědčení, že o všem rozhoduje čirá hrubá síla a moc. Že vítěz bere vše. Že kdo má moc, ten má také pravdu. Najednou se tu vynořil aspekt skutečně přelomově nový: že existují univerzálně platné normy, které nepodléhají dispozici jednotlivce, jeho čistě osobním zájmům.

    Už neplatí: "moc je právo"; nýbrž tady - a právě tady - začíná platit: je tu něco, co stojí ještě i nad samotnou mocí.

    Svým způsobem je ovšem trochu klamavé, když tento nový aspekt bude chápán jako (jenom) nástup humanismu. To absolutně přelomové tady není ani tak člověk sám, ale právě to "něco". To nedefinovatelné, neurčitelné, neuchopitelné "něco", které stojí nad samotným člověkem, to jest nad jeho libovůlí (a jeho zlovůlí). Samotný humanismus - to je vlastně až konkretizace této nové dominance absolutních mravních norem nade vším ostatním.
    JP
    March 18, 2019 v 14.52
    A proč tedy, paní Hájková, Ježíš vždy znovu a znovu bojoval za chudé, za trpící? Jak by za ně mohl bojovat, kdyby jim nepřiznával nárok na to, smět žít život bez utrpení, bez útisku, a tedy i bez bolesti?...
    March 18, 2019 v 15.17
    Já myslím, pane Poláčku, že háček je právě v tom slově "nárok". Jestliže máme na něco nárok, musí tady být někdo, kdo má naopak povinnost ten náš nárok uspokojit. Například zbavit nás bolesti.
    Některé nároky samozřejmě uspokojit jdou, ale ne všechny. Ježíš v každém případě radil spoléhat v tom na Boha:
    "Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno".
    March 18, 2019 v 18.56
    Ještě o tom utrpení...
    Pane Poláčku, já teď čtu knížku, kterou napsal bývalý papež - Ratzinger. Jmenuje se to Eschatologie, smrt a věčný život. Autor se vyjadřuje zhruba v tom smyslu, že život, který by byl úplně prost utrpení, by neměl hloubku. V moderní době prý existuje dvojí vztah ke smrti, z nichž ani jeden není skutečně lidský. První je technokratický přístup – smrt a bolest jsou jen technické problémy. Bolesti se dá zbavit (např. analgetika), na smrt nemusíme myslet (můžeme ji vytěsnit z vědomí), až to přijde, tak to přijde (přičemž nejlepší je smrt rovnou plánovat - euthanasie). Většina lidí si dnes myslí, že nejlépe je umřít nečekaně, abychom vůbec nezaregistrovali, že umíráme. Zatímco dříve se lidé modlili, aby byli ušetřeni náhlé smrti. Chtěli se na ni důkladně připravit. Tedy připravit se k odchodu na věčnost.
    A druhý přístup k bolesti a smrti je - dalo by se říct - biologický: Člověk je jenom živočich, jako všechna ostatní zvířata, která nedělají ze smrti problém, a proto ho nemá dělat ani člověk. Nemá toužit po věčnosti. Cokoliv duchovního je v tom biologizujícím světě na překážku - zbytečně ho to „narušuje“. Tito lidé chtějí mít neporušenou přírodu. Živočich člověk do ní svým způsobem vlastně nezapadá a bylo by proto nejlepší, kdyby vůbec nebyl.
    Tak nějak to ten Benedikt napsal. Doufám, že jsem to dobře interpretovala.
    Pak se, tuším, ještě zmiňuje o přístupu epikurejském a stoickém. Nebo buddhistickém? Už přesně nevím.
    Ale pochopila jsem, že skutečně lidský přístup ke smrti a utrpení je ten křesťanský.
    VP
    March 19, 2019 v 0.59
    Díky, pane Poláčku za připomenutí, že člověk není nejvyšší normou mravnosti. Bez "dominance absolutních mravních norem" se i humanismus stává humanismem jen pro mne: JÁ člověk jsem normou mravnosti.
    JP
    March 19, 2019 v 9.18
    To jsou ovšem zcela různé věci, paní Hájková. Různé bolesti, různé zdroje utrpení.

    To o čem mluvíte Vy (respektive Ratzinger), to je v zásadě metafyzická rovina bolesti či utrpení. Zatímco já jsem mluvil o rovině bezprostředně sociální.

    Ježíš dozajista sám velice dobře věděl o té bolesti metafyzické; vždyť celý jeho boj za lepší svět (za "Království boží") pramenil bezpochyby z jeho vlastního utrpení z prázdného, povrchního, bezcílného světa.

    Ale na straně druhé, v té sociální rovině, tam bez jakýchkoli pochyb zcela důsledně a striktně vyžadoval přinejmenším mírnění, ne-li plné odstranění vší nespravedlnosti a utrpení.
    March 19, 2019 v 9.34
    No ano, ale Ježíš vlastně nic tak úplně nového nechtěl. I Mojžíšův Zákon byl původně dán proto, aby zabránil nespravedlnosti, ne aby ji utvrzoval. O spravedlnost usiloval Boží lid už dávno před Ježíšem.
    MP
    March 19, 2019 v 10.06
    Pro Martina Šimsu
    Obávám se, že ta čísla nejde bez dalších informací vůbec použít. Rozhodně ne k výpovědím typu:
    "Jen u pravoslavných bodoval Harabin..."
    K pravoslaví se na Slovensku hlásí 0,9% obyvatel. Aby o takhle malé skupince mohl vypovídat dotazníkový výzkum, který z podstaty veci musel pracovat se sítí tazatelů, která nemohla z logiky věci zohlednit geografickou, věkovou atd. strukturu věřících, muselo by jít o statisíce respondentů. Mimoto je podezřelé, že graf sice uvádí pravoslaví (jak bylo řečeno 0.9 %), nikoli ale řecké katolíky (4,9%) -- můžeme se jen dohadovat, kam byli započítáni.

    Řekl bych to skromněji -- v prvním kole prezidentských voleb na Slovensku nehrála zřejmě konfese -- přes mediální polarizaci postojů zástupců jednotlivých církví k jednotlivým kandidátům -- příliš motivující roli.

    Bohužel nevíme, zda tomu tak bude v druhém kole. Šefčovičovy výroky ohledně křesťanského charakteru Slovenska a nechutnost jeho výkladu vztahu členství v komunistické straně a jeho odjaktěživa praktikovaného katolictví by ho sice měly pro soudného věřícího diskreditovat jako pokryteckou blátivou mátohu, ale zvláště to druhé ("není vůbec morální problém težit ze členství v organizaci, která potlačovala svobodu náboženství obecně a katolictví na Slovensku zvláště a zároveň být dobrý věřící katolického vyznání") může mnoha lidem jeho generace být blízké, nebyla to neobvyklá životní cesta.

    JP
    March 19, 2019 v 10.50
    Humanismus a univerzalismus
    Ten poměr či vztah těchto dvou hodnot je ovšem opravdu velmi komplikovaný, pane Pospíšile.

    Na straně jedné na humanismu jako takovém není nic zavrženíhodného. (Položme si jenom otázku: Byl Ježíš humanista? - A odpověď by nemohla znít jinak než: dozajista ano.)

    Problém je v tom - a na to zcela správně poukazujete - když se tento humanismus prohlásí za absolutní, svébytný, soběstačný. Když se tedy vyhlásí heslo: středem a konečným cílem všeho je (jednotlivý!) člověk. Takovéto pojetí skutečně velice rychle degraduje k antropocentrismu, a dokonce může velice snadno sklouznout k egocentrismu, skrývajícímu se za tím ušlechtilým heslem humanismu.

    Takto to sám Ježíš ovšem v žádném případě neviděl. Ježíš jak řečeno byl "humanista" - ne snad že by vyhlásil nějaký projekt či heslo humanismu, ale s naprostou samozřejmostí hájil humanistické hodnoty, to jest v prvé řadě ochranu člověka před bezprávím a násilím.

    Ale: Ježíš tento humanismus vložil do širšího, obecnějšího, univerzálnějšího rámce. Humanismus může ten proces vlastní degenerace nastoupit tehdy, když se začne chápat jenom jako soubor práv, nároků člověka na to či ono. Dalo by se říci: když se humanismus začne chápat (přesněji řečeno: desinterpretovat) jenom jako právo na pohodlí.

    Ten Ježíšův "humanismus" je ale právě naopak zcela neoddělitelný od povinností člověka; od jeho naprosté zavázanosti vůči vyšším hodnotám, vyšším normám. Které on sám dozajista chápal jako vposledku pocházející od Boha.

    Takový je tedy v zásadě rozdíl mezi humanismem povrchním, a mezi humanismem pravým.
    VP
    March 20, 2019 v 6.36
    Nazval bych ten humanismus povrchní - dá-li se vůbec humanismem nazvat - hominismem. Avšak nade vším je láska. Ta nezná měřítka v dávání, a pokud si bere sebe jako měřítko, tak proto, aby pro druhé zbylo stejně jako pro mne: Miluj bližního jako sám sebe.
    JP
    March 20, 2019 v 13.07
    Ta "láska", pane Pospíšile, se ovšem může stát i postojem stejně tak povrchním, jako cokoli jiného. Jinak řečeno: může se stát pózou.

    To mi připomíná jednu televizní reportáž kterou jsem kdysi viděl: nějaký (český) příslušník církve (zřejmě katolické), podle všeho dost kritický, vyprávěl o svém setkání s nějakým církevním hodnostářem, který ho zřejmě neměl moc v lásce.

    A ten muž tu situaci vylíčil takto: "Jeho ústa se na mě usmívala; neboť víra přece přikazuje lásku. Ale, za obroučkami těch brýlí vidíte - nenávist!"
    VP
    March 20, 2019 v 23.10
    Tak to nebyla láska. Láska buď je, anebo není. Na oblečení nezáleží.
    March 21, 2019 v 17.46
    Pane Poláčku, věříte vůbec na lásku? Zdá se, že ne. Asi věříte jenom na evolučně primární egoismus a altruismus, který je vlastně jen takovým převlečeným egoismem, protože mu jde také jenom o přežití.
    Nevěříte, že člověk může něco dělat a nic za to nechtít?
    Nebo že někdo možná ani nemusí chtít za každou cenu přežít?
    JP
    March 22, 2019 v 13.41
    Paní Hájková, já v prvém řadě naprosto nevěřím na o k á z a l o u lásku. Na tu lásku, která se všude staví na odiv, na tu lásku která říká: "Podívejte se na mě, jak já jsem horoucí, jak já jsem vznešená, jak já jsem ušlechtilá! Jak já dokážu zápalem svého srdce přetavit celý svět!"

    A má hluboká nedůvěra k takovémuto způsobu "lásky" se týká jak sféry ryze soukromé, tak i sféry veřejné.
    March 22, 2019 v 13.56
    Okázalá láska stavící se na odiv ale není láska. Láska buď je nebo není.
    JP
    March 23, 2019 v 11.34
    Křesťanská láska a zákon inflace
    Jenže ta křesťanská láska, paní Hájková - to je právě ta láska, která se "staví na odiv".

    To je naprosto obecný rys každého hnutí, které je spojeno s nějakou ideou: tato idea je - nevyhnutelně - vyjadřována nějakým centrálním pojmem, slovem, heslem. Tomu není dost dobře možno se vyhnout. Jenže: postupem času stejně tak nevyhnutelně dojde k tomu, že toto heslo se stane pouhou frází. Floskulí. Kdy se stále ještě předstírá, že tato floskule v sobě zahrnuje, odráží ten původní obsah, tu ryzí ideu; ale ve skutečnosti se ten pravý obsah čím dál tím ztrácí, a čím dál tím víc zůstává jenom ta prázdná skořápka.

    Naprosto viditelný byl tento proces degradace na vývoji socialismu: tam kde původně "socialismus" označoval široké, sociální a humánní emancipační hnutí, tam se později stal prázdným heslem, kánonem fixních norem určujících, kdo si co má myslet a jak má jednat, aby mohl platit za pravověrného příslušníka dané pospolitosti (to jest, aby nebyl prohlášen za heretika).

    Vlastně tady platila čistě matematická nepřímá úměra: čím více se žonglovalo heslem "socialismus", tím méně byl reálně přítomný jeho původní pravý obsah. A tohle platí jak řečeno zcela všeobecně.

    Je tedy možno postulovat snad přímo zákon, že čím více se v rámci daného hnutí frekventuje a namáhá jeho ústřední heslo, tím dále tato idea už pokročila na cestě své degradace.

    Křesťanství s jeho "láskou": tady je v prvé řadě nutno si ještě jednou připomenout, že Ježíš sám to slovo "láska" bere do úst jenom naprosto výjimečně. To až s evangelistou Janem dochází k vyslovené explozi či erupci tohoto slova; a je možno říci, zároveň k prvnímu vysloveně inflačnímu zacházení s tímto pojmem.

    "Inflační" - to je tu skutečně klíčový výraz, inflace znamená, že je něčeho až takový nadbytek, že to samo ztrácí na hodnotě.

    Ta "křesťanská láska" - ano, na jedné straně ovšem platí co bylo řečeno úvodem, nedá se nic dělat ale nějakým způsobem je nutno vyjádřit o co se v křesťanství jedná; ale nad určitý limit to, co bylo a je o sobě oprávněné, už nabývá toho inflačního, a tedy znehodnocujícího charakteru.

    Krátce řečeno: mně je té vší "křesťanské lásky" už přespříliš moc. Kam se člověk v křesťanství obrátí, tam se naplno rozezvučí amplióny se slovem "láska". A rozezní se okamžitě, reflexivně, jako automat.

    Něco takového - co je praktikováno takto inflačně a takto automaticky - to nemůže být něčím skutečně pravým. To je "láska" na povel, láska umělá, láska pouze natrénovaná. Právě proto jsem uvedl ten příklad s tím církevním hodnostářem: on se přátelsky usmíval, protože v křesťanství je láska p ř e d e p s a n á, je tu nakázaná, je tu fakticky povinností. On tedy této povinnosti učiní zadost tím, že se navenek, svými ústy přátelsky usmívá. Ale v jeho nitru, tam je něco zcela jiného, tam je zloba a nenávist.

    Nechci tímto nijak zpochybňovat tu pozitivní roli, kterou tato "křesťanská láska" splnila v minulosti, a stále ještě i splňuje u těch poctivě věřících, kteří ji - a závazky z ní plynoucí - berou opravdu zcela poctivě a upřímně. Které inspirovala k aktivní, činné pomoci svým bližním.

    Ale - nemohu si pomoci, ale podle mého zdání celá tato "křesťanská láska" už dávno vstoupila do toho svého inflačního stadia. Kdy se tedy čím dál tím více stává jenom prázdnou floskulí, zatímco ten pravý, živoucí obsah se už dávno vytratil.
    VP
    March 23, 2019 v 14.28
    Dobře, nechme lásku, ať se buď vytratí, zmizí, anebo vzroste. Ale podobně taky o Vás bychom mohli říct, že máte plná ústa filosofie, že pravá láska k moudrosti ..., atd., a přesto si nemyslíme, že byste byl pouhý vychloubač a že filosofie už neexistuje. O obojím může platit: Čím srdce oplývá, tím ústa přetékají..
    JP
    March 24, 2019 v 10.34
    Pro ten případ byste ovšem, pane Pospíšile, u mě musel objevit nějakou centrální frázi, kterou bych mechanicky a slepě opakoval a přemílal stále dokola.

    Mám pocit, že v tomto ohledu byste u mě měl dost těžkou práci. Já sice - ovšem - ukazuji pořád znovu a znovu určitým směrem, kde tuším přítomnost pravé pravdy; ale zároveň jsem to právě já, kdo se zcela zásadně odmítá upnout na jeden jediný takový centrální pojem respektive heslo.

    Samozřejmě, používám dost často například filozofického termínu "Bytí" - ale to je za prvé dáno samotným předmětem našich hovorů (kdo například hovoří o fyzice, nemůže se vyhnout centrálnímu pojmu "energie"). A za druhé, já se právě snažím ten termín "Bytí" nepoužívat mechanicky, nýbrž objasňovat, uchopovat jeho konkrétní, živoucí obsah.
    VP
    March 25, 2019 v 0.43
    Bůh je Láska. Proto podobně křesťan mluví nejvíc o lásce. Samozřejmě musíme stále hledat, co je pravá láska a kde ji karikujeme. Nejkrásnější vyjádření je Pavlovo v 1 Kor 13.
    JP
    March 25, 2019 v 10.38
    Bůh je... Co?
    Ještě jednou, pane Pospíšile: jedná se o tu h r a n i c i mezi tím, dokdy je hovoření o centrálních tématech dané ideje a jejího hnutí přirozené a nutné - a mezi tím, kdy už se toto téma stává otřepanou floskulí, prázdnou frází. Kdy už se jenom mechanicky stále dokola opakuje to samé heslo, aniž by se pod tím ukrýval skutečně živoucí obsah.

    Tato hranice je ovšem velice neurčitá, pohyblivá, klouzavá. A obě ty oblasti nalevo i napravo od ní se mohou v tom samém čase navzájem prolínat.

    Vraťme se k tomu komunismu respektive socialismu. I v těch dobách, kdy "reálný" socialismus jako politický systém byl už dávno zcela prohnilý a zdegenerovaný, i v těchto dobách mohl poctivě smýšlející marxista stále ještě s niterným přesvědčením rozmýšlet o principiálních a historických přednostech socialistického společenského uspořádání.

    Není tu tedy žádného naprosto jasného kritéria, které by nám mohlo říci: potud je používání slova "socialismus", respektive slova "Boží láska" v pořádku - a za touto hranicí je to už prázdná fráze!

    Ale, nemohu si pomoci: už jenom sám tento výrok "Bůh je Láska" mi zní krajně frázovitě. To je výkřik do tmy. Není za tím nic hlubšího, žádné pravé poznání Boha, totiž toho Boha, který je nejen milostivý, ale stejně tak i trestající. Jediné pravé, pravdivé pochopení, pojetí Boha by se muselo pohybovat právě na této hraně mezi jeho rukou trestající a mezi jeho pochopením (a odpouštěním) lidských slabostí.

    Ale ta věta "Bůh je Láska" naprosto ničím nepřispívá k pochopením této skutečné, podvojné podstaty Boží instance; naopak od tohoto pochopení svou jednostranností odvádí pryč.
    March 25, 2019 v 11.57
    Bůh je skutečně Láska, pane Poláčku. Když jsem se loni účastnila konference o Božích vlastnostech a o Boží povaze, dověděla jsem se, že všechny Boží vlastnosti a atributy (například spravedlnost, svatost) se spolu s jeho emocemi a city bez problémů kombinují. Takže i ta jeho Láska prostupuje vším ostatním. Boží emoce - dejme tomu jeho hněv - je zároveň projevem jeho lásky, jeho spravedlnosti - je to spravedlivý hněv - a taky jeho svatosti - svatý hněv.
    Ale já si myslím, že ta jeho Láska nakonec vždycky zvítězí nad vším ostatním.
    VP
    March 26, 2019 v 6.56
    To je základ křesťanství. 1 Jan 4, 8: Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Možná proto se s Bohem míjíte. Pouhým poznáním se k němu nedostaneme.
    JP
    March 26, 2019 v 9.34
    No, paní Hájková, když Vám to tedy řekli na té konferenci, tak to tak zřejmě už jednou provždy definitivně bude...
    JP
    March 26, 2019 v 9.55
    My tě přece milujeme všichni...
    Vždycky když poslouchám tyto křesťanské řeči o lásce, připomene mi to jednu reportáž, kterou jsem kdysi četl v německých novinách.

    Jednalo se o jakousi esoterickou komunitu. Kteréžto komunity jsou samozřejmě také plně založeny na "lásce". Všichni se tam navzájem mají rádi, všichni se na sebe usmívají, při setkání se všichni navzájem objímají.

    Jedna mladá účastnice se jednou odvážila vyjádřit své pochybnosti, jestli t o h l e má být už skutečně všechno. Jestli touto všudypřítomnou láskou je skutečně možno naplnit, vyplnit celý život.

    Vedoucí té komunity na to reagovala slovy: "Ale Anke, vždyť ty přece sama víš, jaké máš v životě problémy. A tady máš možnost se z toho vysvobodit. My tě přece milujeme všichni!!"

    Komentář v těch novinách k tomu opravdu trefil jádro věci: pravá láska, ta je vždycky jenom zcela exkluzivní. Je to naprosto osobní vztah, mezi Já a Ty. Jakmile se láska začne rozlévat doširoka jako ze zahradnické konve, pak je možno si být okamžitě jist, že je na tom něco nepravého.

    Ta "křesťanská láska" - ano, historicky je možno plně pochopit, že v těch těžkých, brutálních, beznadějných dobách starověku lidé měli hlubokou touhu po naději, po spáse, po pocitu že je někdo přijímá do své náruče.

    Ale dnes - nemohu si pomoci, ale na mě takovéto neustálé žonglování s "boží láskou" působí jako únik. Přesně jako v té ezoterické komunitě. Jako snaha uniknout z prázdného, smyslu zbaveného světa, do bezpečného objetí všezahrnující lásky.

    Ano, i dnes se to dá pochopit. Ano, ten současný svět je opravdu chladný, prázdný, bez jakéhokoli vyššího smyslu. Dá se pochopit, že lidé usilovně - a až snad zoufale - v tomto prázdném, zmechanizovaném světě hledají prožitek smyslu vlastní existence, prožitek vlastního bezpodmínečného přijetí.

    Dá se to pochopit; ale to ještě nijak neodstraňuje únikový charakter této "boží lásky".
    March 26, 2019 v 20.35
    Ze světa není kam uniknout, dokud je člověk naživu. Nedá se někde zabarikádovat a najít tam smysl. To by nebyla láska, pane Poláčku. Láska se neuzavírá v sobě, nýbrž se dává.
    VP
    March 26, 2019 v 23.31
    Jak to napsal Mácha? Dalekáť cesta Vaše, marné volání.
    JN
    March 27, 2019 v 0.31
    Zajímavá debata...
    Jestli jsem Vás, pane Poláčku, za léta našich diskusí dobře pochopil, chcete přece i Vy na lidstvo z oné "zahradnické konve doširoka rozlévat..." co vlastně? Lásku ne - to je inflační pojem bez obsahu. Co tedy chcete rozlévat, moudrost, humanitu, svobodu?
    JP
    March 27, 2019 v 10.55
    To, že z tohoto světa "není úniku", to ještě není žádnou překážkou pro to, aby se mnoho lidí o takový únik (před tímto světem, před sebou samými) nepokoušelo. Ať jakýmikoli cestami.
    JP
    March 27, 2019 v 10.58
    Pane Nusharte, už jsem napsal panu Pospíšilovi, že ta hranice mezi legitimním, a mezi inflačním užíváním toho či onoho pojmu či hesla může být značně nezřetelná. Ale že je možno tento rozdíl celkem spolehlivě poznat podle mechanického způsobu užívání těchto centrálních pojmů či hesel.

    Který pojem či heslo byste u mně spatřoval jako mechanicky a bezmyšlenkovitě užívaný?
    JP
    March 27, 2019 v 11.02
    P.S. Takovéto mechanické užívání pojmů či hesel ovšem není možno vystopovat u samotného J e ž í š e; opakuji ještě jednou, že Ježíš to slovo "láska" vyslovoval jenom krajně zdrženlivě.

    K tomu inflačnímu, a postupem času stále bezmyšlenkovitějšímu a mechaničtějšímu žonglování s tímto slovem došlo až v průběhu konstituování a přetrvávání náboženského směru křesťanství. Kteréžto křesťanství s k Ježíšovi Nazaratskému sice hlásí, ale ve své vlastní podstatě (zvěsti) je něčím zásadně jiným.
    JN
    March 27, 2019 v 12.36
    Myslím, že jste mě nepochopil pane Poláčku.
    To, že nějaký pojem podléhá inflaci a při zcela určitém - konkrétním použití může být i bezobsažný, to samo ještě neznamená, že obsah, který byl tím pojmem původně reprezentován, přestal existovat a že tento původní obsah tedy není nutno pojmenovávat i nadále - ovšemže v poněkud složitější situaci inflace toho pojmu. Samotný obsah ale inflaci podlehnout nemůže - obsah buď je, nebo není. Ten existující obsah je tedy nutno pojmenovávat i nadále, ať už jde o lásku, moudrost, humanitu, nebo třeba svobodu.
    JN
    March 27, 2019 v 13.47
    Například pojem lidská práva nepodléhá (podle mě) inflaci,
    ale změně původního významu - tedy pojem zůstává stejný, ale to, co je tím pojmem reprezentováno, už není ten původní obsah.
    JN
    March 27, 2019 v 19.40
    Bůh není vůbec všemohoucí a zdá se dokonce, že je na člověka krátký.
    To, co je, pane Poláčku, původním obsahem pojmu "láska" (původním ještě předtím, než ten pojem podlehl inflaci), se totiž nedá přikázat žádným přikázáním.

    ---------------------------------

    (Desatero přikázání je v židovském chápání smlouva s Bohem, v liberálním chápání je to "doporučení jak žít, abychom měli šťastný život", podobně, jako třeba pravidla silničního provozu jsou "doporučením jak jezdit, abychom šťastně dojeli a nenabourali", ale dodržovat ta pravidla pochopitelně nemusíme a když se pak nabouráme, není to policejní trest za nedodržování pravidel a není to ani projev nelásky policie k naší osobě. Silniční provoz stvořil člověk, proto pravidla silničního provozu vytváří také člověk. Život však člověk nestvořil, a proto morální pravidla života jsou na člověku nezávislá, člověk je nevytváří - stejně jako nevytváří například fyzikální zákony - člověk je tedy nevytváří, ale jako již existující je poznává.)

    ---------------------------------------

    Zkusme se teď vrátit k tomu prapůvodnímu obsahu nyní už tedy bezobsažného pojmu "láska": Nedá se přikázat, dokonce ani Bůh (existuje-li) nemůže člověku přikázat, aby nadevše miloval svého(?!) Boha a bližního svého aby pak miloval stejně, jako miluje sám sebe. Bůh je prostě v tomhle na člověka docela krátký a není tedy zdaleka všemohoucí.

    Není ale dokonce ani možné mít na lásku právo (ani to lidské), protože neexistuje žádná instituce, která by vám takové právo garantovala a dokázala ho na "osobě povinné" pod hrozbou sankce vymoci. Toto "právo na lásku" v křesťanském pojetí garantuje pouze Bůh nové smlouvy, který se k tomu sám svobodně rozhodl a byl za to paradoxně sankcionován lidskou institucí. Je ale zcela a jen na lidském svobodném rozhodnutí, zda tu lásku člověk opětuje - nedá se to nařídit, podmínkou lásky je totiž vnitřní svoboda k ní a pokud ta svoboda chybí, pojem "láska" podléhá inflaci.

    Že se láska nedá vynutit a že vynucovaná láska láskou už není, to jsou vlastně věci docela samozřejmé a není nad tím ani potřeba nějak dlouze bádat. Je proto pozoruhodné, že mnohde stále panuje silné přesvědčení o tom, že šťastná společnost se dá nějak "zavést", aniž by se přitom přihlíželo ke kulturní podmíněnosti člověka - k tomu, že lidé různých kultur chápou svět zcela rozdílně a že tato kulturní podmíněnost člověka je vlastně projevem evolučního přizpůsobení se danému prostředí a vztahům v něm.

    Pokrokový člověk západní kultury tedy opět nevěří na lásku k lidem (chcete-li, klidně bez rozdílu barvy kůže), na lásku, která se projevuje konkrétními činy a nikoliv tvorbou receptů. Věří ale na nadřazenost svého názoru a životního stylu, který vymyslel, na to, že správný život (život podle jeho vlastního receptu) se dá všem ostatním nějak naordinovat i bez respektování jejich svobody, k čemuž se ale. neodvážil ani sám Bůh (pokud existuje).

    VP
    March 28, 2019 v 6.58
    Ježíš o Bohu nemluví, o lásce jen zdrženlivě?
    Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘
    Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
    abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
    Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
    A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?
    Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
    Matouš 5,43-48
    JP
    March 28, 2019 v 11.13
    Slovo a čas (a inflace)
    Ale jistě, pane Nusharte, že postupem času se mění (měnit může) význam a kontext určitého slova, pojmu. A je samozřejmě možné, že původně ryzí význam se časem promění, degraduje ve význam pochybný, otřepaný. I slovo může propadnout procesu koroze. O tom jsem už sám psal: že ta "křesťanská láska" mohla mít původně význam opravdový, ale že její d n e š n í užívání už má převážně charakter inflační, mechanický, bezobsažný.

    Já jsem se ve svých kritických soudech vztahoval právě na to dnešní užívání (zneužívání) slovního spojení "Boží láska". Vy, pane Nusharte, chcete obnovit jeho původní, ryzí význam.

    Docela mi v tomto ohledu připomínáte svého času reformní komunisty. Kteří také - a to naprostým právem - chtěli obnovit ten původní, nezkalený, humánní význam slova "socialismus". Chtěli ho osvobodit od jeho zdeformovaného, inflačního, dogmaticky ustrnulého používání panujícím, pseudokomunistickým režimem.

    Ti reformní komunisté měli tedy plné oprávnění k poukazování na to, že zakladatelé komunistického hnutí si pod pojmem "socialismus" (respektive přesněji: "komunismus") představovali něco naprosto jiného, nežli jeho novodobí samozvaní hlídači.

    Jenže: ono se ukázalo, že už to nejde. Že ten ryzí, původní smysl slova "socialismus" se už - za změněných podmínek - už vůbec obnovit nedá. Proč? - Protože sám tento pojem je příliš úzký. Není sám o sobě schopen dostatečným způsobem zahrnout, a tedy ani smysluplně řídit komplexní společnost, komplexní skutečnost. Ten pojem "socialismus" se přežil sám o sobě; a ne pouze proto, že by ho l i d é používali nesprávně.

    A s tou "křesťanskou láskou" je to naprosto to samé: křesťané stále ještě věří tomu, že i tu vysoce komplexní, dynamickou (a tedy vnitřně rozporuplnou) společnost dokáží v dostatečné míře opravit, umravnit, zharmonizovat jenom a pouze tou svou "Boží láskou".

    Budiž to řečeno naprosto jasně: nedokáží. I pro tu křesťanskou "Boží lásku" platí: čas sám je silnější, nežli jakýkoli Bůh. A především: je silnější, nežli jakékoli slovo, jakékoli heslo, které si vytvořil člověk. To křesťanské spoléhání se na spásnost čisté "Boží lásky" je nakonec jenom projev staromilství, které neotřesitelně setrvává ve víře, že "dříve bylo všechno lepší"; a že postačí otočit běh času, svět vrátit do těch "starých dobrých časů", a všechno bude zase v nejlepším pořádku.

    Ta křesťanská "Boží láska" - ne že by byla zcela vadná, ale i ona je pouze j e d n í m, a tedy pouze dílčím aspektem v celém tom komplexu lidského a světového dění. Opravdu definitivně není možno tento svět jednou provždy spasit, napravit ve jménu jednoho jediného principu. Jestliže tedy i ta křesťanská "Boží láska" musela postupem času zakusit svou degradaci, své inflační, mechanické užívání - pak to nebyla a není žádná náhoda, jenom proto že by sami lidé nějak selhali; nýbrž tento postupný proces degradace v ní byl zakódován od samotného počátku, v důsledku její pouze dílčí, omezené platnosti.
    JP
    March 28, 2019 v 11.34
    Lidská práva a zub času
    A ten samý proces degradace a deformace platí ostatně i pro ta "lidská práva", která jste zmínil.

    I tady platí: je vposledku marným počínáním odvolávat se dnes ještě na původně ryzí charakter těchto "lidských práv", když už je dnes jejich význam přinejmenším z velké části zideologizovaný, převrácený v pravý opak.

    Ve své době tato "lidská práva" znamenala ovšem jednoznačný pokrok; přinášela s sebou osvobození člověka z přímé závislosti na někom jiném, osvobození z přímého útlaku..

    Ale dnes - dnes se s těmi "lidskými právy" naopak žongluje v zájmu udržení, fixování, cementování právě panujícího politicko-společenského řádu. Kdykoli se někdo opováží tento řád podrobit zásadní kritice, ohledně pravosti (nepravosti) jeho vlastního humánního (nehumánního) obsahu, pak je na něj vzápětí okamžitě vystřelen tento projektil "lidských práv": "Cože? Ty se opovažuješ kritizovat ta naše posvátná lidská práva? Ty tedy chceš obnovit diktaturu?!!.." No, a tím je jakákoli kritická diskuse o pravém charakteru stávajícího politického uspořádání uťata hned na samém počátku. To co tedy dříve bylo momentem progresivním, se v dnešním ideologickém užívání už dávno stalo momentem regresivním, konzervativním, až přímo reakčním.

    A opět: není to (jenom) proto, že by samotní lidé ten původně čistý a ryzí význam těch "lidských práv" nějak zdeformovali, zkazili. Opět to je uloženo, zakódováno v samotné nejhlubší podstatě těchto "lidských práv": v jejich pouze dílčím, tedy omezeném a omezujícím charakteru. Tato "lidská práva" nikdy nemohou být dostatečným principem pro uspořádání, organizaci a řízení vysoce komplexní společnosti; ale přitom stále ještě předstírají, že právě tohle být mohou. A tím se z původně čistého principu nevyhnutelně stávají ideologií; neboť podstatou jakékoli ideologie je právě tohle, celou širokou, komplexní skutečnost zkrátit, zúžit jenom jenom na perspektivu jedné, jediné ideje, jednoho jediného hesla.
    JP
    March 28, 2019 v 11.39
    Láska - Ježíš a Jan
    Pane Pospíšile, já jsem v žádném případě netvrdil, že by Ježíš n i k d y nepoužil či nevyslovil slovo "láska". Já jsem pouze napsal, že Ježíš sám tohoto slova používal ještě velice uměřeně, zdrženlivě. Pokud vím, tak ve všech třech synoptických evangeliích Ježíš toto slovo nepoužívá snad ani desetkrát!

    A je to až evangelista Jan, který naopak toto slovo na čtenáře svého evangelia doslova střílí jako z kulometu. Je to právě evangelista Jan, který jako první přišel s tím "inflačním" užíváním slova "láska".

    A bohužel - následná křesťanská tradice se daleko více přiklonila k tomu Janovu inflačnímu rozmělnění tohoto pojmu, nežli k vlastní Ježíšově střídmosti.
    JN
    March 28, 2019 v 11.46
    Láska a socialismus
    Socialismus se přežil (nikoliv jen ten samotný pojem), láska se také přežila.

    Ano, je to tak: Přežili jsme socialismus, přežijem i lásku!

    Socialismus i lásku je potřeba nahradit něčím komplexnějším.
    JN
    March 28, 2019 v 11.57
    Mimochodem...
    nezačíná slovo "komplexní, komplexnější..." podléhat zubu času?
    March 28, 2019 v 12.23
    Zub času
    Nerozkouše nakonec zub času úplně všechno na cimprcampr? Včetně lidí?
    Nakonec, vždyť čas je ten chronos - Kronos, který vše požírá.
    Proto je odvěkou lidskou touhou dostat se mimo čas.
    JN
    March 28, 2019 v 16.44
    Láska se přežila, ale z jakého důvodu se tedy vlastně k lidem chovat dobře?
    Proč máme zachránit topícího se člověka ve Středozemním moři? Láska se přece přežila a ten člověk nám tedy může být lhostejný.
    March 28, 2019 v 16.54
    Že se pana Poláčka vůbec ptáte. On vám samozřejmě řekne, že nikoliv z lásky nýbrž z etických důvodů. Ty on pochopitelně uznává. Zatímco lásku neuznává.
    VP
    March 28, 2019 v 19.28
    O lásce není potřeba mluvit, když se praktikuje v Božím království (u Matouše Království nebes). Matouš 44x, Mk 15x, Lukáš 35x. Ve Skutcích apoštolů, mimo zmínku o tom, že Ježíš po čtyřicet dní učedníky poučoval o Božím království, je vidět praxe Božího království v Jeruzalémské komunitě. Jan, který doplňuje Matouše, místo o Božím království mluví o lásce. Je škoda, a v tom máte pravdu, že církev nespojila tato dvě vyjádření v jedno. Dodnes je Boží království tématem jen některých malých skupin. Máte pravdu, že mluvení o lásce bez její praxe v Božím království je jejím zneužitím. Kdo však opravdu miluje, vstoupil do Božího království.
    Doufám, že mne teď nenařknete, že Boží království užívám inflačně.
    March 28, 2019 v 20.09
    Bezkonkurenčně nejvíce o lásce psal Pavel. V jeho listech jsem to slovo napočítala 88 krát. Ale jistě nejen mluvil a psal, ale i žil.

    Pan Poláček patrně neřekne, že mluvíš inflačně o Božím království, ale nejspíš napíše, že nikdy žádné nebylo, protože by nejdřív musely být promyšleny jeho instituce a zákony, kterými se bude řídit. Bez nich by Boží království v tomto složitém a komplexním světě podle představ pana Poláčka nemohlo fungovat.
    Já už ho totiž dobře znám, tak předvídám jeho myšlenky.
    IH
    March 28, 2019 v 21.59
    Není sice 1. máj, ale pozdní večer pomalu ano, takže o lásce...
    Dříve se říkalo, či spíše psalo "Již staří Římané...", později došlo většinou na přeformulování "Již staří Sumerové..." a dnes máme jisté důvody říkat aspoň někdy "Již (staří) kromaňonci..." Na druhé straně ovšem přináší každá doba leckteré novum.

    Zdá se, že lásku lidé nedlouho před začátkem našeho letopočtu (jenž byl samozřejmě stanoven později) když ne objevili, tak aspoň velmi vyzdvihli. Hilel, Filón, Ježíš atd.

    Je zřejmé, že především Nový zákon udržoval princip lásky velmi mnoha lidem v mysli i v časech, které jí přály (ještě) méně, než doba, od níž nás dělí již dvě tisíciletí.

    Snad je po tak dlouhé kolektivní zkušenosti na místě se (znovu a znovu) ptát, zda je to láska, co mění život společností k lepšímu. Zde je ovšem třeba značné skepse. Budeme-li se vůbec domnívat, že lidé žijí podstatně utěšenější životy než kdysi, najdeme nemálo faktorů, které takový názor vysvětlí přesvědčivěji než víra v projev infekčních schopností lásky.

    Láska je ovšem cit, který chováme především k nám nejbližším lidem (byť zajisté ne stále a výlučně). Něco podobného pociťujeme i k určitým aspektům světa, což máme leckdy nemalou potřebu vyjádřit. Vděčnost je nakonec nejlepším trvalým stimulem altruismu.

    Někteří skeptici vyjádřili pochybnosti, zda lidé ještě před pouhými několika málo stoletími cítili lásku ke svým nejbližším, k manželům, rodičům a dětem. Samozřejmě, že záviselo (a závisí) na tlaku okolností, přece však lze předpokládat, že již tehdy, ba mnohem dříve naši předkové vroucí city prožívali, k sobě navzájem i jako vděčnost, že jim láska byla dána a dopřána. Prostě: Již staří Římané... a snad trošičku i ti Sumerové...
    March 29, 2019 v 6.00
    Já vždycky žasnu, jak historici všechno vědí. Dokonce i to, co lidé pociťovali. Jak to mohou vědět, když většina lidí své pocity ani nepopsala?
    Vděčnost za lásku se dá cítit teprve tehdy, když se ta láska projeví nějak navenek. To, že lidé v každé době pociťovali za lásku vděčnost, bude zřejmě stejně tak pravda jako to, že někteří žádnou vděčnost nepociťovali.
    Jistě to bude tím, že láska není obchod ani účetnictví. Žádné má dáti - dal.
    Spíš bychom se měli ptát, odkud se vlastně bere.
    March 29, 2019 v 7.47
    Omlouvám se. Přehlédla jsem, že pan Horák nepsal o historicích nýbrž o skepticích.
    JP
    March 29, 2019 v 9.14
    Pane Nusharte (a ostatní): ještě jednou, to co se přežilo, je ta k ř e s ť a n s k á láska - ve svém inflačním, mechanickém, ideologickém užívání.

    Snad není tak obtížné to pochopit.
    JP
    March 29, 2019 v 9.26
    Inflační Boží království
    Pane Pospíšile, když už jste to zmínil: samozřejmě že to sousloví "Boží království" je jedním z dalších hesel, které se v křesťanské praxi užívá naprosto inflačně. A to vlastně už od druhé křesťanské generace, kdy už bylo naprosto zřejmým, že Ježíšova předpověď o příchodu a nástupu tohoto Božího království ještě v současné generaci se nenaplnila; a kdy už se muselo stát zřejmým, že naprosto nic nehovoří pro to, že by se kdy reálně měla naplnit.

    Ideologie - ta slouží k tomu aby lidé mohli v blaženém snění zavírat oči před realitou. A naprosto stejně je tak i s tím mýtickým a chimérickým "Božím královstvím".

    Křesťané si nikdy nedokáží, nemají odvahu připustit, že to spoléhání na příchod "Božího království", na tento ráj na zemi je čirou chimérou, že ho nikdy a za žádných okolností není a nebude možno dosáhnout s reálnou lidskou bytostí.

    Této říše absolutní harmonie by bylo možno dosáhnout vlastně jediným způsobem: radikální genetickou manipulací, kdy by současný člověk přestal být sám sebou, a stal se něčím naprosto jiným. Cenou za takovou zásadní transformaci (pokud by vůbec byla reálně možná) by ovšem byla naprostá ztráta životní dynamiky lidstva. Toto "Království boží" by byl svět naprosté stagnace, bez konfliktů, ale i bez pohybu, bez vývoje. Byl by to fakticky stav naprosté entropie - dokonalého vyrovnání všech rozdílů.

    Ale tím by to byl stav zcela bez života; neboť život je pohyb, a pohyb vzniká z dynamiky, z rozdílů, z toků energie.
    JP
    March 29, 2019 v 9.30
    Ano, paní Hájková, máte pravdu v tom, že s tou "láskyplnou" reinterpretací Ježíše začal už Pavel.

    Mělo to své známé příčiny: jako později Luther, stejně tak i Pavel byl přímo ochromený hrůzou z Božího hněvu. A aby touto svou fóbií nebyl nakonec zcela rozdrcen, musel si vytvořit nikoli trestajícího, nýbrž milujícího Boha. Z jeho strany to byl tedy svým způsobem zcela legitimní počin vlastní sebezáchovy. Ale s původním, skutečným Ježíšem to má opravdu sotva co společného.
    March 29, 2019 v 10.14
    Jestliže chcete říct, pane Poláčku, že si Pavel a Luther vymysleli milujícího Boha, protože měli strach z trestajícího Boha, tak jak vysvětlíte, proč se rovnou nestali ateisty. Proč místo toho museli vymyslet milujícího a odpouštějícího Boha?
    Mimochodem, mně se nezdá, že by byl Pavel před svým obrácením ochromen hrůzou z Božího hněvu. Vždyť i když věřil v přísného starozákonního Boha, plnil přece všechno, co podle jeho domnění od něj Bůh požadoval.
    O Lutherovi vím, že snad předtím prožíval strach z toho, že nebude spasen. Ale nezbavil by se strachu tím, že si něco vymyslí. Já myslím, že museli pocítit skutečnou Boží lásku (nebo Boží milost, což je vlastně totéž).
    JN
    March 29, 2019 v 11.18
    "Lidé žijí podstatně utěšenější životy než kdysi"
    Jak se dá srovnat míra spokojenosti lidí se svým životem v různých historických dobách? Podle jakých kritérií? Jsou ta kritéria spokojenosti v průběhu času stále stejná?
    JN
    March 29, 2019 v 11.23
    "To co se přežilo, je ta k ř e s ť a n s k á láska"
    Takže ta ostatní láska je - chválabohu;-) v pořádku!
    JN
    March 29, 2019 v 11.32
    "Křesťané si nedokáží připustit, že příchod "Božího království" nikdy a za žádných okolností není a nebude možno dosáhnout s reálnou lidskou bytostí."
    Jak kteří, ale podle křesťanských dogmat je k tomu potřeba milosrdný Bůh.
    March 29, 2019 v 13.50
    Ano. Boží království evidentně nelze vytvářet bez Boha. Divím se, že pan Poláček nepostřehl takovou samozřejmost.
    V knížce (od toho "ultrakonzervativce" Ratzingera), z níž jsem zde už několikrát citovala, se autor zmiňuje o jednom velmi známém Heideggerově výroku, přičemž nepopírá, že jde o "postkřesťansko-pohanského" filosofa:
    "Když Martin Heidegger říká v jednom interwiew, které je jakýmsi jeho odkazem, o situaci, do které se člověk dostal, že nás může zachránit už jen nějaký bůh, a když tedy vidí jako jedinou možnost, která nám zbývá, "nachystat se a být připraven pro zjevení boha", pak můžeme vidět v tomto postkřesťansko-pohanském výroku něco z toho, oč ve skutečnosti jde: Již "připravenost očekávání" je něčím, co proměňuje, a svět je jiný podle toho, zda je k tomu vnímavý, nebo tomu odpírá pozornost. Připravenost je ale něčím jiným, podle toho, zda její očekávání směřuje do prázdna nebo zda jde vstříc tomu, koho poznává v jeho znameních, takže si je jistá jeho blízkostí právě skrze rozpad svých vlastních možností."
    VP
    March 29, 2019 v 16.48
    Lituju Vás, pane Poláčku, že si pořád musíte něco vymýšlet. Křesťané prvního století nemuseli očekávat Boží království, věděli, že už tu je, řekl to Ježíš: Království Boží je mezi námi. První křesťané je uskutečňovali (viz komunita v Jeruzalémě, nebo tradicí potvrzený výrok pohanů: Podívejte se, jak se mají rádi). Chyba byla, že se církev začala zaplétat se světem a zesvětštěla. Tím nesprávně přesunula Boží království na život po smrti, život v nebi. To co očekáváme a v čem možná oni i mnozí další se mýlili, byl příchod Ježíšova soudu - Boží soud v biblickém smyslu je náprava všeho. Žít v Božím království a žít Boží království, to je neustálá povinnost věřících. Komenský na tom víc pracoval než na pedagogice (za kterou je nazýván Učitel národů), ale ani jeho koncept nebyl křesťany vyslyšen.
    Je to ještě (křesťanská) láska, pokud bychom za tu lásku žádali odměnu?
    March 29, 2019 v 18.55
    Panu Nushartovi
    Jestliže někdo dostane za něco odměnu, nemusí to znamenat, že to, co dělal, dělal kvůli té odměně.

    Mě daleko více znepokojují křesťané, co věří ve věčné zatracení. A nejenom za zlé skutky, ale i za to, že někdo je ateistou.
    IH
    March 29, 2019 v 19.00
    Panu Nushartovi
    Napsal jsem "Budeme-li se vůbec domnívat, že lidé žijí podstatně utěšenější životy než kdysi". Není tedy (mně) samozřejmostí něco podobného si myslit. Proč? Lidé totiž to potěšení potřebují vždy, a tomu uzpůsobují své nároky. K potěše z jídla např. kdysi nemuseli konzumovat uznávané lahůdky (hlad je nejlepší kuchař). Výsledky vlastní práce mohli vidět leckdy konkrétnější. Atd. S dávnými dobami těžko dnes již srovnávat, avšak třeba 2. světová válka je ještě v povědomí nejstarší generace a podle vyjádření nemála jejich příslušníků i její čas přinášel radosti. Radost slouží k překonání strasti.

    Na druhou stranu je třeba připustit, že vytrvalé zlepšování podmínek života nějakou pozitivní roli přece jen hraje.Lidé v případě, že se zorientují a nezbloudí, leckdy podařenější a utěšenější životy žijí. Nejen v literatuře se dříve různí mrzouti a vzteklouni vyskytovali asi častěji než dnes...

    No, na závěr vypíchnu, že velkým zdrojem životního uspokojení lidem bývala víra. Jistě ne vždy a permanentně, ale převážně častěji a podstatněji než je tomu běžně dnes.
    March 29, 2019 v 20.12
    Panu Krupičkovi
    Papež si nenechal na veřejnosti líbat prsten, jak je v římskokatolické církvi zvykem. Prý, kvůli hygieně, nechal se slyšet kvůli konzervativcům. Je však zřejmé, že mu ten projev podřízenosti vadí. Myslím si také, že to nemá s křesťanstvím nic společného.
    Proto ale z té příhody nemůžete usuzovat, že křesťanství bude plynule přecházet v socialismus. Ten člověku určitě nemůže nahradit Boha.
    March 30, 2019 v 6.39
    Pokud vám to tak stačí, pane Krupičko, a jste se svým životem spokojen, nebudu vám nic vnucovat. Ani mě to nenapadne.
    Vy se zase musíte smířit s tím, že někteří lidé žijí a budou žít s Bohem.
    JP
    March 30, 2019 v 9.55
    Pavel a jeho fobie
    To je právě to, paní Hájková: Pavel se zoufale a křečovitě snažil dodržovat všechny náboženské požadavky a rituály Starého zákona, protože měl hrůzu z toho, že neobstojí před přísnou a trestající tváří svého Boha. Ono to totiž bylo fakticky vůbec nemožné, těch předpisů bylo všeho všudy několik stovek, nebylo prakticky v lidských silách splnit všechny. Proto si tedy Pavel - v hrůze před Božím hněvem - musel nalézt východisko, musel si vynalézt toho "milujícího Boha". Cestou k tomu mu byl ovšem Ježíš, se svým odmítnutím slepého podřízení se Zákonu.

    Na celé věci je ovšem zajímavé, že k tomuto přerodu se Pavel dostal sám až po delší době. Původně totiž - poté co "poznal" Ježíše a začal v jeho jménu konat své misijní působení - tak v prvních letech kázal ještě toho "židovského" Ježíše. Jinak řečeno, on trval - stejně jako konzervativní jeruzalémská křesťanská obec - na striktním dodržování judaistického Zákona. Ovšem - právě v této době se svou křesťanskou misijní činností podle všeho neměl žádný výraznější úspěch. A teprve právě až tehdy, když provedl ten zásadní obrat osvobození se od striktních judaistických předpisů - teprve v té době nalezl u svých posluchačů dostatečný ohlas. Je to svým způsobem přirozené: on působil v oblastech vzdálených od od Izraele, v jiném náboženském prostředí, kde dodržování těch striktních předpisů bylo o to obtížnější. A tak tamější Židé byli vděčni když objevili někoho kdo jim mohl odůvodnit, proč to s těmi všemi příkazy a zákazy není nutno brát tak docela přísně. A tím spíše jedině s takovýmto liberalismem mohl uspět u nežidů.

    ---------------------------------

    Ale že by místo toho "milujícího Boha" Pavel a Luther se měli stát ateisty - paní Hájková, to snad vůbec nemyslíte vážně. Změnit, přizpůsobit, nově interpretovat Boha, to je pořád ještě daleko menší zákrok (a děje se to vlastně nepřetržitě), nežli se ho vzdát vůbec.

    JP
    March 30, 2019 v 10.10
    Království boží je mezi vámi
    Pane Pospíšile, tento Ježíšův výrok je v prvé řadě - jako ostatně velice mnoho jiných - velice nejistý. Totiž je nejistý jeho překlad.

    Je totiž možná celá řada překladů - a výkladů - jiných; například to mohlo znamenat: "Ani se nenadějete, a Boží království bude mezi vámi."

    V každém případě ale nelze popírat: Ježíš si příchod tohoto "Božího království" zcela evidentně představoval ve spojitosti s nějakou velkolepou nebesko-božskou událostí. Kdy sestoupí z nebes na zem onen mýtický "Syn člověka", s kterým se on sám zřejmě přinejmenším v určitém smyslu identifikoval.

    A je zcela jednoznačné: k takovéto události, k sestoupení "Syna člověka" na zem nikdy nedošlo.

    V tomto smyslu také není možno hovořit o tom, že by zde kdy vzniklo "Království boží" v tom pravém, původním, ježíšovském smyslu. To že se vytvořily určité křesťanské komunity, které se hlásily k Ježíšovu odkazu, to opravdu není dostatečným argumentem pro to, smět je nazývat "Královstvím božím".

    A za druhé: tyto křesťanské komunity měly ke skutečné harmonii (která je s tímto "Královstvím božím" neoddělitelně spojována) obvykle velmi daleko. Je to možno naprosto jasně vyčíst z Pavlových pastoračních listů, kde on znovu a znovu své ovečky velice ostře kárá pro jejich špatnosti, pro jejich spory. A ta původní, jeruzalémská křesťanská obec: to byla podle našich měřítek v podstatě sekta, rigidní a nesnášenlivá (kde sám Pavel jen velice těsně unikl odsouzení, pro "herezi").

    A ostatně: to že spolu lidé, v nějaké malé skupince spolu dokáží žít v poklidu a harmonii - to opravdu ještě není žádným dokladem o reálné přítomnosti "Království božího".
    JN
    March 30, 2019 v 10.20
    Paní Hájkové (k té křesťanské "lásce za odměnu" a svobodě svědomí být ateistou)
    Vnucování svědomí je problém, ale ne úplně jednostranný. Morálka jednotlivce by měla vycházet z onoho jednotlivce - měla by být autonomní. Autonomní morálka je možná to jablko z ráje, které odlišuje člověka od zvířat a kde se člověk stává obrazem Boha - svoboda poznávání dobrého a zlého, poznávání morálních pravidel, která pomáhají člověku žít. Je tu ale problém, dva názory.

    Jedni se domnívají, že ta morální pravidla dobrého života jsou na člověku nezávislá, platí univerzálně - nezávislě na čase a lokalitě a člověk je netvoří, neboť stejně jako nestvořil člověk hmotu a nemůže tedy té hmotě určovat fyzikální zákony podle kterých by se řídila, ani život není dílem člověka a člověk tedy nemůže určovat mravní zákon života prostě proto, že nemá nad životem moc.

    Pak je tu druhý názor, podle kterého si ta morální pravidla má člověk určovat sám (nebo skupinově?), tak aby mu vyhovovala, aby byla v souladu s jeho svědomím, se stavem poznání v určitém konkrétním čase a lokalitě a také s cílem, který člověk svému životu v té které kultuře přikládá.

    Kromě těch dvou názorů existuje ale ještě na jedinci ne tak zcela přímo závislý kulturní tlak, aby lidé ve stejné kulturní skupině měli ta morální pravidla (potažmo svá svědomí) stejná. Nedá se asi popřít, že tím, co určitou kulturní skupinu drží pohromadě, jsou společné hodnoty. Vývoj kultury (vývoj společně uznávaných stmelujících hodnot, který podmiňuje právě to jedno určité chápání světa, odlišné od chápání světa v kulturách jiných - s jinými stmelujícími hodnotami), tedy vývoj kultury chápu:-) jako evoluční mechanismus, který zajišťuje přizpůsobení nikoliv samotného jedince, ale přizpůsobení celé té lidské skupiny okolním podmínkám a vztahům v prostředí, kde dané společenství žije. Někdo tomu může říkat i "systém" (není to zcela totožné), diskutabilní je ale to, zda na vývoj toho společenského systému má vliv spíše ta "evoluční samoregulace", nebo vůle jedince nebo skupiny jedinců s určitým názorem, nebo zda ten vliv jedinců a jejich tvořících se názorů, směřujících ke kulturní uniformitě ale současně i střetávajících se s uniformním názorem skupin jiných, je vlastně tou samotnou "evoluční" - kulturní- samoregulací (přizpůsobením se té skupiny tomu danému prostředí), nebo alespoň její součástí (jde o onen "vliv jedince na chod dějin" x "vůle jedince jako součást dějinného procesu").

    Mezi autonomním určováním morálních pravidel (jejichž účelem je žít dobrý život, nebýt ve zničující kolizi se zlem) a mezi autonomním určováním samotného dobra a zla je ale už jen jemný rozdíl, individuální určení hodnot odlišných od hodnot těch druhých okolo pak musí zákonitě vést ke kolapsu společnosti a k novému "kmenovému" (hodnotově - názorovému) uspořádání lidí.

    Takže je zde rozpor:
    Na jedné straně můžeme mít nad sebou jeden etický systém (dnes už je to možné jen na izolovaných územích, bránících se pronikání globálního vlivu - viz např. Afghánistán), který ale může být i krutý, na druhé straně můžeme mít možnost individuální volby z mnoha variant morálních pravidel, což pravděpodobně vede k rozpadu společnosti a jakési samovolné tvorbě "nového kmenového uspořádání", ve kterém se stejně nakonec nějaká forma jednotných morálních pravidel vlivem lidské i "evolučně - kulturní" moci prosadí.

    Je zde tedy otázka, zda autonomní morálka vychází ze svobodného rozhodnutí řídit se morálkou již na člověku nezávisle existující (řídit se "poznanou nutností"), nebo zda autonomní morálka vychází ze svobodně člověkem tvořené morálky.

    Oba případy vedou k lidským konfliktům. První je konflikt, v němž jde o "správnou interpretaci" na člověku nezávislé existující morálky, druhý je konflikt individuálně svobodně zvolených rozdílných morálních pravidel.


    JN
    Mé mnou svobodně zvolené svědomí a někým jiným zase jeho vlastní svobodně zvolené svědomí (odlišné od mého) se netýkají jen to mé mě a to jeho zase jeho, ta naše odlišná svědomí ovlivňují i to, jak se budeme chovat k osobám třetím, nebo i k našemu společnému životnímu prostředí.
    JP
    March 30, 2019 v 10.41
    Snadnější život - lepší člověk?
    Ano, pane Horáku - tato Vaše téze má skutečně oporu v objektivním sociálním výzkumu.

    Celkem nedávno byl ukončen rozsáhlý, celé desítky let trvající výzkum finských branců - tedy mladých mužů.

    A ukázalo se: postupem času dochází opravdu k pozitivnímu vývoji, ty nové generace jsou čím dál tím sebevědomější, ale zároveň i navzájem tolerantnější, vstřícnější, přátelštější. A nemýlím-li se, tento finský výzkum byl potvrzen obdobným zkoumáním i z jiných zemí.

    Je to na jedné straně poněkud překvapivý výsledek; když musíme neustále znovu a znovu konstatovat, jak je tento svět (kapitalismu) chladný, neosobní, propadlý konzumu a osobnímu prospěchu.

    Ovšem: je nutno si uvědomit, že výchozí podmínky byly ještě mnohem horší. Dříve totiž ještě žily generace, které zažily válku. Které zažily jako "normální" stav, kdy se lidé navzájem zabíjeli a vraždili, a to ve velkém. A jak je známo z psychologie, tato válečná zátěž se do značné míry dědila i z generace na generaci. Navíc - v šedesátých létech vlastně nepřetržitě hrozila atomová válka; tedy válečné hrůzy ještě daleko větší. Navíc ještě i v o sobě demokratických státech vládly víceméně autoritativní režimy, intolerantní společenské normy.

    A jsou to opravdu až teprve poslední generace, které už plně vyrůstaly ve svobodné, to jest liberální, otevřené, tolerantní společnosti. Bez bezprostřední hrozby ničivé války. S relativně vysokými sociálními jistotami.

    Ještě jednou: ani tato - relativně! - otevřená, liberální a svobodná společnost naprosto není dokonalá, stále tu vládne ten konzum a odosobněné mechanismy trhu a tak dále a tak dále; nicméně ve srovnání s časy dřívějšími je tento svět přece jenom o něco snesitelnější. A tak není divu, že tyto změněné, humánnější životní podmínky mají pak stejně tak pozitivní vliv na vlastnosti a charakter lidí.

    Takže - přece jenom jedna alespoň trochu nadějná zpráva v tomto jinak málo útěšném světě.
    JP
    March 30, 2019 v 11.18
    Tři zdroje morálky
    Pane Nusharte, to Vaše dělení zdrojů morálky na 1. univerzální (nepodmíněné), 2. skupinové (kulturně podmíněné), a 3. individuální se až nápadně shoduje s rozdělením tří skupin genetického aparátu člověka. I tady jsou totiž tři základní skupiny: genom, genofond, a genotyp.

    Přičemž ten "genom" je v zásadě univerzální, to jest je to genetický aparát kterým je vybaven celý daný biologický druh.

    "Genofond" - to je genetická výbava jedné konkrétní populace.

    Zatímco "genotyp" je genetický kód jednoho jediného individua daného druhu.

    V obou případech tu tedy máme v zásadě identické základní rozvrstvení na úroveň obecnou, úroveň individuální, a jako mezistupeň úroveň speciální. A bylo by samozřejmě pošetilé chtít nějakou z těchto objektivně existujících úrovní vytrhnout, izolovat z celkového kontextu, a prohlásit ji za jedině platnou.

    Co se tedy konkrétně morálky týče: na té nejvyšší, univerzální úrovni tu samozřejmě platí určité naprosto základní normy, které platí pro všechny časy, a pro všechny (dějinné, kulturní) podskupiny.

    Například a především absolutní mravní norma: Nezabiješ (bez dostatečného důvodu).

    Zabít druhého je absolutní negace, kdy mizí sám materiální základ všeho dalšího. A nejen že je takto zabit, zničen konkrétní jedinec; ale pokud se tak stane bez dostatečného důvodu, má tento počin dramaticky destruktivní důsledek na celé dané společenství.

    Z tohoto prvního příkazu respektive zákazu pak přirozeně vyplývá i další: nečiň druhému - nedůvodné, nespravedlivé - násilí. Neboť to má v zásadě stejně tak destruktivní charakter.

    A pak krok za krokem následují i všechna mravní určení další: neokrádat druhého, nezkracovat ho žádným způsobem v jeho právech.

    ----------------------------------------

    Takže toto byla ta úroveň mravnosti zcela obecná, univerzální. Na straně druhé je ale realitou, že v průběhu dějin se vytvořily - a dlouho udržely - i morální představy a normy, od tohoto univerzálního základu třeba i značně odlišné. Je už proto možno bez dalšího říci, že byly falešné a nepravdivé?

    Skutečnost je bohužel o mnoho složitější. Vezměme si třeba takový feudalismus, s jeho systémem stavovské hierarchie a podřízenosti. Samozřejmě, takový nevolník byl hrubě zkracován ve svých právech svobodné, univerzální lidské bytosti. Jenže - za podmínek ještě sociálně, kulturně a občansky nezralé středověké společnosti byl tento hierarchický stavovský systém podle všeho tím nejracionálnějším uspořádáním. Krátce řečeno: tehdejší člověk skutečně ještě nebyl zralý na to, žít v demokracii. Nejpravděpodobnějším důsledkem náhlého zavedení demokracie by byl naprostý chaos, zničující boj každého proti každému. V tomto smyslu tedy i ta středověká stavovská morálka měla své - relativní - oprávnění.

    ----------------------------------------

    A nakonec se podívejme na tu morálku individuální. To je ta oblast nejproblematičtější.

    Ano, na jedné straně skutečně platí: jedině taková morálka může platit jako opravdu ryzí, která vychází nikoli z nátlaku, nikoli z nařízení, a dokonce ani jenom z pouhé zvyklosti - nýbrž která vychází z vlastního niterného přesvědčení daného jedince. Tedy z jeho vlastní, nezadatelné osobní svobody.

    Jenže: jak už jsme si ukázali na tom příkladu se středověkem, přenechat veškerou obecnou morálku jenom a pouze plně k dispozici každému jedinci, s jeho nevyzpytatelností, s jeho niterným tápáním, mnohdy s jeho osobní nevyzrálostí či přímo s jeho mravní deformací - to by vůbec nemuselo (a vlastně vůbec nemohlo) dopadnout dobře.

    Takže nakonec všechno hovoří pro to, že jestliže v evoluci se jako nejúspěšnější a nejfunkčnější prosadil ten třívrstevnatý model řízení genetickou informací, od úrovně univerzální přes úroveň speciální až po úroveň individuální (a naopak), že jinak tomu nebude ani v řízení, organizování, regulování lidského společenství prostřednictvím mravních norem. Všechny tři stupně obecnosti mají svou platnost, svou úlohu; a optimální funkčnosti je možno dosáhnout jenom neustálým dialogem, neustálým vzájemným působením mezi nimi.

    Ta individuální morálka se musí vždy konstituovat jenom a pouze v kontextu těch norem univerzálních a speciálních (kolektivních), jinak se nevyhnutelně zvrhne v individuální svévoli. Ale stejně tak na straně druhé není možno reálný život mechanicky vtěsnat do korzetu nějakých "absolutních", pro všechny časy zcela neměnných norem - neboť ty by se pak nevyhnutelně staly neživotnými, právě jenom těsným, umrtvujícím korzetem pro život, v jeho neustálém pohybu a hledání.

    Skutečná pravda je vždycky až v celku, na všech úrovních jeho bytí, a v souhře všech těchto úrovní, jak věděl už Hegel.
    JN
    March 30, 2019 v 11.36
    Řešení toho problému svobody svědomí bych viděl asi takhle:
    Jestli v konkrétní situaci pomůžete někomu, kdo je v nouzi a potřebuje pomoc, tak to není úplně závislé na vašem filozofickém pohledu na svět či na konkrétní podobě vaší víry v Boha. Možná tedy můžeme odlišit praktickou stránku věci (vztah k druhým lidem, projevující se v konkrétních životních situacích) od té osobní filozofie či víry.

    Jenže ani to už dnes není tak jednoduché. Můžeme se možná bezproblémově shodnout na tom, jak se zachovat v určité situaci (pomoci bližnímu v nouzi), ale už se neshodneme na zákonech, které mohou některým bližním škodit nebo pomáhat a které by to chování v konkrétních situacích měly obecně upravovat a definovat to chování správné.

    Řekl bych, že je to možná způsobeno naší "civilizací práva". Právo je chápáno jako osobní nárok na někoho druhého - jde o postoj, který je charakteristický pro děti - děti stále vznášejí nároky na druhé.

    Pro dospělé je charakteristické, že vznášejí nároky sami na sebe, což znamená cítit odpovědnost. V tom by tedy mohl být rozdíl mezi civilizací dětskou (tou naší) a civilizací dospělou.
    March 30, 2019 v 13.52
    Panu Nushartovi
    Podle mého názoru není svoboda svědomí otázkou volného výběru (vyberu si takové svědomí, jaké se mi líbí). To ne. Svědomí člověka je něco, co je utvářeno a formováno od jeho raného mládí především rodiči a blízkým okolím dítěte. Tam se taky na dítě vytváří větší či menší nátlak. Čím víc mladý člověk navazuje kontakty mimo rodinu, tedy čím víc do jeho života vstupuje okolní svět, tím častěji se střetává s jinými vlivy, jinými názory na dobro a zlo. Kamarádi, škola atd. A už je nucen přehodnocovat, protože většinou nelze "obstát" s tím, co se v mládí naučil. Je nucen znovu a znovu hledat pravdu, nahlížet kriticky na to, čemu ho naučili doma. Jeho svědomí pravděpodobně nezůstane úplně nezměněné.
    Domnívám se, že vaše představa o jednotné kultuře a jednotné morálce na určitém území v minulosti, neodpovídá realitě. Minimálně od reformace se obyvatelstvo našich zemí dělilo na náboženské skupiny - katolíky a evangelíky, dále na sociální vrstvy - rolnictvo, měšťanstvo, dělnictvo, inteligenci, na liberály a konzervativce, věřící a ateisty, atd. atd. V každé takové skupině byly trochu odlišné představy o tom, jak má člověk správně žít. Hádám, že i vás učili doma něco trochu odlišného než mě. I když připouštím, že v určitých zásadních věcech bývali lidé téhož názoru.
    Myslím si, že pojem "svoboda svědomí" se původně vztahovala právě na svobodu náboženského vyznání. Lidé prostě měli jiný náhled na náboženské otázky. A šlo čistě jenom o to, zda to mohou či nesmějí dávat najevo a pod jak velkými sankcemi.
    Právo pak bývalo záležitostí především těch, kteří vládli. Ale na to, co obyvatelstvo považuje za morální, museli brát určitý ohled.
    VP
    March 30, 2019 v 18.37
    Pane Poláčku, může mi to být jedno, jak skepticky se stavíte Biblickým textům. Není mi jedno, že ochuzujete sebe sama i nás. Křesťané, kteří přijali skutečnost Božího království (většinou to byli outsidři nebo vyděděnci z oficiální církve), měnili svět. Měnila ho i oficiální církev, která se přizpůsobila mocenskému pohledu na svět. Jen nevím, jestli aspoň trochu k dobrému.
    Vy se svým pohledem zůstáváte skeptický i k současným snahám nekřesťanů. Vylučujete se tak z jakékoliv možnosti připojit se k úsilí o nový svět. I ty nedokonalé pokusy měly určité výsledky a byly zkušenostmi při dalším hledání. Připojte se svým způsobem ke snahám lidí dobré vůle, ať si jsou různí. Vždyť právě různost potřebujeme. Uniformita zabíjí.
    JP
    March 31, 2019 v 11.34
    Nezralá civilizace
    Pane Nusharte, to Vaše označení té naší současné civilizace za "dětskou" má opravdu něco do sebe.

    Shodou okolností mě zrovna včera napadla myšlenka velmi podobná. I když v trochu jiném kontextu. V každém případě ale plně souhlasím s tím, že současná civilizace (a tedy i současný člověk) je nevyzrálá; že si jenom hraje na dospělou (dospělého).

    A v každém případě to skutečně souvisí s tím poměrem práv a povinností. Současný člověk se cítí být "svobodným" tím, že má svá práva, a že nemá žádnou (hlubší) odpovědnost. V této své "svobodě" je ve skutečnosti slepě unášen, ovládán svými povětšině nevědomými predispozicemi, emocemi, tužbami. Cítí se být svobodným, když se těmto svým nevědomým tužbám může plně oddat; aniž by byl schopen skutečně odpovědně přezkoumat, jestli ty opravdu mají potenciál zakládat jeho svobodu jako pravé lidské bytosti.
    JP
    March 31, 2019 v 12.23
    Jak změnit svět?
    Pane Pospíšile, musím přiznat že pro tentokrát Vám tak úplně nerozumím.

    Říkáte, že se máme spojit ve společném úsilí o nápravu tohoto světa. Jenže - ono opravdu není možno tento svět měnit (smysluplně) jenom tak podle toho, co právě koho napadne že by mělo být dobré. My tímto světem nepohneme nikam dopředu, když jeden bude táhnout doprava, a druhý doleva. I když třeba oba v nejlepším úmyslu.

    Kdybychom toto připustili, že každý smí "zlepšovat" podle toho jak se právě jemu zlíbí, to bychom zase skončili jenom u toho současného povrchního a plytkého "demokratického pluralismu". Kdy si každý dělá co chce, táhne směrem který se jemu samotnému zlíbí; a výsledkem toho je celková paralýza, společnost jako celek jenom zmateně a bezcílně přešlapuje na místě, respektive točí se ve stále stejném kruhu.

    Znovu a znovu říkám: ta situace, ve které se nacházíme v současné době, se zcela principiálně liší ode všech předchozích. Všechny předcházející změny světa, všechny předcházející revoluce měly jedno společné: vždy byly nakonec pouze d í l č í m řešením, dílčím zlepšením. Všechny si vytyčily nějaké jasné, všem srozumitelné heslo; pod tímto heslem bylo možno se shromáždit, za něj bojovat, prosazovat ho jako novou hodnotu.

    Ale dnes - dnes je opravdu situace taková, že už není možno nějakého dalšího zlepšení jenom nějakou jednotlivou dílčí změnou. Jenom jedním jediným heslem; ať jakkoli ušlechtilým. Všechno hovoří pro to, že ta příští změna musí být opravdu komplexní, celistvá - musí dokázat uchopit tento svět ve v š e c h jeho základních existenčních principech. A to především v těch existenčních principech, které jsou navzájem protikladné. Každá skutečnost, všechno co existuje je upnuto do protikladu dvou různých sil, dvou různých základních principů. A pokud chceme dokázat provést nějakou změnu, která by opět nebyla jenom dílčí (a tedy omezená) - pak musíme dokázat tento svět uchopit právě v tomto jeho základním existenčním protikladu.

    Vy, pane Pospíšile, stále věříte tomu, že dostatečným impulsem pro změnu, pro zlepšení světa bude křesťanská láska. Bohužel, ale nedá se nic dělat: i tato "láska" je právě jenom takovým jedním jediným, izolovaným principem. Principem sice o sobě správným a nutným; ale pouze jedním jediným. Svět a život jsou opravdu příliš složité, nežli aby bylo možno je vměstnat jenom do té "křesťanské lásky". Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

    Vím, pane Pospíšile, že Vy to se svou snahou zlepšit, umravnit tento svět myslíte upřímně a poctivě. Ale - já musím hledat r e á l n é cesty, kterými by bylo možno tento svět změnit; a nemohu se spokojit jenom s dílčími recepty a řešeními, o kterých předem vím, že (už) nemají potenciál k té opravdové změně, kterou tento svět a toto lidstvo musejí projít, pokud se opravdu mají dostat někam dál.
    JN
    March 31, 2019 v 22.35
    Panu Poláčkovi
    Označování civilizací za "dětské" nebo za "dospělé" v souvislosti s jejich důrazem na "právo" nebo na "odpovědnost" není myšlenka moje. Četl jsem to, myslím, u Marka Váchy, který to zase připisuje jiným.
    April 1, 2019 v 9.45
    Takže jestli tomu správně rozumím, pane Poláčku, vy jste tak zaujat vlastní představou nebo vlastním vymýšlením změny světa, že vás představy jiných lidí vůbec nezajímají?
    JP
    April 1, 2019 v 11.09
    Opravdu nevím, jak jste zase přišla na tohle, paní Hájková.

    Ještě jednou: představy, názory ohledně toho, jak je možno - smysluplně - změnit tento svět, dělím v zásadě na

    1. komplexní, schopné pojmout, obsáhnout c e l o u skutečnost;

    2. dílčí, partikulární, které postihují pouze č á s t celé skutečnosti.

    Podle jiného kritéria je pak dělím na názory

    1. archaické, přežilé, které chtějí problémy současnosti řešit za pomoci receptů z minulosti;

    2. progresivní, které vycházejí z celého dosaženého stupně poznání, a na tomto základě jsou schopny i do určité míry "nahlédnout" do budoucnosti.

    Ty názory a představy z těch kategorií "dílčí" a "archaické" mě zajímají (a zajímat musejí) potud, že musím vzít na vědomí, že stále ještě existují, a mají velice mnoho příznivců. A tím tedy i svou realitu. Ale - tím to také končí, pokud je řeč o těch reálných možnostech jak smysluplně změnit tento svět, pak není možno se na tyto názory s konečnou platností spolehnout.
    April 3, 2019 v 6.51
    Já myslím, že dospělá civilizace by mohla být i taková, která už dospěla ke konci své cesty. Jaká tam může vládnout odpovědnost? Asi jako na potápějící se lodi, když už není naděje na záchranu. Snad odpovědnost za to, jak co nejlépe zemřít?
    VP
    Máte pravdu, Pane Poláčku, naše představy jsou natolik rozdílné, že není možná spolupráce. My (smím-li mluvit aspoň snad za někoho) jsme přesvědčení, že Království Boží je už tady, že se prosazuje proti zlu, které chce vládnout, vyžaduje však naši práci. Nedokážeme se tak sjednotit, abychom Boží pole sklízeli velkokapacitními kombajny, spíš jednotlivě kosíme na různých místech svými kosami, nebo dokonce ještě srpy. Přesto však u nás začíná povědomí, že jeden je málo, všichni je moc. To "všichni" ukázalo svoji zničující sílu v historii mnohokrát, a i dnes, ikdyž je to víc "všechno" mít, vlastnit, ovládat, straší stejným způsobem. Proto se vzmáhá myšlenka na sjednocující se "menšiny". Zároveň ještě víme, že lidstvo stoprocentní Boží Království vybudovat nemůže (to "všechno = 100%" prostě nefunguje v žádném případě), naše Boží Království bude nakonec proměněno přišedším Kristem. Přesto však, jsme přesvědčeni, má to lidské budování pod Ježíšovým vedením smysl a je nutné.
    Vy, jestli Vás dobře chápu, jste přesvědčený o budoucím lidském spravedlivém "království", neznáte však k němu cestu, věříte, že se najde. Nechápu však, proč nám stále vyvracíte náš názor a pohled. my pro něj máme své oprávněné teology, exegety a myslitele. Dokážeme se sejít i s těmi, kdo nesdílejí myšlenku Božího Království a jde jim o obnovu Země.
    Co kdybyste upustil od "vědeckého zdůvodňování", že nemáme pravdu, že máme jen částečné řešení (to my nepopíráme, úplné řešení má jen Bůh), že jsme archaičtí, atd. Nebylo by lepší, kdybyste shrnoval ty pokrokové, celkové názory jako protiklad těch našich? Děkuji. Už v tom je možná velká spolupráce.
    JP
    April 3, 2019 v 11.54
    Na přelomu časů
    Ty "pokrokové, celkové názory" - ty v současné době opravdu ještě není možno "shrnout", pane Pospíšile; ty je teprve nutno vytvořit.

    Jenže - aby bylo možno je vytvořit, bylo by nutno napřed shromáždit alespoň určitý okruh takových, kteří by měli zájem (jakož i určité schopnosti) takovým směrem a způsobem uvažovat, hledat, tvořit.

    Bohužel - právě něco takového prostě není k mání. Naopak máme pořád daný jenom ten stav, kdy i na levici každý zůstává jenom u svého dílčího pohledu, u své dílčí ideologie; a za druhé, kdy naprostá většina levice zůstává u krajně povrchního názoru na možnost řešení stavu současné společnosti.

    - Nutno přiznat, že z této obecné povrchnosti se ten křesťanský směr přece jenom do jisté míry pozitivně liší, tím že vychází ze svého Boha, tedy z pochopení prvotní příčiny všech věcí.

    Ovšem, i tento křesťanský náhled je vposledku příliš úzký, jak už jsem v minulosti opakovaně vyložil.

    Takže v současné době je situace opravdu neradostná, a málo perspektivní.

    Je opravdu nutno uvědomit si jedno: my se v současné době skutečně nacházíme na zcela zásadním přelomu věků. To co platilo v minulosti, už ztrácí sílu svého impulsu; a to co bude takovýmto silným impulsem světa budoucího, to se teprve postupně a pozvolna hlásí svými spíše jen jednotlivými znameními. A v současné době jsme právě v tom čas bezvládí, všeobecné dezorientace, kdy možným se zdá být všechno, ale ve skutečnosti není nic, co by mohlo poskytnout opravdu pevný základ.

    Máme prostě smůlu, že jsme se narodili právě do tak bezcílných, smyslu a směru zbavených časů.

    Současně je to ovšem také výzva: můžeme (a musíme) to být právě my, kdo ten nový cíl najde. Nebo se o to alespoň musíme pokusit.
    April 3, 2019 v 12.21
    Pane Poláčku,
    Víte, že Boží království se nachází právě na přelomu časů? Nebo na rozhraní věků, chcete-li.
    Zasahuje jak do tohoto přítomného věku, tak do věku budoucího.
    Asi tak, jako se píše v téhle diplomce, kterou si můžete vyhledat na internetu:
    https://www.google.com/url?sa=t&source=web&rct=j&url=http://www.rozcesti.org/eknihy/sj-bozi-kralovstvi-na-rozhrani-veku.pdf&ved=2ahUKEwii3_iZ2LPhAhVFtHEKHU6RCgcQFjAAegQIBRAB&usg=AOvVaw2EJsZ_5sTjjjZEzS_aKtQ4
    JN
    April 4, 2019 v 9.53
    Dospělý (člověk)
    neumírá v důsledku toho, že dospěl, ale v důsledku stáří, nemoci, nehody nebo zločinu.

    V dětství se člověk cítí nesmrtelný - smrt je kdesi až na dalekém konci, tedy "v nekonečnu", umírají jiní - ti staří - a "mě se to netýká", jen se trochu stydím, že na pohřbu dědečka nemám slzy v očích jako ti ostatní.

    Dospělost umožňuje uvědomit si přítomnost smrti v každém životě, i v tom mém. Vybízí k přemýšlení, jak se svým životem naložím, čemu ho věnuji - vybízí k odpovědnosti za život.

    Tam, kde se smrt z mysli vytěsní, tam nepřijde dospělost, tam přijde kultura smrti.

    April 4, 2019 v 10.15
    Ale jestliže "kulturu smrti" zrodila moderní doba, jak tvrdil například Jan Pavel II. (https://tippelt.wordpress.com/category/etc/publicistika/kultura-smrti-publicistika/), pak by to znamenalo, že naše civilizace dospělá už byla. V minulosti. Zatímco teď už spěje ke svému zániku.
    Jestli už není v pubertě - ta naše civilizace jedna!

    Je s ní teď trochu těžší nějak vyjít.
    JN
    April 4, 2019 v 12.50
    Paní Hájkové
    Knihu Architekti kultury smrti jsem nečetl, ale pokud se mohu spolehnout na to, co o ní píše Hynek Tippelt, pak si myslím, že autoři té knihy ty podle mě celkem správné myšlenky Jana Pavla II. (týkající se kultury smrti) v kontextu dnešního poznání spíše diskreditují.
    JP
    April 4, 2019 v 12.58
    Paní Hájková, abych se až do konce pročítal tím křesťanským elaborátem, na který jste mi poslala link, to byste ode mě žádala přece jenom už příliš mnoho.

    Zcela na rovinu: právě takovýto způsob vyznávání křesťanství je důvodem, proč já toto považuji už za vyhaslé, překonané. Pojímat Boha jako Krále - to je asi tak ten nejpřízemnější, myšlenkově nejméně reflektovaný způsob, jak vykládat tu (transcendentální) skutečnost, která se za oním slovem "Bůh" skrývá.

    Tato transcendentální Skutečnost opravdu není nějakým "Králem", který by - s nějakým královským žezlem v ruce - bezprostředně vládl tomuto světu.
    April 4, 2019 v 13.14
    Panu Nushartovi
    Já také spíš věřím tomu, že lidstvo je ve vývoji a momentálně prochází krizí. Minulost si určitě neidealizuji.
    April 4, 2019 v 13.16
    Panu Poláčkovi
    Svět skutečně vypadá tak, že v něm Ježíš nevládne. Ale určitě může kralovat jednotlivcům, popřípadě lidem, žijícím pospolu (Boží království je ve vás - mezi vámi).
    Vy možná ne, pane Poláčku, ale já si přeji, aby byl Ježíš mým Králem.
    IH
    April 4, 2019 v 14.34
    Je otázkou,
    upřímně řečeno, co to "kultura smrti" je. Nedomnívám se, že by se lidé měli pokoušet vytěsnit skutečnost svého neodvratného konce v maximální míře ze svých myšlenek. Na druhé straně, co vymyslet? Snažit se být dobrý? Jistě. A co úspěšný? A co chamtivý?

    Dříve bylo Memento mori skoro všudypřítomné. Málokdo ho neměl v ložnici, včetně posledních Rožmberků v Kratochvíli. Taky na těch zámcích některý průvodce konstatuje, že na krátkých postelích lidé skoro seděli nejen kvůli účesům, ale také ze strachu ze smrti. Ještě mnohem dříve prý staří říkali při hostině svým hostům "Edite, bibite, post mortem nula voluptas!" Chtěli bychom to?

    Pamatuji si na návštěvu kartouzy v Granadě. Vnitřní kostelní prostory nesou úchvatnou štukovou výzdobu, v ambitech však visí desítky neumělých obrazů, znázorňujících umučení světců a světic, jak je podává Legenda aurea i jiné středověké předlohy. Těžko ten dojem zprostředkovat, ale na dnešního člověka to působí morbidně, či ...jako černý humor. Nebyly životy mnichů prodchnuty kulturou smrti?
    VP
    Psycholog Hozák říká, že by nám mělo stačit Desatero. Nestačí, je to zase jen zákon, i když Zákon. Ale co živý Ježíš. Nemusí se s ním každý konfrontovat? Není to on, kdo vede svět k naprosté obnově? Nenastupuje každý, kdo se k němu přihlásí tu jistou cestu? I když třeba sám zůstává u částečného řešení? Úplné řešení je v něm (u něj, od něho), protože on spojí všechna částečná řešení v jedno úplné.
    April 5, 2019 v 6.58
    Člověk ovládaný strachem z porušení zákona (nebo Zákona) nemůže ze sebe vydat, co v něm je, co mu bylo dáno, naopak to v sobě dusí, neboť žije "podle návodu". Není v něm spontánnost. Což vlastně způsobí "smrt" jeho duše.
    Toho chtěl Ježíš člověka ušetřit.
    JP
    April 5, 2019 v 11.13
    No ano, paní Hájková, to je přesně ono: Vy prostě p o t ř e b u j e t e mít nad sebou nějakého toho "Krále"; nějakou absolutní autoritu, někoho kdo Vám dá konečnou jistotu ve Vašem životě, někoho kdo za Vás jednou provždy vyřeší všechny palčivé existenční otázky.

    Vy potřebujete mít toho Krále; a tak pevně a neotřesitelně zavíráte oči před tím, že tento "Král" - ne, opravdu není z c e l a nahý, ale že přesto jeho oděv časem utrpěl a otřel se, takže v něm už přece jenom zeje nejedna znatelná díra.
    April 5, 2019 v 12.21
    Pane Poláčku, jestli se domníváte, že jsem nikdy žádné existenciální otázky neřešila, tak jste na omylu. Nebylo pro mě (vzhledem k cílené ateistické výchově) nijak jednoduché rozhodnout se pro Ježíše.
    A jestli se domníváte, že teď už nic řešit nebudu, protože už mám všechno vyřešeno, tak jste také na omylu.
    VP
    April 5, 2019 v 14.35
    My nepotřebujeme mít nad sebou nějakého Krále, my ho prostě máme. A jsme vděčni za to, že Bůh chtěl spojit nebe se Zemí, ba s celým Kosmem a chce jej přivést na svoji "úroveň". Všechny negace lidstva dostávají pozitivní význam. Vy jste, Pane Poláčku jen hříčka přírody, a asi záleží na tom, až po milionech pokusů najde ten správný, který přivede lidstvo k dokonalosti, anebo mezitím vyhyne lidstvo jako Sauři. Všechny negace lidstva zvětšují možnost jeho propadu. Vyberte si.
    JP
    April 6, 2019 v 10.23
    Pane Pospíšile, o tom jestli svět vznikl svým vlastním samopohybem (a tedy evolucí), anebo jestli ho stvořil nějaký bůh - tak o tom nerozhoduji ani já, ani Vy.

    Pokud z těchto dvou alternativ platí ta první (tedy samopohyb vesmíru) - pak stejně tak i Vy jste ve skutečnosti jenom "hříčka přírody" jako já; s tím jediným rozdílem, že u Vás na rozdíl ode mě došlo k tomu evolučně adaptačnímu procesu na vnější prostředí, že Vy si své místo v tomto prostředí pozitivně stabilizujete prostřednictvím své představy Boha-Stvořitele.

    Vytvoření si takovéto představy je samozřejmě v jistém smyslu evoluční výhodou; a v určité fázi vývoje tato evoluční výhoda zřejmě převážila nad vším ostatním.

    V současné době ovšem už tato evoluční výhoda postupně ztrácí na své jednoznačné prospěšnosti, dostává se čím dál tím více do rozporu s jinou, novější a progresivnější evoluční výhodou - totiž schopnosti racionálního vztahu ke skutečnosti.
    JP
    April 6, 2019 v 10.25
    Paní Hájková, to že si lámete hlavu (a srdce) s existenciálními otázkami, to ještě zdaleka není dokladem toho, že byste neměla hlubokou vnitřní potřebu nalézt nějaký pevný opěrný bod u svého Krále (Boha).

    Přesněji řečeno - je tomu právě naopak, čím víc se kdo zabývá těmi existenčními otázkami, tím vyšší je u něj ta potřeba.
    JP
    April 6, 2019 v 11.26
    Částečná a úplná řešení
    Teď ještě k tomu názoru pana Pospíšila, že prý "Kristus byl úplné řešení".

    Pane Pospíšile, Vy mi dost připomínáte ty československé reformní komunisty z osmašedesátého roku.

    Oni byli totiž také - a to naprosto upřímně! - přesvědčeni o tom, že to byl právě a jenom ten jejich socialismus, který je tím finálním, definitivním, komplexním řešením všech problémů lidské společnosti. A že prostě postačí - po deformacích let "kultu osobnosti" - jenom a pouze obnovit ten "pravý", ten správný, ten původní komunismus Marxův, sjednotit pod jeho praporem všechny lidi dobré vůle. A že tím se vyřeší všechny problémy člověka, společnosti a celého lidstva, a že od toho okamžiku se člověk a společnost budou už jenom nerušeně a šťastně ubírat k těm zářným "lepším zítřkům", k neustále rostoucím možnostem rozvoje a uplatnění všech bytostných možností a potenciálů člověka.

    Co je je těm (reformním) komunistům a křesťanům společné (a co je zároveň jejich společnou základní chybou) - to je víra v principiálně "dobrého člověka".

    U křesťanů je tato víra v "dobrého člověka" automaticky dána s přesvědčením, že člověka stvořil Bůh - a ten samozřejmě koná jenom a jedině "dobré dílo". Takže člověk stvořený Bohem vůbec nemůže principiálně být špatný.

    Marxismus (komunismus) zase vychází z předpokladu, že člověk je - díky společné produkci - principiálně pospolitý, sociální, a tedy solidární a sociálně harmonický tvor.

    Obojí je naprosto zásadní iluze, a naprosto zásadní omyl.

    Především: člověk opravdu nevznikl z "ničeho". Člověk se vyvinul v dlouhém řetězci evoluce; všechny základní vlastnosti, všechny základní emoce člověka vznikly už dávno předtím, nežli na scénu vstoupil samotný člověk.

    A tou zcela nejpůvodnější emocí - která je stále ještě nevymazatelně zakódována v těch nejstarších, nejhlubších vrstvách našeho mozku, to je - agrese.

    Nemohlo tomu ani vůbec být jinak; naprosto základní nutností každého živého tvora je v prvé řadě to, aby si uchoval svůj vlastní život. To je absolutní podmínka; bez toho není nic.

    Ano, u vývojově vyšších, skupinově žijících organismů/živočichů se - jako další evolučně výhodná vlastnost či schopnost - vyvinula t a k é schopnost vzájemné kooperace, která pak v dalším vývoji byla ukotvena i emočně: soucit, něžnost, přátelství, láska...

    A s dalším postupem kultury a civilizace tyto pozitivní emoce dokonce začínají postupně nabývat vrchu nad tou původní agresí, zatlačují ji do pozadí.

    To ale stejně nic nemění na tom, že ta agrese stále zůstává v pozadí, jako ta zcela nejzákladnější emoce tvorů nadaných vlastní vůlí.

    Pokud by se to mělo vyjádřil religiózní symbolikou, bylo by nutno říci: Bůh stvořil člověka jako agresora.

    Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

    A nakonec zůstanou fiktivními, nebo jenom pouze dílčími taková řešení, takové koncepty člověka a společnosti, které tuto skutečnost nevidí, respektive před ní zavírají oči.

    Proto nikdy nemohl být skutečným řešením komunismus, se svou vírou na člověka jako principiálně prosociálně harmonické bytosti; a stejně tak takovýmto úplným, komplexním řešením nemůže být křesťanská víra v člověka jako v "dobré boží dílo".

    Dokud jak křesťanství, tak komunismus nedokáží člověka pochopit a pojmout v této jeho zcela zásadní vnitřní rozpolcenosti mezi agresivitou na jedné, a jeho prosociálností na druhé straně, potud zůstanou pouze projekty s dílčí platností, ale nikdy ne skutečně úplným, komplexním řešením.
    April 6, 2019 v 13.01
    Ale pane Poláčku, to prostě není pravda. Bůh člověka jako agresora nestvořil. Agresivní chování je následkem dědičného hříchu. Vykoupení z něj existuje.
    April 6, 2019 v 20.30
    Ještě by mě zajímalo, pane Poláčku, v čem spočívá ta vaše progresivnější evoluční výhoda racionálního přístupu bez pevného bodu. Budete díky ní déle naživu? Nebo dosáhnete lepší pozice ve společnosti? Zažijete víc radosti? O tom třetím pochybuji.
    Jinak, já se nestydím za to, že hledám - našla jsem - oporu - pevný bod v Bohu. Nikdy dřív jsem neměla takovou odvahu jakou mám od doby, co jsem začala věřit. Ani jsem nikdy dřív nebyla tak vyrovnaná jako dnes. To není ze mne.
    VP
    April 6, 2019 v 22.16
    Eva už Vám, pane Poláčku odpověděla. Já jen nechápu, odkud berete ty svoje odpovědi. Zdá se, jako byste znal Bibli nazpaměť a pak nevíte nic o Genesis, o tom, jak vstoupil do světa hřích a o všech důsledcích, které přišel Ježíš vyřešit.
    Naše víra není slepá víra, ale přesvědčení (se). Vidíme jak Ježíš působí, ale výsledky jeho působení není možné dosáhnout ani mocensky, ani demokraticky rozhodnutím většiny, ale pouze od srdce k srdci. Přesvědčením se.
    VP
    April 6, 2019 v 22.32
    Je pravda, že věřící jsou konfrontováni vědeckými poznatky. Byli jsme přesvědčeni, že stvoření opravdu trvalo pouhých 6 dnů , později jsme se snažili tvrdit, že to bylo 6 období. Konečně jsme pochopili, co mělo být jasné od začátku, že zpráva o stvoření je hymnus, který chce říct, že Bůh je Tvůrce všeho, že nejsou jiní bohové, (žádný bůh - Slunce, ale s Měsícem obyčejné svítilny určující čas) a sedmý den je určen k odpočinku. (Jak jsem litoval na základce spolužáka, u nichž se pracovalo neděle, neneděle).
    To, že anděl světla nezůstal andělem světla (Lucifer), ale sám sebe prohlásil bohem a slíbil totéž lidstvu, když nebude poslouchat Boha, věda nijak neohrozila. Snad už nikdo nevěří, že to byl skutečný had v ráji, (je to starobylý text původně psaný původním obrázkovým písmem, proto jsou tam skutečnosti "vyobrazeny" - had, strom, ovoce, ...).
    Další problém: Vy VĚŘÍTE, že agrese byla nutná k vývoji. Silnější musí zvítězit, aby vývoj šel dál. Je to tak jisté? Všechny velké říše - Sumerové, Babyloňané, Asyřané, Chetité, ... i Věčná Třetí říše a Sovětský svaz padly a věčně vystěhovávaný a likvidovaný izraelský národ se udržel. Nebyla právě ta agrese tím prvotním hříchem? Tím vzbouřením se proti Božímu plánu?
    JP
    April 7, 2019 v 10.37
    Prvotní hřích, agrese a evoluce
    Ano, pane Pospíšile, křesťané skutečně museli znovu a znovu revidovat i základní články své víry, které se čím dál tím více ukazovaly být neudržitelnými. Takže nakonec křesťanství se muselo stáhnout už jenom do čistě spirituálních sfér, kde se nedá víceméně nic jednoznačně dokázat ani vyvrátit.

    Ale přece jenom, jednu věc je nutno si definitivně objasnit: uznávají tedy křesťané evoluci, nebo ne? Zrovna nedávno to paní Hájková formulovala tak, že prý "Bůh stvořil evoluci, aby se nemusel zdržovat s řízením každé jednotlivé buňky". Čili podle toho evoluce je, ale probíhá podle Božího plánu.

    Pokud by ale tomu opravdu tak bylo, pak - to se nedá nic dělat - ta "Boží evoluce" naprosto nevyhnutelně zrodila právě toho člověka-agresora. Kdyby tuto vlastnost neměl, nikdy by se nedokázal prosadit v konkurenčním boji s jinými živočichy ve velice drsném okolním prostředí.

    Tato "agrese" svým způsobem neznamená nic jiného, než schopnost svého vlastního sebeprosazení se. Bylo by možno říci, že agrese je původní, syrová, ještě nezkultivovaná asertivita. Tedy zcela přirozená schopnost - a nutnost! - svého vlastního prosazení se. Kdo nemá alespoň základní asertivitu, ten vůbec nemůže rozvíjet svou osobnost, ten zůstává zcela pasivní, submisivní, zakrnělý.

    V těch starých, divokých časech - tam ovšem nebylo možno se vnějšímu, hrozícímu světu postavit s nějakou novodobou, kultivovanou asertivitou; tam bylo zapotřebí v souboji s divokým zvířetem nebo ve válečné vřavě vzít do rukou zbraň a bojovat na život a na smrt. A něco takového prostě vůbec není možné bez řádné dávky osobní agresivity.

    Takže ještě jednou: jestli Bůh inicioval evoluci jako své vlastní dějinné dílo, pak bylo naprosto nevyhnutelné, že ho právě tato evoluce vybavila značnou mírou agresivity, aby ten člověk vůbec mohl přežít.

    Jistě: nejen od počátku vzniku člověka jako takového, ale už dlouho předtím ta samá evoluce nechala vzniknout i vlastnostem tuto agresivitu tlumícím, respektive ji vyvažujícím: sociální soudržnosti, pocitu pospolitosti, přátelství, něžnosti. To všechno je pravda; ale to všechno nikdy nemohlo vést k úplnému vymazání, odstranění toho prapůvodního principu, momentu agresivity. Bez toho bychom ani dnes ještě nedokázali vůbec obstát v tomto světě.

    Takže skutečný stav věcí je ten, že v člověku se vždy sváří o b a tyto momenty, obě tyto síly: agresivní životní energie na straně jedné, a schopnost a potřeba vzájemné pospolitosti a harmonie ("lásky") na straně druhé.

    A nejenomže jsou oba tyto momenty vždy přítomné; ale ve skutečnost až oba společně vůbec vytvářejí c e l é h o, úplného člověka, v celé šíři a bohatství jeho existence.

    Právě v tom tkví ten zcela hluboký omyl jak křesťanů tak i komunistů, že uvěřili té iluzi, že tohoto jednoho celistvého člověka je možno rozříznout na dvě poloviny, a z těchto dvou polovin jednu, tu "hezčí", zachovat, a tu druhou - jako údajně špatnou a nepotřebnou - prostě odhodit na smetiště. Křesťanství se té "špatné" půlky chtělo zbavit tím, že ji plně odsunulo do sféry působnosti ďábla; zatímco marxismus ji zase dal plně za vinu určitým historickým formám třídního útlaku a vykořisťování. S kterýmižto formami prý zmizí provždy i ta agresivita.

    V obou případech vznikla z té "lepší" poloviny jenom zcela fiktivní bytost, buďto andělsky mravný příslušník komunity "Božího království", anebo stejně tak bez poskrvnky mravný a altruistický "budovatel komunismu". Z těchto dvou ovšem hůře dopadl ten fiktivní budovatel komunismu - protože se měl osvědčit už v tomto reálném světě (a v něm také nevyhnutelně ztroskotal), zatímco ten křesťanský "Boží člověk" tuto svou zkoušku realitou může vždy znovu a znovu odsouvat až do mýtických budoucích časů příchodu "Království božího".

    Přitom ovšem je nutno zároveň přiznat a uznat: ani ten křesťanský "dobrý člověk", ani ten komunistický "osvobozený člověk" nebyli jenom a pouze marnou iluzí. Oba jsou svým způsobem klasický "idealtypus", je to naprosto ryzí absolutní idea, která už svou samotnou přítomností vykonává vliv i na tento reálný svět. Abstraktně řečeno, obojí splnilo funkci "regulativní ideje".

    Ještě jednou: nebylo tedy nijak zcela marné, že se tyto absolutně ryzí ideje, představy "člověka Božího" a "tvůrce komunistické společnosti" vynořily. A svým způsobem to byla podle všeho vysloveně historická nutnost. V určité době dějin, na určitém stupni evoluce bylo zapotřebí, aby se vynořily tyto ryzí ideje člověka, s jejich absolutní závazností.

    Ale nedá se nic dělat - tyto představy, tyto vize člověka byly a nadále jsou pouze jednostranné, pouze polovičaté; a do (reálné) budoucnosti už nadále nemůžeme jít s tímto polovičatým člověkem. Teď je nutno nalézt, oslovit člověka v jeho úplnosti; v jeho skutečném, ne pouze fiktivním nitru.
    JP
    April 7, 2019 v 11.06
    Pane Pospíšile, dost dobře nechápu co sledujete tím poukazem na ty různé národy. Kdyby totiž právě i ti Izraelci neprojevili dostatečnou míru agresivity (jak je možno v jejich střetech s arabským živlem sledovat dnes a denně), pak by nikdy nedokázali obnovit svou samostatnou státní existenci, a postupem času by byli v cizím prostředí naprosto asimilováni. Čili, zmizeli by naprosto ze světové scény, jako všechny ty Vámi jmenované další národy.

    Agresivita, bojovnost sama ovšem není žádnou stoprocentní zárukou vlastního přežití; ale její přítomnost je základní podmínkou možnosti přežití.
    April 7, 2019 v 11.29
    Pane Poláčku,
    ale vy jste to nepochopil. V dávných dobách musel být člověk vzhledem ke stavu světa skutečně tvrdý, ale ten svět se do takového stavu dostal právě kvůli tomu prvotnímu hříchu - že totiž člověk přestal naslouchat Božímu hlasu a začal jednat sám, bez ohledu na Boha.
    Ano, i ti, které si Bůh vybral jako svůj lid, museli být v těch dávných dobách tvrdí, aby se prosadili. Jenže tehdy se ještě tolik neprosazovali jednotlivci. Šlo vždycky o prosazení celku - získání místa k životu pro celý kmen. Proto směrem dovnitř komunity se udržovala spolupráce (přestože ne vždy snadno), zatímco směrem ven bojová pohotovost. Nešlo však o žádnou agresivitu ve smyslu jako mají v přírodě šelmy. Izraelci se snažili naslouchat Božímu hlasu (prostřednictvím proroků), aby věděli kdy mají bojovat a kdy ne. Bůh se zlobil, jestliže v tom směru jednali svévolně. Jindy jim v boji naopak pomáhal.
    VP
    Vývoj, pane Poláčku, nevedl k agresi. Ikdyž se vyskytuje i v živočišné říši, teprve člověk si ji ZVOLIL. Jako nástroj k sebeprosazení. Nešlo mi o národy, ale o říše, které si ji zvolily a zmizely ze světové scény, zatímco mrňousové jako do světa rozehnaný židovský národ, zlikvidovaná Jednota bratrská, se znovu objevili.
    Ježíš přišel proto, aby ukázal, že jedině láska je cestou dopředu. Tato všeobecná láska také není výslednicí vývoje, je to přidaná hodnota, kterou od něj můžeme přijmout, když přijmeme jeho Ducha.
    Toto není obhajováním současné politiky Izraele. Apoštol Pavel prorokuje, že izraelský národ jednou přijme Ježíšovu cestu.
    JP
    April 8, 2019 v 11.31
    Emoce a evoluce
    Ještě jednou, paní Hájková: ta agresivita tu byla v živočišné říši už dávno předtím, než se v evoluci vyvinul člověk - jakožto pokračovatel tohoto vývoje v živočišné říši.

    Buďto musíte naprosto popřít jakoukoli evoluci (ačkoli jste její existenci zrovna nedávno přiznala); anebo musíte akceptovat její realitu. Nemůžete prostě jenom tak kličkovat sem a tam.

    Před časem to naprosto názorně popsal v jednom televizním pořadu (na DVTV) psychiatr Honzák, když moderátorce Drtinové řekl: "...takhle, když bych jako si tu hlavu rozpáral, tak tady někde dole mám ten dinosauří mozek, přes ten mi narostl ten savčí mozek a přes to mám tu lidskou kůru, která není zas až tak tlustá, kdyby se to vyžehlilo, tak z toho bude něco jako velká pizza, jo. A tam ..., a teď jde o to, co ta kůra uhraje proti tomu, proti tomu emočnímu základu, kde jde o přežití strach a vztek, jo? Jo, strach ..., čili kolik já zůstanu tím dinosaurem a budu se bránit nebo utíkat, a kolik budu mít na to, abych byl tím člověkem, a dokázal to zvážit a spočítat, že ta spolupráce se mi vyplatí víc než to soupeření.

    Zkrátka, člověk si už v samotných strukturách svého mozku nese nesmazatelně uloženo a zakódováno c e l é dědictví svého evolučního vývoje, fakticky nejen až od toho dinosaura, ale vlastně už od úplně první buňky. A jak řekl zcela jednoznačně Honzák: tou naprosto prapůvodní emocí je ten pár strach - vztek. Na konfliktní životní situace reagovat buďto útěkem - anebo útokem, agresí.

    Tohle a právě tohle je absolutní základ jakéhokoli života; a teprve až mnohem později, v rozvinutějších, komplexnějších komunitách k tomu může přistoupit t a k é ještě moment vzájemné výhodné kooperace, spojený s pozitivními emocemi, jako je soucítění, přátelství, solidarita, láska.

    Mimochodem, ten rozhovor s Honzákem je tady: https://video.aktualne.cz/dvtv/honzak-xenofobni-propagandu-vede-zeman-nikdo-se-ji-nepostavi/r~d4ce1f88dae811e58a2b0025900fea04/
    JP
    April 8, 2019 v 11.42
    Takže, pane Pospíšile, ta reálná posloupnost byla skutečně zcela opačná: napřed byl člověk (jakožto přírodní tvor) vybaven tou agresí; a teprve v souvislosti s měnícími se životními podmínkami si postupem času začal čím dál tím více "volit" ty kooperativnější, pozitivnější formy svého vztahování se ke svému okolí.
    April 8, 2019 v 12.34
    Že se i Honzák v něčem může mýlit (například v tom, že nám stačí Desatero), už výše naznačil Václav Pospíšil. Opravdu nestačí.
    Já evoluci nepopírám, pane Poláčku, ale člověk není zvíře, nýbrž rozumný tvor, a proto nemůže být zároveň stádním tvorem, nemůže se řídit tím, čím se řídí jelení samci, když bojují o to, kdo bude ovládat harém.
    Boží záměr s člověkem je zkrátka od začátku jiný.
    U jelenů aspoň vidíte, že hierarchie vede k neustálým bojům, nikoliv ke klidu, už protože dorůstají noví a noví jedinci a vše se opakuje.

    VP
    To, co píšete o vývoji, nám není neznámé, pane Poláčku. A souhlasíme s tím. Avšak ten další krok nechcete pochopit. Teprve člověk se mohl a měl rozhodnout, kam zaměří svůj život. Kniha Genesis: jestli bude "chodit s Bohem", nebo se bude chtít sám stát bohem. Rozhodl se pro to druhé, a Bůh to přišel spravit z pozice člověka. A teď jde o to, jestli se přidáme k Ježíšovi nebo k bohům tohoto světa.
    JP
    April 9, 2019 v 11.04
    Člověk jako rozumný tvor?
    Paní Hájková, s tou svou zmínkou o člověku jako "rozumném tvorovi" jste mě trochu předběhla, zrovna to jsem chtěl sám zmínit. - Anebo jste mi tou zmínkou naběhla na vidle, jak se to vezme. ;-)

    Přesně tohle mě totiž napadlo včera, že křesťané svým pojetím nepodmíněného (tedy svobodně mezi dobrem a zlem volícího) člověka vlastně zastávají ten samý koncept jako Kant: totiž koncept principiálně rozumného tvora, který je člověkem právě tím že je rozumný, a jeho rozum mu zakládá jeho svobodnou vůli.

    No - samozřejmě že má Kant v určitém smyslu pravdu. A není tomu ani tak, že by si Kant nijak neuvědomoval, že v r e a l i t ě je člověk daleko spíše ovládán a zmítán svými nevědomými emocemi respektive instinkty, nežli veden svým rozumem.

    Kant si je tedy plně vědom toho, že ta rozumná složka je jenom j e d n o u částí všeho toho, co vytváří lidskou osobnost.

    Jeho argumentace je ale v zásadě taková, že p o k u d člověk chce být (opravdu) člověkem, pak se musí nechat vést právě tou svou ryze rozumovou složkou.

    Takže jak řečeno, ten Kantův koncept má samozřejmě svou určitou logiku.

    Ten zásadní problém takového konceptu je ten, že se tu o sobě jednotná osobnost člověka uměle r o z p o l t í na dvě principiálně nesourodé části - na část emocí a instinktů na straně jedné, a na tu část rozumově-volní na straně druhé. Ale - takovýto chirurgicky čistý řez středem lidské osobnosti je možno vést opravdu jenom v oblasti čisté filozofie, ale nikdy ne ve skutečném životě.

    Ve skutečném životě jsou ta stránka emocionální a ta stránka rozumová vždy nerozlučně spojené a promíchané; a pokud se dostanou do kolize, v devadesáti devíti případech ze sta zvítězí ty emoce.

    Proto je - to se nedá nic dělat - celý ten Kantův koncept sice filozoficky inovativní, ale velice nerealistický. A to samé platí pak analogicky i o tom křesťanském konceptu, kdy prý člověk se může "zcela svobodně" rozhodovat mezi Dobrem a Zlem.

    Přičemž navíc - ve skutečnosti je přečasto velice sporné, co je vlastně dobro a co je zlo, právě ta agrese, opakuji ještě jednou to je sama o sobě naprosto nutná a nezbytná vlastnost živých tvorů, a je nutno posuzovat v každé konkrétní situaci znovu a znovu, jestli ten či onen akt toho či onoho individua byl legitimní asertivitou, anebo ale už svévolnou a sobeckou agresí.

    A někdy to objektivně není možno rozhodnout vůbec; jak například rozhodnout, když se třeba v minulosti na stejném teritoriu potkaly dvě tlupy neandrtálců? A kdy nebylo k dispozici teritorium jiné? Která z těchto dvou tlup měla větší "právo"? Tady nemohlo nakonec o "právu" rozhodnout nic jiného nežli právo silnějšího, tedy toho kdo projevil silnější agresivitu. To bylo zcela základní "právo" evoluce: vítězí ten kdo je lepší, a ten má právo se dále množit.

    Na straně druhé je ovšem nutno vidět a uznat i toto: jak ten Kantův koncept "rozumného člověka", tak i ten křesťanský koncept "svobodné volby mezi Dobrem a Zlem" měl (a má) svá nesporná pozitiva, a především ve své době byl jednoznačným (evolučním a kulturním) pokrokem.

    Kant tím svým konceptem "rozumného člověka" zaujal pozici proti tehdejším tendencím ve filozofii pojmout člověka jako tvora čistě přírodního. Který by tak ztratil nejen svou výlučnost - ale zároveň i svá práva. (Kant v posledku cílí právě na to, z té principiální "rozumnosti" člověka odvodit jeho nezadatelná práva.)

    A stejně tak ten křesťanský koncept absolutní, nepodmíněné svobody člověka (v jeho rozhodování mezi Dobrem a Zlem) vymaňuje člověka z toho stavu, kdy ten by se mohl kdykoli odvolat na svou přírodní podmíněnost, a v důsledku toho odhodit jakoukoli morálku. Neboť morálka - ta jde v určitém smyslu skutečně "proti přírodě".

    Jak Kant, tak i křesťanství tedy do lidského světa vnášejí něco principiálně nového, vlastně něco umělého (oproti té původní přírodě respektive přirozenosti); ale právě touto umělou konstrukcí vytvářejí "novou přirozenost" člověka, vyšší a svobodnější než je ta původní přírodní podmíněnost.

    Potud tedy dobře; ale na straně druhé tu stále zůstává i ta druhá stránka věci, že oba tyto koncepty jsou jenom jednostranné, jenom dílčí; a nedokáží postihnout c e l o u realitu lidského žití. A proto nevyhnutelně musejí znovu a znovu narážet na své limity.

    -----------------------------------

    K tomu všemu je ovšem nutno připojit ještě i to, že ten kantovsko-křesťanský koncept mravně svobodného člověka ve skutečnosti n e n í tak zcela v rozporu s přírodou, jak se původně mohlo zdát.

    Tento koncept je v rozporu jenom s tou zcela původní, divokou přírodou (a přirozeností), kde rozhodujícím evolučním faktorem je opravdu jenom ta bezprostředně fyzická schopnost a síla.

    S rozvojem lidské společnosti se však postupně do popředí dostávají jiné schopnosti lidského rodu: schopnost kooperace, empatie, vzájemné solidarity. A - tedy i morálky, která je základním regulativem tohoto vzájemného chování.

    Krátce řečeno: jestliže na počátku vývoje byla ta čirá hrubá síla (a tedy: agresivita) jednoznačnou evoluční výhodou, pak na vyšších stupních vývoje lidstva se naopak právě ta m o r á l k a stává evoluční výhodou!

    Řekl jsem už mnohokrát, že kdyby se Ježíš narodil v jiném (dřívějším) čase, pak by mohl nakrásně kázat tu samou morálku, tu samou mravnost - a neměl by sebemenší šanci se svým projektem mravně odpovědného člověka uspět, protože by pro to lidstvo ještě vůbec nebylo vývojově, evolučně zralé. A to samé platí i pro Kanta: se svým konceptem "rozumného člověka" mohl přijít až tehdy, když už sama společnost začínala existovat a fungovat na racionálním základě. (Marx by k tomu řekl, že napřed muselo dojít k vývoji ve "společenském bytí", a teprve poté k odpovídajícím změnám i ve "společenském vědomí".)

    Tedy ještě jednou: ten koncept mravně plně odpovědného, nijak nepodmíněného člověka má své přednosti i své historické místo zrodu; ale to nic nemění na tom, že je to koncept v posledku pouze dílčí, který nedokáže pojmout, obsáhnout člověka v celé, reálné úplnosti jeho života.

    A s takto pouze částečně platnými koncepty si opravdu není možno vystačit natrvalo.
    JP
    April 9, 2019 v 11.13
    Ostatně, tato kantovská podvojnost se v plné míře ukazuje i v současné "demokratické" společnosti.

    Tato společnost s jejím státoprávním uspořádáním v zásadě stojí právě na Kantovi: na jeho modelu údajně zcela svobodného, racionálně jednajícího člověka. Který tedy prostřednictvím svých (volených) institucí bude svobodně a racionálně spravovat své veřejné záležitosti.

    Ve skutečnosti tato "demokratická" společnost stejně tak rozřezává člověka na dvě zcela rozdílné části: na straně jedné stojí tato fikce "zcela rozumného" člověka - a na straně druhé je reálný člověk ovládaný svými nevědomými emocemi, a svými původními, přírodně-materialistickými (konzumními) pudy.

    Výsledný stav je pak nevyhnutelně takový, jak jsem ho popsal výše: ten údajně "rozumný" člověk je v realitě z 99 procent ovládán těmi nevědomými, a tedy ve své podstatě nesvobodnými emocemi a pudy. A podle toho to pak v té "svobodné demokratické" společnosti také nevyhnutelně vypadá.
    April 9, 2019 v 12.27
    Panu Poláčkovi
    Moje argumentace ale není stejná jako Kantova („ pokud člověk chce být (opravdu) člověkem, pak se musí nechat vést právě tou svou ryze rozumovou složkou“). Člověk samozřejmě musí svůj rozum také používat, když už ho má. Ale není to to hlavní, čím se má řídit. Nevím, proč si myslíte, že ta nevědomá složka člověka (vy ji nazýváte „přírodní“, jako například emoce, instinkty, pudy, ale ona není jen přírodní), je něco fatálního, s čím se nedá vůbec nic dělat - buď to potlačovat morálkou a zákony a nebo to nechat, aby to s námi „zmítalo“. Člověk si přece může uvědomit to, co je v něm nevědomé. A pak to má v sobě nikoliv potlačovat, nýbrž přijmout pravdu a přiznat si: Ano, tohle jsem taky já. Takový/á jsem. Pokud se chce skutečně stát lepším, může poprosit Boha/Ježíše, aby mu pomohl se změnit, aby pročistil jeho srdce. On má tu moc.
    VP
    April 9, 2019 v 12.39
    A to je další věc, kterou, pane Poláčku, nechápete. Žádná teologie netvrdí, že je člověk absolutně svobodný, že se může v každém případě svobodně, racionálně a správně rozhodnout. V podstatě říkají, že je člověk nakloněný ke zlému. To znamená, že má možnost, ba i určitou pravděpodobnost, že se rozhodne opačně, nebo, že se nerozhodne. Proto potřebujeme Ježíšova Ducha, kterého nám nabízí. Pokud jej přijmeme, dostáváme jeho dary: moudrost, rozumnost, ..., sílu, ..., abychom se nejen správně rozhodli, ale měli i sílu rozhodnutí vykonat. I tak, jak říká apoštol Pavel, nejednáme vždy podle jeho vedení, poněvadž ten dar máme v nádobě hliněné. A to je vyjádření pro ty emoce, pudy, předchozí výchovu, vliv společnosti, ....
    "A podle toho to pak v té "svobodné demokratické" společnosti také nevyhnutelně vypadá.", jak říkáte.
    JN
    April 10, 2019 v 10.45
    Rozdíl mezi člověkem a ostatními živočichy prý údajně tkví v tom,
    že když se živočichové chovají podle svých instinktů, je příroda v harmonii, zatímco když se člověk chová podle svých instinktů, příroda v harmonii není.

    V tom prvním případě je ovšem příroda v harmonii hlavně podle mínění člověka, ale je těžké říci, co si o té harmonii myslí zvíře, jehož životní prostředí právě devastuje nějaký jiný (z hlediska onoho zvířete třeba přemnožený) živočišný nebo rostlinný druh (nikoli ale jako přímý následek činnosti člověka - tedy stále v rámci té samostatné "přírodní harmonie"). Člověk vidí v přírodě oproštěné od lidských zásahů harmonii (je sebekritický), protože to dění posuzuje z vyššího ucelenějšího hlediska - nikoli jen z hlediska onoho (nešťastného) živočicha. Sami se však (podobně jako onen nešťastný živočich) také nedokážeme na současnou situaci "naší" planety podívat z nějaké vyšší perspektivy, ale jen z té své, neboť je téměř nemožné nahlédnout dění, jehož jsem sám aktérem a v němž jednám podle své (mými vlastnostmi už dané) vůle - tedy v jakési iluzi svobody - je téměř nemožné nahlédnout toto dění, jehož jsem sám účasten, z perspektivy jiné - vyšší - z perspektivy nějaké vyšší vůle, a to ať už tu "vyšší vůli" budu považovat za "automatismus přírody a dějin", nebo za známku existence nějaké osoby, k níž lze mít vztah.

    Těžko tedy říci, zda bychom přírodu devastovanou pudovými zásahy člověka považovali za harmonickou, pokud bychom se na ni mohli podívat z nedostupné perspektivy budoucího dlouhodobého vývoje celé planety Země (hromadným vymíráním druhů na konci druhohor harmonie přírody nijak neutrpěla). Z tohoto hlediska by pak mezi člověkem a ostatními živočichy vlastně žádný rozdíl nebyl, ba dokonce by ten rozdíl nebyl ani mezi člověkem a meteoritem:-)

    Jediné konkrétní a zcela přítomné pozitivum tohoto způsobu uvažování je tedy jeho blahodárný účinek při léčbě environmentálního žalu. Každou depresi tak bezpečně zažene jistota, že stejně všichni jednou umřeme, a to bez ohledu na to, zda vymře i celý lidský druh. Kdybychom totiž žili věčně, byla by naše odpovědnost za osud světa k neunesení.

    JP
    April 10, 2019 v 12.04
    Ale jistě, pane Pospíšile, že člověk není (jakožto konkrétní osoba) absolutně svobodný; nic takového netvrdí ani Kant. Už jsem napsal že Kant si je naprosto vědom toho, že že člověk je zmítán svými nevědomými emocemi, vášněmi.

    Kant ale říká: člověk j a k o ž t o rozumná bytost (tedy v té rovině své existence která je rozumná, a kde tedy člověk je skutečně člověkem) - tak v t é t o rovině je člověk bytostí schopnou svobodného rozhodování. Tedy - principiálně NEpodmíněného rozhodování.

    A křesťanství říká v podstatě to samé: na jedné straně je člověk chápán jako hříšný, jako ovládaný svými emocemi, svým sklonem ke špatnosti; ale na straně druhé má ten samý člověk náhle mít zcela absolutní, ničím nepodmíněnou svobodu rozhodovat se mezi dobrem a zlem! Tohle opravdu nepasuje dohromady; opakuji ještě jednou, opravdu není možno člověka prostě rozříznout na dvě zcela různé poloviny, z nichž každá myslí, jedná, funguje zcela jinak než ta druhá.
    JP
    April 10, 2019 v 12.10
    Dualismus člověka a světa
    Já sem zase jednou musím vložit text, který jsem napsal v odpověď jednomu čtenáři. Je to sice trochu jiné téma, ale s tím naším velice úzce souvisí:

    Ukazuje se mi čím dál tím více, jak my lidé žijeme fakticky v duální existenci. A celé neštěstí je v tom, že my - doposud - nejsme schopni tuto naši rozpolcenost překonat, spojit obě poloviny v jeden jediný celek. (Souvisí to nakonec přesně s tím, co jsem právě včera napsal ohledně Kanta.) Já ještě jednou musím zdůraznit: já v běžících polemikách zastávám vždycky zásadně tu slabší stranu. (Přesně tak, jak to požadoval už Sokrates.) Čili - jmenovitě na DR - obvykle tu stranu racionalismu, přirozeného spontánního vývoje (evoluce). Ale to naprosto neznamená, že bych neměl pochopení i pro tu stranu druhou. Abych mohl vyjádřit kompletně, komplexně a nezkráceně mé vidění celé záležitosti, musel bych napsal vlastní monotematickou úvahu na dané téma; ale něco takového právě v ohni těch polemik není možné.

    Ta Vaše formulace o "pozvednutí se k nesamozřejmosti" - tady je ovšem hned nutno tu věc rozebrat podrobněji; je nutno položit otázku: jedná se to, s á m se pozvednout - anebo ale o to, b ý t p o z v e d n u t?... To je naprosto klíčová otázka.

    V tom prvním případě jsme to totiž my sami, kdo vytváří "transcendentno"; zatímco v případě druhém je to transcendentno zde, apriori, po všechny časy, nezávisle na nás; a my jsme pak ti, kteří ho jenom objevují, nacházejí.

    V tom prvním případě se vynořuje ovšem ta okolnost, že to transcendentno, ta nesamozřejmost, pokud jsou "pouze" vytvářené námi, že jsou tím přece jenom do jisté míry devalvovány.

    My - my lidé - jsme si vědomi naší bytostné nedokonalosti, a mnohdy i naší vyložené přízemnosti. A konstruovat, chápat ty nejvyšší sféry jako jenom náš vlastní produkt, jako něco co stojí plně v naší vlastní dispozici - tady okamžitě cítíme, že tady něco není v pořádku. Že tady něco zcela podstatného chybí.

    I když samozřejmě byly - a to i zcela upřímně míněné - snahy tyto Nejvyšší sféry stáhnout "dolů" k samotnému člověku, a přitom zachovat tu jejich transcendentální velikost ("člověk, to zní hrdě!"); přes to všechno se jednoznačně ukázalo, že takovýto model nakonec zůstává deficitní.

    Ovšem na straně druhé - pokud věc pojmeme tak, že to "transcendentno" je zde v těch nebeských či jiných výšinách ukotveno jenom samo v sobě, že je to absolutní apriorní danost, zcela nezávislá na samotném člověku - pak zase zcela nevyhnutelně dochází právě k tomu stavu, kdy člověk sám je tu vlastně zcela zbytnou figurou. To "Absolutno" toho člověka fakticky nepotřebuje, nanejvýš jako jenom zrcadlo sebe sama.

    A jestliže je tu ten člověk jako aktér vlastně nadbytečný, pak mu nakonec nezbývá nic jiného, nežli veškerý smysl vlastní existence čerpat právě jenom k přimknutí se k tomu nadzemskému "Nejvyššímu". On tím sice skutečně získá něco ze slávy, z velkoleposti, z transcendentální nepodmíněnosti tohoto Absolutna; ale - opakuji znovu a znovu - nakonec zůstává v roli zcela pasivní, nesamostatné, závislé. Není tu naprosto nic, co on by sám k tomu Absolutnu ještě mohl vlastního, inspirativního, substanciálního připojit.

    Proto se čím dál tím více kloním k přesvědčení (které už začíná přerůstat víceméně v jistotu), že jediným adekvátním řešením může být takové pochopení vztahu člověka k Absolutnu, kde platí o b a ty výše uvedené vztahy.

    Tedy že člověk je p o z d v i h o v á n k Absolutnu; ale že zároveň o n s á m se pozdvihuje.

    Člověk je tvořen; ale stejně tak on sám tvoří.

    Člověk je tím, kdo byl/je stvořen; ale stejně tak on sám je Tvořitelem.

    To je vlastně všechno; nevím, co více by bylo možno k tomu ještě zásadního připojit.


    P.S. Konkrétně k tomu Ježíšovi: ano, to je skutečně velice zajímavá připomínka; a já osobně jsem naprosto přesvědčen, že to byl právě Ježíš, ve kterém se zkřížily, protnuly oba ty momenty - jak toho "být pozvednut", stejně jako "sám se pozvednout".

    "Být pozdvihnut" - ano, Ježíš samozřejmě měl prožitek transcendentna; stejně jako ho mívá třeba ten, kdo na buddhistické "Cestě" prožije okamžik osvícení. Anebo (značně podobně) ten kdo na cestě filozofie prožije platónský moment vystoupení z Jeskyně nevědomí, a spatří svět slunečního svitu, svět Nejvyššího poznání.

    Ale na straně druhé - stejně tak je nutno se k těmto vrcholům nejenom propracovat svým vlastním, ryze osobním úsilím; ale zároveň je nutno tomu transcendentnu, tomu absolutnu dodat "krev a tělo", své vlastní já, svou vlastní nezaměnitelnou osobnost, svůj vlastní zcela jedinečný prožitek. - To je mimochodem možno zcela jasně poznat na tom, že ta "transcendentna" se od sebe navzájem liší. Jak na jedné straně dejme tomu buddhistické a křesťanské transcendentno mají některé zcela základní společné rysy - pak se stejně tak na straně druhé liší svými konkrétními formami a projevy. Kdyby tedy nebylo té zcela jedinečně konkrétní, individuální osobnosti Ježíše (Buddhy, ...), pak by to Absolutno zůstávalo jenom čirým potenciálem, bez reality, bez těla a bez života.
    JP
    April 10, 2019 v 12.24
    Ještě k tomu Honzákovi: samozřejmě, paní Hájková, že Honzák nemusí mít ve všem pravdu.

    Ale to nemění nic na tom čistě neurobiologickém faktu, že my v sobě ten "mozek dinosaura" opravdu máme. Pokud nechcete popřít moderní vědu jako takovou, pak je nutno se s tímto faktem smířit.

    Jenže to je právě to co křesťané principiálně nemohou přiznat, pro ně je člověk od samotného počátku naprosto exkluzivním "božím tvorem", nadaným zcela exkluzivní duší.
    April 10, 2019 v 12.50
    Pane Poláčku, křesťané náhodou vědí jak je to s lidským mozkem. Například francouzský teolog Claude Tresmontant vyjádřil už kdysi přesvědčení, že Ježíš Kristus přináší člověku nový program, namísto programu geneticky získaného, uloženého v paleokortexu.
    Jenom vy stále nechce pochopit, co znamená přijmout Božího Ducha, který psychiku člověka změní.
    JP
    April 11, 2019 v 11.27
    Naše programy
    S tím "programem" to není tak úplně marné přirovnání, paní Hájková. Jenže pokud máte jenom trochu hlubší povědomí o počítačích, pak dozajista víte, že i ve Vašem vlastním počítači vedle vlastního operačního systému Windows je ještě také BIOS; basic input output system. To je ten nejpůvodnější, vlastně nejprimitivnější, ale zároveň nejzákladnější program, operační systém, který zaručuje základní "životní funkce" celého počítače.

    Ten vlastní operační systém Windows tedy stojí na tomto BIOSU, a bez něj vůbec není možný. A - v žádném případě nemůže být s tímto BIOSem v zásadním rozporu, jinak by počítač vůbec nestartoval.

    Takže velice podobně je to i s tím "mozkem dinosaura" v nás: ty emoce v něm uložené (ten "základní systém pro vstupy a výstupy") - to je sice to nejprimitivnější naprogramování které je v nás uloženo, ale zároveň právě i to nejpůvodnější a nejzákladnější. A my toto prapůvodní naprogramování sice můžeme určitým způsobem modifikovat, ale nikdy ho nemůžeme zcela zásadním způsobem zrušit.

    Už proto ne, že tyto zcela základní emoce ("strach a vztek") potřebujeme i dnes, i v našem každodenním civilizovaném životě. Kdo nemá strach, ten většinou při svých riskantních dobrodružstvích skončí dost špatně, pádem ze skály anebo profánněji, při nehodě v důsledku riskantní jízdy automobilem.

    A ten "vztek" je nepostradatelný regulátor chování uvnitř lidského společenství, kdyby nás spousta věcí (a lidí) tím či oním nerozzlobila, vůbec bychom si nedávali námahu, nevykládali energii s tím, něco napravovat.

    Takže ten "nový program", který nám "přinesl Ježíš" - ano, bylo to ve své době radikální novum (i když jak už jsem dříve zmínil tak úplně nové také ne); ale byl to "program" pouze dílčí, podle jeho ryzí verze se nikde nikdy nežilo. Žít v takto absolutním altruismu podle Ježíšova "programu" v reálném lidském světě prostě vůbec není možné.

    Nehledě k tomu, že Ježíš sám zcela evidentně znovu a znovu pociťoval velice intenzivní "vztek", například při pohledu na penězoměnce před Chrámem.
    April 11, 2019 v 17.41
    Sám chápete, že ten Ježíšův hněv proti penězoměncům (nebo některým jiným lidem) byl oprávněný, pane Poláčku. Ježíš nás nezamýšlel zbavit emocí. I on je měl (zlobil se, plakal) a nemínil se jich zbavit, nýbrž stal se člověkem se vším všudy. Nechtěl, aby lidé byli jako stroje. Nejde o to, že se buď řídíte "starým" programem nebo "novým", i když některé věci z toho "starého" by měly postupně mizet (například rituály dominance a podřízenosti nebo zvyk bránit si své teritorium), k čemuž nám pomáhá Ježíšův svatý Duch. Jde o to, že my to všechno, co máme, všechny ty naše emoce, nedobré vlastnosti, zvyky a slabosti můžeme svěřit Bohu tak, jak jsou, a on jich může využít k něčemu dobrému. Ano. Je to skutečně tak, že Bůh může působit i skrze naše slabosti, nejen skrze to, v čem jsme dobří.
    VP
    April 12, 2019 v 6.39
    Ježíš nepociťoval vztek, ale hněv. Pokud bereme vztek jako nekontrolovaný hněv. Vášně jako například hněv jsou neutrální hnutí naší duše (člověka), které svoji hodnotu mají z toho, k čemu jsou zaměřeny. Proto Augustin říká: Nenáviď hřích, ale miluj hříšníka. Podobně láska k penězům a láska k bližnímu.
    JP
    April 12, 2019 v 10.32
    Ať Ježíš pociťoval cokoli - byly to v každém případě ryzí emoce. A v daném okamžiku emoce negativní. Bylo to tedy přesně to, čím nás vybavila příroda: schopností v určitých situacích okamžitě, reflexivně reagovat.

    Ten Ježíšův "hněv" - to nebylo nějaké racionální rozhodnutí, nýbrž v tom okamžiku to byl ryze emotivní počin. I když byl samozřejmě na mnohem vyšší, kulturněji vyspělejší úrovni nežli ten prapůvodní "dinosauří vztek" - přesto měl svůj základ a svůj počátek právě v těchto prapůvodních emocích vštípených nám evolucí.
    April 12, 2019 v 12.15
    Panu Poláčkovi
    Jenže co znamená "ryzí emoce", jakou nás vybavila příroda? Existuje vůbec něco takového "ryzího"? Člověk přece není přírodní tvor s čistě přírodní výbavou. Člověk je od počátku svého narození tvorem začleňovaným do společnosti jiných lidí. Společnosti,, která ho ovlivňuje a formuje. O právě narozeném dítěti se možná dá říct, že vydáváním křiku používá to, čím ho vybavila příroda. Reflex. Ale později, jak si dítě uvědomuje samo sebe, už ty emocionální projevy nelze považovat za čistě přírodní. Batole se vzteká, když mu dospělí něco nedovolí, protože se v té době utváří a vyvíjí jeho já, jeho ego, které se se takovýmto způsobem projevuje. Později se učí ovládat, postupně získává smysl pro spravedlnost. Chápe, že tu jsou i jiní lidé, kteří mají na něco nárok, stejně jako ono.
    O Ježíšovi v chrámu se opravdu nedá říct, že by bylo dotčeno jeho ego, a proto že se vztekal. On se zlobil, protože byl porušen řád, smlouva s Bohem. Lidé narušili posvátnost prostoru něčím tak profánním jako je obchod. Je rozdíl mezi hněvem a vztekem. Hněv může být skutečně spravedlivý. Já bych řekla, že vztek je slepý, kdežto hněv je vědomý a do jisté míry regulovaný tím, kdo se hněvá. Nejde o čistý reflex. Hezky to vyjadřuje rčení "dát průchod svému hněvu". Z tohoto rčení je cítit, že člověk si svůj hněv, který se v něm zvedá, uvědomuje, hodnotí ho jako spravedlivý a proto jej projevuje i navenek. Dá mu průchod.
    VP
    April 12, 2019 v 17.35
    Nikdo z nás nepopírá, že máme "přírodní - i předbrontosaurskou" výbavu. Jenže jako lidé už klasifikujeme: Hněv, spravedlivý hněv, vztek. Učíme se ovládat emoce (vášně), pozitivní zakotvené emoce se stávají ctnostmi: lidé, kteří nemají lásku k penězům, altruističtí lidé (ikdyž mají ve výbavě sobectví, neuplatňují je).
    Všecek přirozený vývoj zůstává v Boží režii. Člověk dostal schopnost být ve spojení s Bohem. Bible říká, že nastal zlom, když se přiklonil ke Zlému. Proto je lidský svět spíš horší než dobrý. Zůstává však v Boží moci. Proto přirozený vývoj zcela neplatí. Proto zanikají velké agresivní říše a "malí" zůstávají, ikdyž by měli přirozeně zaniknout. Všechno svědčí pro to, že Bůh chce svět přivést k dokonalosti, ale v součinnosti s člověkem.
    JP
    April 13, 2019 v 12.00
    To všechno je sice pravda; ale to všechno nemění pořád nic na tom absolutním emočním základu, který je do nás, do našich mozků nesmazatelně vepsán. A nemá sebemenšího smyslu tento základ popírat; protože jinak vůbec nebudeme schopni porozumět reálnému světu, reálnému jednání lidí.

    Potom sice můžeme nakrásně moralizovat o tom, jak je tento svět špatný, jak jsou lidé egoističtí; to všechno sice bude pravda, ale tímto moralizováním si ještě nevytvoříme žádnou schopnost tento svět změnit, zlepšit. Protože tímto planým moralizováním budeme stát mimo jeho realitu.
    JP
    April 13, 2019 v 12.03
    Ostatně, zeptejte se našich psychologů z praxe, jestli své pacienty léčí tím, že jim předkládají katalog ušlechtilých mravních norem.

    Oni musejí pracovat v prvé řadě právě s jejich emocemi, s ničím jiným.

    A současný svět svým způsobem není nic jiného nežli právě takovýto pacient, který ztratil schopnost žít přirozeným, vyváženým, harmonickým způsobem života, a namísto toho upadá do bludů svých představ, že svůj život dokáže naplnit jenom neustále narůstajícím konzumem všeho druhu.
    VP
    April 14, 2019 v 16.23
    My o voze...
    + Další komentáře