V posledních pěti letech jsme si občas posteskli. Trošku jsme bratřím Slovákům záviděli prezidenta Andreje Kisku. A měli jsme pocit, že to musí být výjimka. Obávali jsme se podle české zkušenosti, že doba je zralá pro autoritativní nacionalisty, populisty, patologické hrubiány, lháře a lidí spjaté se špinavým byznysem. Že voliči si to tak přejí.

Nyní se ale před přímou volbou slovenského prezidenta stal zázrak. Proti šovinistickému trendu, který zažíváme i u nás, se postavili dva přijatelní kandidáti. A pak jeden z těchto dvou proevropských, liberálních uchazečů o prezidentské křeslo, Robert Mistrík ze strany Sloboda a solidarita připomínající zdejší TOP 09, dal přednost budoucnosti své země před vlastní možnou hvězdnou kariérou. Mohl přičíst ke svému vědeckému věhlasu v oboru chemie a podnikatelskému úspěchu i funkci hlavy státu.

U Mistríka musíme při všem, co by se dalo vytknout jeho pravicovému liberalismu, uznat, že udělal státnický čin. Vzdal se kandidatury a vyzval své stoupence, aby podpořili Zuzanu Čaputovou ze strany Progresívne Slovensko, která bývá charakterizována jako proevropská a sociálně liberální.

↗

Arcibiskup Orosch určuje voličům trest věčného utrpení, dají-li svůj hlas demokracii. Přiklání se k té nejodpornější tradici slovenského katolicismu. Repro DR

Musím se přiznat, že jsem se zatajeným dechem sledoval, k čemu to povede. Stalo se nemožné. Voliči uznali, že tváří v tvář hrozivé perspektivě člověka mečiarovského typu v bratislavském prezidentském paláci je třeba spojit síly. Průzkumy naznačují, že není vyloučeno, že Čaputová zvítězí již v prvním kole volby.

Čekali bychom, že kandidátku se, stručně a jednoduše řečeno, humánním, svobodomyslným, proevropským a demokratickým programem, aspoň nepřímo podpoří ty složky společnosti, od kterých právem očekáváme etickou a duchovní inspiraci.

Víme, že římská církev (a není v tom sama) má historicky na svém kontě hodně špatného, ale mohli bychom se snad spolehnout na to, že prošla sebekritikou, v křesťanství se tomu říká pokání. Mohli bychom připustit, že se pozvolna vrací ke svým dávným křesťanským kořenům. Vždyť má v čele člověka, který je, jak se zdá, upřímným křesťanem, a to není zdaleka samozřejmé.

Realita však, jako obvykle pohřbila iluze. Oficiální reprezentace této náboženské organizace na Slovensku, konkrétně trnavský arcibiskup Ján Orosch, Čaputovou nepodpořil. Výslovnou podporu žádného konkrétního kandidáta bychom čekat neměli, avšak stalo se víc.

Arcibiskup pokáral kněze, kteří Čaputovou jako kandidátku pochválili. Výslovně se dovolal své autority i vůči lidem s biskupským svěcením v oblasti svého působení, a tím zjevně mínil svého předchůdce, sesazeného trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka, který dnes působí v civilní sféře jako učitel na bratislavském gymnáziu, jehož zřizovatelem je Církev bratrská na Slovensku.

Marně hrozíte berlou

Orosch v tomto případě hrozí biskupskou berlou marně. Mohl by si případně udělat malé opakování látky z kanonického práva. Diskreditovaný a s českou biskupskou asistencí sesazený Bezák je totiž řeholník a po ukončení biskupské služby podléhá, dokud ještě má sílu a odvahu v římské církvi setrvat, svým redemptoristickým představeným.

Bylo by jistě v pořádku, kdyby reprezentace církve v demokratickém státě doporučila členům církve, aby šli volit. Bylo by přirozené, kdyby se postavila na stranu demokracie proti autoritářským politickým směrům a skupinám. Není to sice dlouho, co tato církev byla úhlavním nepřítelem demokracie, například po Velké francouzské revoluci, ale roku 1963 vydal papež Jan XXIII. encykliku Pacem in terris (Mír na zemi), ve které se výslovně hlásí k občanským svobodám a lidským právům.

Sotva lze něco namítat, když se tato, stejně jako jiné křesťanské církve, postaví na stranu života proti civilizaci smrti a když se kupříkladu v souvislosti s tím vysloví pro politiku ochrany životního prostředí. Mělo by být samozřejmé, že v souhlasu s papežskými dokumenty sociální nauky bude vedení církve kritické vůči kapitalismu a podpoří, jako například výslovně papež Jan Pavel II v encyklice Laborem exercens (1981) důstojnost pracujícího člověka a jeho rovnocenný aktivní podíl na pracovním procesu.

Že však církevní vrchnost výslovně odmítne demokratickou političku, to už je na pováženou. Implicite tím podporuje protistranu, tedy politiky jako populisticky zbarveného protievropského nacionálního konzervativce Milana Krajniaka, soudce podezíraného z kontaktů s organizovaným zločinem Štefana Harabina, nebo dokonce neonacistu Mariana Kotlebu.

V Evropě se patrně už řádku desetiletí nestalo, že by biskupové označili konkrétní volební rozhodnutí za smrtelný hřích. To je brutální útok na demokratické principy státu. Římská církev totiž má moc, která je silnější než moc ekonomická nebo vojenská. Je to moc nad svědomím.

Biskupové podle libovůle prohlašují takové nebo onaké jednání za ctnostné nebo hříšné, a jejich teologické mínění je pro římské katolíky závazné. Vrhají tedy ty, kdo berou církevní doktrínu vážně, do obav, že budou po smrti zavrženi, pokud budou volit jinak, než si přejí biskupové. Výlučnou pravomoc osvobodit od hrozby věčné smrti má církev prostřednictvím zpovědi.

Krátce shrnuto, arcibiskup Orosch, a uvidíme, jaké případné oficiální stanovisko k tomu zaujme slovenská biskupská konference, určuje voličům trest věčného utrpení, dají-li svůj hlas demokracii. Přiklání se k té nejodpornější tradici slovenského katolicismu.

Jistou naději vzbuzuje fakt, že některé české osobnosti z římskokatolického prostředí se přiklonili k Bezákovi a ke slovenské demokratické kandidátce a že snad pomohou svým stanoviskem, aby si slovenští voliči dodali odvahu a svobodně zvážili, kdo reprezentuje dobrou křesťanskou tradici, a kdo je pro Slovensko v Evropské unii, eurozóně a schengenském prostoru hrozbou. Možná bude stačit, aby občané Slovenska na rozhodování použili každý svou hlavu i bez hraběcích rad z České republiky a aby se vyhrožování peklem vysmáli.

Biskupové a kněží jako Orosch pak bezpečně dovedou svou církev na Slovensku do pozice, k jaké už bezpečně dospěla v České republice, že se totiž stane hlasitě křičícím, ale okrajovým, bezvýznamným spolkem, který nikdo nebere vážně.