Zuzany Čaputové mi je při pohledu do většiny českých médií líto. Její úspěch v prvním kole prezidentských voleb na Slovensku je jedněmi přičítán tomu, že se jedná o ženu, druhými pak vyhraňování se vůči Ficovu Smeru-SD. Najdeme přitom i důležitější příčiny.

Byl jsem dokonce dotázán, zda není česká společnost těžkopádnější a nepřátelštější vůči ženám, když se zde žádná kandidátka do druhého kola první ani druhé prezidentské volby nedostala. Chyby bych ale viděl spíš v neschopnosti političek (či budoucích političek) zaujmout. V tom se neliší od svých mužských protějšků. Zajímavými lidmi se Česká republika jen hemží, ovšem v prezidentském klání nikdo starého matadora Miloše Zemana nezastínil. Možná kdyby se našla výrazná žena s jasnými postoji, mohla by mít v souboji s umaštěným pantátou i nepatrnou výhodu. Přesto bude hrát pohlaví vždy jen vedlejší roli.

Zajímavější je schopnost prezentovat se coby alternativa vůči establishmentu. To paradoxně vyneslo vzhůru i Miloše Zemana či Andreje Babiše. Oba sehráli dojemné etudy o plebejcích z ulice a lidé jim na ně skočili. Čaputová ale těží z reálné opozice vůči Ficovi, Pellegrinimu a Smeru. Nejde v tomto případě ani tak o tradiční pravo-levý střet. Slovenská společnost je prostě jen unavená z dlouholeté vlády Smeru. To by byla i bez korupčních a klientelistických kauz. Ty ale posouvají únavu až ke znechucení.