Zuzany Čaputové mi je při pohledu do většiny českých médií líto. Její úspěch v prvním kole prezidentských voleb na Slovensku je jedněmi přičítán tomu, že se jedná o ženu, druhými pak vyhraňování se vůči Ficovu Smeru-SD. Najdeme přitom i důležitější příčiny.

Byl jsem dokonce dotázán, zda není česká společnost těžkopádnější a nepřátelštější vůči ženám, když se zde žádná kandidátka do druhého kola první ani druhé prezidentské volby nedostala. Chyby bych ale viděl spíš v neschopnosti političek (či budoucích političek) zaujmout. V tom se neliší od svých mužských protějšků. Zajímavými lidmi se Česká republika jen hemží, ovšem v prezidentském klání nikdo starého matadora Miloše Zemana nezastínil. Možná kdyby se našla výrazná žena s jasnými postoji, mohla by mít v souboji s umaštěným pantátou i nepatrnou výhodu. Přesto bude hrát pohlaví vždy jen vedlejší roli.

Zajímavější je schopnost prezentovat se coby alternativa vůči establishmentu. To paradoxně vyneslo vzhůru i Miloše Zemana či Andreje Babiše. Oba sehráli dojemné etudy o plebejcích z ulice a lidé jim na ně skočili. Čaputová ale těží z reálné opozice vůči Ficovi, Pellegrinimu a Smeru. Nejde v tomto případě ani tak o tradiční pravo-levý střet. Slovenská společnost je prostě jen unavená z dlouholeté vlády Smeru. To by byla i bez korupčních a klientelistických kauz. Ty ale posouvají únavu až ke znechucení.

↗

Působí dojmem člověka, který věří tomu, co říká. Foto FB Z. Čaputové

Vrcholem ledovce byla aféra Gorila či vražda novináře Kuciaka a jeho přítelkyně. Na jejich pozadí se ukázalo, s kým se vládní politici stýkají a koho možná i kryjí. Zjištěné skutečnosti byly vodou na mlýn pravici, ale znejistily i mnoho těch, co by za jiných okolností volili levici.

Čaputová se chopila příležitosti. Boj za poctivou politiku spojila s akcentováním řady sociálních témat. Zároveň ale vnesla do volebního souboje témata, nad nimž se většinová slovenská i česká společnost ošívá. V první řadě práva a zájmy menšin, ostatně každý — včetně Jaroslava Foldyny — k nějaké patříme. Poděkování za hlasy v jazycích několika minorit žijících v zemi pod Tatrami bylo jenom třešinkou na dortu.

Ještě víc překvapuje, že prezidentskou finalistkou v katolicismem nasáklém státě je politička podporující právo ženy na potrat či registrované partnerství. Její soupeř Maroš Šefčovič je zjevně přesvědčený, že to může být i slabina Čaputové. Proto se líčí nejen coby předlistopadový komunista, ale také jako pravidelný návštěvník kostela, který vzývá tradiční konzervativní hodnoty. Co by neudělal pro to, aby zalovil i v elektorátu extrémních adeptů Harabina a Kotleby… Snad jen do Evropské unie se nenaváží — to by u evropského komisaře nepůsobilo příliš hodnověrně.

Jenže Čaputová se drží svého. Nešpiní konkurenta, vyhýbá se personifikované kritice a o to více se soustředí na atmosféru ve společnosti, kterou by v souladu s podstatnou částí voličů ráda změnila.

Tím se dostáváme k její hlavní přednosti. Vzdáleně možná může připomínat postavu z knihy a filmu Kandidát (předloha Maroš Hečko a Michal Havran ml., režie Jonáš Karásek), pojednávajícího o tom, jak lze šikovným marketingem udělat z neznámého člověka hlavu státu. Čaputová dosud měla k první politické lize daleko. Podobně jako kdysi Andrej Kiska. Nebýt veřejné poptávky, ale i odstoupení populárního vědce Roberta Mistríka z kandidatury v její prospěch, zřejmě by nebyla tam, kde je.

Leč nelze ani říct, že se objevila zničehonic a přišla odnikud. Je místopředsedkyní politické strany, byť marginální. Má pověst šikovné právničky. Především ale jde o občanskou aktivistku, která již prokázala, že lze věci veřejné ovlivňovat i z jiných pozic než vládních či parlamentních.

Trumfem Čaputové pak je její autentičnost. Když po vyhlášení výsledků prvního kola hovořila k novinářům, překvapilo mě, jak je obsahově slabá. Formou ani náplní na projevy zkušených politiků nemá. U Šefčoviče šlo mnohem lépe rozeznat politickou strategii, i když se do ní evidentně křečovitě nutí. Ovšem síla Čaputové je v tom, že působí dojmem člověka, který věří tomu, co říká. Na pódiu prostě stojí za sebe, bez příkras, v dobrém i zlém. Tento typ hodnověrnosti se z politiky dávno vytratil.

Najít funkcionáře, jenž nehraje hry a nevtěluje se do rolí, je malý zázrak. Čaputová má v sobě ten typ přirozenosti, který přitahuje voliče bez ohledu na sympatie k levici či pravici, konzervativním či liberálním hodnotám. Kéž by ji o ni nepřipravilo ani prezidentské křeslo.