Do dalších českých prezidentských voleb zbývá půlrok a jak se zdá, žádný jednoznačný kandidát-spasitel se ani tentokrát neobjeví. Spolu s tím, jak ubývá času a jak se cementuje postavení Andreje Babiše, sílí přitom i tendence hledat inspiraci na Slovensku.

Právě na Slovensku totiž v minulých i v předminulých volbách zvítězil kandidát, za něhož se nebylo třeba stydět, jemuž záleželo na kvalitě demokracie, který se vymezoval vůči nejsilnějšímu politickému uskupení a který zároveň nebyl dopředu kdovíjakým favoritem.

Může se něco takového podařit letos i u nás? Radno je na každý pád slovenské volby studovat.

V prvních volbách, o něž tu jde, zvítězil v březnu 2014 Andrej Kiska. V druhých volbách v březnu 2019 Zuzana Čaputová. Ač jsme i my vydali texty, které za výsledkem obou voleb spatřují stejné kulturně politické faktory, politologicky i obecně analyticky vzato šlo o dvě dost různá střetnutí.

Kiskovo tažení

Do voleb 2014 šla pestrá skupina patnácti kandidátů, z níž nakonec vykrystalizovala ne už tak pestrá formace čtyři versus jeden. Onu čtveřici tvořili podobně smýšlející pánové, opozičně naladění konzervativci-gentlemani Andrej Kiska, Milan Kňažko, Pavol Hrušovský a Radoslav Procházka. Jedním proti nim byl Robert Fico, tehdy už dva roky znovusloužící premiér. Fico byl v průzkumech po celou dobu favoritem volby s podporou 35 až 40 procent. Kiska byl po celou dobu druhý s podporou 17 až 32 procent.

Fico si vedl svou vlastní solitérní kampaň a u toho své obvyklé války s médii. Ta ho kritizovala za vše, co za léta v nejvyšší politice způsobil, plus za to, že utíká od odpovědnosti — souběžně s kandidaturou totiž vedl od voleb 2012 jednobarevnou vládu s jasným mandátem, který měl trvat až do roku 2016.

Čtveřice Ficových soupeřů se scházela bez něj k televizním debatám, kde se však příliš nepřeli a spíše ujišťovali o podpoře toho nejsilnějšího z nich ve druhém kole. Převažujícím dojmem byla šeď a nuda, jak tehdy vylíčilo hned několik slovenských osobností v naší anketě.

Fico dle očekávání první kolo vyhrál, ovšem jen s 28 procenty. Andrej Kiska postoupil s ním s 24 procenty, přičemž třetí skončil s překvapivě vysokým počtem hlasů právní expert a exposlanec KDH Radoslav Procházka, tehdy teprve čtyřicetiletý.

Procházka získal 21,24 procenta, čtvrtý Milan Kňažko pak 12,86, Hrušovský propadl. Protificovská většina byla na světě.

Do druhého kola šel Kiska už jako favorit a v obou táborech probíhala mobilizace — zatímco k prvnímu kolu dorazilo 43,40 procent oprávněných voličů, k druhému 50,48 procent. Kiska v posledku zvítězil v poměru 59,4 ku 40,6, tedy bezmála o devatenáct procentních bodů.

Když se po volbách 2014 vše analyzovalo, verdikt byl celkem jasný. Vedle jednoznačné protificovské profilace a tehdy odpovídajícím náladám na Slovensku, jejichž součástí bylo mimochodem i jisté ochladnutí Ficových a obecně národoveckých voličů, Kiskovi nejvíce pomohla dlouhá masivní kampaň — vedl ji nejdéle ze všech kandidátů, celkově přes rok. Měl také nejvíce billboardů.

Za druhé se pak Kiska úspěšně profiloval jako nepolitik, jenž vnese do funkce jak perspektivu úspěšného podnikatele, tak filantropa pomáhajícího lidem v sociální tíži. I po této nepolitičnosti byla v dané době poptávka — připomeňme, že všechny strany tradiční slovenské pravice podpořily tehdy Hrušovského, který nakonec získal jen nízké procento.

Zvláště v závěru kampaně, který byl živější, dokázal Kiska kritizovat výsledky Ficova vládnutí skrze konkrétní situace, jež zažil jako podnikatel, a skrze konkrétní příklady „neskutečných selhání sociálního a zdravotního systému“, které řešila jeho charita.

Program a vize Kisky samotného byly ve volbách plné jen obecných proklamací jako „zlepšenie konkurencieschopnosti Slovenska“ či „spravodlivejšie rozdelenie sociálnych dávok“, k nimž doplňoval závazek „ako prezident budem naliehať“. Tato část profilace mu volby rozhodně nevyhrála.

Vítězství Čaputové

Volby v březnu 2019 probíhaly stále ještě za vlády Ficova Smeru a navíc necelý rok po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Kandidáti se začali hlásit na jaře 2018. Nejvíce jich ohlásilo kandidaturu v květnu, tedy deset měsíců před volbami. Vcelku šlo ovšem o osobnosti bez širší podpory.

Všechny známé politické osobnosti s většími tábory stoupenců — jako byl tehdy ještě stále Robert Fico a také nový premiér Smeru Peter Pellegrini, Iveta Radičová a konečně i dosluhující Andrej Kiska — kandidaturu pro rok 2019 odmítly.

Hlavním kandidátem protificovské opozice se zdál být až do zimy 2018-2019 kariérní vědec-chemik a podnikatel v tomtéž oboru Robert Mistrík, spojený se stranami SaS a Spolu a obecně s generací postdzurindovské pravice. Mistrík však kandidaturu potvrdil až v listopadu 2018, tedy tři měsíce před volbami, když už v průzkumech vykazovala stoupající podporu Zuzana Čaputová. Čaputová vedla kampaň již od května.

Na konci roku 2018 byly tedy hlavními tvářemi voleb Mistrík a Čaputová, každý s podporou přibližně 15 procent. Favoritem voleb byl ovšem dle průzkumů po celý rok 2018 diplomat Miroslav Lajčák, tehdy Ficův a Pellegriniho ministr zahraničí s asi 30 procenty podpory. Lajčák kandidovat soustavně odmítal, přesto byl do žebříků stále řazen a dlel na jejich vrcholu.