Do dalších českých prezidentských voleb zbývá půlrok a jak se zdá, žádný jednoznačný kandidát-spasitel se ani tentokrát neobjeví. Spolu s tím, jak ubývá času a jak se cementuje postavení Andreje Babiše, sílí přitom i tendence hledat inspiraci na Slovensku.

Právě na Slovensku totiž v minulých i v předminulých volbách zvítězil kandidát, za něhož se nebylo třeba stydět, jemuž záleželo na kvalitě demokracie, který se vymezoval vůči nejsilnějšímu politickému uskupení a který zároveň nebyl dopředu kdovíjakým favoritem.

Může se něco takového podařit letos i u nás? Radno je na každý pád slovenské volby studovat.

V prvních volbách, o něž tu jde, zvítězil v březnu 2014 Andrej Kiska. V druhých volbách v březnu 2019 Zuzana Čaputová. Ač jsme i my vydali texty, které za výsledkem obou voleb spatřují stejné kulturně politické faktory, politologicky i obecně analyticky vzato šlo o dvě dost různá střetnutí.

Kiskovo tažení

Do voleb 2014 šla pestrá skupina patnácti kandidátů, z níž nakonec vykrystalizovala ne už tak pestrá formace čtyři versus jeden. Onu čtveřici tvořili podobně smýšlející pánové, opozičně naladění konzervativci-gentlemani Andrej Kiska, Milan Kňažko, Pavol Hrušovský a Radoslav Procházka. Jedním proti nim byl Robert Fico, tehdy už dva roky znovusloužící premiér. Fico byl v průzkumech po celou dobu favoritem volby s podporou 35 až 40 procent. Kiska byl po celou dobu druhý s podporou 17 až 32 procent.

Fico si vedl svou vlastní solitérní kampaň a u toho své obvyklé války s médii. Ta ho kritizovala za vše, co za léta v nejvyšší politice způsobil, plus za to, že utíká od odpovědnosti — souběžně s kandidaturou totiž vedl od voleb 2012 jednobarevnou vládu s jasným mandátem, který měl trvat až do roku 2016.

Čtveřice Ficových soupeřů se scházela bez něj k televizním debatám, kde se však příliš nepřeli a spíše ujišťovali o podpoře toho nejsilnějšího z nich ve druhém kole. Převažujícím dojmem byla šeď a nuda, jak tehdy vylíčilo hned několik slovenských osobností v naší anketě.

Fico dle očekávání první kolo vyhrál, ovšem jen s 28 procenty. Andrej Kiska postoupil s ním s 24 procenty, přičemž třetí skončil s překvapivě vysokým počtem hlasů právní expert a exposlanec KDH Radoslav Procházka, tehdy teprve čtyřicetiletý.

Procházka získal 21,24 procenta, čtvrtý Milan Kňažko pak 12,86, Hrušovský propadl. Protificovská většina byla na světě.

Do druhého kola šel Kiska už jako favorit a v obou táborech probíhala mobilizace — zatímco k prvnímu kolu dorazilo 43,40 procent oprávněných voličů, k druhému 50,48 procent. Kiska v posledku zvítězil v poměru 59,4 ku 40,6, tedy bezmála o devatenáct procentních bodů.

Když se po volbách 2014 vše analyzovalo, verdikt byl celkem jasný. Vedle jednoznačné protificovské profilace a tehdy odpovídajícím náladám na Slovensku, jejichž součástí bylo mimochodem i jisté ochladnutí Ficových a obecně národoveckých voličů, Kiskovi nejvíce pomohla dlouhá masivní kampaň — vedl ji nejdéle ze všech kandidátů, celkově přes rok. Měl také nejvíce billboardů.

Za druhé se pak Kiska úspěšně profiloval jako nepolitik, jenž vnese do funkce jak perspektivu úspěšného podnikatele, tak filantropa pomáhajícího lidem v sociální tíži. I po této nepolitičnosti byla v dané době poptávka — připomeňme, že všechny strany tradiční slovenské pravice podpořily tehdy Hrušovského, který nakonec získal jen nízké procento.

Zvláště v závěru kampaně, který byl živější, dokázal Kiska kritizovat výsledky Ficova vládnutí skrze konkrétní situace, jež zažil jako podnikatel, a skrze konkrétní příklady „neskutečných selhání sociálního a zdravotního systému“, které řešila jeho charita.

Program a vize Kisky samotného byly ve volbách plné jen obecných proklamací jako „zlepšenie konkurencieschopnosti Slovenska“ či „spravodlivejšie rozdelenie sociálnych dávok“, k nimž doplňoval závazek „ako prezident budem naliehať“. Tato část profilace mu volby rozhodně nevyhrála.

Vítězství Čaputové

Volby v březnu 2019 probíhaly stále ještě za vlády Ficova Smeru a navíc necelý rok po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Kandidáti se začali hlásit na jaře 2018. Nejvíce jich ohlásilo kandidaturu v květnu, tedy deset měsíců před volbami. Vcelku šlo ovšem o osobnosti bez širší podpory.

Všechny známé politické osobnosti s většími tábory stoupenců — jako byl tehdy ještě stále Robert Fico a také nový premiér Smeru Peter Pellegrini, Iveta Radičová a konečně i dosluhující Andrej Kiska — kandidaturu pro rok 2019 odmítly.

Hlavním kandidátem protificovské opozice se zdál být až do zimy 2018-2019 kariérní vědec-chemik a podnikatel v tomtéž oboru Robert Mistrík, spojený se stranami SaS a Spolu a obecně s generací postdzurindovské pravice. Mistrík však kandidaturu potvrdil až v listopadu 2018, tedy tři měsíce před volbami, když už v průzkumech vykazovala stoupající podporu Zuzana Čaputová. Čaputová vedla kampaň již od května.

Na konci roku 2018 byly tedy hlavními tvářemi voleb Mistrík a Čaputová, každý s podporou přibližně 15 procent. Favoritem voleb byl ovšem dle průzkumů po celý rok 2018 diplomat Miroslav Lajčák, tehdy Ficův a Pellegriniho ministr zahraničí s asi 30 procenty podpory. Lajčák kandidovat soustavně odmítal, přesto byl do žebříků stále řazen a dlel na jejich vrcholu.

Smer vyslal nakonec do voleb — a to až v lednu 2019, tedy dva měsíce před volbami — jiného vysokého diplomata Maroše Šefčoviče, který se ihned začal drát do čela průzkumů, i když už s o něco nižší podporou, než jakou měl do té doby Lajčák.

Mistrík, Čaputová a zástupci protificovských stran uzavřeli dohodu, podle níž slabší ustoupí asi tři týdny před prvním kolem voleb silnějšímu, a toho pak podpoří i celý protificovský blok. V únoru 2019 byla tím silnějším Čaputová a Mistrík dohodu dodržel. Po Mistríkově odchodu se za Čaputovou postavil i dosluhující prezident Kiska.

První kolo 16. března pak vyhrála Zuzana Čaputová drtivě se 40,57 procenty hlasů. Šefčovič postoupil s 18,66 procenty. Třetí skončil kontroverzní soudce a exministr spravedlnosti Štefan Harabin, profilující se jako agresivně nacionalistický kandidát, se 14,34 procenty. Čtvrtý pak Marian Kotleba s 10,39 procenty.

Čaputová se profilovala jako jediná liberální kandidátka. Konzervativně-nacionalistický blok se zde naopak důsledně rozdělil.

Ve druhém kole 30. března porazila Čaputová Šefčoviče v poměru 58,40 procent ku 41,59 procentům, tedy podobným rozdílem, jako v roce 2014 Kiska Fica. Zásadně jiná byla ovšem účast — na rozdíl od voleb 2014 ve druhém kole klesla, a to ze 48,74 procent na 41,70 procenta.

Čaputová i Ševčovič vedli mezi prvním a druhým kolem kampaň profilující je jako proevropské politiky s pochopením pro liberální i konzervativní proudy. Stoupenci vyhroceného nacionalismu tak zůstali u druhého kola doma.

Komentátoři tehdy spojovali úspěch Čaputové s její autenticitou, kultivovaností a s dobovou touhou po změně. Šarm a nebývale respektující projev současné prezidentky svou roli jistě sehrály. Na touhu po změně — konkrétně na konec vlády praktik, jež zapříčinily smrt Kuciaka a Kušnírové — cílila Čaputové kampaň otevřeně.

Volby by ale Zuzana Čaputová zřejmě ani tak nevyhrála nebýt velké strategicko-taktické dohody v protificovském bloku (odstoupení silných podobně profilovaných kandidátů ve prospěch nejsilnějšího z nich tři týdny před prvním kolem se zdá být univerzálně mocný tah, už kvůli dynamice předvolebního fungování médií). Nevyhrála by ani bez jasného vymezení se proti hlavní hrozbě. A nevyhrála by ani bez dlouhé kontaktní kampaně.

Připomeňme, že rok před volbami byla Čaputová známa jen jako ekologická právnička bojující proti skládce v Pezinku, respektive představitelka začínající menšinové strany Progresivní Slovensko, a ještě pět měsíců před volbami měla podporu pouhých pět procent. Trvalo sedm měsíců kampaně, než podpora Zuzany Čaputové v průzkumech poprvé stoupla nad deset procent.

Slovenské příklady neradno přeceňovat. Před Andrejem Kiskou tu byl ostatně nanicovatý a dokonale ohebný Ivan Gašparovič, jenž také v přímé volbě porazil Ivetu Radičovou. Znát, co a v jakém kontextu fungovalo u sousedů, by ale měl každý z volebních stratégů těch našich kandidátů, kteří to myslí se vzdorem vládě korporace Agrofert nad státem vážně.

Společnými znaky vítězství Kisky a Čaputové byly opravdu dlouhá kampaň, odpověď na aktuální poptávku, autenticita, nebo alespoň přesvědčivě vyvolaný dojem autenticity, jasné vymezení se vůči hlavní hrozbě voleb a promyšlená dohoda o vzájemné podpoře mezi nejsilnějšími soupeři, kteří se zároveň na vnímání oné hrozby shodli. Bude zajímavé sledovat, zda, koho a jak u nás inspirují.