↗

Říká-li Babiš o svém procesu, že je „politický“, má svým způsobem pravdu, byť přesně v opačném smyslu, než jak to myslí. Nebýt jeho možností zasahovat do případu mocenskými pákami, dokud byl premiérem, dávno bychom znali rozsudek. Přitom skutková podstata jeho daňového podvodu byla mnohokrát popsána a jeví se jako jednoznačná. Foto Facebook Andrej Babiš

Expremiér Andrej Babiš tvrdí, že soudní řízení s ním v kauze Čapí hnízdo je „politický proces“ — prý první za posledních třicet let. Byl prý obžalován na politickou objednávku, celá kauza jeho manipulace s evropskými fondy je prý vykonstruovaná.

To jsou tvrzení, která by sama o sobě měla být důvodem k obecnému pohoršení, ale česká veřejnost si za šest let, během kterých byl Babiš v kauze vyšetřován, zvykla na nejrůznější věci. Od přísahání na životy jeho dětí přes nechutné útoky na politické oponenty až po Babišovy výpady ad personam proti policejním vyšetřovatelům a státním zástupcům.

Prvních několik dní soudního řízení s Babišem dřívější agresivitu a čirou absurdnost jeho útoků ještě překonalo. Expremiér nejen zopakoval, že je souzen na politickou objednávku, ale dokonce naznačuje, že součástí politického spiknutí proti němu byl bývalý Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, když nařídil obnovu trestního stíhání poté, co státní zástupce Jaroslav Šaroch stíhání v roce 2019 zastavil.

Ve skutečnosti se věci mají přesně naopak, než jak je vykresluje Babiš. Běžnému občanovi by se s velkou pravděpodobností nedostalo takové pozornosti justičního systému a policie při prošetřování a posuzování podobné kauzy.

Už proto, že dokud byl Babiš ve funkci měl páky, jak vyšetřování zpomalovat a zpochybňovat. Pokud je tedy celá kauza „politická“, je to především jeho zásluhou.

Proč to politické divadlo

Zatímco tedy na straně justice bychom jen těžko hledali třeba i jen náznaky toho, že soud a státní zástupci jednají na politickou objednávku, Babiš rozehrál kolem své kauzy velké politické divadlo. Ví dobře, že trest, který mu případně hrozí, nebude zřejmě nikterak tvrdý, protože sám státní zástupce Šaroch pro něj žádá jen podmínku. Ví ale také, že pokud bude schopný přesvědčit signifikantní část české veřejnosti, že je obětí honu na čarodějnice, ba jakýmsi „mučedníkem“, může mu to pomoct politicky.

Inspirovat se může dvěma příklady. Slovenský premiér Vladimír Mečiar se po odvolání své vlády na jaře roku 1994 prezentoval jako oběť politického honu, a v nevyzrálé demokratické společnosti to zabralo. Mečiar se byl schopný vrátit zpět do premiérské funkce po volbách na podzim téhož roku.

I český premiér Václav Klaus líčil události vedoucí k pádu jeho vlády v prosinci 1997 jako spiknutí, jehož se účastnil Hrad, Česká národní banka a lidovci, přičemž vše „zbaběle“ odstartovala skupina jeho spolupracovníků v Občanské demokratické straně, když byl na zahraniční cestě do Sarajeva. I v současnosti se o událostech vedoucích ke Klausově pádu běžně mluví jako o „sarajevském atentátu“, což v sobě dodnes obsahuje interpretaci, kterou veřejnosti vnutil právě Klaus.

Také vše, co nyní sledujeme v podání Babiše během soudního líčení, je důmyslně promyšlená strategie, s jejíž pomocí se snaží přesvědčit veřejnost, že i on — jeden z nejbohatších občanů země a největší český vydavatel — je obětí důmyslného spiknutí. V tomto kontextu je v podstatě lhostejné, zda bude nakonec odsouzen, anebo naopak zproštěn viny.

Rozhodnutí soudu totiž nebude s největší pravděpodobností známo ještě několik měsíců. A i kdyby soud první instance konal rychle, Babiš nepochybně využije v případě odsouzení možnost se odvolat.

Expremiér se rozhodl, že oznámí, zda bude kandidovat na post prezidenta, až na poslední chvíli — 28. října. Důvod je jasný: do té doby bude jeho tým schopen vyhodnotit, zda u veřejnosti zabraly jeho agresivní útoky na politický systém reprezentovaný „tradičními stranami“, který se proti němu prý spiknul. A zda alespoň část veřejnosti uvěřila jeho zpochybňování nestrannosti státních zástupců a soudců, jakož i nevybíravým útokům na soudní znalce.

Politické divadlo, kterého jsme svědky, je pečlivě zrežírované. Babiš aktivně komentuje průběh jednání takříkajíc v přímém přenosu. Na soudní znalce a státní zástupce útočí, jakmile vyjde ze soudní síně. Anebo ještě lépe: už při vstupu do ní.

V prohlášeních, která by se dobře vyjímala v laciné mýdlové opeře, jeho spoluobviněná Jana Nagyová bere odpovědnost za celou kauzu na sebe. Pan Babiš a jeho rodina jsou prý v celé věci nevinně.

V mýdlovou operu se nepochybně zvrhne i případná účast Andreje Babiše mladšího. Otec se bude starostlivě pohoršovat nad tím, že justice nechá jeho údajně duševně nemocného syna vůbec vypovídat.

Média se bohužel této jeho hry aktivně účastní tím, že si Babišovy často nesmyslné a očividně lživé komentáře k průběhu jednání sama aktivně vyžadují, a jeho odpovědi a výpady pak důsledně zprostředkovávají veřejnosti. Tomu samozřejmě ve svobodné společnosti nelze zabránit, ale přesto se vtírá otázka, jak by Babišovo cynické vytěžování soudního řízení pro politické účely vypadalo, kdyby nemohl průběh řízení komentovat a jednání bylo neveřejné.

S pomocí politického divadla, které expremiér rozehrál, dostává v podstatě zadarmo intenzivní mediální pozornost před komunálními volbami, jejichž výsledky budou pro něj jedním z indikátorů, zda veřejnost jeho roli politické oběti „zbaštila“. Výsledky voleb a průzkumy veřejného mínění — tak či onak ovlivněné probíhajícím soudním řízením —rozhodnou o tom, zda 28. října Babiš oznámí, že je nebo není prezidentským kandidátem.