Nikdo mi nenamluví, že aktuální politické zpravodajství ze Slovenska vypovídá jen o náhodném sledu událostí. Nad Tatrami pozorujeme záblesky změn. Nejzajímavější jsou posuny na personální šachovnici.

Expremiér a předseda Smeru-SD Robert Fico kandiduje na ústavního soudce. Znamená to, že se vzdává politických ambicí a nepovede svoji stranu do příštích voleb Národní rady SR? Na první pohled ano. Kdyby tahal veřejné mínění za nos, nepěkně by se mu odvděčilo. I tak to ale ještě bude mít těžké. Jeho nominace musí projít parlamentem a zamířit k prezidentu Kiskovi, s nímž je Fico na kordy. Už teď zaznívají námitky, že odborné předpoklady sotva vyváží morální profil, který je ve Ficově případě předmětem celospolečenského sporu.

Krátce předtím oznámil složení poslaneckého mandátu a odchod z politiky exministr vnitra Robert Kaliňák. Známý byl jako Ficův blízký přítel, v politice doslova pravá ruka, ale též schopný právník. Ostatně do advokacie teď míří.

Smer-SD zároveň doufá, že jeho uchazečem o prezidentský úřad bude místopředseda Evropské komise Maroš Šefčovič. Stalo se tak poté, co Globální pakt OSN o migraci způsobil konflikt mezi ministrem zahraničí Miroslavem Lajčákem a zbytkem vlády a špičkami Smeru. Lajčák byl do té doby přemlouván, aby on zvedl prezidentskou rukavici. Nakonec se Lajčáka poté, co uvažoval o demisi, podařilo přesvědčit, aby zůstal šéfem diplomacie, avšak do boje o funkci nejvyšší jej už nikdo z kolegů nežene. Lajčák sám podpořil Šefčoviče, který to má dobré ve Smeru, ale i u voličů.

K dalším zájemcům o prezidentství patří například ministr zahraničí v první Ficově vládě Ján Kubiš, předseda strany Most-Híd Béla Bugár, křesťanskodemokratická legenda František Mikloško, vědec Robert Mistrík nebo předseda krajně pravicové LSNS Marian Kotleba.

Otazník se dál vznáší nad prezidentem Andrejem Kiskou. Projevil ambice vstoupit do stranické politiky a být třeba jedním z lídrů v parlamentních volbách. Jenže to je dost náročná disciplína, v níž mnozí pohoří. Kiska měl v dosavadní kritice Smeru za sebou část rozdělené slovenské společnosti. Kdo mu fandí jako prezidentovi, už jej ale nemusí uctívat coby partajního vůdce.

K dokreslení obrázku slovenské politiky ještě zmiňme masové demonstrace po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně. Někteří jejich účastníci adresovali odpovědnost Ficovi, Kaliňákovi a Smeru, další si vystačili se zmiňováním korupce za posledních levicových vlád. Nejprve z funkce odešel Kaliňák, později Fico. Dnešního premiéra Petra Pelegriniho si vybral osobně Fico a dosud spolu coby předseda strany a předseda vlády dobře spolupracují. Když se ale poptáte uvnitř Smeru, kdo z nich je lepší, zjistíte, že sílí popularita Pelegriniho.

Čtyřiapadesátiletý Fico (premiér v letech 2006—2010 a 2012—2018) již delší čas mluvil o tom, že je unavený a že si uvědomuje potřebu generačního střídání. To by se mělo odrazit i na přílivu nových, mladších voličů Smeru. Ten je dosud nejpopulárnější stranou. Pravicová opozice je sebevědomá, leč roztříštěná. Koalice Smeru se Slovenskou národní stranou a Mostem-Híd občas skřípe, ale v zásadě trvá, byť již několik mandátů ztratila. A Šefčovič by měl celkem slušnou šanci vystřídat Kisku.

Poptávka po nových předácích a nových tvářích na Slovensku sílí, zejména mezi mladší a střední generací. Smer se snaží dát této proměně obsah a udržet ji pod svoji kontrolou. V neposlední řadě proto, že nechce být oslabován snahami o vytváření alternativních levicových projektů. Vystašit jej mohl i úspěch nezávislého kandidáta Matúše Valla ve střetu o post bratislavského primátora. Vallo za sebou shromáždil jak městské liberály, tak levicové progresivisty. Zato Smer zaznamenal ústup ze slávy v mnoha velkých a středně velkých městech.

Receptem Smeru na úspěch byl v posledních letech mix vstřícné sociální politiky a národovecké rétoriky. Ta zesílila na pozadí migrační krize. Smer do značné míry uspokojil poptávku po levicově-konzervativním tělese. Zároveň ale začíná narážet na dojem okoukanosti, který z něj mnozí Slováci mají. Každý, kdo řídí zemi delší dobu, začne být časem vnímán coby překážka rozvoje. Nemluvě o pestrých korupčních a klientelistických sítích, do nichž se zaplete takřka každý kabinet.

Slovensko je zemí mnoha podob. Hospodářsky se mu daří a rozevírání sociálních nůžek se vláda snaží brzdit. Zároveň je ale vládnoucí vrstva paranoidní — vůči médiím, občanským aktivistům, neziskovkám i oblíbenému dunajskému strašákovi Sorosovi. Šlapající ekonomika v uzavřené společnosti ovšem není ideální stav.

Personální rošády okolo Fica, Kaliňáka i Šefčoviče dávají tušit, že Smer si hodlá pojistit svoji pozici novou dynamikou. Ostatně má spoustu schopných mladých členů, které pragmatik Fico pomohl odchovat. Jenže Smer podobně jako klasické strany u nás naráží na nástrahy moderního věku související s rychlostí rozhodování a způsoby komunikace. Nestačí mít jen brilantního řečníka Ficova střihu. Zapotřebí je též neustálá přítomnost na sociálních sítích nebo vytváření spojenectví s nevládními strukturami.

Smer na svůj restart nedostane neomezený čas. Vlastně jen do chvíle, než se někomu podaří integrovat členitou pravici. Zdá se, že si to levicové špičky dobře uvědomují.