Proč volit Nerudovou? Paní Danuše. Obyčejná holka!
Petr PithartZákladním argumentem pro volbu Danuše Nerudové je její kompetence v sociální oblasti a fakt, že jí otázka sociální leží na srdci. Přitom právě téma sociálního smíru rozhodne o podobě naší budoucnosti.
Paní Danuši jsem zaregistroval dávno před tím, než se začalo něco proslýchat. Upoutala mě svým věrohodným, lidským vystupováním. Nejsem ekonom, ale její argumenty mně dávaly srozumitelný smysl. Navíc se odborně zajímala o to, o co musí zajímat úplně všichni.
„Její“ Vládní rada pro spravedlivé důchody byla pro ni příležitostí setkávat se, dohadovat se, přít… se všemi relevantními politiky. Zná je jako nikdo z dalších z kandidátů. To je její obrovská výhoda. A o tu funkci v čele výboru se přece musela ucházet, i když ji jmenovala nakonec vláda!
To znamená, že sociální otázka, ta nejdůležitější otázka ze všech otázek, jí leží — kde? Na srdci! Proto nejdůležitější, že když se soudržnost společnosti začne rozpadat za nějakou hranici — jsme jí blízko! — bude už úplně jedno, kdo je prezidentem. Protože lidé pak budou chtít vůdce, cara, císaře, fýrera!
Deník Referendum připravil k prvnímu kolu prezidentských voleb soubor komentářů osobností, které se kloní k volbě pětice kandidátů demokratického tábora. Je mezi nimi i komentář Vladimíra Špidly doporučující volbu Josefa Středuly, který mezitím na svou kandidaturu rezignoval.
Jednotlivé kandidáty doporučují autoři Deníku Referendum s politickou zkušeností – Petr Pithart Danuši Nerudovou, bývalý senátor Zdeněk Bárta Pavla Fischera, Jiří Pehe Petra Pavla. Výjimku tvoří člen Mladých Zelených z Hradce Králové Kristián Richter, který argumentuje ve prospěch Marka Hilšera.
Rozhodli jsme se nepominout ani posledního relevantního kandidáta Andreje Babiše. Důvody, proč jej volit, shrnul šéfredaktor DR Jakub Patočka.
Jednou, už dávno, jsem jí přes televizní štáb NOE vzkázal, ať do toho jde, že ji budu podporovat. Za nějakou dobu se ozvali z jejich volebního štábu, že prý mě vybrali, abych napsal předmluvu k její knize — rozhovoru. Knihu jsem dvakrát přečetl a předmluvu — dosti drzou k posledním dvěma prezidentům — jsem s přesvědčením napsal.
Končí ta kniha takto: „Máme na víc, věřme si,“ říká nám v této knížce tahle Danuše, ta obyčejná holka, se zdravým rodinným zázemím, co mezitím dorostla na profesorku a rektorku. „Já Vám k tomu pomohu. Zvolte mne, prosím.“ A já, Petr Pithart, Vám ji doporučuji.
Pak jsme se také setkali, v jedné cukrárně-vinotéce vedle mého bydliště. Měl jsem přece jen strach… já za to nemohu, to je prostě stářím: poznám skoro vždycky ve tváři či pohybu těla každou strojenost, falešnost, strach, pózu i pózičku… Co když ona něco takového taky má? Nemá! Sláva, nemá!
Takže vím, že ať už bude mluvit k jednomu člověku i ke statisícům, možná milionům, bude upřímná, věrohodná, opravdová. To je pro mne vůbec to nejdůležitější. Že někdy nebude mít třeba úplnou pravdu? Že se někdy trochu i splete? A kdo ne, vážení čtenáři Referenda? O to totiž nejde. Vždycky jde o to, co člověk udělá se svou chybou.
Když ji zvolíme, zvolíme, na rozdíl od těch, které jsme dosud volili, jednu z nás. Která to nemusí do zblbnutí opakovat.
Protože to má vepsáno ve tváři. Vždyť — no koukněte se na ni pořádně!