„Že jsem skončila třetí, vůbec nevadí, protože se začal psát příběh o tom, že má smysl se snažit.“ Takto promluvila Danuše Nerudová ke svému týmu, když byly sečteny volební hlasy po prvním kole prezidentské volby a ukázalo se, že nepostupuje do druhého. Škarohlídi by mohli říci, že je to jen parafráze na olympijské pořekadlo, podle nějž není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Tak to ale úplně není.

Danuše Nerudová byla v historii přímé prezidentské volby první ženou, u níž jsme kolektivně aspoň na chvíli uvěřili, že to může dokázat a probojovat se do druhého kola. Anebo až na Hrad.

Třetí místo, které obsadila s 13,92 procenty — což bylo nakonec méně, než asi mnozí předpokládali — mohla uzavřít s tím, že je to nejvíc, čeho ženy v její roli u nás dosud dosáhly, a říct, že si počká, s jakými politickými návrhy za ní oba kandidující muži přijdou. Vést prezidentskou volební kampaň musí být nesmírně vyčerpávající… Mohla být unavená, rozmrzelá, cítit křivdu.

Viděli jsme, že Nerudová během své cesty zakoušela narážky na vzhled, věk a gender. Z některých jejích ne úplně obratných formulací se stávaly překroucené titulky strhávající pozornost čtenářstva k tématům a názorům, která sama nejen nenastolovala, ale patrně ani nezastávala. Přitom kdo z nás občas něco neřekne trochu nešikovně. Jako žena jistě musela čelit většímu spektru útoků než mužští kandidáti.

I v prostředí progresivistickém, mezi mladými a proklamovanými feministkami, získala bleskurychle nálepky manifestující intelektuální prázdnotu, jindy byla rovnou mladými ženami, které nejspíše přesně totéž někdy zažily samy, označena za „afektovanou krávu“.

Ženy jsou u nás zkrátka stále — patrně od přírody — moc impulsivní, moc emoční, málo zkušené, málo vůdčí typy… Aneb když se něco traduje po staletí, těžko se s tím polemizuje. Když se to símtě říká, tak to tak símtě je.

Nakonec to skvěle shrnul Petr Pavel, když v jedné z předvolebních debat na téma ženské rovnoprávnosti prohlásil: „Když bude toto téma tlačeno ženou, bude vnímáno jako militantní feminismus. Pokud se ho chopí muž, bude to mít úplně jinou váhu.“ Ocenili bychom, kdyby to myslel ironicky, ale bohužel to myslel přesně tak, jak to řekl. Ženy jsou zkrátka v pozici obhájkyň vlastních práv příliš radikální i pro muže, kteří se to snad snaží s nimi myslet dobře.

Pokus Nerudové uspět v prezidentské volbě nám dokonale připomněl, že žena v českém veřejném prostoru stále ještě nemá šanci jednat správně. Když se moc snaží a je cílevědomá, je přehnaně a nezdravě ambiciózní, tedy nevěrohodná a arogantní. Když se brání nespravedlivým útokům, zvláště těm, které míří na její gender, je hysterická, vztahovačná a nemá smysl pro humor. Když je naopak blahosklonně přechází, je slabá. Když toho ví moc, je otravná. Když toho ví málo, je hloupá. Navíc blondýna. A beztak jen marketingový klon Čaputové.

Skleněný strop, bránící ženám růst na žebříčku společenské hierarchie a prorůstat do společensko-politických struktur a funkcí, máme asi zarytý přespříliš hluboko pod kůží. Danuši Nerudové patří poděkování už za kuráž, s níž se ho pokusila prorazit.

V českém veřejném prostoru na sebe začala upozorňovat už před prezidentskou volbou. Otevírala a formulovala zásadní témata, která mají stále ještě neadekvátně malé zastoupení. A dělala to dobře. Například v rozhovoru v DR, který pořídil dokumentarista Ivo Bystřičan na podzim 2020, hovořila o tom, že lidi už více danit nelze, ale korporace ano.

Co z ní ale teprve dělá opravdovou osobnost, v kontextu standardů české politické kultury v podstatě nevídanou, je způsob, jakým zareagovala na výsledky prvního kola. Okamžitě nabídla vřelou a kolegiální podporu vítěznému Petru Pavlovi, a to včetně práce svého týmu nebo prostoru na svých billboardech. Navíc bez okolků prohlásila, že „pořád je tady velké zlo, a to zlo musíme společně porazit“. To je něco, k čemu se například nejstarší česká politická strana — ČSSD — nedokázala ani prohlasovat, čímž spolehlivě pokračuje ve své sebedestrukci.

Nerudová z pokusu stát se první českou prezidentkou — byť nezdařeného — vychází jako osobnost, jíž se i tak otevírá příležitost působit v české společnosti jako kladná síla. Může dokázat něco úctyhodného, bude-li chtít a bude-li mít kolem sebe stále dost lidí, kteří jí budou pomáhat. A také: nikdo jí neupře, že každá další žena, která se pokusí o totéž, bude navazovat na cestu, kterou už Nerudová urazila. A že je to kus cesty.

Ukázala také, že i prohrávat lze s elegancí. Při úvahách o rovnoprávném zastoupení žen v politice či jiných společenských funkcích debaty často sklouzávají k tupé pragmatičnosti. Vždy za rohem čeká otázka: co tím získáme? A má se za to, že rovnoprávné zastoupení žen je nutné obhájit tím, že společnost na tom vydělá. Jako by nebylo hodnotou samo o sobě to, že odstraníme diskriminaci poloviny lidstva.

Co kdyby to ale znamenalo právě i více kolegiality? Oč by bylo pro společnost úlevnější, kdyby v jejím čele stáli lidé, kteří chápou, co je to spolupráce, než ti, kteří umí hlavně bít pěstičkou do řečnického pultíku a vřískat: „Nikdy neodstoupím, nikdy, to si pamatujte!“

Takže ano, s Nerudovou a její rolí v prezidentské volbě se začal psát příběh o tom, že má pro ženy smysl se vůbec snažit o to v politice mířit vysoko, třebas i nejvýš. Odteď jsme narovnání startovní čáry pro muže a ženy v české politice možná zase o kousek blíž.