Skutečně máme na Slovensku ve volbách na výběr?

Tomáš Profant

Dva finalisté prezidentské volby jsou si podobnější, než by se mohlo zdát, myslí si politolog Tomáš Profant. V čem se jejich témata a styl shodují?

Liberální média si před pár dny dala práci zjistit, jaké postoje zastával v minulosti kandidát Smeru-SD Maroš Šefčovič. Z jejich rešerše vyplynulo, na co poukazují už od počátku prezidentské kampaně: není upřímný, není autentický. Něco hlásá dnes a něco jiného hlásal před pár měsíci. Tato námaha snad ani nebyla nutná. Takzvaní anti-systémoví kritici Evropské unie nás s dostatečnou vervou pravidelně obeznamují s nebezpečím, jež z Bruselu přichází. Místopředseda Evropské komise pak může jen těžko být něčím jiným než tím, kdo toto nebezpečí zosobňuje.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

A zdá se, že Šefčovič se s tím smířil. Titulky z 20. března hlásají, že zmírnil rétoriku a nejspíš se i definitivně smířil s prohrou ve druhém kole. Asi je pro něj důležitější vlastní důstojnost než pár procent hlasů navíc, které ale kvůli jeho neautentičnosti nejsou vůbec jisté. Bruselský úředník jednoduše nikoho nepřesvědčí o tom, že právě on je ten správně národně orientovaný politik, který dbá na tradiční hodnoty a chrání slovenské rodiny před homosexuály.

Těžko přesvědčí antisystémové kritiky Evropské unie, že je ten správný národně orientovaný politik. Foto EurActiv

Oproti tomu pravděpodobná budoucí prezidentka Zuzana Čaputová o sobě tvrdí, že říká, co si myslí. V otázkách interrupcí nebo adopcí dětí osobami stejného pohlaví je liberální. Ve skutečnosti však také nejde až tak daleko, jak nám to vykreslují pro-systémová i anti-systémová média. Nemá potřebu měnit v ústavě zakotvené ustanovení, že manželství je svazek mezi mužem a ženou. Zdá se tedy, že zatímco Šefčovič je skrytý liberál, Zuzana Čaputová je ve skrytu duše spíš konzervativní. Nebo je v kampani jen stejně strategická jako její protikandidát.

Konzervativně-liberální osa se pak transformuje až do vzájemné nenávisti mezi oběma tábory. Na této nenávisti dokonce Čaputová staví celou svoji kampaň. Bojuje proti zlu, aniž by ho na svých billboardech jakkoliv definovala. Stručnost je jistě základní vlastnost billboardů a politických kampaní, jenomže kandidáti a kandidátky mají také povinnost myslet na kontext, do kterého svá hesla vypouštějí, a na dopady toho, co říkají.

A tak zatímco na jedné straně podporovatel Šefčoviče, známý poslanec za Smer-SD Luboš Blaha nazývá své ideologické protivníky „liberálními prascemi“, občasný komentátor pro Denník N Dado Nagy použil pro voliče Harabina a Kotleby termín „příznivci Mordoru“.

Bývalý slovenský moderátor Braňo Dobšinský vidí v Blahových slovních výpadech dehumanizaci, která může skončit genocidou jako ve Rwandě, a ozřejmuje, že všichni přece víme, co se dělá s prasaty. Jakkoli je jeho tvrzení přehnané, je zajímavější se zeptat: A co přesně se dělá s příznivci Mordoru? Absurdní logiku dotahuje do konce pravděpodobný budoucí koaliční partner strany Čaputové Igor Matovič, který říká, že voliči Harabina a Kotleby chtějí ublížit Slovensku.

Takové postoje ovšem nejsou ve slovenské (a ani české) společnosti ničím novým a ukazují na nadřazenost, která se v České republice tradičně spojuje s takzvanou pražskou kavárnou. Před příznivci Mordoru jsme měli (nebo pořád máme) „ficovoliče“, jak nazvala voliče Smeru-SD další liberální hvězda Iveta Radičová. Milan Markovič ještě předtím pojmenoval ve svém satirickém pořadu návštěvnice mítinků Vladimíra Mečiara „babky demokratky“.

Jakkoliv jde jistě o kouzelný rým, jeho dopad je stejně problematický jako u mnohem ostřejšího termínu „liberální prasata“. Vymezuje se vůči celé společenské skupině namísto snahy o porozumění a diskusi. Politika je samozřejmě bojem zájmů, jenomže ty máme někdy i podobné. Dlouho pěstovaná povýšenost vůči méně úspěšné části společnosti se dnes vrací v podobě nárůstu anti-systémových stran a heslo Čaputové „Postavme se zlu, spolu to dokážeme“ tak jenom zapadá do kontextu této povýšenosti, jakkoliv se tomu kandidátka samozřejmě brání.

Opět tady je tady zjevná podobnost. Zatímco Šefčovič se snaží přiblížit „lidu“ (nebo spíš představě o něm), ale ve skutečnosti je od něj na hony vzdálen ve výšinách Evropské komise, Čaputová si za hlavní téma své kampaně volí zlo, které však v celospolečenském diskurzu nezosobňují pouze Fico, Harabin a Kotleba, ale i všichni jejich voliči a voličky. Oni přece můžou za stav naší země, když volí tak hanebné vůdce.

Třetí podobnost lze najít v otázce životního prostředí. Díky boji proti pezinské skládce se zdá, že Zuzana Čaputová se výrazně zasadila o životní prostředí. To je dokonce třetím hlavním bodem její kampaně (vedle antikorupční spravedlnosti pro všechny a důstojného života pro seniory). Co chce prosadit (nehledě na prezidentské kompetence)? Například aby pět procent území Slovenska bylo bezzásahové, přísnější regulaci skládek nebo přechod na cirkulární ekonomiku.

Co na to Evropská komise? Ta žaluje Slovensko právě kvůli skládkám, má vlastní akční plán pro oběhové hospodářství, samozřejmě také cíl chránit lesy. Šefčovičův resort má v gesci přechod na obnovitelné zdroje. Jinými slovy, oba kandidáti reprezentují velice podobné hodnoty udržitelného rozvoje. Je to právě ten způsob rozvoje, který již téměř třicet let, ne-li víc, není s to zajistit udržitelný život na Zemi.

Mnozí si oddechli, když se potvrdilo, že antisystémoví kandidáti Harabin a Kotleba nejsou schopni žádné dohody. Svým způsobem lze paradoxně říct, že Kotleba zachránil slovenskou demokracii, protože se nevzdal ve prospěch Harabina. Nebo spíš zachránil ten politický systém, který nám ve druhém kole prezidentských voleb vygeneroval dvě ve své podstatě nijak se nelišící možnosti. Dva finalisté jsou ze stejného centristického těsta a občan usilující o zásadní změnu tak opět nemá důvod jít k volbám.

    Diskuse
    PK
    March 23, 2019 v 9.44
    Ale podívejme se, co nám to tady zase vyšlo
    Vy si nedáte pokoj, že.
    DU
    March 24, 2019 v 7.57
    Ach jo, pane Kolaříku,
    zkrátka mnozí jsou zralejší a nesdílejí váš univerzální pohled na svět jako černobílý souboj dobra se zlem. Ale jen se podívejte, koho z těch dvou kandidátů na Slovensku podporuje Penta, která má dobré ekonomické vztahy s naší babišovskou klikou, je to Zuzana Čaputová. Ale mou podporu i přesto má.
    PK
    March 24, 2019 v 8.16
    Ale jděte, pane Ungere
    Ale jděte.
    MP
    March 24, 2019 v 16.36
    Davidu Ungerovi
    Možná by to chtělo být s tou černobílostí ještě opatrnější. Penta podporuje ledacos a ledaskoho.

    K určitému typu černobílosti ovšem svádí už můj vážený jmenovec. Znejistěl mě do té míry, že jsem se raději podíval do slovenské ústavy, jestli se tam něco nezměnilo.
    Ale ne. Prezident/ka nemá opravdu ani na Slovensku možnost navrhovat změny ústavy -- vyčítat ji, že neslibuje vyškrtnutí čl. 41, odst. 1 Slovenské ústavy, resp. první věty: "Manželstvo je jedinečný zväzok medzi mužom a ženou." je tudíž dosti absurdní. A měřit podle toho jakousi údajnou míru liberalnosti kandidáta ještě absurdnější.

    Podobně jako Tomáš Profant považuji heslo „Postavme se zlu, spolu to dokážeme“ za nepodařené. Ovšem ekvilibristika, při které si musí pomoci několika dalšími jmény, aby z tohoto právě jen bezobsažného hesla vytvořil slovenský intelektuál "povýšenost proti méně úspěšné části společnosti" není ani tak hodná obdivu jako odmítnutí.

    Podívná a dosti smutná zmatenost: Člověk, který se domnívá, že by otázka rozšíření legislativní definice rodiny měla či mohla být předmětem prezidentské kampaně, zároveň vyčítá kandidátce, která má odvahu mluvit "jen" povolení adopcí stejnopohlavními páry, že se povyšuje na prostý slovenský lid.

    Jen na okraj: Jak dlouho by vydržel kdokoli z nás mít radost z toho, že nám vládne po svém něco jako Kotleba nebo Harabin a říkat si:
    Jistě, tohle, tohle a tohle mi vadí, tohle je nechutné a tu romskou osadu neměli asi vyklízet s pomocí sarinu -- ale co, hlavně že nám vládne člověk, který vzešel z autentické volby té "méně úspěšné části společnosti".
    PK
    March 24, 2019 v 19.43
    No já si myslím,
    že Slováci dobře rozumějí, o jaké zlo se jedná. Určitě např. poměry, ve kterých dochází k vraždám novinářů a jejich partnerek.

    Čaputová ovšem vítězství zdaleka nemá v hrsti, přes oslnivou výhru v prvním kole. Po dnešní návštěvě Šefčoviče u Zemana např. voliči Kotleby a Harabína (dohromady přes 25 procent) jistě pochopili, že mají přijít ke druhému kolu, a koho mají volit.

    Ten celkový součet může být dost těsný.
    PK
    March 24, 2019 v 20.9
    Pana Ungera bych se ovšem chtěl zeptat,
    co je to ta "babišovská klika".

    Je to snad něco zlého? Je to něco, co ani není třeba vysvětlovat, a každý ví, že to představuje nějaké zlo?

    Nevím, pane Ungere. Jediné, co vím, že předsedou vlády České republiky je Andrej Babiš, který s velkým odstupem vyhrál volby, a kterého jste vy tady taky v povolebním jednání plně podporoval, a velmi jste útočil na ty strany, které s ním nechtěly jednat, popř. na jedince, kteří s ním odmítali jít do vlády.

    A teď najednou naznačujete, že existuje jakási "klika předsedy vlády ČR", která představuje takové zlo, že spolupráce s ní je pro slovenskou prezidentskou kandidátku kompromitující?

    Co je to "babišovská klika", pane Ungere?
    JP
    March 25, 2019 v 10.26
    Levicové volební dilema
    Tohle je vždy znovu a znovu klasickým dilematem autentické (respektive: radikální) levice: dát svůj hlas kandidátovi, který je sice na jednu stranu přijatelnější (to jest: o něco levicovější) nežli jeho vyhraněně pravičácký protikandidát - ale který (která) je nicméně stále ještě součástí toho establishmentu, který ten příslušník autentické levice zásadně odmítá a proti němu bojuje?

    Připomeňme si: v naprosto stejném dilematu byla i autentická levice americká, když se jednalo o to, zda dát hlas (velice neautentické) Clintonové, anebo ne.

    Zcela pregnantně tuto vnitřní rozpolcenost autentické levice vyjádřil jeden americký volič, když se jednalo o to jestli dát - v souboji o prezidentský úřad proti kandidátu republikánů Bushovi - svůj hlas Kerrymu. Který se sice v době vietnamské války profiloval jako velice radikální kritik nejen této války, ale tehdejšího amerického establishmentu vůbec. Aby se ale postupem času sám stal jeho součástí, a dokonce v rámci své volební kampaně neměl žádné osobní problémy s tím, s vojenským salutováním do kamer zahlásit: "Vojín Kerry se hlásí ke službě vlasti!"

    A tento americký volič tváří v tvář tomuto dilematu reportérům ptajícím se na jeho mínění sdělil: "No nedá se nic dělat, dáme svůj hlas Kerrymu - ale s ucpaným nosem!" A výmluvným gestem kdy si prsty své ruky ucpal své nosní dírky dal jasně najevo, jak velice mu tento "kandidát levice" Kerry nevoní.

    Ještě jednou: toto dilema autentické levice je zásadní, je trvalé, a nelze se mu vyhnout. Bude se opakovat znovu a znovu. Jakkoli je Čaputová osobně bezpochyby velmi sympatická, přirozeně a důvěryhodně působící žena, a je nutno doufat v její úspěch - to všechno nemění nic na tom, že konec konců ani ona není nikým, od koho by bylo možno očekávat nějaký principiální boj proti státnímu establishmentu. Ty výhrady které Tomáš Profant hází na její hlavu - ty jsou sice ve své konkrétní podobě dosti neobratné a asi i nespravedlivé; ale to nic nemění na tom, že má v tom ohledu pravdu, že autentická levice si v Čaputové skutečně svého vlastního reprezentanta sotva může nalézt.
    MP
    March 25, 2019 v 15.18
    Josefu Poláčkovi
    Proč by to mělo být dilema autentické levice?
    Jednak: Jak se vůbec taková autentická levice pozná? Má razítko na zadečku nebo lejstro se štemplem od Ducha dějin?

    Ale dejme tomu, že se taková autentická levice vyskytuje. Pak měla:
    a) pracovat na tom, aby dokázala postavit svého kandidáta a aby ten kandidát vyhrál;
    b) dokázat se rozhodnout, zda v dané situaci může podpořit jiného kandidáta, pokud ten její neuspěl, nebo zda jít do rozhodné opozice.

    Levice, která koná s ucpaným nosem není autentická, ale prostě zbytečná a směšná. Taková nemůže najít svého vlastního reprezentanta v Čaputové, což by nevadilo, protože ona pokud vím nechce být reprezentantkou autentické levice, ale bohužel ani v komkoliv jiném, krasodušné mátožnost dost dobře politicky reprezentovat nejde.
    IH
    March 25, 2019 v 20.51
    Většinová volba
    To, co napsal pan Poláček, je, přinejmenším ve většinovém volebním systému, nepochybně pravda. Ne až tak odlišný problém stojí ovšem i před voliči vyhraněně pravicovými.

    Nejčastěji lze volbu učinit. Já bych s ní v daném případě potíže autora článku neměl. Nastanou ovšem někdy i dilemata, kdy nezbývá než nevolit.
    JP
    March 26, 2019 v 9.29
    Autentická a neautentická levice
    Přesně tuto námitku jsem očekával. Škoda že na pravděpodobnost jejího položení nikdo nevypsal sázky, mohl jsem už být o něco bohatší.

    Zásadní rozdíl mezi "autentickou" a "neautentickou" levicí je možno, pane Profante, naprosto spolehlivě rozeznat podle jejich vztahu k onomu proslulému "systému". Tedy k celému komplexu ekonomických, politických, ale i společenských a kulturních daností, standardů, norem, automatismů, hesel a klišé, které dohromady utvářejí způsob existence toho či onoho společenského uspořádání.

    Podívejme se obecně na otázku autenticity: do jaké míry je možno za "autentickou" považovat takovou opozici, která sice kritizuje stávající společenský pořádek - nicméně se v ním na straně druhé zároveň zcela ztotožňuje? Která chce kurýrovat (dílčími opatřeními) pouze symptomy problémů, ale nechce (zásadním systémovým opatřením) odstranit jejich příčiny?

    Podívejme se zase naprosto konkrétně do té Ameriky: do jaké míry je možno k "autentické levici" počítat takovou Clintonovou, která sice má ovšem ve svém politickém programu určitý počet nějakých sociálních opatření - ale jinak je nejenom svým sociálním statutem, svým majetkem, svými kontakty, ale především svým způsobem vystupování zcela nepochybnou součástí právě toho amerického establishmentu, který ta část americké levice, kterou tu nazývám "autentickou", naprosto bytostně nesnáší? A považuje ji za (téměř) stejně konzervativní, jako je establishment republikánský?

    Shodou okolností jsem zrovna včera shlédl televizní dokumentaci "Soundtrack". Bylo to o tom, jak rocková hudba doprovázela, podmalovávala a aktivovala protesty především americké mládeže právě proti tomuto establishmentu, v prvé řadě v době válce proti Vietnamu.

    Naprosto zřetelně se tu ukázalo, jak hluboce se tehdy americká společnost roztrhla na dva tábory, nesmiřitelně a natrvalo: na tábor konzervativního establishmentu na straně jedné, a na zásadní odpůrce tohoto establishmentu na straně druhé.

    Samozřejmě, pro tyto zásadní odpůrce establishmentu můžeme nalézt, stanovit i jiná označení nežli "autentická levice" (systémová opozice, radikální levice, atd.). To ale nic nemůže změnit na samotném jádru věci: že ta "neautentická levice" si pořád znovu a znovu chce hrát na chytrou horákyni, ani oblečená ani nahá, kritizuje vládnoucí systém a zároveň s ním žije ve společné domácnosti.

    Jestliže takovouto schizofrenní levici je opravdu sotva možno pokládat za opravdu autentickou opozici - pak se nedá nic dělat, ale nárok na toto označení má pak někdo jiný.

    Aby nedošlo - opět - k nedorozumění: já nejsem nijakým nekritickým příznivcem této radikální levice. Slovenská prezidentská kandidátka Čaputová je mi sympatická, a přeji jí ze srdce úspěch.

    Ale to všechno nemění naprosto nic na tom, že ta radikálně-autentická levice má t a k é své dobré důvody pro svou pozici; tedy pro konstatování, že ani tato osobně sympatická osůbka v žádném případě nemá ani potenciál, ale vůbec ani vůli k nějaké zásadní změně o sobě nehumánního systému kapitalismu i s jeho politickým systémem formální demokracie.
    + Další komentáře