Máme právo vědět přesně, jaký je zdravotní stav prezidenta republiky

Petr Bittner

Prezidentův zdravotní stav je vždy bytostně politickou otázkou. Zeman sám nadto učinil ze své osoby jeden z klíčových faktorů nadcházejícího střídání moci. Veřejnost nemůže být odkázána jen na výroky nevěrohodných postav v jeho okolí.

Podle Vratislava Mynáře prezidenta „národ uvidí v pátek při volbách“. Co to znamená „uvidí“? Lidé nepotřebují prezidenta „vidět“, potřebují vědět, že vykonává svou funkci. Repro ČT

Do možná nejzásadnějších sněmovních voleb polistopadové historie zbývají dramatické tři dny. Právě v tomto hektickém finiši je veřejné mínění nejkřehčí.

Celý rámec, v němž všichni přemýšlíme o politice, se chvěje dychtivým očekáváním změny — ať už to bude změna poměrů ve správě státu, anebo ztráta nadějí na ni. Jedním z neočekávaných faktorů, které do takové atmosféry vstupují s eminentní naléhavostí, se stala i bezprostřední kondice hlavy státu, nejvyššího ústavního činitele, prezidenta Miloše Zemana.

Po Zemanově návratu z nečekaně prodloužené hospitalizace minulý týden jej čekala řada schůzek. Alena Schillerová po jedné z nich ubezpečila národ, že pan prezident „reaguje na věci“. Co takový výrok vlastně znamená? Jak zle na tom musí prezident být, má-li někdo potřebu ubezpečovat národ o tom, že vykazuje základní životní funkce? Bavíme se mimo jiné o vrchním veliteli ozbrojených sil.

A zatímco ústavní činitelé se stále častěji při popisu aktuálních schopností hlavy státu uchylují k formulacím, které vyvolávají nejistotu namísto toho, aby ji rozptylovaly, lidé upínají pozornost k bezprostřední otázce role Miloše Zemana po volbách. Měl by z nejvyšší ústavní funkce za několik dní přijímat demisi Babišovy vlády a pověřovat vítěze voleb sestavením vlády nové.

A tady visí ve vzduchu několik otazníků. Pověsil je tam sám Miloš Zeman a jejich zodpovězení je přitom naprosto zásadní pro fungování demokratického řádu v naší zemi.

Účelem fáze pověřování sestavením vlády je provést nově zvolenou Sněmovnu co nejhladčeji a nejrychleji procesem změny vlády. Prezident není v našem politickém systému od toho, aby si nějak vybíral, kdo by se mu líbil jako premiér.

Smyslem Ústavy je využít prezidentskou funkci k tomu, aby efektivně moderovala sestavování nové vlády na jednom z půdorysů, které umožňují mandáty přepočtené z vůle občanů. Říkám „prezident“, ve skutečnosti přitom mluvíme o Miloši Zemanovi, jemuž je ovšem jedno, co zamýšlí Ústava.

Miloš Zeman dal už čtyři měsíce před volbami jasně najevo, že hodlá z nadcházejících voleb udělat své poslední velké představení. Volební koalice označil za podvod a zřetelně se vyjádřil, že i kdyby některá z nich volby vyhrála, ani Petra Fialu, ani Ivana Bartoše rozhodně pověřovat sestavením vlády nebude.

A to ani v situaci, v níž by obě koalice byly schopné sestavit většinu — a tedy v nejkratším možném čase i novou vládu. Miloš Zeman tedy avizoval, že hodlá znovu jít proti duchu Ústavy svévolí v duchu svého osobního kréda „co Ústava nezakazuje, to povoluje“.

Proč to dělá? Protože od chvíle, kdy usedl do prezidentské funkce, věděl, že prezidentský úřad má ústavou vymezený mnohem menší prostor, než jaký chtěl obsadit. A tak jej začal navzdory ústavě rozšiřovat s vědomím, že mu to aktuální politická konstelace umožňovala. Jako třeba před dvěma lety, kdy nebyl schopen tři měsíce bez relevantního důvodu jmenovat nového ministra kultury.

(Tento případ mi obzvlášť utkvěl, neboť jsem se pokoušel hájit smysl Ústavy proti ústavnímu právníkovi Aleši Gerlochovi, jenž je sice v tématu bezpochyby větším odborníkem než já, ale taky tehdy od Zemana na rozdíl ode mě něco potřeboval. Konkrétně podporu v nominaci na ústavního soudce, což je situace, která z mravně ohebných odborníků odjakživa dělá spíš takové interaktivní informační tabule, se kterými se lze utkat alespoň na půdě obyčejné příčetnosti.)

Za tuto Zemanovu antidemokratickou touhu držet větší moc, než na jakou má ústavou dané právo, platíme už osm let příležitostnými ústavními krizemi, mezinárodními skandály a další fází úpadku zdejší politické kultury. Na tom ostatně sám Zeman spolu se svým dvojčetem Václavem Klausem začal systematicky pracovat před dlouhými třiadvaceti lety opoziční smlouvou.

Zdravotní stav každého ústavního činitele je z definice veřejné téma. Jedná se o osoby, jimž lidé propůjčili moc s důvěrou, že je budou zastupovat. A lidé mají právo vědět, zda jsou toho jejich zvolení představitelé schopni.

Zde se to navíc vzhledem k uvedeným okolnostem stává poměrně zásadní a bytostně politickou otázkou. Čili ne proto, že by nás měla fyzická kondice Miloše Zemana nějak fascinovat v osobní rovině, ale proto, že on sám předem učinil ze své osoby jeden z klíčových faktorů nadcházejícího střídání moci, máme právo vědět o jeho zdravotním stavu vše a přesně.

O tom, jak choulostivé je toto mezidobí, nemá cenu dlouho spekulovat. A o tom, jak dramaticky se mohou věci vyvinout, pokud si hlava státu právě v tomto čase vezme demokracii jako rukojmí, celý svět poučil Zemanův miláček Donald Trump.

Řešíme tedy takový tragický bermudský trojúhelník — a jelikož neznáme všechny proměnné, je těžké určit, kde se v něm nacházíme. Je však dobré si jej vykreslit.

První stěna našeho trojúhelníku je, nebudu vám lhát, vlastně docela romantická. Nejúspěšnější politik v samostatných českých dějinách nebude odcházet v nemocnici, ale rozehraje v Lánech svou poslední velkou partii. Jenže to je právě ono — byla by to vůbec „jeho“ partie? Není to už dávno partie mocenské skupiny, která jeho funkci oblepila jako mucholapku?

Druhou stěnou našeho trojúhelníku je veřejný zájem na správě nejvyšší funkce, který má přednost před posledním přáním odcházejícího politika. Právě tak je třetí stěnou našeho trojúhelníku pohled na člověka, který sám ztělesňuje nejvyšší ústavní funkci, ale přitom je zcela odkázán na druhé.

Umírající člověk neztrácí důstojnost, vzbuzuje klid a pokoru před chvílí, která nás všechny přesahuje. Umírajícímu člověku lze však důstojnost aktivně brát — třeba tím, že ho vystavujete do středu pozornosti celého, volebním napětím nabitého, národa. Třetí stěnou trojúhelníku je tedy tento prostý smutek při pohledu na to, jak není dopřán klid někomu, kdo si jej zaslouží a kdo jej potřebuje.

A to nás vrací obloukem na začátek: Veřejnost skutečný prezidentův stav nezná. Jeho lékař mu po návštěvě v Lánech důrazně doporučil návrat do nemocnice, Zeman údajně odmítl. Podle Vratislava Mynáře „ho národ uvidí v pátek při volbách“. Co to znamená „uvidí“? Lidé nepotřebují prezidenta „vidět“, potřebují vědět, že vykonává svou funkci. „Vidět“ je potřeba svrchovaný diktátor z dynastie Kimů.

Kdy se výkon hlavy demokratického státu změnil v kubánské manifestace životních funkcí? Co bude taková manifestace dokazovat? Vyvrátí snad, že je na tom Zeman mimořádně zle? Uklidní snad veřejnost, která se důvodně obává, že nejvyšší ústavní funkci v den sněmovních voleb řídí skupina ruských agentů bez prověrky?

Stručně řečeno: přijímat demisi a pověřovat kohokoli sestavením vlády nemůže člověk, o jehož stavu lze při nejlepší vůli říci jen, že „reaguje na věci“. Není přípustné, aby případné prezidentovy bezmoci zneužili lidé v jeho okolí, kteří se rozhodli, že ještě jednou zobchodují jeho ústavní pravomoci. Nikdo, ani Miloš Zeman, si nezaslouží odcházet do dějin jako loutka zombie, vedená na nitkách v rukou pánů Mynáře a Nejedlého.

Možná, že to tak není. Ne? Pak právě kvůli těmto všem výše seřazeným důvodům máme zákonné právo znát prezidentův skutečný zdravotní stav — nikoliv být odkázáni na spekulace nad vyretušovanými fotkami, ale skutečně vědět.

Pomůže to demokracii i Miloši Zemanovi osobně, neboť ani jeho soustavné porušování ústavního práva ho nezbavilo základního lidského práva žít a zemřít jako člověk.

Diskuse
PK
October 6, 2021 v 19.47

Pan prezident se jistě těší výbornému zdraví a je naprosto schopen svoji funkci vykonávat.

Akorát trvanlivé mléko už by si asi kupovat neměl.

PK
October 7, 2021 v 1.0

Vždyť je to jedno. Stejně nám de facto vládnou Kellnerové, Bakalové, Lukačevičové, Porybní, Babišové, Dospivové a spol.

A pak, to je taková tradice: Masaryk se v poslední fázi prezidentského období nedokázal ani podepsat nebo odříkat prezidentský slib, Beneš na tom byl zdravotně také mizerně a Havel v podstatě nikdy nechápal, co se kolem něj děje. Ta jeho "nepolitická politika" byla jen zástěrka pro čím dál brutálnější vládu kapitálu a bohatých.

Zjednodušeně vzato Zemanovi stačí, když ve správný čas dokáže podepsat cokoli na čem bude Babišovo jméno a to určitě zvládne :-)

TK
October 7, 2021 v 16.29
Zkusme se, kde to jen jde, proti svévoli bránit

Dobrý den,

politici, kterých se to týká, nejsou nesvéprávní a nejsou ani bezbranní.

Když nic jiného, mohou se poradit s právníky, jak by měla vypadat správní žaloba na povinnost vydávat informace o zdravotním stavu hlavy státu - buď na prezidenta samotného, na jeho kancelář, nebo na obojí.

Podobně by mohlo být užitečné podat správní žalobu na povinnost poskytovat informace paralelně s trestními oznámeními podanými kvůli zatajování informací ze strany ČIŽP v případu otravy řeky Bečva.

PK
October 7, 2021 v 16.41
Pane Kaliszi

Politici, kteří jsou ve finiši volebního boje, teď zrovna nemají čas se zabývat prezidentovým zdravím, ani informacemi o něm, natož žalobami kvůli tomu.

A po volbách - no, momentálně to vypadá tak, že celá záležitost bude brzy bezpředmětná. Včetně obav o Zemanovo protiústavní chování při jmenování nové vlády.

TK
October 8, 2021 v 12.28
Jde o systém, ne o jednotlivé osoby

Dobrý den pane Kolaříku,

času je bohužel vždycky málo, ale to soudní rozhodnutí by tu bylo i pro další prezidenty a další vlády a pro občany, kteří se s nimi dostanou do sporu někdy v budoucnosti.

Proto si myslím, že usilovat o ně má smysl bez ohledu na to, jak se zrovna vyvíjí aktuální kauza.

Co se bude dít okolo jmenování předsedy příští vlády, na to - právě v kontextu pochybností o odolnosti našich institucí vůči zvůli jednotlivců - nechci dopředu raději myslet.