V oznámení uzdravujícího se prezidenta, že sice plánuje jmenovat Petra Fialu premiérem 26. listopadu, ale má v úmyslu „vetovat“ jednoho z navržených ministrů, lze kromě všech negativních dopadů, které by způsobily průtahy s jmenováním nové vlády, vidět i určitou příležitost, jak se dopracovat k autoritativnímu výkladu ústavy.

Nová vládní koalice mluví o změně. Prezidentův nejnovější pokus vykládat ústavu tak, jako bychom nežili v parlamentní demokracii, ale v prezidentské republice, je šancí, jak do slibované celkové změny poměrů u nás zabudovat i obnovení úcty k ústavě a pravidlům hry.

Zeman už od svého nástupu do funkce v roce 2013 ústavu opakovaně pošlapává. Po pádu vlády Petra Nečase jmenoval svoji vlastní vládu „expertů“, ačkoliv ve Sněmovně existovala většina pro ustavení vlády politické. Svoji vládu pak nechal úřadovat ještě dlouho poté, co se po předčasných volbách zformovala nová vládní většina v čele s Bohuslavem Sobotkou (ČSSD).

Při formování Sobotkovy vlády se mu nelíbily nominace několika ministrů — nejvíce ta Jiřího Dienstbiera na post ministra pro lidská práva a rovné příležitosti. Nakonec ustoupil, když mu Sobotka navzdory jeho výhradám nominace formálně podstoupil. Ukázalo se, že Zeman nechce jít do otevřeného sporu, který by mohl vyústit do kompetenční žaloby.

S testováním toho, kam až může ve svých účelových výkladech ústavy zajít, ale nepřestal. Když se kupříkladu v létě 2017 vyostřil spor mezi Sobotkou a Andrejem Babišem (ANO), naznačoval dokonce, že by z čela vlády mohl odvolat Sobotku a nahradit ho někým jiným, aniž by vláda skončila, k čemuž mu samozřejmě ústava nedává vůbec žádné možnosti. S odchodem premiéra zkrátka padá celá vláda.

Sobotka sice okolo odvolání Babiše zbytečně kličkoval, ale nakonec opět dosáhl svého, když návrh na Babišovo odvolání Zemanovi oficiálně poslal — s implicitní hrozbou, že pokud mu Zeman nevyhoví, může celá záležitost skončit u ústavního soudu.

Ohýbání ústavy aliancí Zeman-Babiš

Volné pole k ústavnímu experimentování se Zemanovi otevřelo až po volebním vítězství Andreje Babiše v roce 2017. Věděl, že Babiš, který na podpoře prezidenta závisel, s ním nepůjde do otevřeného sporu.

První instancí pošlapání ústavy bylo po Babišově volebním vítězství udržování jeho první vlády u moci více než šest měsíců poté, co nezískala důvěru Sněmovny, protože s Babišem kvůli jeho trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo nechtěly ostatní strany zvolené do Sněmovny spolupracovat. Zeman přitom rovnou avizoval, že Babiše jmenuje i napodruhé — ale teprve až se najdou strany, které ho podpoří. Argumentoval, že jelikož mu ústava neukládá žádné lhůty, nemusí nikam spěchat. Jeho vydírání zafungovalo.

Při sestavování druhé Babišovy vlády si Zeman navíc vynutil, aby sociální demokracie stáhla nominaci Miroslava Pocheho na post ministra zahraničí. Vše proběhlo takříkajíc mimo ústavní rámec, protože Babiš Pocheho nominaci raději ani oficiálně nepředložil.

Další neústavní představení Zeman rozehrál, když se ČSSD rozhodla odvolat z postu ministra kultury Antonína Staňka v létě roku 2019. Zeman s poukazem na absenci lhůt odvolání týdny oddaloval, a když se ČSSD s Babišem dohodla, že by Staňka měl nahradit její místopředseda Michal Šmarda, odmítal Šmardu jmenovat. Babiš ani tentokrát nepodstoupil Zemanovi oficiální žádost o jmenování Šmardy, celá věc se vyřešila dohodou, že ministrem kultury se nakonec stane Lubomír Zaorálek.

Před sněmovními volbami pak Zeman avizoval, že bez ohledu na skutečnost, že volební zákon uznává volební koalice jako právoplatné subjekty, nebude do čela vlády jmenovat lídra případně vítězné koalice, ale předsedu nejsilnější strany. Koalice prý neuznává.

Byla to jen záminka k tomu, aby mohl znovu jmenovat Babiše, a rozehrát stejnou hru jako v roce 2017. To, že k tomu nakonec nedošlo, je spíše zásluha Babišova než Zemanova. Babiš totiž uznal porážku z rukou koalic Spolu a PirStan a Zemanovo pověření dopředu odmítl.

Článek 66

Když prezident skončil den po volbách na jednotce intenzivní péče kvůli vážnému zhoršení svého zdravotního stavu, rozhořela se mezi politiky stran, které zvítězily ve volbách, debata, zda aktivovat článek 66, jímž by byl prezident na čas zbaven svých pravomocí. Předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) postupoval nejprve v souladu s duchem ústavy, když si vyžádal od Ústřední vojenské nemocnice lékařskou zprávu o schopnosti Zemana vykonávat úřad.

Ze zprávy vyplynulo, že prezident není schopný pracovní činnosti a že prognóza je nejistá. Přesto se nakonec Senát rozhodl odložit proces případné aktivace článku 66.

Vysvětlení bylo z ústavního hlediska bohužel problematické. Důležité jsou prý prezidentovy „velké“ pravomoci týkající se jmenování nové vlády, výkon těch ostatních může počkat, takže se Senát znovu dotáže na prezidentovo zdraví až začne ustavující schůzi nové Sněmovny.

Jakkoliv z politického hlediska dávalo takové rozhodnutí smysl, protože stará Sněmovna by se po zaslání zprávy ÚVN nejspíš nejen nedokázala sejít ve třech dnech, které v tom okamžiku zbývaly do ukončení její funkčního období, ale vzhledem k jejímu složení by usnesení na zbavení pravomocí skoro jistě neprošlo.

Druhá zpráva ÚVN o prezidentově zdravotním stavu pak byla fakticky nahrazena 5. listopadu prohlášením šéfa nově zformovaného lékařského konzilia, že se sice prezidentův zdravotní stav zlepšil, ale ještě stále není schopný plného výkonu své funkce, a prognóza týkající se jeho stavu zůstává nejistá. Senát ovšem bohužel reagoval spíše na skutečnost, že téhož dne Zeman poskytl rozhovor rozhlasové stanici Frekvence 1, což byl v prvé řadě pokus jeho spolupracovníků vytvořit dojem, že prezident může fungovat.

Následovalo podivné rozhodnutí ústavní komise Senátu, která doporučila odložit aktivaci článku 66 s tím, že existují méně důležité pravomoci prezidenta, u nichž dočasná prezidentova paralýza tolik nevadí, a pak ty důležité v oblasti jmenování vlády. Pokud se prý prezidentův stav zlepšuje, lze s aktivací článku 66 počkat a zvážit jeho aktivaci, pokud by se ukázalo, že se jeho stav zhoršil.

Co na tom, že i při zlepšování stavu prezidenta nebylo v té chvíli vůbec jasné, v jakém časovém horizontu by byl schopný vládu jmenovat. Názor Senátu nezměnilo ani prohlášení kancléře Vratislava Mynáře, že prezident jmenuje vládu, až bude přemístěn do Lán. I to byl době rozhodování o tom, zda článek 66 přeci jen neaktivovat, velmi nejistý výhled.

Zeman si tedy svoje pravomoci s pomocí šikovného manévrování svých spolupracovníků podržel. A nyní ukázal, jak liché byly předpovědi některých analytiků a politiků, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu se nebude chtít pouštět do konfliktu s rodící se vládní většinou. A že tedy Fialu i jeho kabinet bez problémů jmenuje.

O co se hraje nyní?

Na schůzce s Fialou 17. listopadu Zeman slíbil, že jej jmenuje 29. listopadu v Lánech. Zároveň mu oznámil svoje výhrady k jednomu z navržených ministrů. Média později přinesla zprávy, že podle jejich zdrojů jde o pirátského kandidáta na post ministra zahraničí Jana Lipavského.

Fiala se o prezidentových výhradách vyjadřoval diplomaticky s tím, že se chce Zeman postupně se všemi navrženými ministry setkat během zhruba deseti dnů po jeho jmenování, a pak se uvidí, jenže v rozhovoru s TV Nova Zeman zcela jednoznačně prohlásil, že přes jeho „veto“ Lipavského „nejede vlak.“ Fiala prý může převzít pozici ministra zahraničí dočasně sám, pokud na jmenování vlády spěchá.

Setkání Zemana s Fialou a vystoupení prezidenta v TV Nova byly pozoruhodné události z několika důvodů. Začít lze tím, že Zeman slíbil vládu jmenovat 26. 11. v Lánech bez toho, že by se lékaři oficiálně vyjádřili, že se plánuje jeho propuštění z nemocnice do Lán, jak později informoval v prohlášení pro ČTK prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček.

I kdybychom ale připustili, že Zeman jen neblufuje a nehraje o čas, ale skutečně Fialu v Lánech jmenuje, není jasné, proč vzhledem ke krizové situaci u nás nemohou setkání mezi ním a navrženými ministry proběhnout v příštích dnech v nemocnici, a mají se konat ve zhruba deseti dnech až po jmenování Fialy. Prezidentovi je evidentně urgentnost potřeby ustavit co nejrychleji novou vládu lhostejná, nikam nespěchá.

V pochmurném scénáři dalšího vývoje, kdy si parlament fakticky zavřel dveře k aktivaci článku 66, a prezident může jmenování nové vlády dlouho protahovat, lze ale přeci jen nalézt světlý moment. Zemanovo odmítání Lipavského je totiž příležitostí, aby další instance Zemanova opakovaného pošlapávání ústavy konečně vedla buď k jasnému odmítnutí Fialy a předsedů dalších stran vznikající koalice, a pokud Zeman neustoupí, k ústavnímu soudu.

Fiala může teoreticky podat hned po svém jmenování premiérem na prezidenta kompetenční žalobu. Anebo může formálně souhlasit s tím, že vláda vznikne bez Lipavského s tím, že podá žalobu na Zemana okamžitě po jejím ustavení.

Jelikož má vznikající vláda většiny v obou komorách parlamentu (v Senátu dokonce většinu ústavní) nabízí se i iniciování ústavní žaloby. Pro její podporu ve Sněmovně by ale musela nová vládní koalice získat nejméně 12 hlasů hnutí ANO, což zřejmě není reálné.

Většiny v obou komorách parlamentu nabízejí nové vládě také možnost legislativních změn, které by bolestivě zasáhly prezidentovy spolupracovníky. Kupříkladu, že kancléř musí mít bezpečnostní prověrku, jinak musí z funkce odejít. To samé platí o možném okleštění financování Kanceláře prezidenta republiky.

Poslední možností je aktivace článku 66. To by ovšem vzhledem k tomu, že ten správný moment k jeho uplatnění nová vládní koalice nevyužila, vytvořilo ve společnosti nemalé napětí.

Jisté je, že pokud Fiala Zemanovi nakonec ustoupí, ublíží si nejen v očích voličů, ale také zmešká zásadní možnost, jak přispět ke slibované změně u nás. Návrat k respektování ústavy prezidentem by totiž v takové změně mohl sehrát důležitou symbolickou roli.