Prezident přihrál Fialovi na ústavní úklid
Jiří PehePrezident konečně vstoupil do procesu ustavování nové vlády a navzdory naivním očekáváním se zas vydal mimo oblast, již mu určuje ústava. Petru Fialovi to přinese komplikace, ale také šanci vrátit Zemana, kam patří. Byla by to vítaná změna.
V oznámení uzdravujícího se prezidenta, že sice plánuje jmenovat Petra Fialu premiérem 26. listopadu, ale má v úmyslu „vetovat“ jednoho z navržených ministrů, lze kromě všech negativních dopadů, které by způsobily průtahy s jmenováním nové vlády, vidět i určitou příležitost, jak se dopracovat k autoritativnímu výkladu ústavy.
Nová vládní koalice mluví o změně. Prezidentův nejnovější pokus vykládat ústavu tak, jako bychom nežili v parlamentní demokracii, ale v prezidentské republice, je šancí, jak do slibované celkové změny poměrů u nás zabudovat i obnovení úcty k ústavě a pravidlům hry.
Zeman už od svého nástupu do funkce v roce 2013 ústavu opakovaně pošlapává. Po pádu vlády Petra Nečase jmenoval svoji vlastní vládu „expertů“, ačkoliv ve Sněmovně existovala většina pro ustavení vlády politické. Svoji vládu pak nechal úřadovat ještě dlouho poté, co se po předčasných volbách zformovala nová vládní většina v čele s Bohuslavem Sobotkou (ČSSD).
Při formování Sobotkovy vlády se mu nelíbily nominace několika ministrů — nejvíce ta Jiřího Dienstbiera na post ministra pro lidská práva a rovné příležitosti. Nakonec ustoupil, když mu Sobotka navzdory jeho výhradám nominace formálně podstoupil. Ukázalo se, že Zeman nechce jít do otevřeného sporu, který by mohl vyústit do kompetenční žaloby.
S testováním toho, kam až může ve svých účelových výkladech ústavy zajít, ale nepřestal. Když se kupříkladu v létě 2017 vyostřil spor mezi Sobotkou a Andrejem Babišem (ANO), naznačoval dokonce, že by z čela vlády mohl odvolat Sobotku a nahradit ho někým jiným, aniž by vláda skončila, k čemuž mu samozřejmě ústava nedává vůbec žádné možnosti. S odchodem premiéra zkrátka padá celá vláda.
Sobotka sice okolo odvolání Babiše zbytečně kličkoval, ale nakonec opět dosáhl svého, když návrh na Babišovo odvolání Zemanovi oficiálně poslal — s implicitní hrozbou, že pokud mu Zeman nevyhoví, může celá záležitost skončit u ústavního soudu.
Ohýbání ústavy aliancí Zeman-Babiš
Volné pole k ústavnímu experimentování se Zemanovi otevřelo až po volebním vítězství Andreje Babiše v roce 2017. Věděl, že Babiš, který na podpoře prezidenta závisel, s ním nepůjde do otevřeného sporu.
První instancí pošlapání ústavy bylo po Babišově volebním vítězství udržování jeho první vlády u moci více než šest měsíců poté, co nezískala důvěru Sněmovny, protože s Babišem kvůli jeho trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo nechtěly ostatní strany zvolené do Sněmovny spolupracovat. Zeman přitom rovnou avizoval, že Babiše jmenuje i napodruhé — ale teprve až se najdou strany, které ho podpoří. Argumentoval, že jelikož mu ústava neukládá žádné lhůty, nemusí nikam spěchat. Jeho vydírání zafungovalo.
Myslím, že možný výklad je ten, že prezident nemůže nikoho jmenovat bez prezidentova návrhu. Avšak vládu nejmenuje premiér. Jen ji navrhuje. A prezident může návrh nepřijmout a očekávat jiný návrh. Možná je to na okraji ústavnosti, ale asi ne protiústavní.
Už Václav Havel odmítal jmenovat místopředsedou vlády Miroslava Grégra. Vzdoroval několik týdnů, a až když nedostal jiný návrh, nakonec Grégra jmenoval.
Možná by to podobně mohlo proběhnout teď. I současný prezident je aktivistický, ne pouhý kladeč věnců. Jen je aktivní bohužel v jiném směru. Věřím, že se Fialoví podaří prosadit všechny.
Přesněji řečeno, prezident nemůže odmítnout žádného jednotlivého ministra. Premiér nenavrhuje, premiér vybírá. V tom je ústava zcela explicitní. Prezident může vyvolat kompetenční žalobu, když odmítne některého z ministrů jmenovat, ale toto odmítnutí neznamená zamítnutí.
U jiného ministerstva než je ministerstvo zahraničí to znamená v praxi pouze to, že premiér ministra pověří a pokud i v situaci takového sporu dostane jeho vláda důvěru Sněmovny, pak se prezident může jít klouzat.
V případě ministra zahraničí by to bylo nepříjemné, protože jeho zahraniční partneři budou rozumět tomu, v jaké pozici je, přesně do té míry, ve které se jim to bude hodit. Nicméně pokud by tato nepříjemnost nastala, bude ji třeba ustát -- pro obnovení ústavy. Ono měnit ústavu vždycky, když v ní nějaký zlovolník, který ji slíbil hájit, najde skulinku ke zneužití, to není nic dobrého. A ty skulinky budou v ústavě vždycky, není to algoritmus.
Já bych se na ten ústavní spor celkem těšil.
(a myslím, že i dost právníků a politologů)
Jisté je, že prezident jmenovat nemusí. Samozřejmě ne bezdůvodně. Důvodně, a ty důvody navíc podle současných výkladů musí být velice závažné.
Podle silné části ústavních právníků to vyplývá z hlubokého a kontextového čtení Ústavy.
Ale samozřejmě si můžeme představit i jiné hluboké uvažování o Ústavě, které nám ukáže, že prezident může odmítnout jmenovat a žádat jiného kandidáta i jindy, než když premiér navrhne na ministra někoho v kómatu.
Ve válečném stavu se pro příklad z prezidenta stává vrchní velitel a vláda přechází na válečný stav. Strategicky uvažující prezident pak ví, že na personálie v době války nebývá čas a že kvalitní lidi musí mít na ministerstvech už v míru a i když válka nehrozí. A tak může odmítnout kandidáty, kteří by dle něj nesplňovali ještě přísnější měřítka, než má ministerský předseda. Třeba.
A pak tady máme přímou volbu a obrovskou sílu prezidentova mandátu, která přestává umožňovat, aby byl jen úřednickým kladečem věnců. Vždyť už i politici se tak chovají --- budoucí ministři se začínají chodit k prezidentovi představovat a dokazovat mu, že na funkci stačí......... kdyby byl jen automat na podpisy, tak to nedělají...
Byl by to zajímavý soud.
Máte pravdu, prezident není jen kladač věnců. Jeho nejdůležitější funkce spočívá v tom, sehrát roli arbitra v případě ústavní krize (Pomineme-li funkce, které jsou důležité právě proto, že by je prezident neměl vykonávat -- mít vlastní zahraniční politiku ve sporu s legitimní vládní nebo svévolně zasahovat do svobody univerzit).
Například v případě volebního patu směrovat parlamentní strany buď k dohodě nebo rozpuštění Sněmovny a vypsání voleb -- proto také může jmenovat premiéra s jen nejistě očekávatelnou podporou Sněmovny a proto má kompetence v souvislosti s vypsáním voleb.
V okamžiku, kdy se pět parlamentních stran a poražená bývala vládní strana dohodly na co nejrychlejším ustanovení nové Sněmovny a vlády -- protože díky Babišovu selhání nemáme koncem listopadu rozpočet a plujeme do rozpočtového provizoria, a díky Babišovi nemá země po dvou letech funkční mechanismy protipandemických opatření a vláda v demisi logicky nechce přijímat nepopulární, leč nutná opatření -- plní současný prezident tuto funkci tak, že odložil ustanovující schůzi Sněmovny na nejzazší možný termín a vyvolává věcně bezdůvodný střet o osoby. A vy v situaci, kdy může být někdo podobný prezidentem, chcete ospravedlňovat jeho zlovolné ohýbání ústavy jakýmsi preventivním stanným právem: Budu dnes rozhodovat jako bychom byli ve válečném stavu, protože více krve na cvičišti, méně potu v boji?
Ale no tak pane Profante, vy nám nějak kolaříkovatíte. Vymyslel jsem to během psaní příspěvku. Navíc bych to zcela jistě nebyl já, kdo by se k tomu hlásil. Takový Koudelka už teď vytrubuje na PL, že bez souhlasu prezidenta se ministrem nestane nikdo, tečka, druhý v řadě by byl Zemanův ústavní našeptávač Hasenkopf atd.
No jo, když se člověk nepochválí sám, nikdo to za něj neudělá, to je stará pravda pane Kolaříku.
Ale abych odpověděl panu Profantovi -- no ano, kdybych tvořil nějakou analýzu, proč prezident může odmítnout jmenovat nějakého ministra a požadovat jiný návrh, a chtěl bych, aby to vyznělo, že může, tak bych to použil. Samozřejmě by to byl jen jeden z vějíře argumentů. A samozřejmě by to chtělo učesat. Nicméně ten apel na strategické, veskrze státnické uvažování prezidenta, který prostě stojí nad všemi těmi malichernými stranickými šarvátkami, by se hodil.
Obecně se tvrdí, že pouhá technická změna způsobu volby hlavy státu z parlamentní na přímou, bez jakéhokoliv zásahu do pravomocí prezidenta, je prostě jen technickou změnou a na ústavní pravidla, instituce a prezidentské pravomoce to nebude mít žádný vliv.
Já si to nemyslím a právě proto by mi ten soud přišel tak zajímavý.
A myslím si, že na něj dojde. Sice je na něj ještě brzy, ještě by to chtělo víc zkypřit půdu, a Miloš Zeman to ví. Ale na druhou stranu taky musí vědět, že odchod do penze se nemilosrdně blíží a na další zkypřování záhonu už není čas, musí stačit to, co už se udělalo.
Jestli má ještě Zeman dost sil, tak neuhne, bude Fialovi tvrdit, že jestli chce vládu rychle, ať MZ dočasně vezme sám nebo navrhne někoho jiného. A Fiala podá kompetenční žalobu.
Ano, to už je zajímavé téma. Přímá volba prezidenta v parlamentní demokracii rozhodně není technická změna, ale nebezpečná hloupost. Psal jsem o tom, když s tím nápadem politici přišli a nemám příliš radost z toho, že mi vývoj dal za pravdu.
Pří stávajících kompetencích totiž není nic zajímavého, co by mohl prezidentský kandidát voličům slibovat. Nemá žádný vliv na sociální politiku, na hospodářskou jen nešťastný a nezodpovědný v personální oblasti (bankovní rada), nesmí dělat zahraniční politiku, která by kolidovala s tou vládní atd.
Pokud ovšem nemůžete při volbách získávat podporu tak, že kultivujete zájmy, které mohou být společné velkým skupinám lidí, otvírá se příliš pokušení populismu -- legitimujete resentimenty hloupější části populace, rozdělíte společnost a ukážete na ty, které chce lůza právem či neprávem považovat za viníky současného marasmu. K tomu vycházíte důsledně z devizi: To co Vám já bez uzardění slíbím, Vám nikdo jiný nedokáže dát.
A protože pak nemá, jak by své sliby plnil, alespoň dává najevo ochotu bojovat s vládnoucími (j)elitami, zplozenci zlopověstné pražské kavárny, a sprostě ohýbá ústavu pod záminkou, že má přece přímý mandát od lidu.
Jak říkám, psal jsem o tom dříve, než byl zvolen Zeman a byť to tak vypadá, není to popis jeho prezidentování. Bohužel byl Miloš Zeman jen jako obvykle trapně předpověditelný.
Slovensko mělo štěstí, ty nejdůležitější prezidentské volby se tam odehrávaly v momentech zničujících krizí stran, které se pokoušeli zachránit populismem -- a lidé jako protiváhu volili buď autoritativně otcovský, důstojný typ (čti starého bílého páprdu) nebo miss event. missáka sympatie. Ale i tak to nejlepší, co se tam mohlo urodit, byla Zuzana Čaputová -- mile reprezentativní, bez skandálů a jakýchkoliv příznaků vize. Zatímco nám jako východisko hrozí vysloužilý generál.