Úřad prezidenta potřebuje zásadní reformu
Jiří PeheOmezení rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky je jistě krok správným směrem, ale nedostatečným. Systémovým řešením by bylo svěřit správu majetků Hradu některému úřadu podléhajícímu vládě.
Poslanecká sněmovna nedávno odhlasovala, že v letošním rozpočtu prezidentské kanceláři odebere třicet milionů korun. Důvodem bylo odsouzení ředitele Lesní správy Lány Miloše Baláka v souvislosti s ovlivňováním zakázek v lánské oboře.
Ten byl pravomocně odsouzen k tříletému vězení, prezident Zeman mu ale vzápětí udělil milost. Argumentoval, že Balák se ve funkci osvědčil, a že soudní řízení prý mohlo být ovlivněné tím, že pracuje právě pro něj. Balák tak ve funkci zůstal a dál spravuje majetek v hodnotě několika miliard korun.
Leckdo ocení, že Sněmovna reagovala na skutečnost, že Lesní správu Lány dál vede člověk, kterému soud prokázal machinace se svěřeným majetkem, alespoň osekáním rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky (KPR), pod níž Lesní správa Lány spadá. Kancléř Vratislav Mynář, jehož je Balák podřízeným, tak bude muset při financování aktivit Hradu šetřit.
Bohužel krok Sněmovny je nesystémový. A také může vypadat jen jako odplata současné sněmovní většiny vůči Hradu, který si pod vedením Mynáře počíná arogantně, a pohybuje se na hraně zákona. Nebo v případě Baláka za ní.
Systémové řešení
Český prezident je ústavně neodpovědný, za výkon většiny jeho pravomocí odpovídá vláda. Přesto dnes už zastaralý zákon 114/1993 sb., o Kanceláři prezidenta republiky, v podstatě prezidenta a jeho tým vyjímá ze systému státní správy a svěřuje mu dohled na fungování příspěvkových organizací, které spravují majetek v hodnotě miliard korun.
Kancelář prezidenta republiky není v zákoně výslovně označena jako správní úřad nebo orgán státní správy. Nejde tedy o služební úřad, který podléhá zákonu o státní službě, a prezident má tudíž, pokud jde o jmenování nejvyšších úředníků Kanceláře, volnou ruku. Což je ve srovnání s režimem, kterému podléhají jiné instituce státní správy, včetně ministerstev, zcela nesystémové.
Kancelář prezidenta republiky je tedy tak trochu státem ve státě. Její nejvyšší úředníci mohou argumentovat, že podléhají jen prezidentovi, což Mynář a další také opakovaně zdůrazňují. A aby byla situace ještě více absurdní, dopustí-li se některý z vysoce postavených prezidentových spolupracovníků korupčního jednání, ústavně neodpovědný prezident může jednoduše využít své monarchistické pravomoci, a bez kontrasignace členem vlády daného úředníka omilostnit.
Systémovým řešením by tak bylo nejen podmínit milosti ústavně neodpovědného prezidenta kontrasignací člena vlády, ale také zásadní změny v institucionální architektuře a fungování toho, co je známo jako Hrad. Ten tvoří kromě přímo voleného prezidenta a KPR i příspěvkové organizace Správa Pražského hradu a Lesní správa Lány. Zvláštní postavení má Vojenská kancelář prezidenta republiky, která podléhá jak prezidentovi, tak ministerstvu obrany.
Nejvyšší úředníky Kanceláře prezidenta republiky si „ústavě neodpovědný“ prezident vybírá sám, bez souhlasu vlády. Důležitá je zejména funkce ředitele Kanceláře, kterému se u nás říká „kancléř“. Ten a jemu podřízení ředitelé Správy pražského hradu a Lesní správy Lány totiž odpovídají za nakládání s rozsáhlými majetky a nemovitostmi v obou příspěvkových organizacích.
Jelikož za výkon funkce prezident nese odpovědnost vláda, je poněkud nelogické, že úředníkům jmenovaným bez souhlasu vlády prezidentem, svěřuje stát odpovědnost za obrovské majetky. Není jasné, proč je nespravuje nějaký úřad podřízený přímo vládě — kupříkladu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Prezident by neměl být prostřednictvím svých nejvyšších úředníků v roli správce rozsáhlých majetků. Hlava státu i Kancelář prezidenta republiky by ve světle ústavní konstrukce českého prezidentství jako „ústavně neodpovědného“ měli být na Pražském hradě i v Lánech jen dočasnými nájemníky.
Pokušení
Současná konstrukce přímo nahrává majetkovým čachrům. Pokud se prezident obklopí lidmi, kteří v tom, že má Kancelář prezidenta republiky prostřednictvím příspěvkových organizací na starost obrovské majetky, vidí příležitost k vlastnímu obohacení, je velmi těžké jim v tom zabránit.
Možností mají spoustu — od ovlivňování zakázek, za něž byl odsouzen Balák, až po netransparentní pronájmy hradních prostor „přátelům“ nebo sponzorům prezidentské kampaně. Podobně je tomu s možnostmi nechat „spřátelené“ organizace a jedince využívat reprezentativní hradní prostory pro různé marketingové a společenské akce.
To, že prezident je podle zákona o Kanceláři prezidenta republiky vedle své politické funkce i jakýmsi dočasným majitelem rozsáhlých majetků a nemovitostí, které využívá ke svému úřadování, vystavuje hlavy státu, popřípadě lidi okolo nich, nemalému pokušení.
Už Václav Havel tak trávil nemálo času tím, že vedle svých politických povinností hrál roli jakéhosi vrchního hradního architekta a arbitra vkusu. Na Hradě prosadil některé přestavby a úpravy, které by jako pouhý „nájemník“ v nemovitostech spravovaných vládou, která za výkon jeho funkce odpovídá, prosadit nemohl. Do menších úprav se pustil i prezident Václav Klaus.
Miloš Zeman pro změnu rozhodl o těžko obhajitelných omezeních vůči návštěvníkům Hradu. A lidé okolo něj si počínají, jako by jim Pražský hrad a lánský zámek patřily.
Když už chtějí zákonodárci na těžko uvěřitelné dění na současném Hradě reagovat, je „trest“ v podobě krácení hradních financí jen symbolická náplast, která neléčí příčiny současného stavu. I každého příštího prezidenta činí současná právní konstrukce fungování Hradu zranitelným. A také zcela zbytečně přidává k výkonu prezidentské funkce monarchické prvky, které k roli prezidenta parlamentní demokracie nepatří.
Vlastní ústava z roku 1992 nebyla napsaná špatně. Občanský stát s dvoukomorovým parlamentem a VÚSC, kterými měly být tehdy spíše země a těžko si někdo mohl představit současné hybridní kraje. Prezident měl poměrně dost pravomocí, byla zde rezidua toho špatného z 1. republiky (pseudomonarchismus), ale vyváženo nepřímou volbou. Pojistka stability - Senát po americkém způsobu volby splnil historickou úlohu a díky za něj. Změny ústavy ve smyslu vzniku krajů a následné změny volby prezidenta z nepřímé na přímou zaťaly ústavnímu systému těžko zhojitelnou ránu.
Ústava je třeba nová. Ta z roku 1992 navíc nemá, bohužel, příliš velkou legitimitu - neschválil jí ústavodárný parlament ani nebyla potvrzena referendem. Řešení: Buď přiznat touhu národa po monarchistické tradici a vrátit státu konstituční monarchii, nebo se vrátit ideálně k nepřímé volbě a výrazně omezit pravomoci prezidenta, v podstatě německý model. Potom by takovému reprezentativnímu prezidentovi sedělo sídlo spíše mimo Pražský Hrad (a ideálně mimo Prahu), zajímavý nápad je spojení s funkcí ombudsmana. Tím bychom se definitivně odmonarchizovali. Za mě lepší první cesta, ale s respektem k nekonzervativním pohledům je zcela legitimní i ta druhá. A potom tedy vítejme ve druhé republice (a mohl by se konečně vyřešit i oficiální a jednoslovný neoficiální název státu).
On český prezident nemá v zásadě o nic větší pravomoci než ten německý. Pár zdvořilých vzpomínek na mocnářství jako je jmenování profesorů -- určené k tomu, aby prezident vyjádřil tím jmenováním úctu českého státu ke vzdělání, nikoliv aby do těch jmenování kecal --, ale tím to končí.
Jen tu už nějaký pátek vládnou prezidenti, kteří postrádají občanskou důstojnost a chovají se v prezidentském úřadu jako v maštali.
Ono nejde ani tak o formální pravomoci, jako spíše o ty neformální, realizované a občany vědomě či nevědomě očekávatelné. Pan Pehe korektně přiznává, že to není jen problém posledních dvou prezidentů, spíše je svou náturou zvýraznili a ta nešťastná přímá volba se stala rozbuškou. Spoustu hranic a neukončených záležitostí překročil již Masaryk, Havel i další.
Máme republiku se silnými monarchistickými prvky kolem úřadu prezidenta, ale s přerušenými tradicemi a ledabylou obnovou jakési republiky, která je spíše švejkovskou monarchií.
Za mě korektně buď seriózní obnovení monarchie (v postautoritářsko-fašistickém bloku příklad máme, v postkomunistickém bychom byli první), nebo autentickou republiku a znovu přepočítat narušenou rovnováhu moci. Ne ve spěchu začít na podzim vytvářet něco, co na jaře bude vypadat jinak a za pár let se to zásadně změní. A přes noc upleteme VÚSC jak v pohádce bratří Grimmů.
Západní Němci obnovili nejprve referendy a samostatnými ústavami po roce 1945 země a potom spolek. Rakušané mají přímou volbu, ale také si užili s např. Waldheimem.
Západní Němci mohli dělat referendum, jaké chtěli.Ustanovení dvou německých států byl výsledek dohody velmocí a ještě k jejich sjednocení -- při kterém se žádné referendum nekonalo -- také.
Co se prezidentského ústavu týče -- byl jsem proti přímé volbě a jsem pro zrušení úřadu jako takového.Ale nejméně mi vadí monarchická rezidua. To je nanejvýš estetický problém, ústavně-politický nikoli.
Ke znovusjednocení Německa z hlediska práva a ústavnosti úplně stačilo přijetí příslušného zákona v tehdejším parlamentu východního Německa.
Stávající Spolková republika vůbec nemohla říci ne. Celou dobu faktického rozdělení totiž měla ve své ústavě zakotvené jednotné Německo, a de iure NDR nikdy neuznala.
Je pravda, že se teoreticky mohlo konat rerendum ve východním Německu. To bylo ale nahrazeno drtivým vítězstvím CDU ve volbách, která měla znovusjednocení na prvním místě ve svém programu.
Já nezpochybňuji legalitu a legitimitu sjednocení Německa. Zpochybňuji myšlenku pana Ungera, že by přeměna Bizonie v BRD mohla být vzorovým aktem občanského sebeurčení.
Jak jsem zmínil v souběžné, tematicky příbuzné diskusi, obnovení domácí (konstituční) monarchie není v ČR (ještě více než jinde) reálným a skutečně potřebným programem. Nemám proto ovšem za důvodné sočit na jakékoli prvky vlády, jež odkazují k minulosti. Kontinuita, tradice i něco obřadnosti svůj význam mají.
Výše řečené se týká samozřejmě i role hlavního města. Co si vlastně máme od jeho zcela hypotetické změny slibovat? Konec monarchistických reziduí, které vadí především monarchistům? Konec z určitých politických pozic kritizovaného pragocentrismu, jenž má obdobu všude a vždy?
V Evropě, na rozdíl od mnoha jiných částí světa, jsou vlastně s jedinou výjimkou (Švýcarska) hlavní města všude zároveň největšími. Jejich funkce je (snad kromě složitějších poměrů v Nizozemsku) všude stálá a jasná. Praha představuje svou lidnatostí, významem, reprezentativností a známostí téměř ideální hlavní město (je pro ČR něčím jako je kód OK pro ČSA). K tomu přistupuje výjimečná historická role, v minulosti nejednou i v evropském kontextu a v rámci vlastního státního útvaru trvale.
Je něco špatného na tom, jestliže má formální hlava státu i za republiky víc než důstojné sídlo, jež stejnou funkci (s určitými intermezzy) plní prokazatelně přes tisíc let? To je nejen "za limitem", ale v celé Evropě skutečnost zcela neobvyklá a hodná zachování. Prezident může samozřejmě pobývat častěji v Lánech, ale proč má jeho oficiálním sídlem být řekněme - také v rámci určité tradice Obecní dům? Nebo pro něj budeme hledat nové sídlo jako Slovanské epopeji?
Souhlasím jen s jednou výhradou.
Ono je sídlení prezidenta, a zvláště prezidentské kanceláře, na Pražském hradě docela problém.
Pražský hrad je kulturní památka prvořadého významu. K tomu patří náročná logistika turisticky zcela přehlceného provozu, nutnost de facto soustavné archeologické péče včetně starosti o zpracování jejích výsledků, péče o zpřístupnění symbolických míst (Národní katedrála, klenoty atd.), péče o historické zahrady atd.
Mimoto je Pražský hrad významná křižovatka komunikací. Sice pěších, ale ty jsou v dané oblasti rozhodující -- vzpomínám, jak mi v mládí kamarád z Pohořelce pozdě večer dával pár cigaret (jsem nekuřák) jako zvykové mýto pro hradní stráž, abych to na Letnou nemusel obcházet přes Nový svět anebo Malostranské náměstí).
Dnes už jen náročnost provozu kanceláře a extrémní požadavky na bezpečnost člověka, který nám mohl být ukradený, tuto péči zbytečně komplikují.
Ale mnohem víc ji komplikuje fakt, že o celém hradním areálu rozhodují lidé z prezidentovy kanceláře, kteří nejenom nemají potřebnou odbornost, ale nutně provoz Hradu vidí ze své provozní perspektivy. K tomu není ani potřeba, aby byl vedoucí kanceláře nabubřelé akulturní hovado. Každá kancelář bude muset přitom mít dost kompetencí, aby prosazovala oprávněné zájmy prezidentského provozu.
Jistě po stávajícím hradním pánovi nezbude přístupová lávka přes Thunovku, revitalizace části zahrad a záchranná rekonstrukce mosaiky na sv. Vítu -- ale ani Václav Havel se, přes všechny tyto sympatické stopy jeho prezidentování, nemohl soustavně starat o nutné proměny správy Hradu.
Možné řešení by představovala sdílená správa Hradu s kolegiem prezidenta, ministra kultury, prezidenta Akademie věd (archeologie) a primátora. Bez hradní stráže (resp. s Hradní stráží jako kostýmovanými zaměstnanci), ochranky, záboru kusu Jeleního příkopu atd. K tomu vyhrazené podmínky využívání Hradu jako reprezentativních prostor prezidenta (audience, slavnostní akty apod.), zatímco kancelář by byla jinde. Dokonce i v blízkosti Hradu by se našly prostory, které by velkoryse pokrývaly její potřeby.
Změna hlavního města nebo alespoň sídla prezidenta měla proběhnout již v roce 1918, pokud tedy se měla odehrát revoluční změna monarchie za republiku. Zvažovalo se Wilsonovo město na místě Prešpurku, ale tomu bránilo neschválení Českého koridoru k Jihoslovanům. Problém byl také v tom, že ještě 28.10.1918 nebylo jasné, že nový stát bude republikou.
Nezmínil jste příklad Nizozemska, oddělení hlavního a vládního města. Skotsko má také největší Glasgow a hlavní Edinburgh. Naprostá většina států USA má největší a vládní město odlišné. Proč se zde zakladatelé Československa nebo ještě Václav Havel na počátku 90. let neinspirovali, když se zde inspirovali volbami do Senátu? Geopolitická situace Prahy v kontextu toho, že jsme jeden z nejcentralističtějších států v Evropě, nutně vede postupně k napětí centrum-periferie. Měl by Masaryk radost?
Změna hlavního města nebo alespoň sídla prezidenta měla proběhnout již v roce 1918, pokud tedy se měla odehrát revoluční změna monarchie za republiku. Zvažovalo se Wilsonovo město na místě Prešpurku, ale tomu bránilo neschválení Českého koridoru k Jihoslovanům. Problém byl také v tom, že ještě 28.10.1918 nebylo jasné, že nový stát bude republikou.
Nezmínil jste příklad Nizozemska, oddělení hlavního a vládního města. Skotsko má také největší Glasgow a hlavní Edinburgh. Naprostá většina států USA má největší a vládní město odlišné. Proč se zde zakladatelé Československa nebo ještě Václav Havel na počátku 90. let neinspirovali, když se zde inspirovali volbami do Senátu? Geopolitická situace Prahy v kontextu toho, že jsme jeden z nejcentralističtějších států v Evropě, nutně vede postupně k napětí centrum-periferie. Měl by Masaryk radost?
S tím Wilsonovem jako hlavním městem je to sice z historického hlediska blábol, ale půvabný, vydalo by to možná na nějakou steampunkovou fantazy.
Zatímco na dílčí nizozemskou odchylnost jsem výše upozornil, Skotsko jsem nezmínil, neboť jsem se zabýval, adekvátně k ČR, pouze samostatnými státy. Ale dobře. Skotský případ ukazuje, že vedle lidnatosti sídla rozhoduje také (mnou ovšem zmíněná) historická kontinuita. (Mimochodem obé pospolu, i s dalšími ohledy, zvítězilo při volbě Berlína opětovným hlavním městem znovusjednoceného Německa). Jak jsem také uvedl dříve, v Evropě se hlavní města již dlouho nemění, leckdy právě proto se stala největšími. Kdyby řekněme z Ostravy učinil průmysl lidnatější město než Prahu, hlavním městem by se kvůli tomu, stejně jako Glasgow, stala stěží.
Ano, kdyby se Masaryk pevně rozhodl pro sídlo v "podhradí", podobně jako Ota I. Řecký odmítnul vládnout z Akropole, od dejme tomu Jindřichova Hradce, sloužícího turistům, by se Pražský hrad lišil jen katolickou katedrálou.
Neměli nakonec také katolíci, z kraje 1. republiky čelili přece problémům, odejít "shůry" dolů? Arcibiskupovi by docela slušelo něco civilnějšího, třeba kostel Nejsv. srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. To bych měl blízko... Ale on by tu, tak pěkný jistě, nestál, protože Plečnik by na Masarykovo pozvání do Prahy nepřišel...
Masaryk našel Pražský hrad v neuspokojivém stavu, referuje o tom slovy jen o málo méně expresivními než kdysi Karel IV. po svém návratu do Čech ve Vita Caroli. Oba z "největších Čechů", a třetí, Havel, to už jen potvrdil, se nějak rozhodli a taková rozhodnutí tvoří dějiny. Resp. budoucnost. Na tom pak nic nemění ani skutečnost, že zřejmě všichni tři se necítily na Hradě právě nejlépe.
Martin Profant:
"On český prezident nemá v zásadě o nic větší pravomoci než ten německý. Pár zdvořilých vzpomínek na mocnářství jako je jmenování profesorů -- určené k tomu, aby prezident vyjádřil tím jmenováním úctu českého státu ke vzdělání, nikoliv aby do těch jmenování kecal --, ale tím to končí."
Jmenování ústavních soudců na (byť se souhlasem Senátu) je asi trochu víc, než jen "zdvořilá vzpomínka na mocnářství". Tuhle pravomoc německý prezident nemá.
"Polovinu ze 16 členů Spolkového ústavního soudu volí Bundestag a polovinu Bundesrat, která střídavě jmenuje předsedu a místopředsedu. Ke zvolení je potřeba dvoutřetinová většina.
Pan Profant by neměl házet slovy, když se nezakládají na faktech. Nejen v případě spolkového prezidenta, jak přesně cituje pan Václavů, ale také v případě úvah o hlavním městě Československa. Přestože je můžeme nazvat historickými margináliemi či zajímavostmi, které byly okrajové, ale rozhodně ne bláboly.
To Wilsonovo město (Bratislava) skutečně podle některých mělo být hlavním městem nového státu po roce 1918, nutnou podmínkou ale byl Český koridor k Jadranu a připojení Moravského pole a posunutí hranice severně a východně těsně k Vídni.
Zdroje:
Stěhule Ladislav (1919): Československý stát v mezinárodním právu a styku - autor byl velkým příznivcem TGM
doc. PhDr. Václav Vondrášek, CSc., Katedra soc. věd, Vojenská akademie v Brně (osobní sdělení)
historická mapa "Budoucí Republika československá", autor Krajča Jaroš, vyd. Fr. Balatka, Holešov, 1919
Ano, podle některých. Jde o to kterých.
Chyběl k tomu koridor, chyběla k tomu Bratislava (tu dobývali legionáři), chybělo k tomu to Wilsonovo město, protože to sice také někteří vymysleti, ale právě ti nechtěli hlavní město Československé republiky v Bratislavě, protože nechtěli tu republiku.
Jak říkám, hezký námět na steampunkovou fantazy s alternativní realitou, s historií to má hodně málo společného.