Prezident Miloš Zeman se sice po ruské invazi na Ukrajinu stal přes noc z příznivce Kremlu tvrdým kritikem Ruska, ale jeho názorový obrat mu stále spousta lidí nevěří. Je totiž nadále obklopen lidmi, jako je poradce Martin Nejedlý, kteří svoje vztahy s Ruskem nijak viditelně nepřehodnotili. Navíc Zeman v domácí politice i nyní činí kroky, které patří spíše do ruského politického arsenálu než do demokratické společnosti západního střihu.

Poslední akcí Zemana v tomto ohledu je nominace Zdeňka Koudelky na post zástupce ombudsmana. Mohli bychom ji odbýt s tím, že Zeman se prostě jen snaží zase jednou odměnit někoho, kdo mu loajálně sloužil. Jenže vzhledem k tomu, že při současném složení Sněmovny nemá Koudelkova nominace šanci projít, nabízejí se dvě jiná vysvětlení Zemanova kroku.

Tím prvním je symbolika, která spočívá v tom, že na pozici, jejíž držitel by měl chránit práva menšin a lidská práva obecně, Zeman schválně nominuje někoho, jehož názory jsou s tímto posláním v přímém rozporu. Navíc někoho, kdo v minulých sněmovních volbách kandidoval za krajně pravicové hnutí Trikolóra, jehož představitelé se v září účastnili demonstrací organizovaných antisystémovými, proruskými silami. Ostatně interpretace ruské invaze na Ukrajině v podání představitelů Trikolóry je jak vystřižená z knihy ruské propagandy.

Druhým možným důvodem pro nominaci Koudelky je, že jde o zastírací manévr, jehož účelem je ulehčit za clonou předvídatelného odporu ke Koudelkovi ve Sněmovně ultrakonzervativcům v Senátu nominaci Jakuba Kříže, člena konzervativní katolické organizace Opus Deum. Zeman souzní s názory konzervativců z řad lidovců a ODS na rodinu, včetně odporu k manželství stejnopohlavních párů.

Jisté je, že Zeman v podobě svých nominací na post zástupce ombudsmana promrhal jednu z posledních šancí zachovat se takříkajíc „normálně“. Nebo se dokonce pokusit nominací někoho přijatelného napravit to, co „spáchal“ svojí nominací Stanislava Křečka, na něhož se v úřadu ombudsmana perfektně hodí pořekadlo „kozel zahradníkem“.

Druhý z dvojice kandidátů nominovaných Zemanem, právník Petr Scholz, je pro změnu spojen skrze své minulé působení v Energetickém regulačním úřadu s jeho bývalou šéfkou, krajně problematickou Alenou Vitáskovou, jejíž kandidaturu na prezidentku Zeman podporuje. I ta hájí ve vztahu k Rusku, a to i po invazi na Ukrajinu, smířlivé postoje. V minulosti byla oblíbeným zdrojem pro proruské dezinformační periodikum Sputnik, a když založila soukromý institut „na obranu lidských práv“, jmenovala do jeho čela Nelu Liskovou, „konzulku“ samozvaného Doněckého konzulátu v Ostravě.

Zemanovy prohry

Zemanův politický odkaz utržil další šrám také zásluhou státních zastupitelství. Nejprve státní zástupci odmítli stížnost kancléře Vratislava Mynáře na postup detektivů při prošetřování podezřelých hradních skartací dokumentů, které souvisely s explozemi v muničních skladech ve Vrběticích. A šetření tak bude pokračovat.

Ještě větší právní, potažmo politickou prohrou pro Hrad je rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze, že se lékaři Ústřední vojenské nemocnice nedopustili trestného činu, když u prezidenta Miloše Zemana diagnostikovali vloni na podzim vážnou nemoc zažívací soustavy. Trestní oznámení podal Zemanův právní zástupce Marek Nespala, jehož podání též mířilo na politiky, kteří uvažovali o suspendování prezidenta poté, co byl kvůli výše zmíněné nemoci vloni v říjnu do Ústřední vojenské nemocnice převezen.

Podle mluvčího Vrchního státního zastupitelství v Praze Aleše Cimbaly „nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, byť jen podezření, že vystavené lékařské zprávy byly hrubě zkresleny či v nich byly zamlčeny podstatné skutečnosti, neboť se opíraly o provedená odborná vyšetření a testy“.

Že je trestní oznámení Hradu naprostá šaráda, bylo jasné od počátku, přesto Hrad mohl doufat, že bude vyjádření státních zástupců méně jednoznačné. Už proto, že Zeman zvolil pro podání podnětu k prošetření okolností, které vedly k debatě o jeho možném dočasném odvolání z funkce ze zdravotních důvodů, neobvyklou cestu. Předal podnět přímo ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi, ač ministr rozhodně nemá fungovat jako podatelna. Ten ho postoupil Nejvyššímu státnímu zástupci Igoru Střížovi, který pak celou věc předal k posouzení Vrchní státní zastupitelce v Praze Lence Bradáčové.

Další prohrou svého druhu je rozsudek prvoinstančního soudu v Kladně, který — zatím nepravomocně — uložil šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi v kauze těžby kamene v lánské oboř peněžitý trest 870 tisíc korun a zákaz činnosti v organizacích, které spravují státní majetek.

Rozsudek kladenského soudu přišel jen několik měsíců poté, co v březnu Zeman udělil Balákovi, podřízenému hradního kancléře Vratislava Mynáře, milost, když krajský soud v Praze pravomocně odsoudil Baláka ke třem letům vězení za ovlivňování dvousetmilionové veřejné zakázky na zajištění a odvodnění svahů v Lánské oboře kolem vodní nádrže Klíčava. Vedle toho měl Balák zaplatit peněžitý trest ve výši 1,8 milionu korun a dostal také čtyřletý zákaz činnosti, což prezidentova milost též anulovala.

Bude zajímavé sledovat, zda Zeman využije, či spíše opět zneužije své pravomoci udílet milosti i v případě druhého rozsudku, pokud by se odvolací řízení pro Baláka nevyvíjelo dobře. Spekuluje se také o tom, jak se Zeman zachová v případě, že by se soudní řízení v kauze Čapí hnízdo nevyvíjelo dobře pro jeho dlouholetého politického spojence Andreje Babiše.

Balákovy kauzy, zdá se, hrály roli i v Zemanově odmítnutí návrhu na jmenování státního zástupce Marka Bodláka soudcem. Právě Bodlák totiž dozoroval vyšetřování trestné činnosti v Lánech.

Nebezpečný kůl v plotě

Zeman sice čeří pozornost české veřejnosti svými kontroverzními kroky i naschvály, ale politicky je stále méně důležitý. Premiér Fiala se s prezidentem snaží udržovat potřebnou komunikaci, ale vládní koalice se svými 108 hlasy ve Sněmovně a ústavní většinou v Senátu — potvrzenou i nedávnými volbami — má dost sil na to, aby Zemana držela za postranní čarou pomyslného politické hřiště.

Zemanovi tak zbývají pro zviditelnění jen zmíněné naschvály, či kontroverzní gesta, jakou je právě nominace Koudelky na post zástupce ombudsmana. Na summitu Evropského politického společenství v Praze, organizovaného v rámci českého předsednictví EU, na Zemana zbyla jen protokolární role.

Bilaterární jednání měl pouze s maďarským premiérem Viktorem Orbánem a srbským premiérem Aleksandarem Vučičem. Kromě toho, že nikdo jiný z více než čtyřiceti státníků, kteří se sjeli do Prahy, si zřejmě na setkání se Zemanem nenašel, nebo spíše nechtěl najít čas, má Zemanovo setkání se dvěma nejvíce proruskými politiky v Evropě i symbolickou rovinu, v níž se znovu vynořují otázky, jak upřímná je jeho podpora pro Ukrajinu ve válce s Ruskem.

Izolovaný Zeman tedy směřuje ke konci prezidenství, na němž historici budou jen těžko hledat něco pozitivního. Nicméně by byla chybou Zemana zcela podcenit. Může ještě rozehrát vlastní politickou hru v případě, že by Fiala potřeboval jeho součinnost při obměně vlády. Fiala to ovšem ví, a vládní koalice udělá vše, aby po snad bezproblémové výměně odcházející ministryně životního prostředí Aleny Hubáčkové za Petra Hladíka, už nenabídla Zemanovi jinou šanci.

Velkým testem pro Zemana, který se opakovaně pokouší demonstrovat, kdo je na českém politickém poli pánem, a to i za cenu obcházení ústavy, bude výzva, kterou mu hodlají v polovině října doručit organizátoři dvou zářijových demonstrací nesystémových a proruských sil v Praze. Chtějí ho na základě petice žádat o odvolání vlády Petra Fialy.

Zeman sice na nic takového nemá podle ducha ústavy, napsané pro parlamentní demokracii, právo, ale zmínění organizátoři argumentují, že článek 62 ústavy neříká nic o tom, že prezident nemůže vládu odvolat sám o své vůli, neboť jen konstatuje, že prezident vládu jmenuje a odvolává. Koneckonců sám Zeman ještě před svým prvním zvolením v roce 2013 argumentoval, že prezidentovi ústava právo jednostranně odvolat vládu dává.

Jakýkoliv takový pokus Zemana by vyvolal hlubokou ústavní krizi, mnozí experti dokonce mluví o ústavním puči. Jenže to nemusí Zemana nezbytně odradit od toho, aby se naposledy nepokusil rozehrát velkou politickou hru. Ruské počínání na Ukrajině sice nyní vehementně odsuzuje, ale jak ukazují jeho různé kroky na domácí scéně, nejsou mu politika a neústavní postupy, které bychom čekali spíše od vládců v Moskvě, a z nichž musejí mít v Kremlu radost, nadále nijak cizí.