Ve volbách v roce 1996 podpořilo ČSSD úctyhodných 26 procent voličů. Přispěla k tomu rostoucí všeobecná nespokojenost s výsledky Klausovy vlády, především v oblasti zaměstnanosti, sociální politiky a právního státu.

ČSSD svůj volební program přizpůsobila reáliím a důsledkům nepovedené Klausovy privatizace s vědomím, že už ji nelze zvrátit, ale bude v ní třeba uskutečnit zásadní ekonomické a sociální opravy. Stále více občanů, kteří se začali poohlížet po politické alternativě, ji bylo ochotno vidět v ČSSD.

Zásluha na volebním výsledku v roce 1996 se často přikládá údajné schopnosti Zemana „sjednotit levici“. Tvrdí to hlavně Zemanovi stoupenci, kteří se jej snaží vykreslovat jako geniálního volebního stratéga.

Při srovnání volebních výsledků do Poslanecké sněmovny v roce 1992 a 1996 se ale jeví takové tvrzení jako krajně nepřesvědčivé. Jen na okraj připomeňme, že ČSSD pod vedením Miloše Zemana vyhrála pouze jedny volby, a to o dva roky později v roce 1998.

Volební výsledek ČSSD vzrostl v mezidobí 1992-1996 o devatenáct procent. Z levé části politického spektra získala ovšem nanejvýš pět procent — od bývalých voličů KSČM, Levého bloku a malých stran, jakými byly Strana demokratické levice, Hnutí za sociální spravedlnost a Strana přátel piva. Spolu s původními kmenovými voliči z roku 1992, což bylo sedm procent, to dávalo dohromady dvanáct procent.

Ve volbách 1996 tak muselo ČSSD volit přibližně čtrnáct procent voličů, kteří dříve nevolili levicové strany, ale strany politického středu, či dokonce pravici. Tento zisk ale nebyl primárně zásluhou předsedy strany, nýbrž mladších lídrů — Buzkové, Špidly, Grosse a dalších.

Jak už bylo zmíněno, Zeman svojí rétorikou cílil především na komunisty a krajně pravicové Sládkovi republikány — v jeho perspektivě „zdivočelé sociální demokraty“. Avšak evidentně neuspěl; volební podpora Sládkových republikánů ve srovnání s rokem 1992 totiž dokonce vzrostla.

Jinými slovy, skvělého volebního výsledku v roce ČSSD dosáhla navzdory volební taktice, kterou doporučoval její předseda. Oslabení volební podpory republikánů nastalo až ve volbách 1998 a jistě přispělo k volebnímu vítězství ČSSD. Odehrálo se však již za zcela odlišných politických okolností.

Předzvěst opoziční smlouvy

Ve volební historii demokratických zemí nevidíme často, aby předseda nejsilnější opoziční strany byl pověřen vysokou funkcí předsedy sněmovny. Tu si zpravidla ponechává vládní strana, zvláště pokud je navíc vítězem voleb.

Po volbách 1996 se to ale v České republice stalo. A to proto, že ačkoli ČSSD mohla teoreticky ustavit koaliční vládu s KSČM a republikány podporovanou těsnou většinou 101 sněmovních poslanců, tak to neučinila, a umožnila naopak ustavení menšinové vlády koalice ODS, KDU-ČSL a ODA.

Hlavním důvodem bylo, že ČSSD si na svém sjezdu v Bohumíně roku 1995 zakázala spolupráci s takzvanými extrémistickými politickými subjekty, mezi které zařadila mimo jiné právě KSČM a Sládkovy republikány. Zeman pro usnesení nehlasoval; a i když proti němu otevřeně nevystoupil, ze zákulisí se snažil jeho přijetí marně sabotovat.

Kdyby toto usnesení neexistovalo, Zeman by se pravděpodobně snažil po volbách 1996 koaliční vládu své strany s komunisty a republikány prosadit, a nejspíše by se mu to podařilo. Lze si lehce domyslet, že tím by se ČSSD už tehdy morálně zcela zdiskreditovala.

Ale tady se dostáváme ke kruciálnímu kontroverznímu bodu v historii Zemanovy ČSSD. Osobně získal post předsedy sněmovny za příslib, že po celé následující volební období jeho ČSSD s ostatními opozičními stranami nevysloví Klausově vládě nedůvěru.

Tohle bylo nastavení vztahů mezi vládou a opozicí, které se v obráceném gardu a v komplexnější podobě zopakovalo po volbách 1998. Ve známost tehdy vešlo pod názvem „opoziční smlouva“.

Závazek nehlasovat o důvěře Klausově vládě vytvořil pro českou parlamentní demokracii paradoxní situaci. Opoziční ČSSD sice vládu tvrdě kritizovala, ale té to mohlo být vcelku jedno a v základních programových bodech si mohla více méně dělat, co se jí zlíbí.

Otázkou, samozřejmě, je, zda existovala k takovému řešení rozumnější alternativa. Zeman, který takové nastavení vztahů mezi vládou a opozicí s Klausem dojednal, demagogicky tvrdil, že neexistuje, pokud ČSSD nechce vládnout s komunisty a republikány.

Samozřejmě, že taková alternativa existovala: s hrozbou vyvolání nedůvěry pravicové vládě vyjednávat s ní tvrdě o každém jejím kroku — a takto se snažit prosadit co nejvíce ze sociálnědemokratického programu. Na to ale Zeman nechtěl slyšet.

Opozičně smluvní model vládnutí se zrodil již v roce 1996

Již s ohledem na rok 1996 je tedy třeba se kriticky zamýšlet nad dopady takzvané opoziční smlouvy na českou parlamentní kulturu. A pro sociální demokraty je to otázka: proč tehdy její předseda —rétoricky bezesporu nejbezohlednější kritik Klausovy ODS — oslabuje sílu své strany tím, že jí zbavuje její hlavní zbraně, to znamená možnosti vyvolat hlasování o nedůvěře vládě? Vždyť takto ji tehdy mohl mnohem více tlačit k ochotě přistupovat na věcné kompromisy.

Zvláště je třeba přihlédnout k tomu, že ve volební kampani k volbám 1996 objížděl Zeman republiku ve svém autobuse zvaném „Zemák“ s podnikatelem Miroslavem Šloufem, který byl za bývalého režimu vysoce postaveným komunistou. Šlouf volební kampaň financoval, ač se jeho podnikatelské zájmy již nějakou dobu prolínaly se zájmy podnikatelských lobbistů kolem ODS. Šlouf měl i vazby na kriminální podsvětí kolem Františka Mrázka. Zeman se Šloufem tak začali zatahovat ČSSD do kalných politických vod.

Podnikatelé a lobbisté propojení svými obchodními zájmy a pohybující se v okruhu největších politických stran, se pokoušeli korumpováním jejich vedení propojovat i jejich politické zájmy. Výsledkem byl opozičně smluvní model vládnutí.

Je třeba vidět, že tento model, zásadním způsobem poškozující demokratický systém v České republice, odstartoval nikoli až v roce 1998, ale již o dva roky dříve s volbami 1996. A Zeman s Klausem jako předsedové dvou nejsilnějších stran na opačných pólech politického spektra byli už tehdy jeho spolutvůrci.

Je smutné, že si ČSSD nechala tento model Zemanem a nejrůznějšími podnikavci kolem něj vnutit. Ještě smutnější je, že žádné postzemanovské vedení ČSSD dodnes nepochopilo, že to byl právě opozičně smluvní model, který stranu postupně zatahoval do bezpočtu korupčních skandálů, soustavně oslaboval její důvěryhodnost a postupně jí stáhl ke dnu.

Mnozí sociální demokraté dnes nad opoziční smlouvou jen mávnou rukou, jako by šlo v nejhorším o nedůležité politické klopýtnutí. Někteří ji stále komicky obhajují jako nějakou tehdejší politickou nutnost, ba dokonce prozíravost.

Je několik zásadních faktorů, které způsobily současnou krizi strany. Model vládnutí na bázi opoziční smlouvy je jedním z nich a možná ten ústřední. ČSSD se z dnešní krize nedostane, pokud opozičně-smluvní období kriticky nezanalyzuje a nevykročí do budoucnosti se závazkem, že už nikdy na takový model vládnutí nepřistoupí.

Opoziční smlouva, která se objevila jako model vládnutí v letech 1996-1997, se stala pilířem Zemanovy politické strategie po celou dobu jeho následující politické kariéry a budeme se k ní ještě průběžně vracet.