Miloš Zeman rok poté: už znovu zkouší škodit
Oto NovotnýMiloš Zeman se jasně postavil za Putinovu pátou kolonu v Evropské unii, což vzbuzuje oprávněné pochyby o jeho obratu po ruské invazi na Ukrajinu. I v domácí politice se pokouší přispět k integraci autoritářských nacionalistů.
Uplynul rok od odchodu Miloše Zemana z nejvyšších pater české politiky. Víme, že neodcházel s hlasitým potleskem, a to ani od těch, kteří byli dlouho jeho stoupenci. Víme, že má výraznou schopnost získávat své stoupence, ale také je ztrácet. Poslední stoupence, o které se opíral v posledních dvaceti letech, od sebe odehnal svým názorovým obratem na Putinovo Rusko.
Před vpádem ruské soldatesky na Ukrajinu Rusko velebil, po něm tvrdě odsoudil. Podpořil proti němu západní sankce, protože, jak řekl, „šílence je zapotřebí izolovat a nebránit se vůči němu pouze slovy, ale konkrétními opatřeními“. Postavil se jednoznačně za českou vládu a naše spojence v NATO a EU, kteří se Ukrajině rozhodli pomáhat ruské agresory zastavit a vyhnat ze země.
Válka na Ukrajině trvá již přes dva roky a její konec se mnohým zdá stále vzdálenější. Původní většinové nadšení pomáhat Ukrajině oslabuje. Zeman své protiputinovské výroky zatím neodvolal. To nás ale nemůže zmást.
Při posledním summitu V4 v Praze přijal ve své kanceláři předsedy vlád Slovenska a Maďarska, Roberta Fica a Viktora Orbána. Ti jednotný a tvrdý postup EU a NATO vůči Rusku otevřeně zpochybňují a ruské militaristické eskapády všemožně zlehčují či omlouvají. Fico dokonce občas zachází dále než Orbán a západní politici už začínají mluvit o „zradě“.
Jak budou Zemana jako politika, který se výrazně zapsal do dějin polistopadového vývoje v naší zemi, s odstupem času historikové hodnotit? Bude jeho obraz lepší či horší než ten, který vytvářeli jeho současníci? Oto Novotný, který byl po čtvrt století hlavním analytikem České strany sociálně demokratické, podává obraz Zemana poznamenaný vlastní osobní zkušeností s ním – především v prostředí druhdy dominantní levicové strany a událostmi kolem ní.
Rozsáhlý portrét analyzující různé aspekty Zemanovy osobnosti zveřejňujeme v DR na pokračování k prvnímu výročí konce Miloše Zemana ve funkci. Dnes vydanou, čtrnáctou, částí se seriál uzavírá.
Dříve vydané díly:
- Osobnost Miloše Zemana: nenaplněná nietzscheovská perspektiva
- Intelektuál Zeman?
- Miloš Zeman v sametové revoluci a prvních letech po ní
- Miloš Zeman v čele sociálnědemokratické opozice
- Zemanova politická dráha se zlomila volbami v roce 1996
- Zemanova cesta na vrchol a sestup z něj: 1998-2003
- Proměna Miloše Zemana v Zorra mstitele
- I v éře Jiřího Paroubka Miloš Zeman hasil svou žízeň po pomstě
- Zeman s Haškem proti Sobotkovi: cesta na Hrad se konečně otevřela
- Zeman „Zorro mstitel“ na Hradě: na řadu přišel Sobotka
- Pomsta dotažená do konce: cesta ČSSD mimo parlament
- Zemanův pokus o nastolení autoritářského prezidentského systému a jeho důsledky
- Byl Miloš Zeman státník? Nikoli. Byl to Putinův užitečný idiot
Zeman spolu s Babišem a Klausem také otevřeně podpořili před druhým kolem prezidentských voleb na Slovensku provládního kandidáta Petera Pellegriniho. Ten za účelem získání nacionalisticko-konzervativních voličů sklouzl k přízemnímu populismu a s podporou Fica, nacionalisty Danka a Slotových fašistů zamořil Slovensko protievropskými a protizápadními sentimenty.
O svému protikandidátovi Korčokovi dokonce obludně lhal, když jej vykresloval jako kandidáta, který v případě svého vítězství zatáhne Slovensko do války na Ukrajině. Přihlédneme-li k tomu, jak Zeman a Babiš vedli své volební kampaně, jejich zapojení do Pellegriniho kampaně nebylo nikterak náhodné. A mohli spolu oslavovat vítězství. Populisté se, pokud jde o vedení volebních kampaní, příliš neliší; „áno, tak sa to robí, do psej matere“.
Sjednotitel „vlasteneckých“ sil
Zeman nedrží své slovo, protože po odchodu z Hradu prohlásil, že zanechá politiky a bude si spokojeně užívat důchod. Něco podobného také prohlašoval, když v roce 2007 vystoupil z ČSSD a všichni víme, jak to dopadlo.
Zeman ale opakovaně prokazuje, že je bytostný homo politicus, který se sotva dokáže dlouhodoběji od politiky držet stranou. Pokud mu to trochu dovoluje jeho zdraví, využívá sebemenších politických příležitostí, aby se zviditelnil.
V posledních měsících Zeman začal vyvíjet aktivity na vytvoření koalice „vlasteneckých“ — to jest nacionalisticko-konzervativních — sil pro příští sněmovní volby v roce 2025. Jak známo, jejich stoupenci se v nemalém počtu víceméně staví na stranu putinovského Ruska ve válce s Ukrajinou; nebo prosazují neutralitu a strategii mezinárodního postavení České republiky jako „mostu“ mezi Východem a Západem, nebo sní o nerozborném slovanském bratrství v čele s Ruskem.
Ve všech těchto uskupeních má Zeman své lidi, ať už jde o Babišovo hnutí ANO, Okamurovu SPD, Stačilo komunistky Kateřiny Konečné či v neposlední řadě o ČSSD (Českou suverenitu sociální demokracie) Jiřího Paroubka. Svého hlavního kumpána, Michala Haška, vyslal do vedení jihomoravské sekce Rajchlovy PRO (Právo, Respekt, Odbornost).
Jeho politický instinkt mu říká, že možnost, aby se po svém neslavném odchodu z Hradu přece jen nějak „velkolepě“ zapsal do dějin, tu stále je. Pokud se stane loutkovodičem „vlastenecké“ fronty, která může výrazně ovlivnit výsledky příštích sněmovních voleb, mnozí jej budou mít opět důvod považovat za demiurga české politiky a oslavovat jeho kult.
Připomeňme nejnovější konkrétní událost. Na posledním sněmu SPD nyní o víkendu Zeman osobně vyzval, aby Okamurova strana šla po příštích volbách do koalice s hnutím ANO. Takovéto Zemanovy politické aktivity už ale vyvolávají o jeho názorovém obratu vůči putinovskému Rusku vážné pochybnosti.
Všimněme si jedné příznačné věci. Politické subjekty, které by Zeman rád sjednotil do nějaké funkční koalice s ambicí umožnit vytvoření příští vlády, jsou široce rozkročeny zprava doleva. Pokud by chtěly hledat nějaké průsečíky v řadě důležitých ekonomicko-sociálních témat, šlo by to jen ztěžka a za cenu plytkých kompromisů. Jediným strategickým pojítkem vlády „vlastenců“ udržujícím je u moci by se tak nakonec mohla stát otázka zahraniční orientace země — především našeho členství v EU.
To však těmto politickým subjektům a Zemanovi zjevně nevadí. Změna zahraničně politické orientace země vedoucí k jejímu vystoupení z euroatlantických struktur, pro ně představuje jediné vážné pojítko a primární strategický cíl. Cíl, kterému mají být všechny ostatní podřízeny.
Konec členství v EU i NATO je reálnější hrozbou, než se dnes zdá
Lehce si lze představit následující scénář. Vláda „vlastenců“ bude vyvolávat spory s EU permanentní sabotáží řady důležitých unijních opatření. Jak už vidíme u „vlasteneckých“ uskupení dnes: od migračního paktu, přes Green Deal, pomoc Ukrajině, až k otázce rozhodování kvalifikovanovanou většinou. Následně může s kupícími se konflikty přejít k zpochybňování našeho členství v EU obecně.
Samozřejmě, že tento proces bude mít dopady na veřejné mínění. Již dnes pozorujeme, že euroskepticismus pod vlivem permanentní populistické kritiky Bruselu zasahuje stále větší část veřejnosti. Lze se tedy obávat, že po nástupu vlády euroskeptických „vlastenců“ se česká veřejnost začne v otázce členství v EU natolik názorově polarizovat, že politici budou muset vyjít vstříc rostoucímu požadavku, aby se o něm rozhodlo v celonárodním referendum.
Lze s vysokou pravděpodobností očekávat, že takovéto referendum učiní s naším členstvím v EU konec. Později se může spustit podobný scénář, tentokrát se týkající našeho členství v NATO.
Když tedy dnes hovoříme o „změně zahraničně politické orientaci země“ jako strategickém pojítku „vlasteneckých“ politických uskupení, nemusí to znamenat, že již nyní všechna z nich takový cíl uvědoměle sledují, jakkoli mezi jejich voliči je tendence jasná.
Někteří „vlastenci“ se tím vůbec netají, jako například Okamurova SPD. Jiní možná nemají ohledně takového záměru zcela jasno; populisticky si s ním však zahrávají, protože jim to přináší voličské hlasy. K nim může patřit i Zeman. Ale všechna „vlastenecká“ uskupení si s otázkou našeho členství populisticky zahrávají, protože značná část jejich voličů o něm pochybuje a oni o ně nechtějí přijít.
Vezměme v potaz obecnou zkušenost s populisty: jejich honba za hlasy a popularitou se jim často vymyká z rukou a stávají se rukojmími těch, kterým nadbíhají. Jinými slovy, nad politickou dynamikou, kterou iniciovali, zpravidla nakonec sami ztrácejí kontrolu.
Kdo pozorně sledoval, jak a proč se dospělo k brexitu, nemůže otázku deklarované změny zahraničně politické orientace v České republice, i kdyby jí ne všichni „vlastenci“ mysleli zcela vážně, vůbec podceňovat. U nás bychom se měli mít obzvláště na pozoru. V našem případě je totiž jedinou alternativou k současnému geopolitickému postavení země zabřednutí do bažin ruské vlivové zóny.
Zároveň nelze podceňovat, že úsilí o změnu zahraničně-politické orientace pod taktovkou populistických „vlasteneckých“ sil bude logicky doprovázeno úsilím o změnu politického modelu; tedy úsilím o přechod od liberální k takzvaně „iliberální“ demokracii, jakési znetvořenině demokracie s autokratickými prvky, která už nemá s reálnou demokracií nic moc společného. Jinak řečeno, změna zahraničně politické orientace a změna politického modelu jdou ruku v ruce. Obě tendence se navzájem podporují.
Nikoli náhodou tedy pozorujeme, že mnozí politici, kteří se vyznačují sympatiemi k Putinovu režimu, mají k nejrůznějším autokratickým znetvořeninám demokracie sklony. Zeman, který, jak víme, měl v prezidentské funkci ambici nastolit prezidentský systém s výlučnou pravomocí prezidentského veta, je jejich zářným příkladem.
Je pravda, že se mu to nepodařilo. Avšak zbavil se po svém odchodu z nejvyšších pater politiky definitivně takovéto ambice? Jeho poslední politické kroky naznačují, že spíše ne. Ačkoli už toho pravděpodobně sám nebude hlavním aktérem. Mezi „vlastenci“ je mnoho těch, kteří jeho ambici podporovali a mají stále vůli ji zrealizovat. A přivítají, bude-li jim u toho Zeman, byť jen symbolicky, asistovat.
Ztráta nervů demokratické pravice
Zopakujme, že riziko vítězství Zemanovy „vlastenecké“ koalice s následnými dopady na zahraničně-politickou orientaci země a její politické uspořádání nelze v příštích sněmovních volbách vůbec podceňovat. Její představitelé jsou velmi motivovaní, mají pocit, že jim vnitropolitický i geopolitický vývoj hraje do karet a najdou se i štědří mecenáši, kteří jim za tímto účelem poskytnou potřebné finance. Kolem Zemana je jich stále dost.
Nelze ani příliš pochybovat o tom, že společenské podmínky budou pro takový vývoj čím dál příznivější. Z geopolitického hlediska k nim bude přispívat stále napjatější situace kolem vleklého a složitě řešitelného ukrajinsko-ruského konfliktu, z vnitropolitického hlediska pak především katastrofální důsledky politiky současné pravicové vlády.
Především její neschopnost si uvědomit, že neoliberální recepty, jako je politika škrtů, regresivního zdanění, upřednostňování soukromého zisku před veřejným zájmem, představují starou ideologickou veteš, která neřeší, ale recykluje a prohlubuje vážné sociální problémy, s nimiž se musí potýkat neprivilegované vrstvy.
Jestliže jsme dosud poukazovali na riziko ohrožení demokracie v naší zemi a její zahraničně politické orientace ze strany „vlastenecké“ — nacionálně-konzervativní — fronty, je nyní na místě se podívat, jakou roli v tomto procesu hraje naše demokratická pravice. Ve vztahu k ní je třeba upozornit na jeden typický fenomén, který lze nazvat ztrátou nervů.
U řady ještě do včerejška přesvědčených pravicových demokratů, a především demokratů z líhně Klausovy ODS, se stále nápadněji projevuje rozčarování z toho, že se jim nenaplnil jejich sen z devadesátých let. A to přeměnit Českou republiku na příkladný kapitalismus, kterému se budou tradiční západní demokracie učit.
Tehdy si ještě tito kapitalističtí svazáci uvědomovali, že kapitalismus a demokracie by měly jít ruku v ruce; upřímně podporovali utváření bazálních demokratických institucí — tedy nejen trhu, ale i právního státu, dělby moci, svobodných voleb a podobně. Dnes však můžeme pozorovat, že tito klausovští pohrobci, včetně Klause samého, neobviňují z nenaplnění svého kapitalistického snu krátkozrakou neoliberální politiku, ale demokracii, či „přemíru“ demokracie; naopak ona neoliberální politika podle nich vždy byla a stále je správná.
A otevřeně kladou otázku, zda by se tomuto neoliberálnímu evangeliu nedařilo lépe v nějaké „jiné“ demokracii. Tedy nejen nacionálně-konzervativní „vlastenci“, ale řada našich pravicových demokratů začíná přemýšlet o nějaké „lepší“ demokracii.
Zatím se takové úvahy většinou objevují jako nevinné hypotézy. Nelze si ale nevšimnout, s jakými sympatiemi či zájmem tito pravicoví demokraté pošilhávají po režimech Orbánova střihu; a vůbec všemi směry, kde vládní moc sahá k autoritářským opatřením, aby udržela domnělý politický klid, pořádek a stabilitu a ponechává strojový park kapitalismu nerušeně v chodu.
Pokud se bude i mezi pravicovými demokraty šířit únava z demokracie, či netrpělivost s demokracií, zkrátka, pokud budou i jim praskat nervy, o to více se bude v politicky zmatené a sociálně ponižované části veřejnosti posilovat poptávka po autoritářském systému. Po něm už dnes otevřeně volají krajní póly politického spektra nalevo i napravo.
Současné antipatie mezi demokratickou pravicí, ke které můžeme stále ještě řadit i ODS, a autoritářskou pravicí, do které už můžeme spolehlivě zařadit hnutí SPD nebo hnutí ANO, se tak mohou brzy ukázat jako přechodné. Jelikož všechny uvedené subjekty víceméně pojí společná neoliberální mentalita, mohou se začít spojovat v hledání způsobů, jak demokracii této mentalitě lépe přizpůsobit, či přesněji řečeno, jak demokracii, přes veškeré její rituální vzývání autoritářsky znetvořit. Václav Klaus, včerejší hrdina demokratické liberálně-konzervativní pravice, již na této cestě Babiše, Okamuru, Rajchla a Zemana ochotně doprovází.
Sociální demokracii táhne ke dnu Zemanovo destruktivní dědictví
Zeman ve svých současných politických aktivitách ostentativně přehlíží Sociální demokracii (SOCDEM). Dává tím najevo, že strana, která jej „zradila“, je natrvalo vyřízená a už mu nemůže v jeho politických záměrech stát v cestě. Toto přehlížení je však pouhá póza.
Ve skutečnosti je za ní očekávání, že již v letošních evropských volbách SOCDEM zaznamená další neúspěch a v jejím čele se objeví někdo z jeho věrných, který s ní pak zakormidluje do „vlasteneckých“ vod. To, že někteří bigotní zemanovci ve straně stále zůstávají, nemá jiný než právě takovýto účel.
SOCDEM je stále v nedobré kondici. Od posledních sněmovních voleb, kdy těsně neprošla do Sněmovny, její voličská podpora stále zůstává pod pětiprocentní hranicí. Nebezpečí, že zůstane mimo sněmovnu i v příštím volebním období, tak stále trvá.
Vzbuzovat velké naděje, že strana uspěje za současné kondice v evropských volbách, je velmi riskantní. Evropské volby byly slabinou strany i v době, kdy byla lídrem politického mainstreamu. Volební porážka v evropských volbách mezi straníky může vést k frustraci, která ze strany odčerpá i poslední zbytky energie, jež v ní ještě zbývají pro potřebné vzkříšení.
Vedení strany by proto nemělo přikládat nadcházejícím eurovolbám příliš velkou symbolickou váhu a namísto toho by se mělo primárně soustředit na dosažení úspěchu v příštích sněmovních volbách. Což neznamená, že nebude dělat vše, aby eurovolby zvládla co nejlépe.
Směrem k sněmovním volbám si však strana musí ujasnit jednu podstatnou okolnost. Často můžeme slyšet uvnitř SOCDEM zhruba následující: „Protože od SOCDEM přešla naprostá většina voličů k hnutí ANO nebo SPD, musí od nich tyto voliče odlákat zpět; jinde totiž žádní potenciální voliči SOCDEM neexistují.“
Na to je třeba odpovědět: „Že bývalí voliči SOCDEM odešli především k hnutí ANO a SPD, je pravda. Že SOCDEM nemá možnost brát voliče jinde než od těchto subjektů, pravda není.“ Tvrzení, že SOCDEM nemá možnost získat jiné voliče než své bývalé voliče od hnutí ANO a SPD, je obvykle doprovázeno argumentem, že SOCDEM by měla svou politiku politice obou populistických uskupení co nejvíce přizpůsobit.
To je ale defétistická cesta, po které se SOCDEM nemůže vydat. Jednak samo epigonství populistické politiky přece neskýtá důvod, proč by se tito voliči měli k SOCDEM vracet, jednak by tím SOCDEM definitivně ztratila raison d'être pro svou existenci. Defétistickou strategii SOCDEM vůči hnutí ANO a SPD si ovšem přeje Zeman. Bylo by to uspokojivé završení jeho dlouhodobé snahy „zrádcovskou“ sociální demokracii zcela dorazit.
SOCDEM má jedinou šanci: přestat o voliče zápasit primárně s ANO a SPD
SOCDEM musí definitivně dospět k poznání, že hnutí ANO ani SPD nemají se sociální demokracií nic společného, snad s výjimkou některých aspektů sociální politiky, které jsou však zasazeny do zcela odlišného hodnotového rámce. Jen když se SOCDEM definitivně obrní proti pokušení podlehnout defétistické strategii napodobovat hnutí ANO nebo SPD, nebo podobné populistické „kvazi-sociálnědemokratické“ subjekty, potvrdí tím, že se definitivně zbavila Zemanova tíživého dědictví a může zahájit svůj restart.
Zdá se, že si to současné vedení SOCDEM uvědomuje a snaží se stranu prezentovat autonomně a v souladu se sociálnědemokratickými principy. To ale nestačí.
Strana zatím není vůči hnutí ANO a SPD — o vládní pravici ani nemluvě — chápána jako srozumitelná radikální alternativa. Jako by přece jen podvědomě stále zůstávala fixována na své „bývalé voliče“ ze strachu, že kdyby se takovou radikální alternativou stala, tito voliči by se kolem těchto stran ještě více semkli.
Na své bývalé voliče však musí SOCDEM přestat brát primární ohled. Jestli je odradí tím, že se stane radikální alternativou vládě i populistické opozici, nezabrání tomu tím spíše, že se jí nestane. Z toho plyne, že SOCDEM musí cílit na své potenciální voliče zcela novými směry.
Jak na to? SOCDEM musí především hluboce domyslet, že v současné české politice chybí demokratická levice a odvážně se k ní přihlásit. Naprostá většina významnějších parlamentních a mimoparlamentních sil v České republice má pravicovou orientaci. Začněte mluvit o zvýšení daní a z vládních stran a parlamentní/neparlamentní opozice zaslechnete hystericky odmítavou reakci.
Převládající pravicový profil většiny českých stran však zrcadlově neodráží politické nálady a postoje jejich voličů. Názorové spektrum voličského segmentu každé strany je příliš komplexní na to, aby bylo možné jej vtěsnat do rigidních ideologických schémat, kterými se tyto strany prezentují.
Potvrzuje to například opakovaně sociologicky zjištěný fakt, že sociálnědemokratický model společnosti je v populaci dlouhodobě nejžádanější; hlásí se k němu voliči ve všech stranách, včetně těch pravicových. Pečlivá analýza tohoto faktu je pro SOCDEM šancí, jak efektivně zacílit na nové potenciální nové voliče a stát se vlivnou stranou.
SOCDEM tak musí vyjít primárně nikoli z ideologie, kterou beztak většina voličů přijímá pouze vnějšně, ale z identifikace sociálních problémů a nabídky jejich řešení. Vezměme si například již zmíněný problém daní. Sociologické sondy dlouhodobě ukazují, že lidé napříč politickým spektrem pociťují, že stávající daňový systém není funkční ani spravedlivý a jeho zásadní reformě by se nebránili.
O potřebě zásadní úpravy daní ve směru zvýšení daňové progrese, vyššího zdanění zisků a dividend, především největších národních a nadnárodních firem, mluví stále více významných ekonomů. Asi by nepřiznali, že se v tom názorově sbližují se sociální demokracií; to je však vedlejší. Důležité je, že takový názor získává poměrně velkou podporu v laické i odborné veřejnosti.
Protože rigidní ideologická schémata brání pravicovým subjektům, včetně hnutí ANO a SPD, aby si tuto argumentaci přisvojily, naskýtá se tu jedinečná příležitost, aby si ji radikálně osvojila také SOCDEM. A nejde, samozřejmě, jen o daně.
Prostor pro demokratickou levici tkví jen v radikálním rozchodu se Zemanovým dědictvím
Ukazuje se, že diskuse kolem témat, jakým jsou daně — a mnoha jiná témata — vytvářejí zásadní konfliktní linie společnosti. Jejich výčet zde není třeba uvádět, SOCDEM má jistě své sociologické sondy, z jejichž analýzy lze vyselektovat ty strategicky nejdůležitější.
Ke každé z nich musí SOCDEM zaujmout principiální postoj a odpovídající způsob politického jednání a komunikace. Jistě to hned nepovede k jejímu volebnímu vítězství, to si bude muset SOCDEM dlouhodobě odpracovat; může to být ale počátek jejího skutečného znovuzrození.
Předpokládá to však otevřený konflikt s pravicí — Fialovou, Okamurovou, Babišovou, konzervativní, liberální, nacionalistickou a odvahu jej podstoupit. Při krčení se v koutě a držení se podružných nebo „osvědčených“ témat bez inovativních praktik, jak je řešit, strana ničeho nedosáhne.
Jinými slovy, pokud SOCDEM nezačne nabízet alternativy, které vyvolávají zásadní konflikt a nebude mít vůli tento konflikt podstoupit, nevyvolá tím žádoucí pozornost, nestane se důležitým aktérem politického diskurzu a upadne v zapomnění. V tomto konfliktu jde nakonec o kvalitu života, o ideu, v jakém světě chceme žít; o to, zda to bude život udržitelný, na němž by mohly stavět i příští generace.
Tohle je také cesta, jak se může SOCDEM definitivně zbavit tíživého dědictví Zemanovy politiky. Jinými slovy, jak bude schopná čelit pokusům populistických sil vytrhnout naší zemi z rodiny západních demokracií, či změnit naší demokracii v autoritářský urfašistický režim; zkrátka jak bude naplňovat naše naděje spojené s polistopadovou demokratickou obnovou.
Uhájit tyto naděje, spojovat za tímto účelem občany, kteří ještě neztratili nervy, je nejvyšším úkolem českých sociálních demokratů. Nikdo to za ně neudělá. Už příští sněmovní volby nad nimi vynesou soud, jak se tohoto úkolu zhostili.
Oto Novotný tedy žádá, aby sociální demokracie (nyní pod podivným názvem SOCDEM) vytvořila a národu předložila "radikální alternativu" jak vůči pravicovým vládním stranám, tak vůči (zemanovsko-okamurovskému) populismu.
Záměr bezpochyby chvalitebný; ovšem pro jeho uskutečnění by bylo zapotřebí mít k dispozici nějakou pevnou nosnou základnu, odrazový můstek.
Oto Novotný argumentuje tím, že kromě SOCDEM není na české politické scéně žádná další demokratická levicová strana. Dejme tomu; to ale ještě nijak neznamená, že právě současná SOCDEM by byla (či mohla) být tím subjektem, který by tento nabízející se volný prostor dokázal vyplnit. K tomu je zapotřebí mnohem více; nějaké nosné, inspirativní ideje.
Oto Novotný uvádí ofenzivní politiku ohledně výběru (respektive progrese) daní. Požadavek dost možná oprávněný; ale jenom a pouze s tématem daňové reformy lze asi sotva restartovat a reanimovat politickou stranu spadlou už po hranici zvolitelnosti do parlamentu.
Jistě, Oto Novotný má na mysli i další hodnoty spojené s tradicí sociální demokracie; ale na tomto poli on sám zůstává pouze u neurčitých, mlhavých náznaků. Bohužel, ani s nějakými "hodnotami" v čistě mravním smyslu dnes nelze v české politice nabrat nový, svěží vítr.
Co tedy? Kde by tedy bylo možno vzít námět pro nové, zajímavé, inspirativní ideje? Zkusme začít takto: je bezpochyby sympatickým počinem, že Oto Novotný otevřeně hovoří o kapitalismu, o jeho negativních vlivech na kvalitu, na charakter společnosti i člověka vůbec. Jenže - právě tady se zdá ležet vlastní jádro problému, tedy ideové rozmlženosti sociální demokracie.
Sociální demokracie současnosti (a to zdaleka ne pouze ta česká) totiž stále nedokáže zaujmout ideově jasný, teoreticky přesvědčivě zdůvodněný postoj k systému kapitalismu. Ona se ve vztahu k němu nachází v podvojném, rozpolceném postavení: na jedné straně ho už dávno akceptovala jako reálnou ekonomickou základnu společnosti - ale na straně druhé ho kritizuje pro jeho negativní sociální, případně i mravní důsledky a výstřelky.
Takto podvojný, až vysloveně schizofrenní postoj ovšem v žádném případě nemůže zadat onu požadovanou základnu pro nějaký přesvědčivý, srozumitelný ideový a politický program.
Politická a ideová pravice - ta má v tomto ohledu úlohu mnohem snazší. Ta se s kapitalismem ne pouze smířila, ale on je její ikonou, jejím fetišem. Ona tedy může vytvořit svůj jasný ideový profil; sociální nerovnosti kapitalismu pak stále ještě může relativně přesvědčivě klást za vlastní selhání těch, kteří nejsou "dostatečně výkonní". Zatímco levice - ta zůstává stále uzavřena v oné zmíněné schizofrenii.
Levice respektive sociální demokracie se snaží této pasti ideové rozporuplnosti vyhnout neustálými stížnostmi na "neoliberalismus"; ale přitom není schopna alespoň natolik důsledného ideového kroku aby dokázala přiznat, že tento údajný "neoliberalismus" je naprosto legitimním dítětem právě onoho kapitalismu, s kterým ona se přece už dávno smířila (byť třeba pouze jako s nezbytnou nutností). Je to tedy nakonec pouze prolévání krokodýlích slz nad tím, že něco co jsme plně akceptovali má pak důsledky, které logicky a nevyhnutelně vyplývají z vlastní podstaty onoho fenoménu.
Principiálně by existovala jenom jedna jediná cesta, jak by se levice (a tedy i sociální demokracie) mohla vysvobodit z tohoto dilematu:
1. Naprosto jasně teoreticky definovat a politicky deklarovat dvojí tvář, dvojí podstatu kapitalismu: na straně jedné jeho jedinečnou ekonomickou výkonnost, ale na straně druhé jeho negativní důsledky pro společnost a člověka.
2. Uznat jako reálný fakt, že v současné době levice nemá k dispozici nástroje, možnosti jak tento výkonný kapitalistický produkční systém nahradit nějakou funkční, to jest ekonomicky dostatečně výkonnou alternativou.
3. Na tomto základě vyhlásit projekt či program "dvojího postoje vůči kapitalismu":
- na jedné straně (dokud není k dispozici tato reálná alternativa) dávat tomuto produkčnímu modelu tolik, kolik on má nezbytně zapotřebí ke své produkční výkonnosti, produkční efektivitě;
- ale na straně druhé za prvé mírnit negativní dopady kapitalismu na život společnosti tak dalece jak je to jen za daných podmínek možné; a za druhé a především v rovině teoretické neustále hledat modely, které by směřovaly dále za omezený horizont tohoto o sobě vlastně naprosto triviálního, pouze na neustálou maximalizaci produkce a zisku fixovaného produkčního způsobu.
Jedině nějakým takovýmto způsobem by se (demokratická) levice mohla stát opět aktivním, programově srozumitelným a politicky přesvědčivým subjektem.
Je ovšem nemálo pochybné, že by stávající sociální demokracie (a opakuji ještě jednou, nejen ta česká) dokázala překonat svou dosavadní pasivní (a pro ni fatální) koexistenci s kapitalismem, že by dokázala zaujmout takto jasně ideově vyhraněný (byť i podvojný) programový postoj.
Miloš Zeman je podle mě "politický buran", zlá, sebestředná, mstivá osobnost s narcistními rysy. Pokud bych ale na něm přece jen měl najít něco pozitivního, tak je to právě jeho relativně autonomní postoj vůči brainwashingu přicházejícímu z EU a NATO. Že se to panu Novotnému, který zde působí jako zdatný tlampač zmíněného brainwashingu ("putinovská pátá kolona"), nelíbí, mě jen utvrzuje v přesvědčení, že Zeman i přes všechny jeho zápory, není zase tak jednoznačně temná postava...
Pane Poláćku, když se podíváte do programu SOCDEM, tak ten třetí bod tam implicitně je.
Problém SOCDEM spočívá v něčem jiném, totiž v tom, že nedokáže zaujmout jasný postoj k ANO a SPD.
Sebestředná, mstivá osobnost s narcistními rysy a "politický buran" není zase tak jednoznačně temná postava? Pro "relativně autonomní postoj vůči brainwashingu přicházejícímu z EU a NATO?"
Pane Václavů, ten hrozný "brainwashing" EU a NATO mi není jasný. Co takto označujete? Jakými prostředky obě organizace vymývají naše mozky? Co je nepatřičného na výrazu "Putinova pátá kolona"?
Pane Dospivo, pročetl jsem hospodářskou část programu SOCDEM, ale nenašel jsem tam nic o tom že by tato partaj skutečně dokázala uchopit býka za rohy a zaujmout nějaký jednoznačný (byť i podvojný) postoj vůči systému kapitalismu.
Ano, ona vůči němu sice skutečně zaujímá v určitém smyslu podvojný postoj - ovšem postoj neujasněný, postoj vnitřně rozporuplný. Je to právě takový postoj pro který já mám označení "chtít jezdit na tygru, ale zároveň po něm žádat aby nežral (lidské) maso". Sociální demokracie tak nějak chce koexistovat s tržní ekonomikou (což je prostě eufemismus pro kapitalismus, tedy pro onoho hladového tygra který vždy bude žádat lidské maso), ale zároveň tuto tržní ekonomiku chce - ve jménu sociálních ohledů - omezovat a dusit kde to je jenom možné.
Typickým příkladem je podpora družstevnictví: sociální demokracie na straně jedné žádá vyšší zdanění velkých koncernů - ale na straně druhé stejně tak žádá daňové úlevy, tedy fakticky subvence pro družstva! To sice může být odůvodněné ze sociálního respektive etického hlediska - ale je to v naprostém rozporu se základními principy fungování tržní ekonomiky. Ve které nelze umělým zásahem vyjmout jeden sektor a ten začít protěžovat, ve jménu nějakých ušlechtilých mravních principů. Je tak sice možno učinit, ale je to systémově cizí prvek, který vždy bude nějakým způsobem narušovat chod, a tedy i efektivitu celku.
Totiž, takováto zvláštní podpora by sice byla po přechodnou dobu možná (to jsem sám výslovně napsal) - ale zásadní problém sociální demokracie je právě to že nedokáže zaujmout jednoznačné stanovisko ke kapitalismu. Že doufá, že to co by mohlo být pouze součástí přechodného období, že si s tím vystačí natrvalo. Že bude moci navěky stále tak nějak lavírovat mezi tržní ekonomikou (tedy kapitalismem) a netržními elementy, odůvodněnými sociálními ohledy.
Sice určitá míra smísení systémově odlišných elementů je možná a v jistém smyslu i prospěšná (ani pravice fakticky nehodlá zavést naprosto dravý, sociálně zcela bezohledný kapitalismus 19. století); ale - opakuji znovu a znovu - zásadní vadou sociální demokracie v daném ohledu je, že není schopna zaujmout ani ideově, ani teoreticky jasný postoj, jasný program ve sféře ekonomiky, tedy jasně se ideově vymezit vůči kapitalismu. Není pak divu, že toto ideové lavírování, tato programová neujasněnost nikoho netáhne, nikoho nepřesvědčí.
Není proto nakonec žádného divu, že potenciální voliči sociální demokracie raději přecházejí k ANO. To je sice také ideově vágní respektive hybridní, nicméně co je u něj naprosto jasné a nesporné je jeho bezvýhradný příklon k tržní ekonomice. (Není tu tedy nijak přítomen onen postoj sociální demokracie "chtít jezdit na tygru a krmit ho trávou".) Jasným programem ANO je tedy tržní ekonomika, ovšem velmi šikovně doplňovaná určitým sociálním aspektem. Většina voličů si tedy řekne: s ANO budeme mít efektivní, bohatou ekonomiku, jejíž plody budou ale přece jenom do určité míry přerozděleny ve prospěch širších lidových vrstev. Zatímco v ekonomickou kompetenci sociální demokracie lidé příliš vysokou důvěru nemají. Co se týče ujišťování SOCDEM v jejím programu, že "zavedeme" modernizační opatření zde a modernizační opatření tam - tady se lidé nutně musejí ptát, proč tato modernizační opatření sociální demokracie nezavedla už v době, kdy byla u vlády.
SOCDEM se tedy stěží může nějak zásadně programově, ideově vymezit vůči ANO, když obě partaje mají v jádru stejně hybridní program; rozdíl je pouze v prioritách, a to jak řečeno jasně ve prospěch ANO.
Co se týče neschopnosti SOCDEM vymezit, vyhranit se vůči SPD - tady je zřejmě dvojí příčina, za prvé mnou už uvedená ideová nejasnost, nečitelnost SOCDEM, takže mnozí voliči kteří touží po nějaké jasné, jednoduché vůdčí ideji, se přimknou k SPD, která jim - za pomoci šovinistických hesel - takovouto vůdčí ideu dodá, i když v reakcionářské podobě.
A druhá příčina leží zřejmě v tom, že sociální demokracie - a opět v důsledku své ideové hybridnosti - se ve skutečnosti neobrací (nebo jen zčásti) na aktivního, liberálně smýšlejícího příslušníka moderní společnosti, nýbrž většinově na svou tradiční klientelu z dolních sociálních vrstev, které ovšem mají principiálně větší afinitu k jednoduchým řešením, k populistickým heslům. Kterými je opět ochotně zásobí SPD.
I na tomto poli se projevuje vnitřní rozpolcenost současné sociální demokracie: ona chce být moderní a tradicionalistická zároveň, chce být liberální i konzervativní - a to vše vytváří ideový guláš, který jen sotva komu zachutná.
Je tady dost středolevicově orientovaných voličů, kteří volili některou ze stran současné vládní koalice bez iluzí a jen proto, aby odstavili Babiše od moci. Pokud má mít SOCDEM vůbec nějakou šanci dostat se do Sněmovny, měla by se zaměřit na tyto voliče.
Pane Dospivo, nejsou žádné realistické doklady o tom, že by potenciální voliči sociální demokracie houfně volili vládní strany jenom proto, aby odstavili od moci Babiše. Podle nejnovějších výzkumů se volební preference (tedy kdy ještě nepůsobí žádné volebně taktické úvahy) SOCDEM pohybují někde mezi 3,5 a 4,5 procent - to je prostě holý fakt.
Ostatně ten způsob jakým Vy celou záležitost pojímáte je fakticky naprosto postavený na hlavu. Namísto toho aby se hledal samotný člověk, s jeho bytostnými potřebami a zájmy, tak místo toho se pouze kalkuluje, jakým způsobem pro vlastní partaj u l o v i t co možná nejvíce voličských hlasů.
Což ovšem velmi úzce souvisí s tématem, které jsem chtěl ještě tak jako tak zmínit. Fatální úbytek hlasů pro strany sociální demokracie totiž velice úzce souvisí s jejím obrazem člověka.
Sociální demokracie se totiž - v daném směru v zásadě stejně jako strany komunistické - obrací primárně na m a s o v é h o člověka. Podle komunistické respektive marxistické teorie je člověk tak jako tak primárně společenská, komunitní bytost; tak daleko sociální demokracie sice nejde, nicméně i ona jako by stále kalkulovala s "třídním vědomím", tedy s pocitem kolektivního boje pracující třídy proti straně kapitálu.
Bylo zde hovořeno o tom, že sociální demokracie dneška už nedokáže přijít s žádnou ideou, která by dokázala zaujmout, která by dokázala širokému okruhu lidí zprostředkovat inspirativní vizi, která stojí za to aby se jí člověk zúčastnil. Komunisté měli svou vizi - projekt kompletní, humanisticky orientované transformace celé společnosti. Dokud bylo možno věřit na reálnou možnost uskutečnění této vize, vykazovala pro určitý segment společnosti vysokou míru přitažlivosti.
Sociální demokracie ještě v polovině minulého století mohla oslovovat toho zmíněného "masového člověka", neboť zde stále ještě byla početná dělnická třída, která se mohla cítit být inspirována a přitahována jak společným bojem proti straně kapitálu, tak i vizí světa kde natrvalo nabude vrchu strana práce.
Jenže - tento svět masových hnutí je dnes definitivně pryč. Dělnická třída se z největší části roztříštila do jednotlivých, navzájem už sotva navzájem souvisejících profesí; a především zmizela ona vize jakéhosi konečného vítězství "strany práce". I v táboře pracujících každý hledí především na své osobní, partikulární zájmy.
Zkrátka, nejen komunistům ale i sociální demokracii v nenávratnu zmizel ten dřívější masový člověk, s kolektivním zájmem a kolektivní mentalitou. Člověk současnosti je především individualisticky zaměřený, nějaké masové organizace ho nelákají. A tak i když je hodnotově sociálně respektive levicově orientovaný, pak daleko spíše nežli u oněch masových partají minulosti hledá svůj politický domov u těch politických subjektů, které mu mohou poskytnout obojí: jak akcentování jeho individuality, tak i alespoň určité zohlednění sociální otázky.
Ještě jednou ke společnému deficitu jak komunistického, tak sociálně demokratického hnutí: ani jedno z nich nedokázalo dosáhnout člověka v jeho vlastním nitru, v jeho individuální jedinečnosti, v jeho individualitě. A nedokáží to ze samotné nejhlubší podstaty svého pohledu na svět a na člověka; a proto od nich nelze očekávat že by vůbec mohly dokázat zrodit vizi, která by mohla mít potenciál oslovit člověka současné doby.
O určitou střední cestu mezi člověkem masovým a člověkem individualistickým se pokouší v současné době u části levice natolik populární družstevní hnutí; jeho iluzornost ohledně potenciálu transformovat systém kapitalismu zde byla řeč nedávno, ale i v naší zde projednávané souvislosti platí, že toto družstevnictví je daleko spíše pouze jakýmsi hybridem, křížencem mezi člověkem pospolitým a člověkem společenským, nežli skutečným řešením. Pro člověka který se primárně definuje jako bytost společenská budou tato družstva vždy pouze nedokonalou, maloburžoazní náhražkou pravé, univerzální mezilidské pospolitosti; zatímco pro individualistu budou tato družstva svým kolektivismem vždy představovat omezování jeho vlastní výsostné individuality.
Musím přiznat, že mne v podstatě těší zdejší většinový závěr, že socdem se z bažiny voličského nezájmu jen tak nevyhrabe. Jak se tahle strana v minulých desetiletích předváděla, je pro mne dostatečný důvod. A to jsem ji po plyšáku přála úspěch, protože klasická sociální demokracie do politiky moderního státu patří.
"Ve skutečnosti je za ní očekávání, že již v letošních evropských volbách SOCDEM zaznamená další neúspěch a v jejím čele se objeví někdo z jeho věrných, který s ní pak zakormidluje do „vlasteneckých“ vod."
Ota Novotný
Zdá se to být smutný konec pro stranu, kterou můj pradědek U Kaštanu spoluzakládal a ve které jsem potkal lidi jako byl Erazim Kohák a Jiří Loewy - napsal bych "a také Oto Novotný", ale toho jsem znal dávno před jeho příchodem do ČSSD. Pro stranu, jejíž poslanci začali na přelomu století politicky účinnou fázi boje o dekriminalizaci lehkých drog, registrované partnerství, zálohovaní výživného -- jistě, ten boj museli bojovat i ve vlastních řadách, ale oni to prosadili jako politická témata -- a které občas sice trochu rozpačitě, ale důsledně stála dlouho na straně lidské emancipace.
Nezažil jsem už její programový výprodej sociální demokracie v desátých letech 21. století. Viděl jsem jen zvenčí, jak se některé slabé charaktery kurvili do nenáročné bezcharakternosti a po sociální demokracii se rozlézaly nacionalistické hnědé metastázy. Možná, kdybych tím prošel jako Ota N., pak bych také měl potřebu hledat démonického nepřítele. Podle mého Zeman tehdy už jen lovil ve vodách progradující politické neschopnosti -- copak strana, kterou vedou lidé jako Hamáček, Zaorálek a Maláčová potřebuje ke svému rozkladu ještě vnějšího nepřítele?
Takže tu Otovu černou vizi o převzetí podniku pod šifrou Socdem výkonným zemanovcem nepovažuji za černý, ale nadějeplný scénář -- konečně se lidé jako je Ota Novotný a Vláďa Špidla přestanou trápit marným bojem za záchranu neexistující varty a konečně tu bude prostor pro vytvoření současné sociální demokracie. Zvýšený výskyt jurečků, staňurů a další asociálně pravicové fauny prokazuje, že regulaci jejich působení taková partaj bude sakra zapotřebí.
Pane Poláčku, možná jsou to opravdu jen přízemní kalkulace bez širší reflexe, ale po něčem lepším a přitom kvalitativně dost jiném, než je kapitalismus, ani vidu, ani slechu, a ani Vy nic takového nevidíte.
Ono to zase tak přízemní není, protože se tady nehraje o nic menšího než o demokracii v České republice. A tvrdím, že bez sociální demokracie, takové, která nebude ochotna se paktovat s autoritáři, se ten boj vyhrát nedá.
Jinak volební potenciál SOCDEM je okolo 10 %. Pravda, část těchto potenciálních voličů ve finále zvolí ANO, protože proč by šla za kovaříčkem, když může jít za kovářem. Naopak jiná část moc SOCDEM nevěří, že se opět nespřáhne s Babišem, takže nakonec buď nepůjde volit vůbec, anebo se skřípěním zubů zvolí některou ze současných vládních stran.
Kdyby to SOCDEM jasně deklarovala, těch 5 % by přelézt mohla.
To by musel být zlý sen o zkoušce na vysoké škole politického marketinku:
"Vymyslete alespoň trochu přesvědčivé zdůvodnění tvrzení, že Socdem má volební potenciál kolem deseti procent."
Socdem se dostala přesně tam, kde jsou zelení -- poměrně široká podpora profilujících témat, která jsou veřejností spojovaná s očekávanou agendou zelených a nulová (dobře téměř dvouprocentní ) ochota volit konkrétně existující (či spíše jako klub přežívající) stranu, která by měla ta témata reprezentovat.
A tak jako u zelených ani Socdem není schopna proměňovat tuto asociovanost s tématy v pevné politické vyjádření, ale jen ta témata blokuje.
A obě strany navíc zaslouženě působí jako skupinky zmítané vnitřními spory. Vezměte si jen Otovo očekávaní, že zemanovský kandidát po prohraných eurovolbách převezme předsednictví -- pokud je partaj provozuschopná, pak patří výměna předsedy po volbách, jejichž výsledek příliš zaostal za očekáváními, k jednomu z možných způsobů hledání efektivnějšího fungování. Vesměs způsob neefektivní, ale jen ve zcela roztříštěné a nepoužitelné partaji katastrofický.
Nechci si ani představovat, jaká musí být v Socdem atmosféra, když si tuhle trivialitu neuvědomuje ani tak zkušený politický matador a tak poctivě přemýšlivý člověk jako je Ota Novotný.
Pane Dospivo, těch potenciálních 10 procent pro sociální demokracii které uvádíte - to je m a x i m á l n í voličský potenciál pro strany sociálně demokratického typu. Už to je fakticky katastrofálně málo, a pouze to potvrzuje mé poukazy na to, že časy sociální demokracie už definitivně odplynuly, že "čas oponou trhnul", a že (světová) levice si bude muset dát práci vytvořit politický subjekt spočívající na zcela jiných ideových a programových základech.
Píšete, že nevíme jak překonat kapitalismus, a že sociální demokracie je jedinou stranou jak alespoň poněkud držet v šachu jeho výstřelky, jeho - vždy přítomné - asociální tendence.
Na jednu stranu máte samozřejmě pravdu, tento odvěký boj levice (ať jakéhokoli druhu) proti pravici s jejím principiálně asociálním smýšlením je vždy potřebný a legitimní. Ale - nic nehovoří pro to, že by to měla být právě historická sociální demokracie, která by měla (či mohla) mít potenciál tento boj vést úspěšně i do budoucna. S voličským potenciálem nanejvýš 10 procent je možno vést nanejvýš ústupové boje.
Co se vztahu sociální demokracie ke kapitalismu týče, opakuji ještě jednou:
Nejde o to aby sociální demokracie (respektive levice vůbec) v tuto chvíli musela přijít s hotovým konceptem na to, jak se s molochem kapitalismu vypořádat. Bezprostředně, politicky tedy v současné době není možné nic víc nežli vést tento trvalý boj proti pravici, proti asociálním projevům kapitalismu.
Ale - jedná se především o naprostou ideovou nevyhraněnost sociální demokracie vůči kapitalismu. Napsal jste, že současná česká SOCDEM ve svém programu zaujímá - byť jen implicitně - víceméně právě takový podvojný postoj k systému kapitalismu, jaký jsem já sám doporučoval. Jenže - základní problém je zde právě v tom že SOCDEM tento svůj podvojný postoj ke kapitalismu není schopna deklarovat jasně, explicitně, jako přesvědčivý ideový program. Její postoj vůči systému kapitalismu není ve skutečnosti podvojný v onom smyslu jaký jsem já předestřel (tedy v současné době ho tolerovat jako ekonomickou realitu, ale zároveň ho zásadně odmítnout jako trvalý stav do budoucnosti) - nýbrž vztah sociální demokracie ke kapitalismu je ambivalentní, ideově neurčitý, mlhavý.
Mimochodem, v celé pasáži o ekonomice v programu SOCDEM (pokud jsem snad něco nepřehlédl) jsem ani jednou jedinkrát vůbec nespatřil slovo "kapitalismus". V této souvislosti je nutno vyslovit uznání Oto Novotnému, že on alespoň měl odvahu toto ožehavé slovo "kapitalismus" vyslovit veřejně, a zaujmout k němu postoj. Jeho představy možných řešení sice nemohou vést k žádoucímu cíli, neboť nepostihují (systémové) jádro věci; ale alespoň něco.
Co k tomu ještě říci? :-) Snad jen, že se čeští sociální demokraté mají od Fica a našich slovenských bratrů a sester ještě hodně co učit. Cílem je mix nacionalismu a levičáctví. Ještě že tu máme tu Kateřinu Konečnou :-)
Nynější soc. dem je ovšem liberální, proevropská, demokratická, pro green deal a snad i relativně proukrajinská a prouprchlická, ale ta chudá česká lůza ji pořád nechce volit. Jako ty "levicové" Zelené. Chápete to někdo? :-)
O jaké nynější soc. dem. to mluvíte? O české Socdem -- pak ty charakteristiky bohužel platí jen pro programové dokumenty a ani tam tak docela. On sice Foldyna a spol. šli za lepší pastvou, poslušni svého charakteru, ale těch lidí, kteří aktivně pomáhali hnědnutí někdejší ČSSD, zůstalo v dnešn Socdem stále neurekom.
Proč bych měl věřit takové Janě Maláčové, že nezačne zase se štvaním ve jménu "našich pracujících", když k tomu dostane příležitost. Její facebook k takové důvěře nedává ani stín záminky. A jeden z těch, co aktivně prosazovali národoveckou politiku vede kandidátku do evropských voleb. Pak tu stranu volte.
Vážnější je, že už za Paroubka provedla ČSSD takový zvláštní posun -- z obhajoby pozice zaměstnanců a spotřebitelů (včetně spotřebitelů kultury, životního prostředí a služeb státu) přešla ke chudinské politice. Tedy nikoliv politika, která posiluje možnost, abychom mohli prosazovat bránit své veřejné zájmy proti moci velkých kapitálových skupin, ale politika almužen, které nás mají s výsadní mocí těchto skupin smiřovat. "Obhájíme (my, panstvo z ČSSD) vaše sociální jistoty" (Vás, lůzrů, kteří mohou jen držet hubu. Hle, jak jsme hodní).
Proč by měl příčetný člověk, který se živí prací svých rukou, hlavy nebo huby (respektive, který pobírá po mnohaleté práci zasloužilý důchod) volit takovou aroganci? A to mluvím o počátku úpadku, nikoli o dnešním stavu.
V dosavadním průběhu zdejších diskusí bylo hovořeno o tom, že sociální demokracie nemůže doufat že se opět stane vůdčí silou ne-li už celé společnosti, pak alespoň jejího levicového segmentu, protože není schopna zaujmout jednoznačný postoj k samotné materiální základně stávajícího společenského uspořádání, totiž ke kapitalismu. Tato ideová neujasněnost, až přímo rozplizlost sociální demokracie nevyhnutelně odhání potenciální voliče.
Tato neschopnost jasného ideového zaměření je ovšem součástí mnohem širšího problému - totiž problému současné společnosti, respektive současné demokracie vůbec. Tato novodobá demokratická společnost znovu a znovu propadá iluzi, že demokracie je jakési absolutní, naprosto otevřené politické uspořádání, které samo o sobě otevírá cesty pro všechna (rozumná, společensky pozitivní) řešení. Tato víra pak vede k přesvědčení, že všechny záležitosti řízení společnosti je možno řešit čistě politicky; a že tedy není nijak zapotřebí zdržovat se s formulováním nějaké širšího ideového rámce. Bez tohoto ideového rámce, který jediný by mohl vyjasnit, co tato společnost vlastně vůbec je a k jakým cílům má ve svém vývoji směřovat je ovšem nevyhnutelným výsledkem čiré politikaření, které se utápí v nekonečných partajních tahanicích, kdy všechny společenské potenciály jsou paralyzovány v patové situaci silových poměrů jednotlivých politických uskupení. Filozof M. Hauser nedávno velmi trefně konstatoval, že takto povrchně "pluralitní" společnost je uchycena, polapena v trvalých antinomiích, které není schopna řešit ve smyslu dialektické syntézy. Jak dále poznamenal, takováto společnost se pak nedokáže dohodnout na společném řešení ani tehdy, když by to mělo před zánikem zachránit celý svět.
Poznamenejme si tedy: tato údajně naprosto univerzálně platná, všem názorovým směrům a všem idejím otevřená demokracie je pouhá fikce; je to čiré abstraktum, které se má jako Duch nad vodami vznášet nad profánním světem, nedotčeno přízemností jeho žabomyších sporů a střetů, ale ve skutečnosti vede pouze ryze ideální, to jest fiktivní existenci.
V reálném světě může toto abstraktum "čisté" demokracie existovat principiálně pouze v jedné ze dvou základních forem:
- jako demokracie liberální, bezhodnotová
- jako demokracie pospolitá, hodnotová.
Všechno ostatní je jenom kombinace obou těchto základních forem.
Demokracie bezhodnotová: ta se napřed zdá být inkarnací oné "čisté" demokracie, která má být obecnou formou pro všechny možné obsahy. Jenže: pokud eliminujeme všechny ostatní hodnoty, pak člověk se vší samozřejmostí jako nejvyšší hodnotu bude pociťovat to, co je mu z jeho přirozenosti nejbližší - totiž sebe sama. Svůj vlastní život, svou vlastní osobu, svůj vlastní majetek, svůj vlastní prospěch.
Tato údajně univerzální, čistá bezhodnotová demokracie tedy nerozlučně splývá v jedno s demokracií liberální: tedy s demokracií programaticky a vyhraněně individualistickou, kde nejvyšší hodnotou je absolutní autonomie jednotlivce. Tento do sebe samého, do svého ryze soukromého zájmu uzavřený, zacyklený jedinec pak cokoli co by mohlo představovat nějakou univerzálně platnou, a tedy ale i obecně závaznou hodnotu okamžitě pociťuje jako útok na tuto svou výsostnou autonomii, na svou "svobodu".
Demokracie hodnotová: ta je přirozeným opakem a protikladem demokracie bezhodnotově-liberální; ovšem tato hodnotová demokracie může (aniž by se stala diktátem) existovat pouze tam, kde existuje obecný konsens o určitých základních, společně sdílených idejích. Této základní podmínky hodnotové demokracie si byl vědom už Sokrates; který by vlastně nejraději zavedl stav "anarchie", totiž v původním slova smyslu an-archia, absence vládní moci nad člověkem, ale věděl že je to možné pouze za podmínky všeobecného konsensu o prostém, nekomerčním způsobu existence obce. Stejně tak Platón ve svých "Zákonech" vykreslil model obce naprosto demokratické, kde se o obsazení všech funkcí (včetně chrámových kněží!) mělo rozhodovat výhradně volbami; nicméně za tím vším stál - byť i nevyslovený - předpoklad, že všichni budou sdílet společné hodnoty dobré obce, a těmto hodnotám se také budou ochotni dobrovolně podřídit.
Takovéto modely "hodnotové demokracie" ovšem existovaly i naprosto reálně: například jezuitské tzv. "redukce" v Jižní Americe byly taktéž spravovány demokraticky, nicméně ve společném duchu, aniž by zde docházelo k jakýmkoli hodnotovým, názorovým, neřkuli politickým sporům a střetům.
Vraťme se ale k našemu tématu. Už v mém prvním komentáři jsem konstatoval vnitřní protimluv ve snahách Oty Novotného, když ten na jedné straně konstatuje omezenost, buržoazní charakter liberální demokracie - ale pak chce zachránit demokracii pouze jejím "prohloubením", ve smyslu sociálního změkčení této liberální demokracie.
Přičemž si neuvědomuje, že se zde pokouší o naprostou nemožnost, o kulatý čtverec: ona bezhodnotová, liberální demokracie je naprosto nekompatibilní s jakýmkoli typem demokracie hodnotové. Tedy i té demokracie, která by hlásala hodnoty sociální, jdoucí nad onen základní rámec demokracie liberální, tedy principiálně bezhodnotové.
Tento interní protimluv demokracie je tedy dalším zcela klíčovým problémem současné doby; problémem jehož vyřešení je základním předpokladem pro další rozvoj lidské společnosti. Vyřešení této antinomie je jako takové úkolem a nutností nejen pro sociální demokracii, a nejen pro levici, ale pro celou společnost; jenže od politické pravice v tomto směru nelze nic očekávat, za prvé ona ve svém individualisticko-atomistickém vidění světa na takovýto komplexní pohled vůbec nemá buňky, a za druhé jí tento stav, kdy v současné době vládnoucí "čistá demokracie" je ve skutečnosti demokracií liberálně-buržoazní, naprosto vyhovuje.
Zůstává tedy na levici, aby se pokusila prolomit tento stav ideových zmatků a protimluvů, aby přišla s nějakým naprosto novým konceptem organizace společnosti. Ovšem aby s takto průlomovou ideou přišla sociální demokracie se sotva dá očekávat; ta je stále ještě polapena ve své iluzi o principiální možnosti "vylepšit" liberální, buržoazní demokracii o nějaké dále jdoucí sociální (alespoň) hodnoty.
Já jsem se teď díval na video z kampaně ČSSD ve které Lubomír Zaorálek představuje Nicolase Schmita, lídra evropských sociálních demokratů. Nicolas (který je pět let evropským komisařem pro sociální otázky s platem 630 000 Kč měsíčně!) prý navštívil české podniky a byl překvapen, jak nízké platy tam čeští pracovníci mají. Inu, i já jsem při pohledu na svou výplatní pásku poslední roky překvapen :-) U ČSSD jeden neví, zda se jedná o seriozní kampaň nebo o nějakou sérii humorných skečů.
V roce 2014 byl zvolen za ČSSD do europarlamentu Jan Keller, když získal cca 58 000 preferenčních hlasů, což byl tenkrát druhý největší počet. O pět let později již za ČSSD nekandidoval a ta v eurovolbách propadla, když nezískala žádný mandát. Fakta. A každý si je může přebrat, jak chce.
Ještě koukám tady: SOCDEM chystá kampaň za víc než 100 milionů. Prodá osm nemovitostí
Až to všechno prodají a nechají vydělat své kamarády, kteří jim dělají nesmyslně drahou kampaň, tak skončí. O nic jiného tu už zřejmě nejde. Nechápu, o čem je tu vlastně řeč. Vlastně by mě ještě možná zajímalo, zda a jaký plat dostávají zaměstnanci aparátu sociální demokracie, např. Masarykovy akademie, včetně jednoho nejmenovaného.
Kdyby to mělo smysl, tak já osobně bych pro sociální demokracii pracoval zadarmo. Postával bych unavený po šichtě třeba někde na náměstí, rozdával lidem letáky, které bych sám vytisknul a snažil se s nimi diskutovat.
Jenže soudruzi, ono to smysl nemá.
Pane Poláčku, jen aby se ta hodnotová demokracie nestala demokracií orbánovsky neliberální, tedy značně okleštěnou.
Ona liberální demokracie úplně bezhodnotová není, stojí mimo jiné na konceptu lidských práv. Máte ale pravdu, ten koncept je velmi individualistický, chybí tomu protiváha v podobě hodnot směřujících k pospolitosti, k odpovědnosti jednotlivce za celek, o transcendentální odpovědnosti ani nemluvě. Tím ale liberální demokracie podkopává tento vlastní koncept, který se tak stává velmi vratkým, když svoboda a důstojnost člověka nestojí na ničem vyšším než na jeho autonomii.
Jak správně uvádíte, k tomu by byl zapotřebí široký konsensus, který ale západní společnost postrádá.
V úvodu programu SOCDEM pro Evropu https://eu.socdem.cz/program-pro-evropu/ jsou dvě pozoruhodné věty:
"Dnes jsme připraveni dát naši zemi znovu do pořádku po Fialově vládě a jeho pětikoalici."
"Sociální demokracie na rozdíl od dnešní opozice vždy nabídne opravdovou sociální podporu, jistotu dobrého důchodu z veřejných peněz, bezplatného lékaře, vyšší mzdy a platy, záruku dobrých pracovních podmínek."
Přitom sama SOCDEM si musí být velmi dobře vědoma, že představa, že se znovu stane vůdčí silou opozice místo ANO, je z říše sci-fi.
Tedy přeloženo: i když SOCDEM současnou parlamentní opozici kritizuje, vůbec neřeší její antidemokratickou podstatu a ve finále je ochotna jí asistovat v převzetí moci, protože přece je třeba v prvé řadě "dát zemi do pořádku po vládě pětikoalice".
To je ovšem model Hamáček 2.0, tedy přesně to, co vyvedlo sociální demokracii mimo Sněmovnu, kde také v tomto případě po zásluze zůstane.
Jak totiž vidno, s takovou se SOCDEM nezavděčí ani lidem jako já, ani lidem jako pan Krupička.
Pane Krupičko, ohledně oněch ze řetězu utržených volebních kampaní politických partají Vám musím dát za pravdu. Dnešní člověk/občan si na to - stálým opakováním - zvykl už jako na samozřejmost, ale když se na věc podíváme poněkud s odstupem: co je to vlastně za šílený, zvrácený svět, kde politické strany, které by vlastně měly reprezentovat suverénní vládu lidu, se musejí křiklavou a vlezlou reklamou nabízet a prodávat jako lehké děvy na ulici?!...
A ze všeho nejhůře se v tomto ohledu svého času projevila právě sociální demokracie, bylo to hned v prvních polistopadových volbách, ohledně toho jak "správně" provádět volební kampaň se prosadili staří sociální demokraté z Ameriky, ti přišli se zvěstováním že nějaká obsahová sdělení ve volbách tak jako tak nehrají roli, že to jediné co ve volbách rozhoduje je masírovat podvědomí potenciálních voličů tak dlouho a tak úporně, až ti bez jakéhokoli přemýšlení hodí svůj volební lístek do "té správné" urny. A tak v té době ze všech možných médií - dodnes mi to zní v uších - znovu a znovu donekonečna zazníval sborový pokřik "Jednadvacet, jednadvacet!". Neboť sociální demokracie tehdy od ústřední volební komise dostala přiděleno pořadové číslo 21.
Sotva kdy jindy někdo s takovou otevřeností (a s takovou mírou cynismu) dal jasně na vědomí, že volič v demokracii je pouze nesvéprávný, nemyslící blb, jehož jediným posláním je nechat se ohloupit a zmanipulovat tak, aby jako ovce poslušně odevzdával svůj hlas tomu, kdo ho dokázal ohloupit a zmanipulovat lépe nežli ti ostatní.
Tohle a právě tohle je tedy reálná podoba oné slavné "demokracie", kterou jako svůj fetiš stále vzývá (alespoň proklamativně) naprostá většina současného světa.
Pane Dospivo, že jakákoli veřejně či obecně přijatá (a to třeba i konsensuálně!) hodnota může vést ke svému zneužití (a tedy k instalaci iliberálního politického režimu), to je
- za prvé nesporná pravda;
- ale zároveň se jedná o trvalou výmluvu a zástupný argument těch, kteří a priori a pouze ze své osobní předpojatosti zarytě odmítají, že by i oni sami měli být vázáni nějakými obecně platnými hodnotovými normami.
K prvnímu bodu: ano, je to bohužel holým faktem, že jakákoli idea či hodnota (včetně těch nejvyšších) je časem zneužita v ideologickém a následně i mocenském smyslu, nebo je tomuto nebezpečí přinejmenším vystavena.
Je jediná cesta, jediná možnost jak tomuto nebezpečí čelit: jako definitivně legitimní může platit jenom a pouze taková idea, taková hodnota, která v sobě samé jako svůj klíčový prvek má zabudováno právo na své neustálé přezkušování, a tedy i na své vlastní zpochybnění. (Karl Popper by snad řekl: na svou vlastní falzifikaci.)
Ovšem - na straně druhé nesmí dojít k opačnému extrému, že všechno (vše hodnotné) bude paušálně zpochybňováno, dehonestováno a denuncováno jako ďáblův spár plíživé diktatury. Už staří Řekové věděli že je vždy nutno hledat správný, vyvážený střed mezi dvěma protichůdnými pozicemi, mezi dvěma extrémy. Tento střed není možno nalézt, vytyčit jednou provždy (to by opět bylo ustrnulé dogma), nýbrž toto hledání správné cesty je věčný úkol, tuto křehkou rovnováhu je nutno hledat znovu a znovu.
Ano, máte pravdu, svým způsobem i současná liberální demokracie v sobě nějakým způsobem spojuje tyto protichůdné principy, tedy hodnotovou neutralitu na straně jedné, a přece jenom příklon k určitým humánním hodnotám na straně druhé.
Základní problém zde ale leží v tom, že liberální demokracie nemá odvahu (a ani toho není schopna) tuto cestu středem jasně a veřejně deklarovat a vytyčit, jak už jsem napsal liberální demokracie je v tomto ohledu zcela hybridní útvar, na jednu stranu tvrdí že je hodnotově naprosto neutrální a na straně druhé chce přece jenom určité hodnoty prosazovat, takže nakonec neustále popírá samu sebe, až do úpadu tančí svůj tanec svatého Víta mezi jedním a druhým, chce být něčím čím není a zároveň popírá být tím, čím reálně je.
Ale snad ještě horší nežli tato interní rozpolcenost současné liberální demokracie je to, že ona se takto nachází ve stavu trvalého klamu, a touto svou inherentní nepravdivostí kontaminuje nakonec celý veřejný prostor. Na jedné straně vyhlašuje svou naprostou ideovou neutralitu, ale na straně druhé alespoň v určitém okruhu případů nemůže připustit naprostou devastaci veřejných hodnot, a tak reálně jedná na jejich ochranu, ale jenom jaksi "z donucení", aniž by to přiznala otevřeně.
Liberální demokracie se tuto svou schizofrenní rozpolcenost snaží kašírovat odvoláváním se na katalog "základních lidských práv"; jenže kdo má rozhodovat o tom, kde vede hranice mezi "základní" a "nezákladní" humanitou?!... Jestliže jsou samotná lidská práva "nedělitelná", jak tato liberální demokracie deklaruje, pak stejně tak nedělitelný musí být samotný postulát humanismu, nelze ho jen tak rozštěpit na "základní" a "méně významný".
Kdyby tedy současná levice byla k čemu, pak by musela přinejmenším t e m a t i z o v a t tento klíčový problém, tento klíčový rozpor současné demokracie. Nikdo od této levice nepožaduje aby přišla okamžitě s hotovým řešením; ale z onoho permanentního klamu současného modelu liberální demokracie je možno se osvobodit jenom a právě tak, že bude veřejně označen, veřejně doznán, a že společnost projeví ochotu se s ním intelektuálně i eticky vypořádat.
V dosavadních diskusích jsme se zabývali vztahem člověka ke společnosti především v čistě politické rovině, jakožto vztahem jednotlivého občana k celkové sumě všech občanů. Dalo by se říci, že se jednalo o vztah individualistické demokracie liberální k pospolité demokracii "lidové". V zásadě se jednalo o konflikt zájmů: zájem soukromého individua versus zájmy společenského celku. Tento politický vztah je ale pouze součástí obecnějšího komplexu vztahů, který je pro úplnost také ještě nutno zmínit. V tomto širším smyslu se jedná o samotného člověka, o charakter a kvalitu jeho žití vůbec.
Pro úvod do této problematiky bude nejlépe sáhnout po názorech politického filozofa V. Bělohradského, které naposled pregnantně formuloval ve svém článku "Systém člověku vlkem", který byl poslední čtvrtek otištěn v Salonu/Právo. Název článku sám naprosto jasně vypovídá, o co se tomuto autorovi jedná. Bělohradský už léta vede svůj trvalý boj proti "systému"; což je fakt který je v prvé řadě nutno pozdravit, není mnoho takových kdo si dokáží uvědomit, jak dalece současné společensko-ekonomicko-politické uspořádání (tedy "systém") reálně svazuje člověka, omezuje prostor svobodné realizace všech jeho bytostných humánních potenciálů.
V. Bělohradskému je nutno vyslovit respekt i za to, že si uvědomuje - a otevřeně hlásá - že konkrétním jádrem tohoto "systému" je jak dravý a bezohledný kapitalismus, tak ale i celý politický systém liberální demokracie! Především tento druhý fakt - omezující charakter samotné liberální demokracie - si jen málokdo dokáže uvědomit. I ti kdo kritice podrobují systém kapitalismu, většinou stále ještě slepě věří na dobrodiní, na údajnou svobodomyslnost systému liberální demokracie.
Potud tedy všechno dobře; ale hned vzápětí Bělohradský činí krok zpět. Ukazuje se totiž, že on systém liberální demokracie a liberálního kapitalismu kritizuje - z pozic ideového ultraliberalismu!
Připomeňme si: základním ideovým principem liberalismu je absolutní autonomie atomizovaného individua. Individuum je vším, společnost je ničím. Anebo jak to svého času pregnantně vyjádřila exponentka tvrdé pravice M. Thatcherová: "Společnost neexistuje, existují jenom jednotliví lidé."
V. Bělohradský zjevně zastává velmi podobný náhled. On kritizuje systém liberální demokracie ne proto, že je tento princip individualistický, tedy že redukuje člověka v celé šíři jeho potenciální existence jenom na pouhé individuum - nýbrž on tento systém liberální demokracie kritizuje proto, že mu ještě není dost liberální, dost individualistický!
Bělohradský stále zarytě odpírá uznat, že člověk je bytostně, niterně tisíci svazky a vztahy spojen s celou společností, že nelze stavět společnost a jednotlivce proti sobě, jako by člověk byl nějaká absolutně autonomní entita, a společnost něco principiálně jiného, a to sice buď pouhá chiméra (jako u Thatcherové), anebo přinejlepším pouze zcela efemérní entita.
V závěru svého zmíněného článku Bělohradský klade - poněkud zoufale znějící - otázku, zda se najde někdo, kdo dokáže současného člověka vysvobodit ze sevření kapitalismu. Ovšem - Bělohradský zde sice mluví o "člověku", ale ve skutečnosti nemá na mysli nic jiného, nežli pouze ono klasické liberální individuum, údajně zcela autarkní a autonomní, principiálně nezávislé na komkoli druhém, které pouze sekundárně, pouze na základě vlastní vůle (či přesněji: své vlastní nálady) s dalšími stejně tak nezávislými individui podniká společné akce (respektive společné občanské aktivity).
Bělohradský se sice zaklíná, že naopak právě toto atomizované individuum je "ten pravý" člověk; znovu zde oživuje svou tézi vyslovenou v jeho "Pléthokracii", že prý "část je větší než celek", a tedy že toto atomizované individuum je prý více nežli celek společnosti, nežli celkový komplex všech společenských vztahů. Nehledě na skutečnost, že Bělohradský tímto svým tvrzením přímo popírá centrální Aristotelův nález, že "celek je více nežli pouhá suma jeho částí", Bělohradský nepřináší žádné důkazy správnosti svého tvrzení.
Jistě - to co obecně rozumíme pod pojmem "člověk" bezprostředně nemůže existovat jinak nežli ve formě individua. Ale to ještě nijak neznamená, že když máme přítomno toto individuum, že by už jenom tím bez dalšího byl dán i samotný člověk, totiž v celé šíři a hloubce jeho bytostné humánní existence.
Individuum není jako takové v zásadě nic více nežli holé "já", čirá sebevztažnost určité entity nadané vědomím. Ale "člověk" jakožto kulturně, myšlenkově, ideově vyspělá bytost se vůbec nemůže zrodit jinak nežli že do sebe během svého života, především v průběhu svého dospívání doslova "nasaje" všechny konkrétní kulturní, myšlenkové, ideové obsahy které v sobě nese ta společnost kterou je on přirozenou a nedílnou součástí. Bez tohoto žití v nitru samotné společnosti by takovýto naprosto autonomní jedinec nebyl dokonce ani Robinsonem (i ten byl přece napřed socializován ve společnosti, nežli upadl do své ostrovní izolace); nebyl by dokonce ani divochem, neboť i ten je socializován ve své - kmenové či rodové - komunitě.
Vztah mezi jedincem a celkem je možno si v jeho správných relacích docela dobře uvědomit v analogii se současnými internetovými sítěmi: ano, dalo by se napřed říci, že tyto sítě jsou přece tvořeny jejich jednotlivými účastníky, jejich vlastními individuálními kreacemi. Jenže - každý nový účastník který do těchto sítí vstoupí napřed musí - aby v nich vůbec mohl být relevantním účastníkem - musí napřed přijmout, akceptovat jejich logiku, jejich způsob fungování, jejich formy sdělování. V tomto smyslu tedy naopak síť jako taková je primární entitou, a každý jedinec jako takový zaujímá pouze sekundární roli, na fungování celku jako takového může svými individuálními aktivitami změnit jen velice málo.
Vidíme tedy snadno, že vztah jednotlivce a celku je ve skutečnosti podvojný, dialektický: z jedné perspektivy je primární entitou jednotlivec, ale z druhé perspektivy je tomu přesně naopak, primární entitou je celek.
Je tedy naprosto zjevné, že jak byl principiálně vadný a falešný komunistický kolektivismus, který lidskou individualitu podřizoval - nakonec velmi abstraktním a ideologizovaným - zájmům celku, tak stejně tak vadný a lidskou bytost deformující je vyhraněný individualismus/liberalismus, který člověka zkracuje, redukuje pouze na jeho ryze individuální existenci, a přitom ho fakticky odstřihuje od toho kulturně-ideového základu, který je nepostradatelnou podmínkou jeho rozvoje jakožto plnohodnotné lidské bytosti.
Bylo řečeno, že ve své podstatě je tento vztah mezi individuem a celkem, mezi jednotlivcem a společností vztahem dialektickým; to ale znamená, že jediným správným a pravdivým řešením tohoto vztahu nemůže být nic jiného nežli dialektická syntéza, tedy vyvážený a harmonický poměr mezi složkou individuální a složkou společenskou.
Nalezení - či spíše kreativní vytvoření - této dialektické syntézy je právě tím krokem, které lidstvo musí učinit aby se dostalo ve svém vývoji na kvalitativně vyšší stupeň; ale tato syntéza není možná ani na půdě vnuceného abstraktního kolektivismu, ale ani na půdě zdánlivě svobodného, ale ve skutečnosti stejně tak abstraktního individualismu a liberalismu.
považuji renesanční prostor ve kterém trávíme naše intermezzo za půdu plošně vnuceného náboženského uspořádání abstraktního kolektivismu, obohacenou renezancí o půdu sic zdánlivě svobodného, avšak zajímavějšího abstraktního individualismu a liberalismu. Běžnému smrtelníkovi je otevřena možnost odpoutat mysl od víry v nadpřirozené a otevřít se empirickému zkoumání. Jde jen o to se vypořádat s nedočkavostí........bych dodal.
Tedy, upřímně řečeno, pane Petrasku, já osobně nejsem schopen na liberalismu, individualismu a empirismu nalézt naprosto nic zajímavého, inspirativního. - A ještě upřímněji řečeno: dokonce i "náboženský" kolektivismus je pro mě v tomto srovnání alespoň o něco zajímavější, právě proto že dokáže překročit omezenou hranici toho, co je dáno bezprostředně, co je možno vnímat bezprostřední smyslovou zkušeností.
Empirismus - jistě, ten má tu obrovskou výhodu že může zdánlivě znovu a znovu nalézat něco nového, dělat nové objevy ve smyslu pozitivních, empirických věd. Tento empirismus ale ve svém komplexu nevytváří nakonec nic více, nežli to pro co má například fenomenologie označení "technověda". Je nutno si uvědomit, že z celé škály možností lidského poznávání světa je to právě tato technověda, která je spojena s nejnižší úrovní fantazie, kreativity.
Zatímco jak kolektivismus, tak (jakákoli) teologie překračují tuto hranice bezprostředního a lidského ducha nutí k přemýšlení, tím že před něj staví jinou, nečekanou skutečnost. Obecně řečeno: vytvářejí rozpor, který lidský duch musí řešit.
Teologie vytváří tento myšlenkový rozpor tím, že proti banálnímu viditelnému, empirickému světu staví (hypotetickou) nadsmyslovou skutečnost. Kolektivismus zase staví princip celistvosti, pospolitosti proti přirozeně vnímanému individualismu. Každý člověk se bezprostředně definuje jako individuum; proto liberalismus, který se plně kryje s tímto individualismem, nevytváří žádný protiklad, žádnou výzvu pro lidského ducha aby ten se nějakým způsobem vypořádával se stavem nesamozřejmosti. Tuto nesamozřejmost vytváří princip kolektivismu, kdy člověk musí řešit protiklad svého postavení jakožto subjekt individuální, a jakožto subjekt kolektivní.
Samozřejmě, bylo by možno namítnout že z naší vlastní zkušenosti víme, že (vnucený) kolektivismus nevede k rozkvětu lidského ducha, nýbrž naopak ke stagnaci, ke všeobecnému úpadku. Jistě: jak dogmatická teologie tak i dogmatický (náboženský) kolektivismus vedou nevyhnutelně k úpadku ducha. To platí ale pro všechny dogmatismy, včetně dogmatismu liberalismu. Jenom že u liberalismu tento úpadek není napohled natolik zjevný, právě proto že člověk zde má možnost ponořit se do zkoumání oné - kvantitativně nekonečné - empirie.
Ale z celkového hlediska je tomu skutečně tak, že jak teologie tak kolektivismus vytvářejí pnutí, které je výzvou kreativnímu lidskému duchu. Který sice působí v opozici proti tomuto vládnoucímu dogmatu, ale nicméně i přes tento postoj vzdoru sám profituje z onoho pnutí, které vytváří vládnoucí idea.
Empirismus - ten nakonec není ničím jiným, nežli pouhým popisem bezprostřední skutečnosti. Hegel se vždy posmíval empirickým vědám, které pouze neustále běhají od jedné jednotliviny ke druhé, aniž by byly schopny dobrat se nějakých skutečně obecně platných poznatků. ("Obecnost" je zde míněna ve filozoficko-metafyzickém, nikoli v běžném abstraktním smyslu.)
"Svobodný" liberální empirismus není nakonec nic jiného nežli pastí na lidského ducha; právě tím že mu umožňuje relativně snadno dosahovat zdánlivě uspokojivých výsledků, bezprostředně správných poznatků, odvádí tohoto lidského ducha od zkoumání skutečností vyššího řádu.
Totiž, pane Petrasku, ono je možno se na celou věc (tedy na dominanci empirismu a standardní technovědy za podmínek liberální demokracie) podívat i z poněkud jiné perspektivy.
V mnou zmíněném článku v Salonu před dvěma týdny V. Bělohradský zmínil Hegelovu tezi o nutnosti "namáhání pojmu"; kdy tedy lidský duch, člověk si musí dát práci se od "pojmu" (tedy od metafyzicky pojaté podstaty věci) propracovat až k úrovni bezprostředně jsoucího, empirického světa. Bělohradský oproti tomu tvrdí, že je nutno postupovat opačným směrem; že tedy přirozeně, empiricky žijící člověk se má vypracovávat k vyšším formám a stupňům poznání.
Jistě, napohled takovýto přístup vypadá přesvědčivě. Kdo jiný nežli sám člověk by se měl ujmout tohoto úkolu stoupat stále výše na stupnici poznání?...
Naprosto klíčový problém ale leží v tom, že aby se (běžný) člověk vůbec odhodlal k tomu postoupit tuto namáhavou práci s pojmem, tedy poznávání podstatných pravd našeho světa, pak tady onen "pojem" musí být nějakým způsobem přítomen. Musí být přítomen jako viditelná, normativní meta, která vybízí a motivuje lidského ducha k úsilí této mety dosáhnout, a zároveň stanoví i odpovědnost za to, zda se k této metě, k tomuto poznání vyšších pravd směřuje či nikoliv.
Ovšem Bělohradský právě tuto přítomnost "pojmu", tedy nějaké vyšší ideje striktně odmítá, jakožto prý zdroje dogmatismu a ideologického útlaku. Bělohradský se tedy dostává do toho neřešitelného dilematu, že na jedné straně žádá vystoupání od pouhé empirie k pojmu, k pravé podstatě věcí - ale zároveň odmítá a zavrhuje jedinou cestu, která by k tomuto cíli mohla vést.
A tak je současný (liberální) svět ve své zdánlivé nedogmatičnosti nadále utopen ve svém empirismu, který je schopen pouze stále znovu donekonečna popisovat jsoucí, předmětný svět, ale není schopen překonat tuto omezenost pouze materiálního, smyslového světa.
Zdá se, že Oto Novotný svůj seriál o působení Miloše Zemana v řadách sociálně demokracie (a jako českého politika obecně) už ukončil; zhodnoťme tedy zpětně přínos tohoto autorského počinu.
V každém případě je autorovi nutno vyslovit uznání za velmi podrobné, přehledné a kompetentní vylíčení všech relevantních událostí kolem osoby M. Zemana; mnohé z toho běžnému občanu už dávno vypadlo z paměti, a mnohé aspekty byly známy pouze zasvěceným.
Co se samotného hodnocení aktivit, ambicí a - bezmála by se chtělo říci: pletich - M. Zemana v české politice týče, v tomto ohledu v prostředí DR bude asi sotva někdo, kdo by s názory O. Novotného na osobu M. Zemana nějak zásadně nesouhlasil. Potud je tedy vše v pořádku.
Nicméně při celkovém pohledu na působení M. Zemana v sociální demokracii se nelze ubránit určitým pochybnostem: jak je vůbec možné, že taková osoba, jejíž charakterové znaky musely být od jisté doby naprosto zjevné, se mohla na tak dlouhou dobu prakticky zmocnit vlády nad stranou sociální demokracie, respektive si v ní - i po vlastním odchodu z ní - zanechat tak početný (a aktivní) blok svých příznivců, následovníků a přičinlivých služebníčků?
Jistě, celá optika na vývoj sociální demokracie od listopadu 1989 je do jisté míry zkreslená tím, že se O. Novotný soustředil právě na osobu M. Zemana; nicméně čtenář jeho vzpomínek na tehdejší dobu měl nakonec nevyhnutelně dojem, že celá polistopadová éra sociální demokracie byla přímo prosáklá toxickým zemanovstvím, a že jenom v několika krátkých, přechodných periodách se poštěstilo že ve straně zavládla alespoň základní lidská solidnost a slušnost.
Být členem či vyznavačem sociální demokracie, musel bych si za těchto okolností klást velice naléhavou a velice znepokojivou otázku: co je vlastně natolik shnilého "ve státě dánském", že mravně natolik pochybná osoba jako M. Zeman mohla být tak dlouhou dobu natolik dominantním lídrem této strany.
Oto Novotný ve svém seriálu podrobil Miloše Zemana zevrubnému, věcnému a nesmlouvavému posouzení. Při četbě jsem autorovi textů převážně plně přitakával a rozpomínal se na svá někdejší zklamání i rozhořčení, zvláště v době, kdy Zeman svou mimořádnou kariéru završoval v prezidentské funkci a přitom spíš ještě stupňoval negativitu svého angažmá v politice. (Doufal jsem předtím, že si vezme poučení aspoň z Klausovy prezidentské blamáže).
Nepíši ovšem tento komentář proto, abych kritice Miloše Zemana přizvukoval, či ji doplňoval. Četl jsem onehdy nějaké interview s Günterem Verheugenem. Německý evropský politik se o spolupráci s M. Zemanem (podobně jako V. Špidlou) vyjadřoval pozitivně. Na závěr rozhovoru, se sám zeptal, zda jeho bývalý český partner ještě pije alkohol a jak je na tom zdravotně. Podotkl, že by Zemana chtěl při své cestě do ČR navštívit. Působilo to zdvořilé a upřímné. Podobný přístup by i u nás doma nebyl někdy na škodu.
Samozřejmě, Verheugen a Zeman měli jako sociální demokraté obdobný politický profil, jsou stejný ročník a mohli si navzájem rozumět. Pro mě má ovšem význam, že Zemanova ruská politika se až tak nelišila od přístupu samého Verheugena, Schrödera (v rozhovoru zmíněného) ani Merkelové. Verheugen, který se právem pochlubil prosazením velkého, nárazového rozšíření EU v roce 2004, vyjádřil ještě nyní distanc od politiky "ulevování", co se týče plnění přístupových kritérií, Ukrajině...
Měli bychom prostě vzít na vědomí, že Rusko mělo, déle než zdrávo (a zbytkově má jistě dodnes) své stoupence v nejvyšších evropských kruzích. Bylo a je leckdy na místě tyto spíše povzbuzovat (i chápáním jejich omylů), aby uznávali politickou realitu a potřeby současnosti, než je zatracovat. V Zemanově případě lze takto zmínit i dost silné momenty jeho dlouhého a v celku nedobrého politického působení. Způsob, jak předal předsednický štafetový kolík Špidlovi a jak ČSSD poté vyhrála volby, na to se nezapomíná. Také jeho ohrazení se proti záměru Ruska přiznat důchody jeho veteránům roku 1968 za "bratrskou pomoc" zaslouží respekt. Myslím, že i nedvojznačnost Zemanova prohlášení po nepokrytém ruském útoku na Ukrajinu měla váhu.
Při vší oprávněnosti kritiky Zemana, či Klause se nám tu vznáší jedna podstatná otázka. Jak to, že, s naší zkušeností, často i despektem k Rusku, se náš druhý a třetí prezident, osobnosti schopné a průbojné, původně ukotvené, zdálo se jasně na Západě, časem přeorientovaly, ne-li "přepólovaly". Je chyba jen v nich? V jejich egu? Nejsou v tomhle přece sami, mohli bychom se porozhlédnout třeba po Slovensku a jinde. Ano, měli bychom již pomalu být schopni soudit o politické afinitě, motivech a důvodech, o křivdách na jejich straně, i o lhostejnosti či chybách západně od bývalé "železné opony". Souhlasíte?
Napřed k osobě G. Verheugena: ten je z mezinárodní politiky už téměř dvě desetiletí pryč, to znamená že on osobní zkušenost s M. Zemanem udělal ještě v dobách nežli se u tohoto plně projevily jeho negativní stránky a sklony. V tomto smyslu tedy Verheugenovo dobrozdání ohledně charakteru M. Zemana nemá příliš vysokou relevanci.
Co se pak té otázky týče, proč se u M. Zemana a V. Klause projevovala respektive stále projevuje nadmíru vysoké "porozumění" pro autoritativního vůdce Putina, tady je ve hře dost možná vícero aspektů a příčin.
Za prvé: skutečně zde budou klíčovou roli hrát "ega" obou českých politiků. Oni sami vládli - nakolik jim to okolnosti přece jenom relativně ukotvené české demokracie umožňovaly - natolik autoritářsky jak jen bylo možno. Tady skutečně platí, že vrána k vráně sedá. Téměř by se dalo vytyčit heslo: "Autoritáři všech zemí, spojte se!" Dokonce i sám Hitler - přes všechny ideologické protiklady - zřejmě pociťoval určitý respekt ke Stalinovi, jakožto silnému a úspěšnému diktátorovi (a naopak).
Za druhé: oba jsou vyhranění nacionalisté, respektive přesněji: šovinisté. Především Klaus byl vždy antievropsky zaměřený, což mělo důvody zčásti ideolgické ("prosocializovaná Evropa"), zčásti se jednalo o ono hypertrofované ego respektive autoritářské choutky: Klaus bytostně nesnášel když mu něco "diktoval Brusel".
Zeman - ten byl snad původně proevropský, ale nejpozději od té doby kdy EU začala od ČR požadovat solidaritu v otázce migrace, byl s touto vstřícností také konec. Oba - jak Zeman tak Klaus - jsou totiž ještě navíc nenapravitelní xenofobové.
Že se nakonec M. Zeman - na rozdíl od Klause - distancoval od Ruska, v důsledku jeho agrese vůči Ukrajině, je mu bezpochyby nutno přičíst k dobru; je ovšem otázka jestli je to skutečně důsledek vnitřního prozření, anebo jenom čistě jakési náhody ve vnitřním nastavení. Snad se zde projevila i výše zmíněná skutečnost, že Zeman přece jenom není tak fundamentalisticky antievropsky zaměřený jako Klaus. Takže v Putinově agresi naprosto správně rozpoznal útok na celou Evropu, zatímco egomanovi a šovinistovi Klausovi je osud "socialistické" Evropy naprosto lhostejný.
To by tedy byl výčet důvodů, proč se podle mého soudu M. Zeman a V. Klaus chovali v evropské politice tak, jak se chovali (a stále chovají).