Klausově vládě, která vzešla z voleb v roce 1996, nebylo souzeno dovládnout v řádném volebním období, navzdory problematicky velkorysé toleranci ze strany ČSSD, vyměněné za post předsedy Poslanecké sněmovny pro Miloše Zemana. Už rok po získání důvěry Klausova vláda padla.

Přispěla k tomu ekonomická krize („balíčková krize“), problémy s financováním ODS („sarajevský atentát“) a nakonec odchod obou menších partnerů — KDU-ČSL a ODA — z koalice. Na rok 1998 byly vyhlášeny předčasné volby a České republice přechodně vládla prozatímní vláda Josefa Tošovského. Byly to hlavně tyto okolnosti, které vedly k zásadnímu oslabení vládní ODS a zvýšení šance ČSSD mimořádné volby vyhrát.

Přispěl k tomu i „rudolfínský projev“ prezidenta Havla v prosinci 1997, ve kterém se jednoznačně od ODS distancoval a kdy se v médiích na adresu ČSSD opakovaně příznivě vyjádřil. Označil jí za způsobilou být legitimní levicovou alternativou polistopadové politiky, jako je tomu již dlouhodobě ve standardních západních demokraciích.

Václav Havel se tak rázně postavil proti základnímu narativu Klausovy pravicové propagandy, že sociálnědemokratická levice je potenciálně komunistická a představuje pro polistopadový demokratický vývoj vážné riziko. Havel uvedené klišé klausovské pravice veřejně odmítl. A informovaná veřejnost věděla, že prezident Havel si — navzdory názorovým sporům se Zemanem — ve volbách 1996 přeje vítězství ČSSD.

Temný projekt s dlouhým stínem: opoziční smlouva 1998-2002

Vysokou pravděpodobnost svého vítězství v mimořádných volbách ČSSD naplnila a poprvé v polistopadové historii dostala šanci sestavit vládu a naplno realizovat svůj program. Vládu mohla sestavit většinovou s KDU-ČSL a Unií svobody, kterou založili odpadlíci z ODS. To se však, jak víme, nestalo, neboť předseda Unie svobody Jan Ruml odmítal do této vlády vstoupit. A KDU-ČSL jasně řekla, že v takovém případě do ní nevstoupí ani ona.

Unie svobody by se asi nechala ke vstupu do koalice nakonec přesvědčit, ale Zeman ji nebyl ochoten nijak zvláště přemlouvat. Dával veřejně najevo, že se souhlasu Unie vstoupit do vlády spíše obává. Hlavní příčinou neuzavření koalice ČSSD a Unie svobody byla tedy vzájemná animozita jejich předsedů zakotvená v minulosti, nad kterou se oba nedokázali povznést.

Větší vinu na tom ovšem nesl Miloš Zeman, který v předchozím volebním období s jemu vlastní trapnou okázalostí a sklonem k spikleneckým teoriím přinesl Havlovi kufřík s dokumenty, které měly údajně svědčit o snaze Jana Rumla změnit Českou republiku v policejní stát. Ihned se ale ukázalo, že kufřík obsahoval naprosto bezcenné materiály.

Byla to tedy především snaha Zemana na základě zcela falešných obvinění diskreditovat Rumla (disidenta!) jako svého politického konkurenta. Ten si to dobře pamatoval a při Zemanově chladné nabídce vstoupit s ním do vlády se zasekl.

Rozhodujícím faktorem, proč většinovou koaliční vládu ČSSD s lidovci a unionisty neuzavřela, byla nabídka ODS umožnit sestavení menšinové jednobarevné vlády ČSSD se závazkem, že nevyvolá hlasování o nedůvěře této vládě. Ve skutečnosti se tak pokračovalo v opozičně-smluvním formátu z roku 1996, jenom v obráceném gardu. Tentokrát mohla s opozičně smluvní podporou vládnout Zemanova ČSSD. A jak jinak, Václav Klaus se stal předsedou sněmovny.

Samozřejmě můžeme opět položit otázku, proč dával Zeman přednost dohodě s Klausem před domluvou s Rumlem. Myslím, že to nebylo jen kvůli vzájemným antipatiím, ty vládly stejně tak mezi ním a Klausem.

ODS a ČSSD navíc předtím vedly proti sobě velmi ostrou volební kampaň, ve které se zaklínaly naprostou nesouměřitelností svých programů. Padaly opakovaně silné závazky, že v případě vítězství jedné z nich ji ta druhá v opozici nebude v ničem tolerovat.

Uzavření opoziční smlouvy bylo tedy pro veřejnost překvapením, včetně řadových i mnohých vrcholových členů obou stran. To naznačovalo, že bylo dojednáno jejich předsedy předem a rozhodující roli v tom sehrály jejich osobní politické ambice.