Řadu významných událostí spojených s prezidentem Zemanem jsme si již připomněli v kontextu jeho vztahů s ČSSD. Další jsme si nechali do této kapitoly. Osvětlují blíže souvislosti jeho vítězství v obou přímých prezidentských volbách, snahy nastolit v zemi prezidentský systém vládnutí a jeho zahraničně politickou orientaci.

Argumentace ad personam aneb vše dovoleno

Za kritickou pozornost stojí, že Zeman vyhrál obě prezidentské volby na základě obludných populistických lží. To by nebylo ani tolik překvapivé. Zvyk používat lež jako nástroj dosahování politických cílů provázel celou jeho politickou kariéru.

V roce 2013, když stál v druhém kole proti Karlovi Schwarzenbergovi, strašil voliče argumentem, že jeho soupeř v případě vítězství zruší Benešovy dekrety, což povede k návratu odsunutých sudetských Němců a vracení jejich bývalých majetků. Schwarzenberg ale v předvolební diskusi se Zemanem jen v podstatě jinými slovy, a poněkud neohrabaně a ahistoricky, opakoval to, co Zeman říkal v raných devadesátkách.

Tehdy Zeman Benešovy dekrety kritizoval jako prostředek legitimizace odsunu Němců na základě principu kolektivní viny. Nepochopitelný názorový kotrmelec? „Pouze idiot nemění názory,“ odpovídá cynicky Zeman.

Aby Zeman podtrhl Schwarzenbergovu údajnou snahu zrušit Benešovy dekrety, což samo o sobě byla nechutná lež a urážka, zcela podlým způsobem naznačoval spřízněnost jeho šlechtické větve s nacismem. Petra Buzková kdysi nazvala Zemana „prasetem“ za jeho nechutný zvyk vypomáhat si naprosto vylhanými argumenty proti svým politickým oponentům. Můžeme tento nechutný Zemanův zvyk k argumentaci ad personam zcela ignorující agumentaci ad rem zlehčovat atmosférou vypjatého volebního boje, v němž se soupeři často na úkor druhého dopouštějí přehnaných osobních útoků? Jak kdy.

Konkrétně v tomto případě bylo daleko za hranou toho, co by mělo být v demokratické politice přípustné. Pokud je argumentace ad personam naprosto odtržena od argumentace ad rem, pokud je v argumentaci „vše dovoleno“, pak to demokracii ničí. A je tragikomické, když Zeman takovou argumentaci často omlouval tím, že se takto učíme „západní politické kultuře“.

Zemanovo podlé obvinění Schwarzenberga bylo navíc mimořádně politicky nezodpovědné, protože vyvolávalo duchy temné minulosti, což vrhalo stín na historicky bezprecedentně dobré vztahy mezi Čechy a Němci nastolené v polistopadovém období. Vrcholoví němečtí politici si to pamatovali a od té doby zaujímali k Zemanovi velmi chladný vztah.

Bohužel, Zeman se dopustil podobně nechutné argumentace ad personam i před druhým kolem v druhé přímé prezidentské volbě. Tehdy strašil voliče, že v případě vítězství jeho oponenta — akademika Jiřího Drahoše — Česká republika otevře dokořán dveře muslimským uprchlíkům; podle Zemana byla uprchlická krize záměrně vyvolána muslimskými teroristy s cílem rozvrátit kulturu Evropy, takže Drahoš měl představovat zásadní bezpečnostní riziko.

Zeman se tak v boji o Hrad opět zapojil do kulturní války na straně nacionalistické pravice proti liberalismu. A k podkopávání základů demokratického systému.

Konečně Zemanovo hysterické strašení sudetskými Němci a muslimskými teroristy zcela odhalilo jeho pokryteckou tvář „proevropského politika“ (dokonce „eurofederalisty“) vyznačujícího se obranou tradičních demokratických a liberálních hodnot. A stejně tak odhalilo jako pokryteckou jeho tvář „sociálního demokrata“, který se cítí být liberálně demokratické tradici zavázán.

Zemana na Hrad dostalo zavedení přímé volby prezidenta

Již jsme uvedli, že těsně před koncem svého prezidentského úřadování se Zeman otevřeně doznal, že se snažil o nastolení prezidentského systému a hodlal si za tímto účelem vymoci mimořádné pravomoci, které se měly prezidentovi přiznat už s uzákoněním přímé prezidentské volby.

Zemanova snaha změnit politický systém organicky navazovala na jeho předchozí politické aktivity z let 1996-2002. Jeho a Klausova opoziční smlouva a posilování většinových prvků volebního systému měly omezit politickou pluralitu, vytvořit dvě mocenská centra, která budou kontrolovat veškerá důležitá rozhodnutí v zemi a střídat se ve vrcholných strukturách moci. Prezident měl být střídavě obsazován kandidáty těchto dvou stran, konkrétně Klausem a Zemanem.

Smyslem těchto kroků mělo být vyvedení politiky z údajných zmatků způsobených přílišným politickým pluralismem; např. komplikacemi při sestavování stabilních většinových vlád. „Opoziční smlouva“ ostatně byla mediální zkratkou pro „Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“.

„Stabilizace politického prostředí“ byl Zemanův oblíbený pojem a nebylo náhodné, že jej později použil i při své návštěvě Číny. Tento formát ale vyhovoval pouze mocenským ambicím Zemanovy ČSSD a Klausovy ODS; po roce 2002 už jej nechtěl nikdo z vrcholových politiků opakovat.

Zemanovi se tehdy sen o dobytí Hradu zkomplikoval. Jak se ukázalo v roce 2003 a v roce 2008, nepřímá prezidentská volba nepodvazovaná opozičně smluvními závazky mu příliš šancí stát se prezidentem nedávala.

Naděje v tomto směru se zvýšily, když se v zemi začalo vážně uvažovat o přímé volbě prezidenta. Poprvé se tento požadavek objevil v roce 2010 v programovém prohlášení Nečasovy koaliční vlády — ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. Od té doby se stala přímá prezidentská volba předmětem intenzivní veřejné debaty.