Nárazová debata o přímé volbě prezidenta České republiky trvá už víc než deset let, v podstatě od doby, kdy se přiblížil konec druhého, a tudíž posledního prezidentského období Václava Havla. Zesiluje vždy, když se blíží obdobná situace, a její intenzita pak vyvolává dojem, že přímá volba prezidenta je zásadním tématem a velkým dluhem politických elit voličstvu. Racionálně vzato však lze shledat mnohem víc důvodů proti ní než na její podporu.

Například docent Jan Kysela z Právnické fakulty Univerzity Karlovy nejen konstatuje (např. v Hospodářských novinách 27.1.2011), že Česká republika přímou prezidentskou volbu nepotřebuje, a varuje, jak významně by to mohlo ovlivnit celý politický systém, kolik dalších ústavních změn by to vyžadovalo. Z téhož důvodu se proti přímé volbě staví i stálá komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury.

Politolog Josef Mlejnek junior v LN 5.2.2011 zase označuje přímou volbu za „šidítko pro voliče, poskytující možnost vybrat si přímo ‚pana krále‘, který ale nedisponuje žádnými významnými pravomocemi“.