Nárazová debata o přímé volbě prezidenta České republiky trvá už víc než deset let, v podstatě od doby, kdy se přiblížil konec druhého, a tudíž posledního prezidentského období Václava Havla. Zesiluje vždy, když se blíží obdobná situace, a její intenzita pak vyvolává dojem, že přímá volba prezidenta je zásadním tématem a velkým dluhem politických elit voličstvu. Racionálně vzato však lze shledat mnohem víc důvodů proti ní než na její podporu.

Například docent Jan Kysela z Právnické fakulty Univerzity Karlovy nejen konstatuje (např. v Hospodářských novinách 27.1.2011), že Česká republika přímou prezidentskou volbu nepotřebuje, a varuje, jak významně by to mohlo ovlivnit celý politický systém, kolik dalších ústavních změn by to vyžadovalo. Z téhož důvodu se proti přímé volbě staví i stálá komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury.

Politolog Josef Mlejnek junior v LN 5.2.2011 zase označuje přímou volbu za „šidítko pro voliče, poskytující možnost vybrat si přímo ‚pana krále‘, který ale nedisponuje žádnými významnými pravomocemi“.

Čtyři pragmatické důvody proti přímé volbě snáší i europoslanec Hynek Fajmon: je to příliš drahé, občané budou muset absolvovat ještě další cestu k urnám, přímá volba ještě víc zpolarizuje společnost, ještě víc se zviditelní populisté (Neviditelný pes, 5.2.2011). O něco jednodušší (a přímočařejší) jsou důvody senátorky Jurenčákové v Parlamentních listech (únor 2011). Na otázku, zda se letos politici na přímé volbě dohodnou, odpovídá: „Nedokážou to... Pořád pro ně bude jednodušší volit si prezidenta z řad svých kandidátů... Vábení udržet si tuto výsadu bude příliš silné. Podívejte se, jaké jsou problémy s omezováním imunity zákonodárců. Vždy se najdou zástupné důvody, proč to nejde.“

Přímá volba má i své zastánce. Těch, kteří to myslí upřímně (škoda, že Stanislav Gross tohle slovo na pěkných pár let zdiskreditoval...), je však ve svrchních vrstvách politiky pomálu (snad jen VV) a i komentátoři se omezují na zkrácený řetězec uvažování: koalice to slíbila, tak ať to splní, a basta! Následně pak debatují zejména o tom, zda spíše jedno nebo dvoukolová volba. Ovšem ani oni si moc neslibují — za všechny Petr Nováček v České pozici (5.2.2011): „K přímé volbě prezidenta je stále daleko. Koalice dosud nenalezla společnou řeč, jednání s ČSSD budou obtížná a ani od poslanců a senátorů se nedá čekat, že urychlí proces, jímž se připraví o výsadu kuloárově ‚vybártrovat‘ i příštího prezidenta.“

Opusťme však momentálně zjitřené mysli publicistů a vraťme se do dob klidných úvah. Už zmiňovaný docent Kysela ve sborníku Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky (MU, Brno 2008) s půvabným smyslem pro „understatement“ suše konstatoval: „Samozřejmě netvrdím, že přímá volba u nás nemůže být zavedena; není mi jen úplně jasné, proč by zavedena být měla...“ Toť totiž hlavní otázka: proč vlastně?

Nejjednodušší odpověď zní — protože si to lidé přejí a výzkumy veřejného mínění jejich přání potvrzují. Významně sofistikovanější možnou odpověď rovněž naznačuje už samotný Jan Kysela názvem svého příspěvku ve sborníku (Přímá volba jako symptom krize legitimity ústavního systému?), byť autor sám se za přímou volbu rozhodně nestaví.

Jakkoli to nemám empiricky doloženo, soudím, že valná většina racionálních argumentů v tomto sporu stojí proti přímé volbě a většina argumentů na její podporu je měkkých a spíše nepřímých. Ty nejsilnější pak jsou emotivní: lidé si dost možná ze všeho nejvíc nepřejí další opakování bizarního divadla, jež se jednou za pět let vícefázově odehrává ve Španělském sále Pražského hradu a přilehlých prostorách.

Neobávám se, že by si kdokoli vzpomněl na nejsilnější pasáže z kandidátských projevů. Zato si však všichni vzpomenou na miliónové částky létající vzduchem za podporu nejsilnějšího kandidáta, na těsnou osobní obranu ne zcela přesvědčených a nalomitelných volitelek, na kulky doručované poštou do schránek volitelů, na prý výhrůžné dialogy nad pisoárovými mušlemi, po nichž k smrti vyděšený volitel prchal z hlavního města do domovské obce a nemocničního úkrytu. Právě tuto provinciálně kýčovitou parodii prezidentských voleb považuji za hlavní důvod, proč si tolik lidí přeje přímou volbu.

Nelze si v tu chvíli nevzpomenout ani na extrémní variantu, totiž volbu losem, kterou po úmorném maratónu voleb v roce 2003, v nichž nakonec zvítězil Václav Klaus, navrhl jakožto anticky čisté řešení Michal Horáček. Jistě, byla to od něho nadsázka — ale vlastně, proč ne, při těch pravomocech, vždyť co by vylosovaný prezident mohl pokazit... Jenomže pak celý národ na internetu zhlédl slavnou Karlovarskou losovačku a bylo jasné, že ani los není pro naši křehkou demokracii řešením.

Leč zpátky na zem: kdo ještě vzpomene, že v časech skutečně vážných debat se mluví také o přímé volbě starostů a primátorů statutárních měst? Jistě, i v jejich případě by to znamenalo výrazný zásah do kompetenčních pravidel, a tudíž nutnost jejich významných změn, avšak rozhodně by jejich silný mandát přinejmenším omezil dohody à la Praha, v nichž je starosta nakonec pouhým statistou, jehož předem dohodnutí radní velkých stran (možná) vlídně vyslechnou, kšefty však platí tak, jak byly dohodnuty docela jinde. Řekl bych, že v tomto případě je debata o přímé volbě a o tom, jak k ní dojít, o hodně podstatnější než ta o přímé volbě prezidenta.